Blasphemy 1.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

Tohle místo bylo v Adamových očích něco tak nadpozemsky kouzelného, že si uvědomoval svá pootevřená ústa údivem, kamkoliv se kolem sebe podíval. Míjel spoustu malých domků, různě roztroušených podél cesty, po které se pomalu ubíral s rukama v kapsách své plátěné černé bundy.

Věděl, že ho tahle cesta dovede až k pobřeží. A navedla ho Helena, jeho dobrá kamarádka, ke které se rozhodl na nějaký čas uchýlit... na anglický venkov..

Dorazil ráno. Z londýnského letiště to bylo do tohodle městečka s názvem Kingsdown nějaké dvě hodiny cesty. Ve vlaku pospával, protože měl za sebou už osmihodinový let.

Helena na něj čekala na vlakovém nádraží, společnými silami naházeli do jejího zastaralého brouka Adamovy věci a pak už si ho ta dobrá duše s doslova přišitým úsměvem na tváři odvezla k sobě domů, do domku s malou zahrádkou a léta neopraveným laťkovým plotem.

Adam něco málo pojedl, umyl se a šel spát.

Dostal od Heleny úžasný malý hostinský pokoj, do kterého se na první pohled zamiloval, ač působil skromným dojmem. Jedna šatní skříň, komoda, něco jako pracovní stůl, velké pohodlné křeslo a samozřejmě postel. Nebyla tak velká, jako ta co měl doma, ale jen co se na ní rozvalil, věděl, že budou kamarádi. Usnul dřív, než se přinutil k vybalení svých věcí. Na to bylo času dost...

Když se probudil, někdy v pět hodin odpoledne, přivítalo ho sluníčko, které svými odpoledními paprsky prozářilo celý pokoj. Nechtělo se mu vstávat, ale nemohl celou dovolenou proválet v posteli. Ovšem, dal se tenhle pobyt na anglickém venkově nazývat dovolenou? V jeho případě?

Adam se právě nacházel ve fázi zmateného období po rozchodu se svým přítelem. Chodil s Terrym bezmála dva roky, ale ke konci už to nebylo ono, takže se rozešli. Oba věděli, že to tak bude lepší, i tak Adam cítil potřebu, z Los Angeles, kde celý život žil vypadnout.

Postěžoval si Heleně do telefonu. Tajně doufal, že by mu mohla říct něco povzbudivého a ona mu rovnou navrhla, aby jí přijel navštívit. Na jak dlouho bude chtít.

Nemohl si přát nic lepšího, i tak ale nechtěl kamarádce přidělávat starosti a slíbil, že se zdrží jen pár týdnů. To by mělo stačit, aby se dostal z toho nejhoršího...

Když se spolu navečeřeli, napadlo ho, že by se mohl projít po okolí. Helena ho navedla po hlavní cestě do středu města a vysvětlila mu, že ta samá trasa ho dovede až k pobřeží.

Vzhledem k tomu, že už byl červen, měl nějaké tři hodiny, než na malebné městečko padne tma...

Se spokojeným úsměvem míjel všechny ty domky, některé s šedou, jiné s až křiklavou fasádou a sem tam se zastavil u výlohy nějakého obchůdku. Všechny už byly zavřené, pokusil se tedy zapamatovat ty, které ho zaujaly, aby je mohl později navštívit. Určitě si nechtěl nechat ujít krámek se starožitnostmi a taky s čokoládou a whiskey, i když to byla jistě jen odnož něčeho typicky irského.

Když došel na křižovatku, kde se hlavní cesta rozdělovala na dvě užší, praštila ho přes nos slaná vůně. Takhle vonělo jenom moře, uvědomil si a pustil se po silničce, která se stáčela podél útesů z kopce. Moře díky vysokým skaliskům nebylo vidět, ale Adam ho moc dobře cítil. Neskutečně se začal těšit na to, až ho uvidí.

