Blasphemy 6.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

"Ty někam jedeš?" Helena vstoupila opatrně do Adamova pokoje, kde to vypadalo jako po výbuchu. Všude se válely jeho věci, jak se je snažil nacpat do své cestovní tašky, jenže nikdy se mu to nepodařilo tak, aby se tam vešlo všechno, takže je musel vyházet a začít znovu.

"Jo... domů!" odsekl, aniž by se při tom na ní podíval. Pak se ale zarazil uprostřed strkání trička do tašky a zhluboka se nadechl. "... poznala jsi to..." zahuhlal s pohledem upřeným na stříbrný potisk trička. Helena se nemusela ptát jak to myslel... jeho slova se netýkala samotného odjezdu.

"Jo, ale nemohla jsem ti to říct, když to Jack neudělal sám, neměla jsem na to právo..."

Už když do pokoje vstoupila, bylo jí jasné že něco není v pořádku, zvlášť když Adama do kostela sama poslala.

"Máš pravdu, i když na tom už vlastně vůbec nezáleží..." pronesl Adam s rezignací v hlase.

"... je mi to moc líto Adame... pořád doufám, že... že je to jenom pobláznění, vždyť ses právě rozešel s Terrym..." to už se Adam na Helenu podíval a docela škaredě.

"Jsou věci mezi nebem a zemí, který nikdy nepochopíme Hel, ale tahle mezi ně nepatří. Jsem si tolik jistý, že ho miluju, že bych na to byl ochotný i vsadit svůj život. Nečekal jsem tvoje pochybnosti..."

"Tak mu to rozmluv!" nenechala ho Helena domluvit, i když právě zaútočil i na ní. Dokázala porozumět jeho trápení a přehlížela jeho nabroušenost, protože věděla, že jeho smutek a zlost nejsou v útoku na ní myšleny osobně. Adam teď prostě nenáviděl celý svět, nemohla se mu divit.

"Co?" Adam konečně přestal s balením a vytřeštil na ní oči.

"No, vždyť ještě není kněz, vysvěcení ho teprve čeká... cože? On ti to neřekl?" zhrozila se a Adam sebou hodil na postel.

"Tejden trvalo, než jsem se dozvěděl kdo je a ještě se to stalo neúmyslně, pochybuju že měl v plánu říct mi i tohle!" svěsil ramena.

"Nediv se mu Adame. Tuhle cestu už si vybral hrozně dávno a ty si přijdeš a začneš otřásat celým jeho přesvědčením i životem. Musí být pořádně zmatenej!" hájila Jacka Helena. Tohle snad Adam dokázal pochopit.

"Právě proto odjíždím, nemůžu tu zůstat. I já mám svou hrdost a nemyslím si, že by byla něco míň než ta jeho. Takhle si to vybral!" Adam sklonil hlavu, protože ho znovu zapálily v očích slzy, ten den už snad posté.

"A co když tě miluje stejně jako ty jeho? Bez tebe to nezjistí. Stane se z něj kněz a petlice na vrátcích se zavře... už napořád!" pokoušela se ho Helena zvyklat. Napadlo jí při tom, že vlastně pokouší i ten kousek víry, který v sobě má, protože by něco takového dělat neměla. Nabádat Adama k tomu, aby svedl z cesty jejich nového faráře. Jenže, proč jí to tedy připadalo o dost správnější, než aby se tím knězem Jack opravdu stal?

Adam mezitím nacpal do tašky poslední dvě trika a pak ji s mírnými problémy konečně zavřel. Vzal svoje zavazadlo do ruky a podíval se na kamarádku.

"Kdyby mě měl aspoň trochu rád, neřekl by mi o tom, co se stalo, že je to uklouznutí!" řekl Adam klidně, bez jakýchkoliv emocí, prostě jako robot. Tak moc ho tohle Jackovo přirovnání zklamalo, že už mu nedokázal dát ani patřičný výraz. Byla to odporná fráze - slovo, které už nikdy nechtěl slyšet. On si ho nezasloužil.

Zatímco na něj Helena v šoku hleděla, vydal se ke dveřím, pak přes kuchyň do předsíně a tam si na sebe oblékl svou černou plátěnou bundu a nazul si vysoké šněrovací boty.

