Opět všem děkuji za úžasné komentáře a jsem ráda, že proti nové postavě neprotestujete; věřím, že bude v následujících dílech dost užitečná... v mnoha směrech ;)
Harry si strhl z těla plášť a plácl sebou na pohovku. Byl udýchaný, jak do pátého patra běžel, co mu síly stačily. O chvilku později se na skráních objevily první kapičky potu a nepříjemný vlhký chlad ucítil i na zádech.
Harry odnesl svůj plášť do ložnice a šel se znovu vysprchovat. Snape si musel myslet, že je ve druhém pokoji, zcela jistě ho ani nezkontroloval, než z jejich tajného apartmánu odešel.
Alespoň trochu uklidněný osvěžující sprchou, zamířil Harry do ložnice znovu a uvalil na dveře zamykací kouzlo. Nebyl naivní, že by se k němu Snape pokoušel dobývat, ale pokud přece, Harry chtěl být od něj aspoň chvíli izolovaný. Do večeře stále zbývaly téměř dvě hodiny.
Podařilo se mu na tu dobu napůl usnout. Neměl žádné sny, nebo si je nepamatoval, výčitky se však vracely pokaždé, kdy ho opět přemohlo bdění.
Co čekal za svou opovážlivost? Že mu všechno spadne do klína? Že na základě vzpomínek dostane lásku svého života? A přitom Snape skutečně miloval někoho jiného. Muže stejného postavení, stejných kvalit a nebývalé krásy. Harry si o sobě nikdy nemyslel nic moc dobrého. Jak by si to o sobě vůbec mohl myslet člověk, kterého v životě potkaly většinou jen špatné věci?
Převaloval se ze strany na stranu, jednou také vstal a několik dlouhých minut se díval z okna, ze kterého měl pěkný výhled na famfrpálovém hřiště. Když asi o hodinu a půl někdo zaklepal na dveře, Harry se natolik rozklepal nervozitou, vztekem a sebenenávistí, že nebyl schopný ani odpovědět.
"Brzy bude večeře, Pottere," oznámil mu Snapeův stoický hlas. Mladík hypnotizoval vchod do své ložnice vyděšeným pohledem, ale neodpověděl. Poté se klika pohnula.
"Pottere? Proč jsi zamčený?" Bože, pořád to odměřené oslovení. Po všem, co už spolu prožili. Neměl by na to existovat nějaký zákon na ochranu zdravého sebevědomí? Protože to Harryho se vždy, pokud ho Snape oslovil příjmením, zase o něco snížilo. A Harry věděl, že to není fér. Jenže stěžovat si, mu momentálně přišlo příliš ubohé a dětinské. Nikdy to nedělal, tak s tím nezačne ani dnes.
Na roztřesených nohách došel pomalu ke dveřím, za nimiž se podobná otázka ozvala ještě dvakrát. Bez hůlky zašeptal ´Alohomora´ (dost dobře to mohl udělat i Snape, ale z nějakého Harrymu nejasného důvodu - možná ctil jeho soukromí - se z druhé strany zaklínadlo nekonalo) a dveře se s mírným zavrzáním otevřely.
Muži na sebe zůstali koukat. Harry si přitáhl víc k tělu župan, pod kterým měl provizorní oblečení na spaní a promnul si suché rty. Bylo zvláštní se teď podívat Snapeovi do očí, když věděl, co věděl. Bylo zvláštní se ho snažit zkoumat, když si uvědomil, že na to nemá právo. Ne, tak jako někdo jiný.
"Asi zvyk, promiň," špitl a vyšel do chodby. Pak zamířil rovnou do obývacího pokoje a spořádaně zasedl ke stolu. Jídlo bylo to poslední, na co dokázal myslet, ale pro zachování zdání, že je všechno v pořádku, se rozhodl udělat cokoliv. Třeba se i nacpat k prasknutí.
Z druhé strany stolu se posadil i Severus. Harry zavolal ředitelčinu skřítku Mimi, jejíž roztomilý obličejík a vstřícné obrovské oči Harryho zahřály u srdce. Jelikož měl záchvat anti-fantazie, řekl skřítce, aby jim přinesla k večeři od všeho něco, co se ten večer podávalo i ve velké síni. Oblíbený Minervin tvoreček ihned zmizel a za pár vteřin už na stole leželo několik mís, talířů a táců s velmi pestrým občerstvením.