V LA měl oceán téměř za domem, ale tady si tohodle vědomí, netušil proč, užíval víc. Věděl jistě, že na plážích nenajde odhalené holky v sexy bikinách, ani namachrované frajírky namazané olejem, maximálně pár rybářů a jednu zamilovanou dvojici, která se k sobě bude tulit pod dekou. Bylo ještě poměrně chladno, na koupání určitě.

Ušel několik metrů a cesta se stočila mezi vysoké útesy. Šumění vln ho donutilo na chvilku zastavit a zaposlouchat se do podmanivého zvuku. Bohužel si v ten moment vzpoměl i na Terryho, který moře miloval a neustále k němu Adama tahal. Půlku vztahu prožili na pláži, uvědomil si trpce.

Možná by ho i tahle vzpomínka donutila otočit své kroky k domovu, jenže najednou ucítil nutkání se tomu postavit. Pokořit tuhle vzpomínku a udělat z ní něco, co na jeho psychiku nebude mít už žádný dopad.

Zhluboka se nadechl a vyrazil kupředu...

Jen o pár metrů dál ho přivítal pohled na nezvykle klidný příliv a doslova vylidněnou oblázkovou pláž. Takže žádní rybáři, ani ta dvojice. Cítil, že ho to uklidnilo, jenže pak, když se vydal po vyšlapané cestičce, si zhruba na půli cesty k pláži někoho všiml. Ten dotyčný, nebo spíš dotyčná (Adam usoudil podle delších vlasů, že jde o ženu) seděla na pohodlně vyhlížejícím obřím balvanu s tváří natočenou k moři a v rukách něco držela. Adamovi stačilo udělat jen pár dalších kroků, aby poznal, že jde o knihu.

Nechtěl ženu rušit, ale jiná cesta než kolem ní k moři nevedla. Kdyby byl horolezec, tak možná...

Trochu nejistě tedy začal sestupovat dolů a čím víc se přibližoval, tím zřetelněji dokázal rozeznat, co má ta osoba na sobě. Ne že by na tom záleželo, vždyť jeho holky nikdy moc nebraly, ne v tomhle směru. Ale nějak už byl z LA zvyklý dívat se po lidech kolem sebe, protože při tom množství ani neměl na výběr. Taky mu nemohla uniknout barva jejích vlasů. Byly blond, ale asi ne odbarvené. Těžko to dokázal posoudit, takhle za pochodu, jen si musel připustit, že se mu líbí.

Už jistější chůzí došel až k ženě a pozdravil...

"Dobrý den.." vlastně chtěl jenom pozdravit, věnovat jí přátelský úsměv a pokračovat si po svých, jenže když se na ní otočil a konečně tak mohl spatřit její tvář, na okamžik ztuhnul.

Dotyčná totiž nebyla holka, ale kluk a k tomu ještě dost hezký. Stručně řečeno to byl popis prvního dojmu v Adamově mysli. Samozřejmě se ihned začal rozvíjet o další poznatky, ale to už nebylo tak důležité, jako to, že se Adam díval do opravdu pěkné tváře blonďáka s modrýma očima, který ty své na Adama ovšem mhouřil, protože měl za jeho zády zapadající slunce. Adamovi došlo, že z něj vidí nejspíš jenom tmavý obrys.

"Dobrý den.." odpověděl blonďák nezvykle jemným a milým hlasem. Přiložil si k čelu dlaň, aby aspoň trochu slunce ve svém výhledu zakryl.

"Omlouvám se, ale myslel jsem že si holka!" přešel Adam okamžitě na tykání. Však ten kluk mohl být o dobrých šest nebo sedm let mladší jak on. Ano, tipoval ho tak na dvacetři let. A hned pak mu docvaklo, že si tu svou úvahu klidně mohl nechat pro sebe. Občas se mu podařilo mluvit dřív, než domyslet následky.

"A proč se za to omlouváš?" zeptal se ho blonďák s úsměvem, čímž Adama vyvedl z míry ještě víc. Jiný kluk by mu na to asi řekl - pěkně děkuju. Tenhle to jednoduše přešel.

