Grounded in Mid-air

Pár: AL/SK
Přístupnost:18+
Autor: Isla Sands
Překlad: Viv

 

* * *

 

"A váš vztah? Jak to jde?" zeptal se reportér. "Jsem velmi, velmi šťastný," odpověděl Adam. "Náš vztah mi pomohl cítit se bezpečně."

Adam sledoval Sauliho, jak nese svoje prkno dolů k moři. Bylo skoro dvakrát tak velké jako on, a ten fakt Adama pobavil. Ten malý zmetek byl fakt silný, silný dost na to, aby unesl Adama pod paží - a popravdě to dobře vystihovalo to, jak se potkali.

Možná jsem držel jeho hlavu ve svých dlaních, po své obvyklé ukázce přivlastnění si ho. Ale když jsme odcházeli, povídajíc si a pozorující se navzájem, už jsem věděl, že je to beznadějné. Dal si mě pod paží jako to prkno, přesně s tím stejným sebevědomím, stejným smyslem pro dobrodružství. A já? Jednou jsem šel surfovat a to prkno jsem potopil! A stejně to dopadlo i s mým prvním pokusem o lásku. Potopil jsem ho taky.

Mám rád objevné plavby, jako každý, ale můj mozek je vždycky až moc vybavený. Moc přemýšlím, překombinovávám, příliš ovládám! Ale ne se Saulim. Od začátku odmítl nechat mě sešplhat po útesu tohohle pádu. A žádné srdeční padáky taky nedovolil. Byl to volný pád celou dobu, každičký děsivý co-to-sakra-je moment naší cesty. Já držíc se ho za ruku, jeho krásnou silnou ruku, která mě zas a zas dodávala stabilitu. "Nedívej se dolů. Dívej se na mě."

Když o nejistotách jsem mluvil,

Světlo se mu objevilo v očích,

Světlo, aby ho vedlo po mém těle, tváři

Když bál jsem se, že bych ho nepotěšil

Prizmata těch nebes něžných

Zanechala všude úlomky modři…

Konečně chytil vlnu. Adam se zasmál. Vrátil Saulimu jeho jásavé zamávání. Bože, bylo krásné být zase sami. A být venku. Jejich dům byl jejich útočiště, to ano, ale nyní bylo přeplněno až přetékalo soustředěním, jehož měl plnou hlavu.

Až bude album vydané, všechno to vypukne. Bože koukněte jak se na mě kření. Ten úsměv. Jak to, že mám takové štěstí. Ačkoli pravda je, že nejraději ho mám, když s neusmívá, když se vzbudím v noci a on tam je, spí vedle mě. Jeho paže a nohy přehozené přese nebo kolem mě, jeho víčka jako bledě zlaté lístky, jeho rty obtažené stříbřitou tužkou, roviny jeho tváře tak krásné, jako nedotčené sněžné horské svahy. Slyšíte mě? Nedokážu na něj myslet, aniž bych byl podělaný básník! Jak se s tím vypořádá? Nijak. Nevěří v to s něčím se vypořádávat. Bude dělat to, co dělá právě teď. Bude zkoušet co možná nejlíp sjíždět vlny, a když toho bude mít dost, bude dělat něco jiného. Pro své potěšení. Není to na mě.

Pravda. Mluvím pravdu. Není ten typ člověka, aby se s věcmi smířil. Raději říká ano, nebo ne. I když je nejvíc nesmělý, jako na červeném koberci, když ho chci mít u sebe, podívá se mi do očí s tak čistým srozumitelným souhlasem, až mě to fyzicky šokuje.

Sauli si rozepl koupací oblek a shrnul si ho k pasu. Uvelebil se do písku vedle Adama. Zašklebil se na něj. "Viděl jsi mě?" zeptal se šťastný jako děcko. "Jak jsem odvážný na těch malých vlnách!" Zasmál se. Adam se na něj nemohl podívat. Pokusil se dívat na moře, ale ani to nedokázal. Zavřel oči. Cítil jak mu vzduch proudí mozkem, vítr jak mu vane uvnitř těla. Cítil Sauliho ruku na svém stehni. Aby zastavil své pocity, začal si broukat jednu z nových písní. Písně nejsou to, čím se zdají být, ani láska není, pomyslel si.

Když do nitra podívám se písni

Vidím šípy se slovy jak se rozlétají

A jako luk se ohýbá mé srdce;

Nezůstane stát když odešli;

Vzdáleností nebo výšek se nebojí

Jde za nimi kamkoli ho vedou…

"Myslím, že tahle je má oblíbená," řekl Sauli, komentoval tu píseň. Adam si lehl k němu, nastavil se tak, aby dostal polibek. Sauli se na něj zahleděl. "Světýlka ve tvých očích se mihotají," řekl Adam. "Vedou mě domů," dodal jakmile polibek, který chtěl, dorazil k jeho rtům. V duchu se usmál, když ucítil jak se v tom polibku vznáší pryč.

Vznáším se. Volným pádem. Ve výškách, které mě upřímně děsí až k smrti. To je to, co myslím když říkám, že zamilování mi pomohlo cítit se bezpečně. Bezpečně nad zemí.