"Děkujeme, Mimi," vzal si poděkování na starost Severus. Harry na něj krátce pohlédl, protože ta slova zněla velmi zdvořile a samozřejmě si vzpomněl na kázání od ředitelky, kdy si výslovně přála, aby se k Mimi chovali s respektem. Jakmile skřítka zmizela, muži se pustili do jídla.
"Jsi zvyklý se zamykat?" přimhouřil Snape oči při první více než osobní otázce, jež zazněla asi po pěti minutách úporného ticha podbarveného akorát jejich tichým dýcháním a sem tam mlasknutím. Harry zvedl akorát pohled. Netušil, jak nebezpečně při tom vypadá, takže mu nedošlo, proč Snape nakrčil čelo.
"Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel," pokrčil Harry rameny. S tím se nedalo moc polemizovat, pokud se jednalo o zvyk. "Ani si nevybavuju, jestli jsem to dělal doma poslední rok a půl. Ale předtím… mě zamykali jiní, možná to je jen nějaký dozvuk toho všeho," dodal zasmušile. Nechtěl se o tom bavit a vymýšlet si výmluvy. Kdyby věděl, že to bude Snapea tolik zajímat, tak se nezamknul.
"Vyspal ses dobře? Jsou tu pohodlnější postele, než ve stanu," zajímal se Harry. Potřeboval zkrátka změnit téma.
"Těžko mohu posoudit po dvou hodinách," odvětil druhý muž studeně.
"Ah, no jistě," přikývl Harry. "Tak uvidíš zítra ráno."
A zase nastalo ticho. Myšlenky, co Harrymu vířily v hlavě, nebyly z těch, které by rád vyjádřil nahlas. Ale samozřejmě nebylo ani moc příjemné, si je v hlavě ponechávat a zabývat se jimi. Ne, pokud hlavní objekt v nich byl muž sedící naproti. Co mohlo být jednoduššího, než se prostě zeptat? Přiznat, že byl v té učebně také a všechno viděl? Zeptat se, jestli celé jeho snažení nebylo zbytečné? Jenže dostal by na něco takového vůbec odpověď? A pokud ono, jak moc bolestivá byla?
Harrymu se nakonec podařilo spořádat dvě porce dušeného hovězího, bramborovou kaši, pudink, jablko a vafli s javorovým sirupem. Oproti jejich obědu byla tohle zkrátka božská mana. A navíc nevzbudil u druhého muže podezření, že se něco děje. Po večeři Mimi uklidila stůl a přinesla konvici s čajem a dva šálky. Harry si nalil do svého a zvedl se od stolu.
"Vezmu si čaj k sobě, chtěl bych si ještě chvilku číst," oznámil Snapeovi.
"Dobře…" Profesor zněl poněkud překvapeně, což Harryho zarazilo, ale nedal to na sobě znát. Právě teď potřeboval být sám.
*
Nevěděl, kdy usnul, překlopený hrnek a kniha s pomačkanými stránkami na matraci ovšem vypovídaly o tom, že to bylo nečekaně. Navíc si nevybavoval, o čem že to vlastně četl. Těžko říct, jestli se se svými zmatenými myšlenkami vůbec na knihu soustředil.
Harry si protřel ospalé oči, které hned nasměroval k oknu, za nímž právě začínal další podzimní den. Venku už bylo dost chladno a zvlášť skotské podnebí se nenechalo zahanbit všeobecným povědomím o zdejším klimatu. I tak si Harry naplánoval po snídani procházku. Samozřejmě pod neviditelným pláštěm. Položil knihu způsobně na noční stolek a hrnek vzal sebou do hlavní komnaty. Snape už byl vzhůru. Podle stavu jeho vlasů, jež byly stále ještě vlhké, Harry usoudil, že už si svou ranní hygienu odbyl.
"Dobré ráno," pozdravil. Muž na něj otočil tvář přes rameno.
"Dobré," zabručel. Harry vyloudil nervózní úsměv, odložil hrnek na stůl a zamířil rovnou do koupelny.
"Co je?" ozvalo se za ním, zrovna když bral za kliku. Nechápavě se obrátil zpátky.
"Prosím?" Že by mu něco uniklo? Nesnášel otázky takového rázu. Co je? Co se stalo? Pokud lidé, o kterých jste si mysleli, že vás znají, položí takovou otázku, není to alarmující? Ale znal ho Snape doopravdy? Byl pro něj chvástající hrdina. Kluk, co toužil po pozornosti. Syn nenáviděného Jamese Pottera.