"No, ani nevím. Možná jsem se dopředu omluvil za to, že jsem to vůbec řekl..." zazubil se Adam stydlivě. Potěšilo ho, že mu ten človíček začal taky tykat, protože si na formality nikdy moc nepotrpěl. Ovšem, taky ho trochu znervózňovalo, že není schopný udělat další krok. Prostě jít tam, kam měl namířeno.

Sledoval toho kluka před sebou, oblečeného do huňatého dlouhé béžového svetru s kapucou a džínových tříčtvrťáků a nedokázal se pohnout z místa.

"To ty vlasy! Už se chystám, že je dám dolů!" prohrábl si mladík jednu stranu hlavy štíhlými prsty a vítr mu při tom načechral tu druhou. Adam těžce polknul.

"Ne ne, někomu to fakt sluší, tyhle dlouhý vlasy...!" I tobě, dodal si pro sebe v duchu. Byl ze svých myšlenek poněkud zmatený.

Blonďák zvedl obočí a pousmál se. Nic na to neřekl, jen opět mírně přimhouřil oči díky sluníčku.

"A ty jsi zdejší?" zeptal se Adam se zájmem, hned potom, co mladík sklonil hlavu ke své knížce. Zdálo se, že bude pokračovat ve čtení, ale pak si to rozmyslel, vložil k rozečtené stránce záložku a knihu zaklapl.

"Ano, pocházím odsud. Ty ale ne, nikdy jsem tě tu neviděl..."

Adam vycítil, že by se o mladíkovi mohl dozvědět něco víc, udělal tedy k němu nejistý krok a pak se posadil na balvan vedle. Byli teď od sebe možná dál než předtím, ale blonďák už se na něj mohl podívat, aniž by mu při tom svítilo slunce do očí.

V rychlosti zhodnotil tvář muže, který ho oslovil a shledal ji příjemnou a sympatickou...

"Jsem u kamarádky na dovolený, odpočívám..." usmál se Adam. Cítil se zvláštně, když tu mluvil o svém útěku po rozchodu s člověkem, kterého potkal poprvé, ale něco mu zároveň dávalo pocit volnosti projevu. Bylo úplně jedno, jestli na sebe něco prozradil nebo ne. On to věděl a taky tušil, že mu to musí celý svět vyčíst z tváře. I tak se necítil svázaný, jako s jinými lidmi, které znal sotva pět minut. Prostě by teď u sebe marně hledal takový ten prvopočáteční přirozený ostych.

"Někdy je to třeba!" přikývl mladík a v tu chvíli se k němu Adam natáhl. Chtěl se podívat na knihu, kterou četl, blonďák ovšem ucukl. Tak výrazně, až to Adama vyděsilo.

"Co to čteš?" dělal, jako kdyby si toho nevšiml, ovšem mladíkův lehce zmatený obličej mu tuhle lež okamžitě vyvrátil. Chvíli měl dokonce pocit, že v jeho očích zahlédl strach a obavy.

"To je Alchymista?" odpověděl si rychle sám, když se pod blonďákovými bledými prsty objevil na zlomek vteřiny kus názvu.Ovšem, ty prsty ho bohužel nebo bohudík zaujaly mnohem víc.

"Hm... někdo mi ho poradil..." kluk se nervózně ošil, ale pak vykouzlil na tváři zas ten svůj příjemný úsměv.

Adama to znejistělo. Po volnosti, kterou ještě před pár vteřinami cítil nebyla ani památka. Už byl zase svázaný, ovšem na to, aby se zvedl a odešel měl málo odvahy. Dokonce mu něco uvnitř říkalo, že by toho mohl později litovat.

"Chodíš sem často?" zeptal se.

"Už musím jít!" řekl skoro ve stejnou chvíli bez zaváhání mladík a zvedl se ze svého provizorního posedu. Adam netušil proč, ale ihned udělal to samé.

"Doprovodím tě!" vyhrkl rychle, v ten moment ho blonďák zpražil chladným pohledem, tedy nebyl úplně chladný, spíš hodně nesouhlasný.