"Rozmysli si to Adame. Jen mu dej trochu času, vysvěcení ho čeká za dva týdny..." zkusila to ještě jednou, i když už si od toho vůbec nic neslibovala. Adam byl občas hodně tvrdohlavý a nic s ním nehlo. Škoda že to nepoužil při dobívání Jacka, posteskla si v duchu.

"Teď chci jenom pryč a nevidět ho!" pronesl zkroušeně a při tom si přitáhl kamarádku za rameno k sobě. "Vždycky se my chlapi tváříme jako tvrďáci, ale když dojde na něco takovýho..." nedořekl a objal ji. Tiše popotáhl, protože se mu do očí nahrnuly další slzy.

Když se od ní odtahoval, věnoval jí kratičký pohled. Tak akorát krátký na to, aby si to ještě nerozmyslel, dřív nebo později by ho určitě zvyklala.

"Měj se Heleno, ozvu se se ti.." slíbil a vyšel ven...

Další vlak mu jel za nějakou hodinu. Měl naštěstí dost času dojít na nádraží, ale rozhodně málo času na to, aby se stihl ještě zastavit někde jinde.

Ne, musel být silný a dát Jackovi jeho právo na rozhodnutí, i když to znamenalo že o něj přijde. Miloval ho a nemohl dopustit, aby byl nešťastný. A pokud jeho štěstí spočívalo v tom být knězem, musel mu ho dopřát...

O několik dní později...

Připadal si, jakoby tu stál včera a rozhlížel se úplně stejně. Měl jistě v hlavě i stejné dilema - nastoupit do dalšího vlaku, nebo zachovat chladnou hlavu...

Vlak, který by mu pomohl od všech problémů se nacházel právě teď pod zemí a jeho trasa vedla na londýnské letiště. Vedle vlaku, který zcela jistě znamenal problémy právě teď Adam stál.

Odsunul tohle rozhodnutí o několik dnů. Prostě se na něj vykašlal, když mu chtělo tak moc ztrpčovat život a pár dnů zůstal v Londýně. Jenže neměl nikde stání...

V hlavě mu celý ten čas ležela Helenina slova, její přesvědčování. Co na tom, že chtěl, aby byl Jack šťastný, ona mu vrátila naději, kterou mu Jack v kostele svým - navždycky - vzal.

Pořád ale nebyl rozhodnutý, jestli by neměl tenhle špatný nápad vzdát a skutečně se vrátit domů, kde by se několik příštích měsíců užíral svou bolestí, až by nakonec skončil v náruči dalšího kluka, kterým by se tu bolest pokusil nějak zaplácnout. A byl si téměř jistý, že by tou záplatou byl Terry. Nebyla by to tedy ještě větší chyba, než ta, kterou se chystal udělat?

Osobní vlak do Kingsdownu odjíždí přesně v osm patnáct ze sedmého nástupiště. Prosíme cestující, aby ukončili nástup - zahlásil nad Adamovo hlavou nádražní rozhlas. Chvíli se na nehybnou krabici s reproduktorem díval, než udělal trhavý krok ke schůdcím.

"Pane, nastupte si prosím!" pobídl ho průvodčí za jeho zády. Adam se lekl, jenže právě to zapříčinilo, že se automaticky, jako na povel chytil madla vedle dveří a vyhoupl se dovnitř. Nemohl si to ani rozmyslet, protože průvodčí zaplul do vagonu hned po něm a zabouchl za sebou dveře.

Adam se prostě rozhodl tenhle špatný nápad svést na něj. Přece ho podrazil celý svět, tak proč mu to kousek po kousku nevracet?

Našel si první prázdné kupé do kterého se zavřel a jen co mu průvodčí zkontroloval jízdenku, rozhodl se trochu prospat...

*

Byla neděle dopoledne.

Jack nesledoval čas, jen lidi před sebou, kteří hltali každé jeho slovo. Vzduch byl prosycený vůní vosku, jemnou zatuchlostí a lehkými parfémy některých mladých mužů a žen. Při nedělní mši to bylo zcela obvyklé.

Jeho pohled několikrát ujel k dívce se světle hnědými vlasy, která seděla vedle starší dámy v šedém kabátu ve třetí lavici napravo. Věděl, kdo to je a i přesto na ní koukal víc, než bylo zdrávo.

