Blasphemy 2.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

 

* * *

 

Jestli to Adam pochopil správně, nějakým způsobem na toho kluka z útesů zapůsobil. To by mu přece jinak neřekl - ne že by ses mi nelíbil...

Adam si uvědomoval, že právě díky tomu má ve své hlavě zmatek, protože už dlouho něco takového neslyšel, ne od člověka, který by se líbil i jemu.

Nešlo přehlížet, jaký rychlý spád jeho dovolená najednou nabrala...

Uplynulo několik dalších dnů, během kterých se pokusil do knihkupectví a taky na útesy vrátit v naději, že tam Jacka najde. Ale na tajemného kluka, kterému se nejspíš líbil, ale z nějakého nejasného důvodu "to nešlo" už na těhle místech nenarazil.

Mrzelo ho to, protože se svým způsobem docela nudil a rozhodně ho chtěl vidět, ještě neměl jeho tvář dostatečně vtisknutou do paměti, aby si jí dokázal vybavit a to ho štvalo. A v neposlední řadě toho o něm chtěl zjistit víc - co dělá, co má rád, prostě takové ty běžné věci...

Zahryzalo ho svědomí, protože za celou dobu, co v Kingsdownu byl si snad ani jednou nevzpoměl na lidi z LA. Na svoje kolegy z divadle, ve kterém hrál, na přátele. Ovšem, nebylo to tak v pořádku? Přece si přijel k Heleně odpočinout po rozchodu. I Terry byl součástí Los Angeles.

"Adame?" promluvila na něj Helena.

"Hm?" zvedl obočí a taky jeden koutek do mírného úsměvu.

"Půjdeš se mnou do kostela?" zeptala se ho s přivřenýma očima. Adam po její otázce málem vyplivl sousto míchaných vajíček, které mu připravila k nedělní snídani. Okamžitě si dal její otázku a současný čas do souvislostí. V neděli se chodívalo na svaté mše. I tak mu neušel potutelný výraz v kamarádčině tváři. Provokovala ho.

"Odkdy chodíš do kostela?" zeptal se jí s mírnou hrůzou v očích.

"Odjakživa!" prohlásila Helena jakoby nic, ale pak se zatvářila jakoby důležitě "...ale je to kvůli babi. Nutí mě k tomu, nebo spíš to prostě každou neděli kvůli ní přetrpím, aby byla spokojená!" vysvětlila mu a zase se zářivě usmála, což bylo pro ní typické.

"A co máme novýho kněze, není to taková otrava... hlavně to na mě nesmíš prásknout, že tam chodím ráda jenom kvůli němu!" pohrozila mu na oko. Adam to nebral nijak tragicky, taky se mu na základce líbila jedna učitelka (ano v té době ještě učitelka) a díky ní se do školy víc těšil, nepovažoval to za nic špatného.

"Komu bych to říkal?!" pokrčil rameny.

"A fakt nechceš jít se mnou? Líbil by se ti!" dorážela na něj Helena.

"Kdo?" Adam už byl zase v myšlenkách někde jinde.

"No ten náš novej kněz!" připoměla mu už trochu netrpělivě. Jistě jí nemohlo ujít, že se Adam toulá úplně někde jinde, i když s ní seděl v její kuchyni.

"A co z toho? Když je kněž? Nemůžu ho ani přefiknout. I když neříkám, že by mě taková tichá, tmavá zpovědnice nelákala... jo dokážu si to představit..." zasnil se.

"Adame!!" okřikla ho Helena vážně, než se opět začala usmívat, dokonce to chvíli vypadalo, že smíchy vyprskne.

"Tys s tím začala. Tahat mě do kostela! Sama moc dobře víš, že katolický kostely nejsou nic pro mě. A synagogy tu nemáte!" zkonstatoval lehce nabroušeně, i když za to byl vlastně i docela rád. Určitě by ho donutila jít tam.

"A ty do ní normálně chodíš? Tam u vás?" zajímala se. Adam přivřel oči podezřením, tenhle rozhovor o božích věcech ho zrovna moc nebral.

"Nijak zvlášť. Nikdy jsme nebyli ortodoxní židovská rodina!" vysvětlil jí stručně. Víc se prostě na tohle téma bavit nechtěl. On a náboženství, to opravdu nešlo dohromady.

"No dobře. Ale mohl by ses tam pro mě pak aspoň zastavit. Sjedem si do Walmeru na oběd, hm?" navrhla mu, zatím co se už zase potuloval v úplně jiných myšlenkách. Byly blond a měly modré oči...

Adam si nevšiml, že se Helena mezitím zvedla od stolu.