"Proč bys to dělal?" zeptal se, schoval svou knihu do brašny, kterou si přehodil přes rameno a otočil se k Adamovi zády. Vítr mu rozevlál vlasy do všech stran jako závoj. Adam měl co dělat, aby k nim nenatáhl ruku. Hrozně moc je chtěl uklidnit a ještě víc se jich dotknout, aby své představě vyvrátil, že jsou přesně tak jemné a hebké, jak vypadají.

Nesouhlasný tón v mladíkově hlasu ho ale zastavil. Evidentně neměl zájem o společnost, tím spíš o tu jeho.

Však musel být Adam v takových věcech hodně opatrný, aby někomu nepřiřkl co není, i když se mu to zdálo na první pohled pravděpodobné.

"Jestli jdeš zpátky do města, půjdu s tebou. Taky už bych se měl vrátit, než se začne stmívat..." vysvětlil mu Adam a tím mladíka donutil, aby se na něj otočil čelem.

"Pokud nemáš jinou možnost!" přivřel kluk oči. Svým způsobem to na Adama působilo neurvale, ale ihned mu došlo, že se blonďák snaží o diplomatický přístup.

Mlčky se vydali do kopce mezi útesy. Pěšina, po které Adam před chvíli přišel je zavedla zpátky k silnici. Až tam si uvědomil, že jen co uviděl tohodle kluka, zapoměl ve vteřině na celé moře i na to, jak moc se na něj těšil. Připadalo mu to nenormální a taky trochu pubertální v jeho letech.

Po úzké cestičce musel jít za ním, takže měl dostatek času pohlédnout si jeho postavu. Byl štíhlý, tak normálně a minimálně o půl hlavy menší než on. Díky obnaženým lýtkům poznal, že má bledou kůži, i když obličej už stihl nachytat trochu slunečních paprsků. Musel si připustit, že se mu líbí i ten ležérní styl oblečení, i když by jeho svetr nejradči o několik čísel zkrátil. Zakrýval jistě hodně hezkou část mladíkova těla.

Nakonec byl docela rád, když se mohl na silnici k blonďákovi připojit z boku. Ten pohled na jeho tělo ho upřímně dost rozhodil. Jistě že šlo koukat po okolí, ale když ho měl takhle před sebou, nedokázal to.

Nechápal co se to s ním děje. Přijel k Heleně, na tenhle malebný anglický venkov, aby se zotavil z traumatizujícího rozchodu, ne aby tu balil další kluky na počkání, zvlášť když tenhle neměl evidentně zájem. Třeba ani nebyl na kluky, jen mátl vzhledem.

"Tohle je fakt nádherný místo, tolik klidu..." zasnil se Adam, jen co vstoupili na křižovatku, která je nasměrovala zpátky do města.

"To ano!" přitakal mladík stroze a opět vyrazil kupředu, aniž by se zajímal o to, jestli jde Adam za ním. Ten měl pořád plnou hlavu vlastních úvah. Proč byl ten kluk chvílemi tak milý a zároveň odtažitý? Adam měl pocit, jako kdyby něco provedl, kdykoliv řekl byť jen jediné slovo. Samozřejmě to tak nebylo, ale bylo mu skrytě nuceno, aby si to myslel. Možná se na to měl vážně vykašlat a jít si svou cestou.

"Já jsem z LA, ale anglický venkov miluju, jako kdybych se dostal na úplně jinou planetu!" pokusil se Adam ještě jednou o navázání hovoru. Po jeho poznámce se ovšem setkal s nechápavým pohledem jeho nového rádoby kamaráda. No dobře, s tou planetou to asi přehnal...

"Každý to cítíme jinak!" prohlásil blonďák a Adam zvedl obočí. Konečně ten kluk něco řekl, zajásal v duchu, ale jako důležitější měl asi brát význam jeho slov.

