Blasphemy 5.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

Adam se pokusil rychle obléct a vyběhl za Jackem ven. Několik metrů za ním ještě utíkal, i když už byl hodně daleko. Pak mu došlo, že nechal v boudě batoh s knihami.

Se svěšenými rameny se vrátil dovnitř a posadil se na starou židli. Venku už naštěstí pršelo o dost míň a bouřka se přesunula za les, takže si o Jacka v tomhle směru nemusel dělat starosti, jenže všechno ostatní, to co se právě teď mezi nimi odehrávalo nějakou bezvýznamnou bouřku na celé čáře přebíjelo...

Vrátil se domů o nějaké dvě hodiny později.

Helena byla vyděšená, protože jí Adam neřekl kam jde. Jistě že ho nechtěla hlídat, ale i ji počasí vyděsilo. Bohužel Adam s ní neprohodil jediné slovo, kde byl, nebo s kým... zavřel se do svého pokoje a objevil se až ráno u snídaně..

"Co je s tebou?" zeptala se ho přímo, když proti sobě seděli u jídelního stolu. Kromě tichého pozdravu Adam už dobrých pět minut mlčel. Heleně zachmuřená kamarádova tvář dělala starost.

Adam se na ní podíval a pokrčil rameny. Nechtěl z ní dělat hlupáka, když si moc dobře uvědomoval, jak zkroušeně se musí tvářit, ani se to nesnažil skrývat. Ale o Jackovi se mu mluvit nechtělo, měl strach, aby jeho city nepodupal ještě někdo další.

"Jsi tu sotva týden, co se mohlo stát?" ptala se Helena udiveně, než jí napadlo něco jiného "... nebo něco doma?" zhrozila se ještě víc. Adam rychle zavrtěl hlavou a pak zabodl svůj pohled do toustu, který měl na talíři.

"Někoho jsem tu poznal..." řekl skoro šeptem. Nevšiml si, že se Heleniny koutky rtů roztáhly do úsměvu.

"A to je důvod k tomu tvýmu utrápenýmu obličeji?" jí to pochopitelně potěšilo.

"Nechce mě!" odsekl jí Adam jak rozmazlené dítě. Tohle by snad mohla pochopit...

"Kdo to je?" nenechala se Helena odradit Adamovou rozpolceností. Jistě byl zamilovaný a zároveň frustrovaný z odmítnutí, jeho smíšené pocity mohly vysvětlovat, proč se chová takhle odměřeně.

"To je jedno..." pokrčil rameny a konečně se na ní podíval.

Už od předchozího večera mu bylo do breku, pořád, ale zatím se docela držel.

Chtěl Jackovi aspoň donést jeho knihy, ale nevěděl kam. V tomhle by mu Helena mohla pomoct, napadlo ho.

"Tak třeba, když toho kluka budu znát, řeknu ti co je zač. Pomůžu ti od iluzí, který sis o něm vytvořil" uvažovala kamarádka.

"Jsem do něj zamilovanej, těžko mi teď otevřeš oči!" kroutil Adam nesouhlasně hlavou.

"Tak to by mě fakt zajímalo, kterýmu borci se podařilo vzít ti srdce..."

"Ne vzít... zlomit!" opravil ji Adam prudce a Helena se zatvářila omluvně.

Chvíli bylo v kuchyni ticho, než to zkusila znovu.

"Tak co, řekneš mi aspoň jak vypadá?" naléhala na něj. Adam přivřel oči podezřením, ale nakonec usoudil, že mu nic jiného nezbývá.

"Asi budu muset, protože nevím kde bydlí a potřebuju mu odnést jeho knížky!" překývl rezignovaně. Ještě chvilku se rozmýšlel a pak vyřkl Jackovo jméno...

"... a má dlouhý blond vlasy a je prostě nádhernej. V jeho očích bych se utopil..." Adam toho měl na jazyku mnohem víc, ale všiml si zvláštního výrazu v Helenině tváři, takže raději přestal mluvit.

"Znáš ho?" zajímal se. Vůbec se mu její obličej nelíbil, chvíli jako kdyby ho kamarádka vůbec nevnímala.

"... no... jo, znám ho. Je to moc hodnej kluk..." koktala.