Tak moc by ji chtěl po mši zastavit a zeptat se jí na Adama, protože už o něm bezmála týden nic nevěděl, ale na takové otázky si dovolil říct moc odmítavých slov a podniknout moc jednosměrných kroků. Jednou se tak rozhodl a neměl by dávat znovu šanci pochybnostem.

Když zaznělo poslední amen, lidé se začali zvedat k odchodu. Otec Joseph se opět s některými loučil u hlavních dveří...

"Byla to nádherná mše otče Josephe!" rozplývala se Helenina babička, zatímco mladá žena vedle ní těkala očima k oltáři, u kterého stál zády k nim jejich nový mladý farář.

Zhrozila se, když ho dnes uviděla. Po jeho nádherných dlouhých blond vlasech nebyla ani památka. Ale mnohem víc ji děsil důvod, proč si je ostříhal. Vysvěcení se blížilo a s ním i konec veškerým jejím nadějím, ke kterým se celý týden upínala.

Dřív byla z Jacka nadšená, protože dokázal mše zpříjemnit i jí, ačkoliv je navštěvovala jen z povinnosti kvůli babičce, ale když jí Adam řekl, co k němu cítí a co se mezi nimi stalo, už se jí představa toho, že tenhle mladý pohledný muž zasvětí celý život víře a celibátu nelíbila. Nejen Adam, ale i on si zasloužil skutečné štěstí v podobě pravé lidské lásky a běžných radostí, které život lidem jako ona nabízel. Byla o tom přesvědčená, jen netušila, jak by to mohla ovlivnit, když Adam odjel.

"Mladý pán dal dolů vlasy, to je dobře, moc dobře..." libovala si stará paní a Helena polkla ostrou poznámku, kterou by nový Jackův vzhled zesměšnila. Ne, že by vypadal trapně... to spíš k pláči. Ani si nechtěla představit, co by na to řekl Adam, kdyby ho takhle viděl.

O minutu později se k nim Jack připojil.

"Když vás tu mám takhle pohromadě, nechte mě udělat dobrý duchovní skutek a přijměte prosím pozvání na oběd!" nabídla se stará paní a Helena po babičce švihla zděšeným pohledem. Dnes měla i ona obědvat u ní, ale v jedné jídelně, s Jackem... ne, to nemohlo dopadnout dobře.

"Rád přijímám, ale Jack..." začal farář Joseph nejistě.

"... já musím odmítnout, postím se. Před přijetím je to jedna z posledních zkoušek." vysvětlil jí Jack s úsměvem a Heleně se neuvěřitelně ulevilo. Chtěla si s ním promluvit, ale ne, pokud by v dosahu minimálně jednoho kilometru byla její silně věřící babička.

"I tak můžete jít s námi, ale asi bych vás neměla pokoušet." zachichotala se babička.

"Děkuji" poklonil se Jack a jeho pohled opět padl na mladou světlovlasou ženu, která si ho neskrývaně prohlížela.

"Tak tedy, můžeme jít" pobídla všechny, kromě Jacka stará paní a otec Joseph se naposledy na Jacka otočil.

"Vrátím se odpoledne, dáme si spolu aspoň čaj"

"Ano otče" přikývl Jack svorně. Hned na to se skupinka vydala k příjezdové cestě. Ještě chvíli je Jack pozoroval, než zabouchl hlavní dveře a vrátil se k oltáři...

Před vchodem do zákristie se zarazil. Jeho ruka vylétla k hlavě a dotkla se krátkých čerstvě ostříhaných vlasů. Ještě si na to nezvykl a tohle byl jistě důvod, proč na něj ta Adamova kamarádka pořád tak koukala.

Věděl, že vypadá hrozně, ale krása v jeho životě byl hodně relativní pojem.

Dobře, možná se chvíli na Adama koukal jako na velice pohledného muže, dokázal si říct, tenhle muž je i na povrchu velice krásný, ale jak to sám nazval, bylo to jen uklouznutí. Zkrat jeho mysli, ke kterému už nikdy nesmělo dojít.

Pln odhodlání se vydal konečně ke dveřím vedoucím do zákristie, když na jejich prahu zůstal v dalším okamžiku strnule stát.

Byl tam... jen pár metrů od něj... a propaloval ho vyděšeným pohledem.

Adam se vrátil.