"To nebylo myšlený tak, že bych tu lidi viděl jako mimozemšťany. Prostě je to tu jako úplně jinej svět, kterej mi asi bude navždycky hrozně vzdálenej, i když tu teď stojím a mluvím s tebou!" vysvětlil mu Adam svoje pocity. Takhle nějak to cítil a chtěl se o to s někým podělit. Asi si tu nikdy nebude připadat jako doma, i kdyby strávil na takovém místě víc jak pár týdnů. Naštěstí svůj domov měl, za velkou louží, jen cítil potřebu vysvětlit podstatu.

"Proč by to tak nemohlo být? Domov může znamenat pro člověka i místo, kterému daroval svoje srdce!" mladíka evidentně poslední Adamova poznámka nebo spíš úvaha zaujala. Adam se přistihl, že z toho má téměř dětskou radost.

"Jakože nemusím mít kde složit hlavu, ale můžu spát třeba pod mostem, když do něj budu blázen?" to že ho blonďák konečně začal vnímat, neznamenalo, že mu to Adam sežere i s navijákem. Tohle byla trochu podivná teorie.

"Neni nutné, aby šlo o stavbu, ale třeba o člověka!" nenechal se jím mladík zahnat do kouta a ještě ke svým slovům přispěl mírným úsměvem. Ne tolik, aby ukázal zuby, i tak to Adamovi stačilo, aby se zase na okamžik zastavil a zůstal na něj koukat jak na svatý obrázek.

Na jednu stranu byl tenhle člověk opravdu až neuvěřitelně odtažitý, ale pokud šlo o jeho názor, nenechal se zastrašit. Jistě, že to Adam neměl v úmyslu, někam ho tlačit. Jenže on se nikdy nemusel rozhodovat, kam půjde. Bylo mu dobře v LA a pravda, jeho srdce vždycky patřilo někomu odsud, tedy snad jen dvakrát v životě.

Podařilo se jim během několika vět a kroků dostat z vesmírného městečka k hlubokým citům. Takový pokrok Adam rozhodně nečekal.

A v podstatě zatím nic neplánoval, na to znal tohodle tajemného kluka příliš krátkou dobu.

"Já tady odbočuju, měj se!" odklonil mladík směr své cesty k nějaké boční uličce. Adam se zarazil a zůstal koukat na jeho vzdalující se záda.

"Půjdu s tebou!" zavolal na něj. Byl zmatený. Zrovna si v hlavě rozmýšlel nějakou svojí teorii o srdcích, ale tohle mu ji rozlámalo na kousky.

"Ne, to je dobrý, ale rád jsem tě poznal, užij si dovolenou..." zamával mu mladík.

"A nemůžu tě... nezajdem na pivo?" zkusil to Adam znovu. Na tohle přece slyšel každý chlap.

Byl rád, že se včas opravil, i když měl neblahý pocit, že jen o pár minut později by ho neskrytě pozval na rande.

"Nepiju pivo!" zněla jednoduchá, leč výstižná odpověď. Měla Adamovi naznačit, že tudy cesta prostě nepovede. Kdyby to ovšem jeho přirozená ješitnost a naivita chtěly brát tak jak to bylo vysloveno a myšleno...

Adam se nikdy nevzdával snadno a tenhle kluk byl moc neobyčejný na to, aby se nechal odradit po jedné větě.

Pokud nepil pivo, tak určitě něco jiného. Příště ho pozve na víno, usmyslel si a pln nové pozitivní energie se vydal domů, kde už na něj čekala Helena..

Až tam mu došlo, že se toho kluka zapoměl zeptat na jméno...

* * *

Jack s lehkým zaúpěním odtáhl křídlo velké kované brány a pak ho s ještě větším vypětím sil zavřel, když prošel do zahrady. Kovář z města neměl čas, aby jim opravil branku, která se zasekla zamknutá, takže museli chodit bránou. Normálně ji neotevíral, jen pokud někam odjížděl autem. To teď stálo vedle velkého omšelého domu s šedou omítkou a spokojeně odpočívalo.

Jack zhodnotil právě onu opadající omítku v levém horním rohu čelní stěny a rozhodl se, že si o tom musí promluvit s Josephem. Takhle to dál něšlo, za chvíli jim celý tenhle dům spane na hlavu.