Jistěže ihned poznala o koho jde. Několikrát o tomhle klukovi před Adamem básnila přece. Na tom, že se do něj zamiloval nebylo nic divného, jejich nový mladý kněz byl opravdu úžasný a Adam si uměl vybírat vyjímečné kluky, ale nechápala, proč to Jack Adamovi neřekl. Nezdálo se, že by to věděl... to by asi vyváděl úplně jinak.

"On ti neřekl důvod, proč tě nechce?" zeptala se Helena opatrně. Měla strach, kam se bude tenhle rozhovor dál ubírat. Pokud to Adam nevěděl, ona nemohla být tou, která mu řekne pravdu. Na tohle měl právo jenom Jack.

"Ne... vím o něm hrozně málo, ale i tak jsem do něj blázen. Ze začátku jsem si myslel, že to bude jenom fyzický, jenže když jsme spolu..."

"Cože?" vyjekla Helena, aniž by Adam řekl něco konkrétního.

"No... jsem chlap a jsem gay. Nám na sexu hodně záleží, ale tady cítím prostě něco víc..."

"Tys s ním spal?" nenechala ho Helena ani pořádně domluvit. Bylo to vážnější než myslela.

Snad ho k tomu Adam nenutil... bože!

"Děsíš mě Heleno! On je nějak nemocnej, nebo někoho má, nebo co?" Adamova chvilková euforie díky tomu, že se mohl rozplývat na Jackem rychle pominula. Byl z kamarádky skutečně vyděšený.

"Já..." mávla rukou ve vzduchu "... nesmíš mě brát moc vážně, občas hysterčím!" razantně se zvedla od stolu. "... jsem trochu v šoku, nic jínýho. Jasně že není nemocnej a myslím, že ani nikoho nemá!" to druhé byla pochopitelně lež. Jack měl "osobu" blízkou svému srdci. Měla by být blíž než kdokoliv jiný... nebo už možná taky ne.

"Nechala bych mu ty knížky v kostele, často tam chodí... promiň Adame, ale už musím do práce." kamarádka se na něj usmála a pak spěšně kuchyni opustila...

Na Adama celý jejich rozhovor působil divně, ale stejnými pocity se užíral už od chvíle, kdy před ním Jack utelk z toho seníku... s posledními slovy na rtech - nemiluj mě!

Kdyby ještě začal rozebírat, proč byla divná i Helena, asi by se z toho zbláznil.

Každopádně, jen co se rychle nasnídal a převlékl, vyrazil s Jackovým batohem ke kostelu.

Tam se posadil na oblíbenou lavičku pod dubem, doufajíc, že Jack buď každou chvíli dorazí, nebo z kostela vyjde. Po půlhodině to ale vzdal, když se nic z toho nestalo a navzdory své poděděné víře si to namířil rovnou k hlavním dveřím.

Už ho nemohlo nic zastavit, i když měl ze svého chování zvláštní, až stísněný pocit. Taky mu trvalo, než se odvážil vzít konečně za kliku a otevřít...

Ocitl se v menším předsálí, kterému vévodil na protější stěně obrovský dřevěný kříž se sochou ukřížovaného Ježíše. Nikdy ještě nebyl v protestantském kostele, nebo vlastně v jakémkoliv jiném, kromě jejich synagogy. Uvědomil si, že ho začíná docela dost zajímat, co má Jack vlastně společného s náboženstvím. Jak moc je asi věřící, když tráví spoustu času v kostele. Pomáhal tady snad? Možná hrál na varhany...

Adam okatě přehlédl kamennou misku se svěcenou vodou a vešel do hlavní lodě. Nad hlavou měl snížený strop, usoudil, že tam by mohly být právě varhany.

V kostele bylo i takhle dopoledne poměrně šero. O tlumené světlo se staralo jen několik mohutných bílých svící stojících vedle impozantního oltáře v čele lodi.

Adam si konečně všiml nějakého člověka, sedícího v první lavici. Bohužel viděl jen obrys postavy, ale podle krátkých vlasů usoudil, že to Jack není. Posadil se tedy do poslední lavice, rozhodnutý počkat tam.

Bohužel tím jak lavice zavrzala na sebe upoutal pozornost...

Člověk vpředu se otočil a pak vystoupil z uličky. Měl na sobě něco jako dlouhý plášť.