"Jasně... já... chtěl jsem se na něco zeptat!" to konečně zvedl hlavu ke kamarádce s definitivním úmyslem zeptat se na Jacka. Jenže ona zrovna brala svůj talíř od snídaně do ruky a chystala se ho odnést do dřezu. Adamovi došlo, že promeškal jedinečnou šanci. Tedy tu správnou chvíli na otázku tohoto rázu, pořád mu nepřišlo rozumné ukázat své kamarádce slabost pro cizího kluka, když to před nedávnem s jedním skončil.

"Musím jít... probereme to u oběda ok? Není to životně důležitý že ne? To by kostel počkal!" zazubila se na něj a Adam jen zavrtěl hlavou.

"Rozhodně ne!" zatvářil se trochu lhostejně, aby na něm nepoznala, jak moc mu na odpovědi záleží.

"Až budeš ready, tak mě prozvoň!" dodal ještě a Helena si pro jistotu zkontrolovala, jestli má v kapse kabátu svůj mobilní telefon.

"Pomodlím se za tebe!" mrkla na něj a pak kuchyni opustila.

Adamovi došlo, že s tím měl počítat. Tady byl na venkově, ctili se tu tradice a chození do kostela na nedělní mše byla asi největší z nich. Nemohlo mu to dojít v Los Angeles, kde se celé nedělní dopoledne dospával spánkový deficit díky propařenému víkendu. A když u něj byla Helena na návštěvě, do kostela nechodila. Usoudil, že měla se svou babičkou pravdu, asi by tam normálně nešla, kdyby nemusela.

Nebral to nijak tragicky, jen si musel na pár nových skutečností zvyknout, i když... nechystal se za nějaký týden odjet domů?

* * *

"Jacku, to byla úžasná mše, už získáváš jistotu!" otec Joseph vřele přivítal v zákristii svého učedníka a poplácal ho po zádech.

"Děkuju otče!" usmál se Jack vděčně. S tou jistotou měl jeho učitel pravdu, ještě pro něj bylo trochu obtížné vyjít před lidi a promlouvat k nim. Ale to nejhorší období už měl naštěstí za sebou.

"Za dva týdny tě čeká vysvěcení. Je to tak?" ujišťoval se otec Joseph. Jack se na něj pouze podíval a sklonil pokorně hlavu.

"Velice rád tě přivítám do našich řad. Už teď jsi věru oddaný služebník!" pokračoval kněz ve chvalozpěvu, div že se Jack nezačervenal. Jenže, v tu samou chvíli mu přišla na mysl situace, které se před několika dny zúčastnil v knihkupectví na hlavní třídě. Ta zvláštní situace s Američanem jménem Adam!

"Trápí tě něco?" uslyšel vedle sebe starostlivý Josephův hlas. Asi se nad tím zamyslel až příliš a bylo to vidět.

"Ne... jen si vždycky představím to obrovské břímě, které mi po vysvěcení bude svěřeno. Občas mám strach, abych to zvládnul!" připustil Jack své obavy.

"Strach je naprosto přirozený synu. Ale o tobě nepochybuji, zvládneš to! Věřím ti!" poplácal ho kněz znovu po rameni a pak se otočil ke dveřím.

"Je čas vyprovodit naše ovečky. Myslím, že jich ještě pár čeká venku s touhou ti poděkovat..." pobídl otec Joseph svého učence a sám se vydal ke vchodu vedoucímu do presbytáře.

Jack ho poslušně následoval, snažíc se pustit z hlavy, že svému učiteli právě zalhal o svých myšlenkách. Ovšem... nebylo až tak hrozné, že lhal jemu! To že sám sobě nepřipouštěl pravdu, která se i jeho samotného týkala bylo mnohem horší...

* * *

Problém nasoukat se do malého brouka a ještě za volant okomentoval Adam několika tichými nadávkami. Tohle bylo prostě auto pro ženský, zkonstatoval, když konečně zaujal nějakou pohodlnou polohu, v rámci možností a vyrazil ke kostelu vyzvednout Helenu.

Když mu při snídani řekla o novém knězi, nebral ji nejprve moc vážně, ale to jak se nad ním rozplývala se mu po nějaké hodině vrátilo do povědomí. Jít do kostela ovšem neplánoval, takže zadoufal, že kněz vyjde ven, v Americe taky pastoři a jim podobní služebníci církve po takových obřadech vyprovázeli lidi až před kostel. Tedy viděl to v několika filmech.

Zaparkoval s broukem na malém parkovišti asi padesát metrů od kostela a vysoukal se ven. Dál už bude řídit Helena, usmyslel si, opět trochu rozmrzele a vyrazil k nevelkému kostelíku, který byl obklopen několika mohutnými duby. Posadil se na lavičku pod jedním z nich a zaposlouchal se do klidu nedělního dopoledne.