Lehce napružený (jakože ho stav jeho obydlí naštval pokaždé, když se vracel domů) zamířil ke dveřím a odemkl je.

Potichu vklouzl do předsíně a posadil se na botník, aby si rozvázal boty. Ani předklánět se mu nechtělo, už tak byl dost unavený. Celý den na nohou a ještě ta procházka k moři...

Ne, opravdu po tom netoužil... ale vzpoměl si!

Na černovlasého vysokého muže s přijemnou tváří a velice měkkými rysy. Před deseti minutami se rozdělili na křižovatce u knihkupectví. Tam ho ten muž pozval na pivo!

Neměl by takhle odmítat lidi, vždyť měl přece pivo rád. Lhal mu a něco takového se k němu absolutně nehodilo. Jenže, co když nešlo o pivo? Co když ten muž chtěl něco jiného a za pozvání to jenom schoval? Pak by jeho lež mohla být oprávněná...

"Jacku, už jsi doma!" do předsíně vstoupil vysoký světlovlasý muž a přívětivě se na mladíka sedícího na botníku usmál.

"Otče Josephe..." přikývl Jack pomalu a jen co dorozvázal i druhou botu a zul si jí, postavil se proti o hlavu větší postavě muže v dlouhé černé sutaně. Sněhobílý kolárek kolem jeho krku mu zazářil v přítmí předsíně do očí.

"Chtěl jsem se jen zeptat, jestli mi zítra pomůžeš s tou mší ve Walmeru. Měl by sis zkusit i jiný kostel!" zeptal se farář se svou přirozenou autoritou, která snad byla i hmatatelná. Jack k tomuhle muži cítil obrovský respekt.

"Já vím, samozřejmě pojedu!" přikývl pokorně a hned na to mu kněz uvolnil cestu.
Jack se kolem něj protáhl a zamířil do svého pokoje. Byl moc unavený, aby ještě řešil tamtu záležitost. A i tak ji řešil víc než by se slušelo a hodilo.

Tyhle věci do jeho života prostě nepatřily!

 

* * *

 

Adam sebou hodil na postel, podložil si hlavu rukama a zavřel oči. V jeho uších ještě doznívala nějaká neznámá písnička, kterou slyšel v televizní show na níž se před chvílí dodíval s Helenou. Sice byl vyspalý a mohl by s kamarádkou ještě posedět u čaje, ale nějak potřeboval být sám.

Celý večer se Heleny snažil zeptat, jestli náhodou nezná kluka s dlouhými blond vlasy. Snažil v jeho případě znamenalo, že bojoval se svým svědomím.

Co by si o něm kámoška pomyslela, kdyby se s očima navrch hlavy zeptal na jiného kluka, když se sotva před čtrnácti dny rozešel s tím, kterého miloval bezmála dva roky?

Styděl se, opravdu nebyl pyšný na svoje zmatené pocity, ale zbavit se jich od chvíle, co vstoupil na tu pěšinu vedoucí mezi útesy k moři nedokázal.

Co na tom klukovi bylo? Tedy kromě toho, že vypadal naprosto úchvatně? I když na sobě neměl městské oblečení, na které byl Adam u kluků z LA zvyklý? A kromě toho, že jeho vlasy, tvář, rty, prostě tohle všechno v sobě nejspíš mělo ukrytý nějaký hodně silný magnet, který Adama až bolestně přitahoval?

Nic moc si neřekli, nemohlo tedy jít o něco hlubšího, což Adama aspoň trochu uklidňovalo. Pravda, nedokázal myslet na cokoliv jiného, co se netýkalo vzhledu toho kluka. I když, to jak mluvil, barva jeho hlasu, ta milost v něm, nebo spíš až sladkost...

"Ne!" zakňučel Adam a přikryl si obličej dlaněmi. Nejradči by si ten obrázek z hlavy vymlátil, kdyby to šlo. Na druhou stranu... věřil tomu, že až se ráno probudí, bude mít před očima zase Terryho. Ne, on to věděl. Byl si tím tak jistý, jako skutečností, že se země točí a po dni přijde noc...