 

* * *

Adamovi se celý jeho svět, naděje a vůbec všechno co si za ty dvě hodiny ve vlaku poctivě vybudoval při pohledu na Jacka v jediném neznatelném okamžiku zhroutilo jak domeček z karet. Zíral na něj, jako kdyby ho viděl poprvé v životě, i když tvář byla pořád stejná, stejně zmatená, vyděšená, naproti tomu i rozhodná a vzdorující.

"Cos to udělal?!" vyhrkl a hned na to sevřel pevně rty k sobě a několik lesklých slaných slz mu steklo po tvářích. Ne, neskrýval je, protože už prostě neměl sílu.

Byl tohle skutečně konec? On nad ním ani chvíli nepřemýšlel? Netrápil se, nehledal ho? Nechal si ostříhat ty nádherné dlouhé vlasy, do kterých se Adam tak moc zamiloval. Byly to první, čeho si na něm všiml, když sestupoval mezi útesy k pláži. Líbily se mu, i když si myslel že patří ženě. A teď k němu jejich nepřítomnost promlouvala s mnohem vážnějším tónem. Nebyla to povrchní bolest co cítil, protože mohly pochopitelně Jackovi dorůst... jenže pokud to teď udělal, znamenalo to jediné.

Zakalenýma očima sledoval Jacka, jak si netrpělivě prohrabuje krátké vlasy bez nějakého určitého střihu roztřesenými prsty.

"Musel jsem!" ohradil se Jack, až moc jedovatě. Určitě nechtěl použít hned takový tón. Byla to snad obranná reakce na jeho rozechvělé srdce, které se při prvním pohledu na Adama roztančilo v jeho hrudi, jako kdyby mu někdo zahrál svatební pochod? "Myslel jsem, žes odjel domů!" změnil okamžitě téma, nechtěl se bavit o tom, jak vypadá. A nechtěl si přiznat, že ho těší Adamův návrat...

"Chtěl jsem, ale zasekl jsem se v Londýně..." odpověděl mu Adam tak trochu polovičatě. Zděšení v něm ještě přetrvávalo. A taky mu dost vadilo, že Jacka překvapil při vstupu do zákristie. Zasekl se ve dveřích, mohl kdykoliv utéct do hlavní lodě a pak hlavními dveřmi ven a to nemohl dopustit. Slyšel je venku, jak se baví s Helenou a její babičkou. To, že s nimi Jack nešel na oběd muselo něco znamenat, musel to být osud.

Byl ještě trochu udýchaný, jak se snažil co nejrychleji kostel oběhnout k zadnímu východu, aby Jack neslyšel dveře, dokud tam nedorazí sám, ale možná že to bylo moc brzy. Měl strach se pohnout, všechno hrálo proti němu.

"Dobře..." odvětil Jack napůl šeptem a trochu se naklonil dopředu, určitě neúmyslně. Adam si dovolil udělat to samé, což ovšem Jacka natolik vylekalo, že udělal okamžitě krok zpátky, přesně to, čeho se Adam bál.

"Proč myslíš, že jsem se vrátil?" bez rozmyslu vystartoval ze své pozice a podařilo se mu Jacka chytit za kus vlajícího hábitu, když už byl k němu otočený zády, rozhodnutý utéct k oltáři. Strhl ho zpátky tak prudce, že se Jack zapotácel a jediné, čeho se mohl zachytit, aby nespadl na zem nebyl nikdo jiný než Adam. Pevně objal prsty jeho paže, jen aby se k němu nepřitiskl celým tělem, zatímco Adam odstředivou silou padal dozadu ke skříni, do které se schovávaly sutany. Jack svůj postoj bohužel neustál a jakmile Adam dopadl na tmavé dřevo, vysmekly se mu ruce a těžce se o něj opřel, že se Adam svezl kousek k zemi. A jen co Jack ucítil na svém pasu Adamovy ruce, třískl ho vší silou do ramene.

"Hned mě pusť!" zasyčel naštvaně. Jeho zorničky byly ale rozšířené. Možná zděšením, nebo taky něčím úplně jiným, co si nechtěl a vlastně ani nemohl přiznat.

"Ne! Od začátku si tu hru hrál se mnou, měl jsi spoustu možností říct mi to, ale neudělal jsi to. Proto jsem se vrátil, protože mě taky miluješ!" zaprskal Adam dotčeně.