Netrvalo dlouho a velké těžké dveře se otevřely. Začali se z nich trousit první návštěvníci mše, vesměs šlo o starší lidi a taky děti s rodiči, ale těch moc nebylo. Pak se u jednoho křídla dveří objevil muž v černé sutaně, poměrně vysoký, se světlými nakrátko ostříhanými vlasy. Ve stejnou chvíli s ním vyšla i Helena, do které byla zavěšená o hlavu menší paní v dlouhém šedém kabátu. Adamovi okamžitě došlo, že je to Helenina babička.

Chvíli se s farářem bavily a pak obě vyrazily směrem k němu, tedy jen co si ho kamarádka všimla. Pusa se jí při tom opět roztáhla do zářivého úsměvu.

"Ahoj, nečekáš dlouho?" zeptala se trochu provinile. Potají Adama prozvonila už před nějakou půl hodinou, ale pak se mše poněkud protáhla, i když si nebyla jistá, jestli je to normální. Možná to bylo jen tím, že se ten nový kněz zaučoval, takže to ještě neměl úplně v malíku. Vždycky předtím mu pomáhal otec Joseph, ale dnes ho v tom nechal samotného. Babička faráři mezi dveřmi děkovala za nový přírůstek do církevní rodiny, očividně si mladého kněze taky oblíbila.

"Ani ne..." usmál se Adam a zvedl se z lavičky. Nechtěl Heleně vysvětlovat, že ho zdrželo hledání klíčů od auta a pak soukání do něj.

"To jsem ráda... jo, tohle je moje babička, paní Wrenová... babi, můj kamarád Adam z Ameriky..." představila je navzájem a zaujatě čekala na babiččinu reakci.

"Jsou všichni američtí chlapci takhle hezcí?" zeptala se stará paní, když třásla Adamovi pravicí. Trochu ho to vykolejilo, nečekal první otázku tak přímočarou.

"Já... nevím, asi normálně, jako všude!" pokrčil rameny.

"No jistě mladíku, je mi jasné, že to nemůžeš posoudit..." uchechtla se babička a drbla do Heleny. Adamovi okamžitě došlo, co těhle pár vět a pak i potutelný úsměv Heleniny babičky znamenaly. Nevěděla, že je gay a myslela si, že on a Helena...

"No tak babi, hned ho takhle zpovídáš. Zajdem za tebou v týdnu na čaj, pak do něj můžeš rýpat jak chceš, aspoň na to bude připravenej. Ale teď už musíme jít!" rozčísla kamarádka těžký vzduch a vyrazila k autu. Adam ji trochu nervózně následoval.

"Nepůjdete s námi na oběd?" zeptal se staré paní zdvořile a ta se na něj mile usmála.

"Ne ne, už mám na dnešek uvařeno, jen buďte chvíli sami děti..." s tím ještě nervóznějšího Adama opustila, zatímco Helena už nastupovala do auta. Když si sedl vedle ní, zatvářil se nechápavě.

"Neřeklas jí, že jsem na kluky?" zajímal se.

"Nemá smysl jí přidělávat vrásky. Je opravdu silně věřící a tohle by neskousla. Stačí, že jí budu muset jednoho dne vyvrátit její utkvělou představu, že jsi můj vyvolený..." zamračila se Helena a nastartovala.

"Jo, všiml jsem si. Asi to bere hodně vážně..."

"Nedělej si s tím starosti, řekla bych, že od chvíle, co jsem se o tobě poprvé zmínila jí to v hlavě začalo pracovat tímhle směrem a dokud mě neuvidí stát před oltářem s jiným chlapem, nikdo jí to nevymluví!" vysvětlila mu Helena a pak se naposledy zadívala ke kostelu.

"Mohl si ho vidět..." řekla neurčitě a zadumaně.

"Koho?" nechápal jí Adam.

"No toho novýho, myslela jsem že přijde ven s otcem Josephem..."

"Někoho v dlouhým černým hábitu jsem viděl" vzpoměl si Adam na vysokého muže, se kterým před chvílí Helena i její babička mluvily.

"Ne, to je právě otec Joseph. Nevadí, určitě bude ještě příležitost..." jako kdyby uklidňovala sama sebe.

"Třeba jo, ale k čemu by to bylo?" pokrčil rameny. I kdyby nový kněz v tomhle městečku vypadal jak manekýn z časopisu, nemělo to pro Adama žádný význam. Potřeboval si od kluků a zvlášť těch hezkých a sympatických odpočinout, proto přijel na tenhle venkov. Stačilo, že už v hlavě jednoho měl, vlastně dva. Terry ho pochopitelně ještě neopustil, ale teď se k němu přidal i ten druhý. Co kdyby ten kněz byl opravdu tak úžasný, jak o něm Helena básnila? Nepotřeboval další myšlenky, tolik hříšné v křesťanských očích.

"Máš pravdu, asi k ničemu..." usoudila Helena a konečně vyjela se svým broukem z parkoviště. Hned na to mlčky vyrazili do Walmeru...