Ale někdy se dokázal i hodně mýlit...

Adam dorazil k snídani lehce zadumaný, naštěstí si toho Helena nevšimla, pospíchala do práce.

Na dopoledne si půjčil nějakou její knížku, ale upřímně ho moc nebavila, tak si vyrazil do města.

Večer předtím se rozdělil s tím neznámým klukem právě u knihkupectví, takže aspoň k něčemu to bylo dobré, pamatoval si kde je.

Když vstoupil dovnitř, neubránil se výrazu překvapení. Tohle bylo takové to knihkupectví jak z filmů. Žádné průmyslové regály vzorně srovnaných knih, spíš vydýchaný větší prostor, kde vládl chaoz. Muž, kterému tenhle krámek patřil miloval svou práci a nedokázal být šťastnější, když se ho kdokoliv na cokoliv zeptal, což bylo při takovém nepořádku téměř pořád. Jistě v tom měl svůj vlastní systém, ale ten zůstal všem ostatním utajený.

Adam se nechal pohltit přítmím a vůní papíru. Ne, že by byl nějak velký čtenář, ale suvenýr v podobě něčeho typicky místního by se v jeho skromné knihovně určitě skvěle vyjímal.

"Ehm, můžete mi poradit prosím?" udělal krok k prodavači a ten se zářivě usmál. Tuhle otázku očividně miloval.

"Hledám něco typicky britskýho, není tady v okolí nějaký fakt dobrý spisovatel?" zajímal se. Trochu ho znepokojilo, když v tu samou chvíli ucítil za svými zády nepatrný pohyb. Nestihl se otočit, protože muž ukázal rukou k pravé straně obchodu a pak se tím směrem i vydal. Adam ho následoval mezi regály, ovšem napadlo ho konečně obrátit hlavu tam co předtím zaznamenal ten pohyb...

"Jacku... ty jsi ještě tady? Myslel jsem, žes už odešel?!" prodavačova slova donutila Adama zvrátit hlavu zpátky a pak už jen cítil, jak se mu mírně rozklepala kolena. Ocitli se na opačné straně krámku mezi dvěma tmavými regály a proti němu a usměvavému prodavači stál kluk, který posledních několik hodin Adamovi ležel v hlavě. Vypadal zmateně, Adamovi došlo, že předchozí pohyb patřil jemu.

"Ahoj!" vyhrkl Adam až moc nadšeně.

"Promiňte, to je..." začal prodavač zbrkle.

"My už se známe Johne!" přerušil ho Jack a vytvořil na svých rtech něco jako úsměv.

"Jen jsme se nestihli představit!" reagoval na to Adam pohotově a natáhl k mladíkovi ruku "... Adam" oznámil mu a Jack jeho ruku trochu nejistě přijal.

"Jack..." prozradil i on své jméno, i když už ho předtím prodavač řekl.

Teď se tedy oficiálně znali... Adam se přistihl, jak v něm zaplála naděje, že by to mohlo něco znamenat.

Prodavač už se nadechloval ke svému povídání o britských autorech, když se v přední části obchůdku ozvalo vyzvánení telefonu.

"Ach... Jacku mohl bys prosím tě tady pánovi ukázat nějaké knihy od našich spisovatelů?" požádal ho obchodník a pak se ztratil.

Mezi mladými muži zavládlo na okamžik trapné ticho...

"No, takže..." začal Jack opatrně.

"Co víno?" vyhrkl Adam a vyvalil na mladíka oči, ten na něj ovšem taky.

"Cože?"

"Nezajdem si na víno? Když nepiješ pivo?" vysvětlil mu Adam rychle. Bože, choval se jak nějaký středoškolák co zve holku na první ples.

"Já... n-nevím!" koktal Jack, protože s tímhle tedy nepočítal. Stačilo, že tu toho muže potkal a teď mu ještě musel udělat přednášku o venkovské anglické literatuře.