"Okamžitě mě pusť!" vedl si Jack svou. Tohle už bylo i na něj moc. Jak si Adam mohl dovolit něco takového tvrdit? Protože se s ním jednou vyspal?

"Řekni to do prdele! Řekni, že mě máš rád a proto si mi neřekl pravdu. Nechával sis celou dobu zadní vrátka. Chtěl jsi mě cítit, stejně jako já tebe, ale kdybys mi to řekl, mohl bych se stáhnout. Nevěděl jsi, co bych udělal, tak sis to prostě nechal pro sebe!" Adam se s Jackem pral, snažil se držet mu ruce za zápěstí, protože kdykoliv se mu Jack vysmekl, jednu od něj slíznul.

"Je tak hrozně těžký držet aspoň tady jazyk za zuby? Nepoužívej takový slova!"

"Tak mě k nim nenuť!" ohradil se Adam. I za cenu toho, že dostal znovu několikrát pěstí do ramene chytil Jacka pevně kolem pasu a přetočil ho zády ke skříni. "Nechci, aby ses vysmíval mým citům, protože se směješ i těm svým, je ti to jasný?!"

"Nevíš co cítím!"

"Ale vím!" zaburácel Adam. "... kněz, kterej obětuje život bohu se nevyspí s někým při první schůzce. A už vůbec ne jen díky fyzický přitažlivosti. Měl bys bejt vůči něčemu takovýmu odolnej, víš to sám moc dobře, ale lásce se ubránit nedokážeš, protože na to, že se do někoho zamiluješ … na to se prostě připravit nejde, rozumíš!" Adam viděl, že chce Jack protestovat, ale nedovolil mu to. Jeho dlaň se přiblížila k jeho tváři a to ho ochromilo. Velice pomalu ji pohladil a pak vklouzl prsty do těch hrozně ostříhaných vlasů. Naštěstí i takhle krátké neztratily svojí hebkost. Přesto Adam potlačil další slzy, které se hlásily o jeho pozornost.

"Miluju tě!" zašeptal zoufalým hlasem.

"Ne... prosím!" teď už Jack měl co dělat, aby nepodlehl smutku, který na něj útočil díky všem právě vyřčeným slovům. Adamova tvář, jeho hlas, oči, právě ta slova a taky něžné ruce... i když zavřel oči, všechno to pořád viděl před sebou. Cítil, jak se každé, i to sebemenší místečko Adamova těla dotýká toho jeho a věděl... ano věděl, že by díky tomu dokázal být šťastný, kdyby pokračoval dál, kdyby to tak bylo navždycky.

"Řekni to!" naléhal na něj Adam. Lehce se otřel svou tváří o jeho, aby měl rty při své pobídce blízko Jackova ucha.

"Mi..." začal Jack nejistě. Byl omámený Adamovým hlasem, jeho blízkostí , vůní a horkým dechem. Jeho ruce mu něžně drtily tělo, jedna stále spočívala na boku, druhá ve vlasech...

"Řekni to... lásko!" pobídl ho Adam znovu, poslední slovo téměř prosebně zakňoural. Vrátil se tváří před Jackovu a zadíval se mu do očí. Čekal na ta dvě slůvka, i když musel počítat i s možností, že se jich nedočká. Jenže Jack už to nakousl, už se s ním ani nepral. Jeho tělo bylo vláčnější, už ne tak ztuhlé.

"No tak..."

"Miluju tě... asi... já nevím..." vykoktal Jack a zavrtěl nesouhlasně hlavou. I kdyby to teď řekl, byl obrovský hřích vyznat někomu lásku na takovém místě, pokud se nejednalo o běžného návštěvníka kostela, nýbrž o kněze.

Něco jiného bylo se s Adamem vyspat... ale udělat to z lásky? Bože... Adam měl ve všem pravdu, zhrozil se Jack.

"Já si počkám, než to bude bez těch otazníků!" pousmál se Adam a přiblížil se k Jackovým rtům tak moc, až Jack zatajil dech a těžce polkl. Jestli ho Adam políbí, nebude cesta zpátky, jeho rty byly jak sám ďábel, co ho strhával do své náruče.