* * *

Už podruhé ten den Jack s notným funěním zavíral velkou těžkou bránu pozemku farnosti. Poprvé to bylo když odcházel na mši...

Teď se chystal do knihovny za lesem. Měl půjčených několik knížek a už bylo nutné je vrátit, bohužel se k tomu dřív nedostal a aspoň že měla knihovna otevřelo celý týden včetně víkendů.

Oblečený do svého oblíbeného dlouhého svetru s kapucí a krátkých kalhot vyrazil nejprve do kostela, aby otci Josephovi nahlásil, že bude celé odpoledne pryč. Procházka do knihovny většinou vyšla na několik hodin, nechtěl, aby o něj měl jeho učitel strach.

Když došel ke kostelu a otevřel vchodové dveře, na okamžik se zarazil.

Živě si vzpoměl na dopoledne, když skončila mše. Měl jít s knězem před kostel, dělávalo se to tak, jenže... v Jackovi se všechno při té vzpomínce sevřelo... pak tam uviděl jeho. Kluka jménem Adam, kterému se už pár dní velice úspěšně vyhýbal. Nebo spíš se snažil nechodit na místa, kde by se mohli potkat, vzhledem k tomu, co se stalo naposledy v knihkupectví...

Adam seděl pod stromem na lavičce a evidentně na někoho čekal. Jack naprázdno polkl, protože si ihned vybavil, jak hrozně se choval. Rychle se vrátil dovnitř a pak se ještě schoval na schody vedoucí ke kůru. Netušil, proč to udělal. Tohle byla asi ta nejlepší chvíle na to, aby se ten Američan dozvěděl pravdu, protože dle jeho chování mu rozhodně nešlo o posezení v hospodě u piva. Měl vyjít ven v plné parádě ve svém služebním oblečení na mši. Tak to bylo správně, ne se schovávat a zatajovat takhle důležitou věc.

Raději se pokusil své špatné myšlenky pustit z hlavy a co nejrychleji vyhledat otce Josepha.

"Otče? Musím do knihovny!" nakoukl do zákristie. Nikdo v ní ovšem nebyl.

Už chtěl odejít, když se otevřely dveře, které sloužily jako postranní vchod pro kněží. Trochu se napřímil, čekal že vejde farář, ale místo něj se ve dveřích objevil jejich ministrant Alexander. Když mladík uviděl Jacka, oči se mu mírně rozšířily, ale pak vyloudil na rtech slabý úsměv a už jistěji vstoupil.

"Pane... hledáte otce Josepha?" zeptal se mile.

"Ano... musím do knihovny a vrátím se asi až večer..." oznámil mu Jack nejistě. Trochu tápal, protože takhle odpoledne už se v kostele většinou nikdo nepohyboval, tím spíš ministranti.

"Šel natrhat nějaké ostružiní za hřbitov, můžu mu to vyřídit!" navrhl Alexander a v rychlosti si prohrábl své věčně rozcuchané tmavé vlasy.

"A co tu děláš ty?" přivřel Jack oči podezřením.

"Já... no, otec Joseph mě požádal, jestli bychom dneska odpoledne neudělali kontrolu zpěvníků, vypadané listy a tak!" odpověděl Alexander a strčil si při tom ruce do kapes.

"A tobě se chce? Proč neřekl mě?" tuhle otázku položil Jack spíš sobě. Opravdu to tak trochu nechápal. Ale byla pravda, že tuhle kontrolu už nedělali možná dobrý rok.

"Mě to nevadí, stejně nemám co na práci a vy aspoň můžete do knihovny..." usmál se mladík.

Jack na něj ještě několik vteřin nejistě koukal, než pokrčil rameny a usmál se taky.

"Dobře, prosím řekni mu to, už musím jít. Vypadá to, že bude večer pršet, tak si musím pospíšit..." vysvětlil chlapci a pak se otočil k odchodu.

"Samozřejmě pane, snad vás to nezastihne.." slyšel ještě Alexandrův milý hlas, ale to už mířil k východu.

Z deště měl pochopitelně obavy, ale musel věřit aspoň trochu předpovědi počasí, která slibovala přeháňky až na pozdní večerní hodiny. Do té doby se snad z knihovny vrátí.

Před odchodem z hlavní lodě se otočil, poklonil a naposledy pokřižoval. Pak si přehodil přes rameno brašnu s knihami a vyšel ven.

Jeho pohled automaticky přejel na prázdnou lavičku pod dubem, kde dopoledne viděl sedět Adama. Znovu zalitoval, že se mu už prve neukázal v sutaně, když jeho myšlenky přerušilo symbolické zakašlání. Polekaně se otočil směrem, odkud přicházelo.

"Ahoj... dlouho jsme na sebe neměli štěstí..." zněla první věta černovlasého muže, který stál jen pár metrů od něj a usmíval se...