Proč ho zval na víno? Proč ho vůbec na něco zval?

"Já vlastně pivo taky moc nemusím, ale snad si oba můžem dát co nám chutná nejvíc ne?!" Adam se rozhodl, že to prostě vezme do svých rukou, protože se ten kluk pořád tvářil, jako kdyby mu nabídl svatební cestu kolem světa.

Vždyť ho chtěl jenom trochu poznat a hlavně, dojít si s někým na skleničku, třeba i společně s Helenou. Přijít na jiné myšlenky a poznat nové lidi.

Problém byl v tom, že několik přechozích hodin se Adamovy myšlenky týkaly výhradně tohodle kluka.

Právě teď, když stáli proti sobě, si to uvědomoval ještě silněji... zas ta jeho tvář, oči, rty, vlasy...

"Jeden skvělý autor je tady, napsal pár takových lehčích generačních románů..." Jack se odvrátil od Adama směrem k regálu a natáhl ruku do výšky. Tak trochu zapoměl, jak je malý, takže byl docela problém dosáhnout až na tu nejvrchnější polici. Ještě se při tom musel zvednout na špičky.

"Která? Tahle?" zapojil se iniciativně i Adam, přeci jen byl vyšší než Jack.

Taky se pro knihu natáhl, bohužel si při tom stoupl přímo za něj a když už byl rukou skoro u knížky, podařilo se mu otřít o Jackova záda...

Byl to dost intenzivní dotek, už i na něj, ovšem to jak reagoval Jack bylo ještě intenzivnější!

Blonďák ze sebe vydal takový nějaký zvuk leknutí a zavadil loktem o knihy v nižší polici. Při tom ještě do Adama vrazil bokem, jak se vyděšený otáčel k němu s úmyslem dostat se od tohodle muže co nejdál. Aspoň si to v tu chvíli myslel, že to chce.

Zaúpěl, když se několik dalších knih sesypalo na zem a rychle se po nich vrhl, Adam ovšem taky.

Setkali se klečící na kolenou proti sobě. Tváře tak blízko, že jeden mohl cítit horkost dechu toho druhého. A to bylo mnohem víc, než Adam potřeboval k tomu, co v zápětí udělal...

Mohl by se do té tváře koukat mnohem déle, jen ji pozorovat a zkoumat, ale tělo chtělo něco jiného, chtělo ji cítit... jakýmkoliv způsobem se ji dotknout!

Ovšem Adam znal jen jediný způsob, nebo mu možná v tu chvíli mozek jiný neporadil, anebo třeba ho jen nechtěl poslouchat. V tenhle okamžik bral svoje rty jako směrodatný ukazatel...

Naklonil se k překvapenému Jackovi a pár vteřin se jen díval do jeho očí. Pak mu ty jeho automaticky sklouzly na Jackovy rty, které se v zápětí pokusil políbit...

Ano, pokusil... dovoleno mu to ovšem nebylo...

Byl odstrčen, skoro až surově dozadu, div že neupadl na zadek. A než se stihl vzpamatovat, Jack stál na nohou a koukal na něj zmatenýma očima. Očividně měl něco na srdci, ale neřekl nic.

"Omlouvám se!" pokusil se Adam o opravdu provinilý pohled. Začal se při tom sbírat na nohy.

"Promiň, ale nemůžu s tebou jít ani na víno, ne že by ses mi nelíbil..." Jack nedořekl svou myšlenku, protože se sám zarazil nad tím, co právě vyslovil. Tohle bohatě stačilo, aby se začal nenávidět. Co ho to napadlo říct něco takového?

"Cože?" vytřeštil na něj Adam oči a těžce polknul, protože mu právě v krku uvízl knedlík, velký asi jak ten kámen, na kterém včera seděl na útesech.

"Nejde to!" prohlásil Jack znovu, tentokrát tak tvrdě, až přejel Adamovi mráz po zádech.

Než se mu podařilo pořádně postavit na nohy, byl Jack pryč.

Nikdy předtím neměl v hlavě takový zmatek...