V další vteřině si bolestně uvědomil, že se po nich sám natáhnul a hladově je sevřel ve svých, než pronikl jazykem do Adamových úst v touze vychutnat si znovu jejich sladkost a teplo. Jeho tělem se prohnalo tornádo nejrůznějších pocitů.

V hlavě se usídlila myšlenka na skutečné lidské štěstí a ruce bez cíle bloudily po Adamově těle, protože jim stačilo se ho jen dotýkat. Cítit tu živou tkáň plnou nervozity, ale i uvědomění a jistoty. To co Adam u něj nikdy cítit nemohl. Ne, doposud. Jako kdyby byl jen nějaký stroj... detektor hříchů a slovník náboženských pojmů.

Adamovy rty už nebyly v jeho zajetí, spíš naopak, když vnímal na krku mírný tlak. Adam jediným trhnutím uvolnil bílý kolárek a pak ho nechal ladně spadnout na zem. Prsty jedné ruky se začaly mazlit se štíhlým hladkým krkem, zatímco druhá naléhavě rozepínala na černé dlouhé sutaně jeden knoflík za druhým. Smuteční látka zakrývala Jackovo tělo téměř od hlavy k patě.

Nakonec to nevydržel a vykasal mu hábit až k pasu. Bohužel pod ním měl ještě svoje džíny. I když to znamenalo další překážku, Adama to neskutečně potěšilo, protože tohle byl jeho skutečný Jack. Lokty přidržoval přebytek černé látky Jackovi u břicha, zatímco zápasil poslepu s knoflíkem a zipem. Stále ho líbal, jen aby mu teď nemohl utéct, ale dle vstřícné odezvy usoudil, že už je Jack natolik vzrušený, že by si to nerozmyslel.

Na chvíli musel s polibky přestat, aby mu mohl stáhnout džíny dolů. Dostal se při tom obličejem do úrovně Jackova rozkroku. Původně se tímhle zdržovat nechtěl, ale teď se nedokázal pohnout dál. A když se v jeho vlasech začaly prohrabovat Jackovy drobné prsty, byl definitivně rozhodnutý.

Tak jako se předtím mazlil s jeho rty, začal se mazlit s jeho penisem.

Jemně ho políbil na špičce, pak jej pevně sevřel v prstech a několikrát lehce zapohyboval zápěstím. Tiché steny, které k němu doléhaly z Jackova hrdla mu dávaly jasné svolení, že může pokračovat. Líně ho přijal mezi rty a prsty v jeho vlasech zesílily stisk...

Jen co Adam přijal Jackovu erekci do svých horkých úst, měl jeho milenec pocit, jakoby ho ta horkost pohltila celého. Hořely mu tváře, v puse měl hrozné sucho, že si připadal jak někde na Sahaře a jedinečnost této chvíle mu v pravidelných intervalech tepala ve spáncích. Došlo mu, že by chtěl to samé udělat Adamovi. Stejně ho laskat a sát. S těmi samými pocity, s tou samou láskou, kterou k jeho tělu i srdci cítil. Teď si tím byl opravdu jistý, ale taky věděl, že je to pomíjivý pocit. Kdyby nebyl kněz, kdyby ho tolik nestahovala zpátky i jiná láska...

Jack se podíval dolů a v tu ránu ho polilo horko. Už tak to bylo dost intenzivní, co s ním Adam dělal, i když to jen cítil, ale vidět svůj klín v zajetí Adamových zkušených úst se prostě nevyrovnalo ničemu.

Muselo to být i tohle, co způsobilo, že najednou dýchal ještě rychleji, že se mu začala podlamovat kolena a mozek zatemnila prázdnota bez začátku a konce. I kdyby sebevíc chtěl, nedokázal se teď soustředit na cokoliv rozumného, Adam ho prostě nenechal. Jednou rukou ho zatahal za vlasy a druhou zvedl ke svým rtům a zakousl se do ní. Zrovna včas, než by začal křičet pod náporem orgasmu, který z něj na několik sotva postřehnutelných vteřin udělal poddajnou slastí trpící loutku. Už se nedíval dolů, měl zakloněnou hlavu. Víc se opíral o skříň za sebou, protože by po ní asi sjel rychle k zemi, kdyby se nepřidržoval.