Adam se musel trochu rozkoukávat, ale naštěstí zbytek práce vykonalo právě světlo přicházející od svící. Když jejich záře pokryla tvář tajemného člověka v dlouhém černém hábitu, problesklo Adamovi v první chvíli hlavou, že je dobře, že sedí. Asi by sebou jinak švihl na zem.

Další jeho myšlenka už tak jednoduchá nebyla, vlastně jich měl v hlavě možná milion dohromady. …

"Adame..." jeho jméno znělo tak dokonale s těhle úst, rád by ho slyšel znovu a znovu...

Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohlo být doplněno o ozvěnu typickou pro akustiku protestantského kostela. A že by ho mohl s podtónem potlačované přízně říct duchovní kněz.

Srdce mu vyjelo až do krku...

 

* * *

V Jackově hrdle se usadil pořádně velký knedlík, nebo to spíš bylo srdce, které mu tam vyletělo, když uviděl Adama sedět v poslední lavici "jeho" kostela. Na zemi u dřevěné nohy něco leželo, ihned poznal svůj batoh a uvědomil si, že na knihy, které nechal v seníku úplně zapoměl.

"Adame..." pípl, jeho hlas zněl přiškrceně. Ruka mu vylétla k hlavě a nervózně ji pohladila, protože měl tentokrát svázané vlasy do culíku. Kdykoliv si bral na sebe pracovní oděv, dělal to tak. Před vysvěcením si je musel nechat ostříhat, takže se na to tímhle způsobem cíleně připravoval, ale došlo mu, že ve svázaných vlasech nevypadá zrovna nejlíp... pokud na tom teď ovšem záleželo.

Netušil, co jiného by měl říct. To co celou dobu odkládal a odkládat neměl najednou přišlo jak blesk z čistého nebe. Adam se právě dozvěděl pravdu a Jack nemusel říct jediné slovo. I tak mu z toho nebylo dobře, ne snad proto, že skutečnost, kam se bude ubírat jeho životní cesta vyšla na povrch, ale jakým způsobem se to stalo.

"To je nějakej vtip?" Adam vystoupil do uličky a udělal několik kroků dopředu. Najednou bylo světlo v kostele o něco větší, jako kdyby předtím chtělo tohle překvapení co nejvíc napínat, ovšem teď už to bylo zbytečné. Moc dobře si uvědomoval, kdo to před ním stojí v černé farářské sutaně, ale bránil se tomu uvěřit. Kdyby tak chtěly všechny svíce v kostele naráz zhasnout a znemožnit mu ten pohled. A pak by se zase mohly rozsvítit a ukázat mu Jacka v civilním oblečení. V tom svetru a džínách... třeba se takhle chystal jen na maškarní. Ne, tohle se ani za vtip považovat nedalo, byla to absurdní myšlenka... to poslední stéblo, nebo polorozpadlý červenobílý kruh, kterého se pokoušel chytit v rozbouřeném moři.

"Je mi to moc líto..." zašeptal Jack a sklonil hlavu. I on udělal jeden krok kupředu, ale Adam ho prudce zvednutou rukou zastavil.

"Ne! Dokud ode mě budeš takhle daleko, neuvěřím tomu!" bránil se. Jeho oči se bez jediného varovného signálu zalily slzami. Chvíli se jim snažil vzdorovat, ale nakonec to vzdal.

"Oba jsme uklouzli... omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív... já...."

"Uklouzli?" vyštěkl Adam a Jack ho probodl přísným pohledem.
"Adame, tady ne!" ano, tohle bylo to nejhorší místo, kde by měli řešit svoje uklouznutí... opravdu to řekl? A ještě to snad doopravdy i tak myslel?

"Půjdeš se mnou tedy ven?" zeptal se Adam hrozivým hlasem, až Jackovi přejel mráz po zádech.

"Ne... nemá to smysl!" odmítl razantně.

"To je všechno, co mi na to řekneš? Měl si snad nějakej pádnej důvod mi to neříct už dřív?" Adam se teď nehodlal vzdát. Vlastně se rozhodl bojovat víc než kdy jindy... ale za co? Krutá realita stála před ním. Kluk, do kterého se zamiloval byl kněz.

"Ne... nevím..." řekl Jack nejistě.