Chtěl se konečně pořádně nadechnout, jenže Adam mu nedal vůbec žádný prostor. Vysoukal se po jeho těle nahoru, labužnicky si olízl rty, jen aby mu dal najevo, že přesně takovou chuť čekal a nikdy už jinou ochutnat nechce a pak ho políbil. Mezitím rozepl kalhoty i sobě a jen trochu si je stáhl dolů. Cíleně se přitiskl svým obnaženým rozkrokem k Jackovi.

Jackův penis ještě pulsoval doznívajícím orgasmem, ovšem když tohle Adam udělal, ozvala se nová touha, snad ještě silnější než předtím.

Adam se po Jackovi velice pomalu párkrát svezl nahoru a dolů. Jack mu střídavě dýchal do úst a líbal ho, očividně pro něj bylo těžké stíhat obojí. Na svoje rozumové a některé fyzické indispozice raději Adam ani nemyslel. Věděl, že jestli se rychle něco nestane, vybouchne mu hlava... a tělo hned potom.

Za doprovodu už vláčnějších polibků přesunul jednu ruku k Jackovu zadečku a pohladil ho. Cítil pod prsty jak se napnul, proto to udělal ještě jednou, než zamířil k samotnému vstupu.

Jackovy ruce sklouzly k jeho krku a zaryly do něj prsty. Adam udělal to samé s jedním a jen co ho obklopilo příjemné teplo Jackova nitra, tak šíleně ho zabolelo ve slabinách, až musel na chvíli přestat s líbáním, jinak by asi Jacka kousl do jazyka. S mírným úsměvem se na blonďáka podíval a pak se přisál k jeho krku.

Výraz v Jackově tváři, i v tom opravdu krátkém okamžiku ho tak nakopnul, až mu z toho poskočilo srdce. Upřímně... v první chvíli měl strach se na něj podívat. Už by nedokázal snést další odmítnutí. Naštěstí nic v Jackových očích nemluvilo o tom, že by nemohl pokračovat. Dokonce mu Jack začal vycházet vstříc. Jemně se pohyboval v souladu s jeho drážděním, skoro neznatelně, ale Adam to moc dobře cítil.

Odvážil se přidat další prst a pod jeho rty, které měl položené na hrdle se rozechvěla kůže silou Jackova neutlumeného povzdechu...

Ne, už to nedokázal déle odkládat, musel ho mít a cítit ho. Popadl ho rychle i druhou rukou za zadek a vysadil si ho na sebe. Jeho vztyčený penis neměl problém najít horké a s láskou připravené místečko. Zasunul pomalu a opatrně, přesto pevně a na doraz.

Jedna Jackova ruka vylétla do výšky a zachytila se vrchního okraje skříně. Druhá sevřela Adamův krk tak silně, že měl Adam pocit, jako kdyby mu měla každou chvíli odumřít hlava.

Tělo, které právě dobýval se napnulo a nepovolilo ani během několika dalších pobyhů jeho boků. Zastavil se tedy a nechal Jacka, aby si pořádně zvykl. Zasypával přitom jeho tvář i krk něžnými polibky. Jackova pokožka tak příjemně hřála do jeho citlivých rtů, byla sametově hebká jako okvětní lístky růže...

Poprvé neměl čas to vnímat, byl v šoku z toho, co se mezi nimi dělo, ale teď si to vychutnával. Jeho vůni, která se mu při každém nadechnutí vloudila do nosu, tichý přerývavý dech, tíhu jeho těla, která ho tak příjemně oslabovala.

Znovu se pohnul v bocích a sledoval při tom Jackovu reakci. Jeho oči se pevně zavřely, ústa ještě víc pootevřela, na hrdle bylo znatelné polknutí. Ovšem zároveň se i zklidnilo celé tělo. Prsty už nesvíraly Adamův krk tak křečovitě.

"Miluju tě!" zasípal Adam při tvrdém přírazu. Jackova hruď se vzedmula jako balón.

"Prosím, věř mi!" vyhrkl Adam a zakousl se do Jackovy brady.

"Já chci být tvůj bůh, chci být tvoje víra, tvoje náboženství. Chci být celý tvůj svět!" vysypal to ze sebe Adam rychle, i když mu chyběl dech a ruce ho bolely, jak Jacka podpíral. Že ho ta rozkoš nejspíš brzy roztrhá zaživa se snažil moc nevnímat, i tak věděl, že to velice brzy přijde samo a neubrání se tomu.

"Adame..." zašeptal Jack oddaně, div že Adamovi nevytryskly slzy. Jackův hlas byl najednou jiný. Neměl v sobě žádný odpor, ani přísnost. Byl sladce něžný... mohl snad být podbarvený skutečnou láskou?

Muselo to tak být, protože ještě nikdy neslyšel svoje jméno tak moc rád jako teď. A chtěl ho slyšet znovu, klidně pořád dokola jako zaseknutý gramofon.

Jack se zmítal v opojné slabosti. Jeho tělo bylo jakoby křehčí, snáze zranitelnější, když se s Adamem miloval, ale na druhou stranu se nikdy necítil tak moc v bezpečí. Všechna jeho slova, co řekl... chtěl být jeho bůh... celý jeho svět... mohl by to samé být i on pro Adama? Nebo už tím byl?

Možná, že znovu podlehl, nechal to dojít takhle daleko, ale to proč se rozhodl stát knězem bylo pořád silnější, pořád to mělo větší význam. Vnímal to tak, proto se na tuhle řeholi dal...

"Jacku... už..." uslyšel kousek pod sebou Adamův napjatý hlas. Než se stihl vzpamatovat měl vlastní ruku v klíně... pak už stačilo jen pár správných pohybů...

Vysílení se oba svezli po skříni k zemi. Adam nemohl popadnout dech, aby něco řekl, jen se na Jacka díval, jednou rukou stále objímal jeho stehno a druhou se ho chystal pohladit po tváři, jenže Jack uhnul.

I když to pro něj teď bylo hodně obtížné, co nejrychleji se vyškrábal na nohy a ohnal se po svých kalhotách, na kterých Adam z části klečel.

"Ne, teď už neutečeš!" Adam okamžitě poznal, co se mu honí hlavou. Znovu už to nemohl dopustit. I tak nebyl schopný vstát, Jackův vzrušený obličej byl pryč a nahradila ho opravdová hrůza a vina. Tohle byl výraz největšího hříšníka na světě.

"Jacku, poslouchej srdce... prosím!" žadonil Adam, ani si neuvědomoval, že při tom klečí na kolenou, jako kdyby ho žádal o ruku.

"Moje srdce už si vybralo dávno a já jsem ho právě zradil tím nejhorším způsobem!"

"Chceš říct že... vážně..." v Adamovi konečně svitla naděje. Natáhl k Jackovi ruku, ten ji ale nepřijal. Rychle na sebe navlékl kalhoty a otočil se k zadnímu východu. Při posledních slovech se na Adama ani nepodíval "Neznáš moje důvody... já... musím teď být sám!" prohlásil monotónním hlasem a vyrazil ke dveřím. Adam se stihl zvednout, zrovna když se za ním zaklaply. Bleskově si natáhl svoje ryfle a vyrazil za ním, jenže ho něco zastavilo. Bouchnutí hlavních dveří...

"Jacku... zapoměl jsem si tu brýle... pořádně bych na ten výtečný oběd ani neviděl a paní Wrenová ještě udělala rybu!" poslední slovo už otec Joseph říkal téměř před vstupem do zákristie. Možná že by Adam stihl utéct, ale prozradil by se dveřmi a taky ho to natolik vyděsilo, že se chvíli nedokázal ani pohnout. Rychle se schoval za skříň a zatajil dech. Srdce mu bilo jak splašené.

"Jacku?" vstoupil farář do strohé místnosti. "Tak už šel asi domu... ach, tady jsou..."

Adam bedlivě poslouchal kroky, které se k němu přiblížily a pak se zase vzdálily. I on si všiml brýlí na čtení, které ležely na polici ve skříni, o kterou se právě teď opíral. Jen co kroky odezněly, přistoupil rychle ke dveřím a co nejšetrněji je otevřel...

Hned se rozhlédl po okolí, jestli neuvidí Jacka, ale za těch pár minut už mohl být bůh ví kde.

Tohle tedy nedopadlo podle jeho očekávání. Vrátil se s jasným cílem, s vizí, že Jacka zviklá a nějakým způsobem mu dokáže, že ho má opravdu rád a stojí za to, aby o svém budoucím životě znovu zauvažoval, ale ani tři taková milování za sebou, co právě prožili nemohla vynahradit prázdnotu, kterou po jeho útěku opět cítil...