"Ale jo... měl!" dupl si Adam. Jak jinak si to mohl vysvětlovat? Pokud by ho Jack nechtěl, řekl by mu to snad už když se ho pokusil poprvé někam pozvat. Proč to pro něj bylo těžké... říct to?

"Adame... prosím..." zaskřípal Jack zuby. Právě teď si připadal jako skutečný zrádce. Ne včera, když se to v té boudě stalo, ale teď … to přece nebylo v pořádku!

"Co to má sakra všechno znamenat?!" Adam se neudržel a třískl pěstí do starého dřeva, které měl nejblíž po ruce. Tichou lodí se rozlehl nepříjemný zvuk, díky němuž Jack skoro poposkočil. Přeslechnout to hrozné slovo ale nedokázal, ani kdyby si dopředu zacpal uši.

"Adame... to ne... prosím, tady ne!" tentokrát ale nebyl jeho hlas přísný, spíš prosebný, téměř zoufalý. Nechtěl si připuštět, že by jejich činy mohly mít takové následky, ale teď konečně se mohl podívat realitě do očí.

Adam vypadal hodně naštvaný, ale zároveň se mu leskly oči... to že měl na tváři pár slz Jack už raději nevnímal vůbec, samotného ho pálily v koutcích očí, ale co mohl dělat... prostě se to všechno pokazilo jak mohlo. Kdyby mu to řekl dřív... proč to neudělal... do háje!

"Je mi hrozně... měl jsem být upřímný, i kdyby to znamenalo, že si to celé vysvětluju úplně jinak..."

"Myslíš že by to pomohlo?" přerušil ho nasupený Adam. Ano, jak Jack správně zaregistroval, smutek se vytratil a nahradil ho vztek... Adamova touha obvinit celý svět, protože ten za to mohl!

"Cože?" nechápal ho Jack.

"Myslíš, že by pomohlo, kdybys mi to řekl dřív? Já se tím snažím uklidňovat, mít možnost hodit tu vinu na tebe, ale čím víc to tak chci, tím víc jsem si jistý, že by to k ničemu nebylo... kdybych do Kingsdownu nikdy nepřijel by byla moje záchrana!"

"Co to povídáš?" zhrozil se Jack. Adamova slova zněla zmateně.

Adam cítil, jak ho přestávají poslouchat nohy. I ty se třásly vztekem, takže udělal pár kroků vzad a těžce dosedl na dřevěnou lavici.

"Už na tý pláži, když jsem tě poprvé udivěl mi něco říkalo, že se nevidíme náhodou... že to musí něco znamenat. Právě jsem se s někým rozešel, ale ať se snažím sebevíc, nemůžu si vybavit začátek vztahu s tím klukem, ani s žádným dalším, který by se podobal tomu našemu. Celý moje tělo hoří, když tě vidím, když na tebe myslím, moje srdce se zbláznilo a ty to nazveš uklouznutím?" Adam si opřel čelo o opěradlo před sebou a složil ruce do klína. Nikdy se necítil hůř. "Možná kdybys mi to řekl na těch útesech... říkám možná... ne... nevěřil bych tomu... Jenže když tě takhle vidím... je to ještě horší..."

"Co je horší?" Jack byl zmatený, nechápal, co se mu Adam pokouší říct, jeho slova nedávala smysl.

"Že to chci přehlížet!" vyhrkl Adam a konečně se na Jacka podíval. Ten akorát zalapal po dechu.

"Ale to přece nejde!" chvíli mu trvalo než to řekl a docela ho to vyděsilo, neměl by nad něčím takovým tak dlouho přemýšlet. Měl být rozhodnutý. Dobře, jednou uklouznul, podruhé už ne, už nikdy!

"Chceš tenhle problém hodit jenom na mě, jako že se s tím mám nějak poprat sám, že jsem do tebe blázen? Je to přesnej význam tvýho - ale to přece nejde? Tak mluv!" Adam to nevydržel a znovu vystoupil do uličky. Nemohl sedět, jenže ani stát, vnitřní třas, který ho ovládal byl tak nesnesitelný, že by si nejradči nechal všechny nervy z těla vytrhat, aby nic necítil.

"Ale já nesu zodpovědnost, možná větší než ty. Uvědomuju si svou chybu a nesmím dopustit, aby se stala znovu!" vedl si Jack svou. To, že se Adam zvedl ovšem už moc klidně nebral, zvlášť když se k němu začal přibližovat.

"Proč musím poslouchat tyhle hnusný řeči... je snad moje láska k tobě chyba? Uklouznutí?"

"Jak můžeš to co se stalo v té boudě nazývat láskou?" Jack musel udělat malý krůček dozadu, protože byl Adam už skoro u něj. Tvářil se opravdu hrozivě.

Ovšem, když ho Adam chytil za paži a přitáhl k sobě, nezmohl se už na jediný prostest. Neklid se možná zvýšil, ale v ten moment ho přebilo několik silných úderů jeho srdce.

"Jak může člověk, který staví víru na první místo něco takovýho říct?" zaprskal Adam. Jack na něj vytřeštil oči.

"Ne Adame... já stavím na první místo lásku, ale ta moje je mnohem silnější, než ta tvoje. Je založená na dlouhých rocích skutečného odříkání a obětech, které jsem musel podstoupit..." přel se s ním Jack. Tohle Adam ale nikdy nemohl pochopit, byl jen... obyčejný člověk.

"Kdyby ta tvoje láska byla tak vyjímečná, všichni by jí chtěli propadnout..." zavrčel mu Adam do tváře.

"Rouháš se!" zasyčel Jack. Moc ho chtěl od sebe odstrčit, ale nedokázal to. Netušil proč... chtěl mu možná jen otevřít oči. Konečně vyjasnit, jak se věci mají a co je pro něj důležité. Když už se tu Adam oháněl tím svým.

"Nejsem věřící a nebudu se s tebou hádat, čí láska je silnější. Pro mě je to tahle..." rychle si přitáhl Jacka ještě blíž a zuřivě ho políbil. Pochopitelně nečekal, že mu to projde, ale pomoct si prostě nemohl.

Byl pro něj vším, už nedokázal cítit nic jiného... tahle pusa, vyjímečná chvíle strávená v blízkosti Jacka uprostřed deštěm zmáčené louky, jeho hlas, jeho myšlenky, oči plné úžasu při jeho zpěvu... možná že to bylo málo pro skutečnou lásku... možná pro někoho jiného, ale ne pro Adama.

Ucítil silný tlak na prsou, když se ho od sebe snažil Jack odstrčit. Přestal ho líbat, ale ruku mu nepustil.

"Ty jsi blázen!" probodl Jack Adama vyčítavým pohledem.

"Pořád pochybuješ? Není tohle snad taky rouhání? Že nedokážeš přijmout city lidí, kteří se nevydali stejnou cestou jako ty?" Adamovi se zvedl koutek rtů do mírného úsměvu, jenže v zápětí ho od sebe Jack prudce odstrčil, div že se stihl udržet na nohách.

"Řekl jsi konečně to nejrozumnější, cos mohl! Ano, tvoje cesta je jiná než ta moje. Navždycky!" poslední slovo Jack téměř zašeptal, o to mrazivější mělo na Adama dopad.

Nekonečně dlouho se na Jacka díval, zkoumal jeho kamennou tvář a nemohl uvěřit, že existuje možnost, aby někdo jen několika slovy dokázal vzít člověku veškeré naděje.

Měl na jazyku ještě spoustu dalších slov, ale s tím posledním Jackovým - navždycky - najednou ztratily veškerý význam.

Teď mu to bylo konečně jasné. I kdyby se stal zázrak a Jack ho miloval stejně jako on jeho, nezměnil by svou víru, nevzdal by se jí... přesně to jeho slova znamenala. Tohle jimi chtěl říct a Adam, ač nikdy nevkládal svůj osud do rukou vyšší moci, ba co víc, nevěřil v ní, v tu chvíli věděl, jak malý je, jak bezvýznamný je ve srovnání s cílem Jackovy léty budované lásky. Nikdy se mu nemohl vyrovnat!

Skousl si ret a otočil se k Jackovi zády...

Ještě jednou se na něj chtěl podívat, ale nedokázal to. Pomalými kroky se vydal ven z kostela. V tu chvíli věděl, že je na takovém místě poprvé a taky naposledy. On sem prostě nepatřil...