"Zkoušíš mou inteligenci, Pottere? To není rozumný nápad, pokud to nedokážeš udělat pořádně. Jistě se shodneme na tom, že od našeho příchodu sem se chováš jinak. Pokud by se to týkalo našeho velkého problému alá Bellatrix Lestrangeová, viteál, krevní pouto a blížící se přítomnost Malfoye seniora, jsem si víc než jistý, že bys mi o tom řekl…"
"Netýká," vyhrkl Harry. A Severusův tón ho opět dostal do ráže. "Spíš vidím problém v tom, že když víš, že se to právě tohohle netýká, tak že mi vůbec položíš otázku - co se děje. Pokud se nemýlím, tak řešíme pouze tyto problémy. Další problémy ty řešit nechceš, takže upřímně… jsem překvapený," přiznal pobouřeně.
"Přestaň s tím," zavrčel Snape. Harry udělal krok zpět.
"A s čím?" vydechl nechápavě.
"Nemluv se mnou mým stylem,"
"Tak se mnou ty mluv normálně!"
"Co je nenormální na otázce - co je?"
A dost. Tohle přece nemělo smysl. Krok dopředu, dva zpátky. Jeden chabý úsměv za dvě hádky, k čemu to bylo?
"Prostě nemám náladu. To je všechno. Nic se neděje." Harry to vzdal. Nemohl říct pravdu a ani nechtěl a v podstatě i díky tomu jejich hádka začala. Instinktivně couvl dozadu, když se Snape postavil. Tmavý pohled sice nabízel toliko oblíbené Harryho jiskřičky, ale tentokrát nebyly ani trochu hřejivé jako… při tom…
"Pottere!" zahřměl profesor. Harry vykulil oči. Kuráž byla tatam. A důrazné zaklepání na dveře oba vnímali jen vzdáleně, jak na sebe upírali zmatené a zlostné pohledy. Ovšem bylo dostatečně naléhavé, aby ho nakonec vnímat začali.
Snape se se vzteklým zafuněním otočil k Harrymu zády a ve dvou vteřinách zrušil všechna ochranná kouzla. Oběma došlo, že v tuto dobu měla přijít ředitelka na snídani.
Když Minerva vstoupila, po dvou krocích se zarazila. Nemohla vědět, co se předtím v pokoji odehrálo, ale podle udiveného výrazu ve tváři minimálně vytušila dusnou atmosféru. Harry střelil po obou krátkým pohledem a omluvil se, že musí do koupelny a připojí se ke společné snídani co nejdřív.
Do té chvíle bylo u stolu hrobové ticho.
O první jídlo dne, neméně pestré svým výběrem jako večeře předchozí den se opět postarala Mimi. Zatímco ředitelka ukusovala svůj toust s marmeládou, Harry popíjel kávu s mlékem a Severus při míchání čaje ve svém šálku hleděl kamsi k oknu.
"Harry, napadlo mě, jestli bys nechtěl ve škole s něčím vypomoct," ozvala se Minerva tak trochu rozverně. Možná to byl impulsivní nápad, jenž vznikl na základě nepříjemného ovzduší, ale rozhodně si ho musela promyslet.
"Je to rozumné?" nakrčil Harry nos. Minerva se pousmála.
"Nevidím důvod, proč by nemělo. O Severusovi nikdo neví a nejsem příliš nakloněna tomu, abyste se tu nudili. Pro Severuse bych měla nějaké nové materiály ohledně lektvarů, které by si mohl prostudovat, a tebe bych zaměstnala v knihovně. Madam Pinceová už nějakou dobu mluví o dovolené…"
"Já nevím, paní profesorko… Poslední týden jsem se skrýval…"
"Harry, neměl by ses skrývat, pokud nechceme vzbudit podezření. Bellatrix se do hradu nedostane, jestli máš strach z toho. A jakmile sem dostaneme pana Malfoye, zase získáme další výhodu." Ano, znělo to rozumně, jen ten divný pocit, co Harry měl. Jestliže se ukáže na veřejnosti, ještě mezi ostatními učiteli, bude se muset seznámit se Shahem… se Severusovým bývalým milencem! A aby toho nebylo málo…
"Profesor Shah se také nabídl, že na přechodnou dobu vypomůže s knihovnou. Ale přislíbil mi pouze odpoledne, kdy neučí. Tobě bych svěřila dopolední směny."
Harry přestal upíjet kávu a odložil hrnek na stůl. Tohle musel být špatný vtip. Jen klid, kamaráde, jestli dáš najevo jen zlomeček nějaké slabosti, Snape si toho všimne. Je mnohem všímavější, než sis myslel, přiznej si to. Harry sice netušil, z jakého důvodu se o něj Snape předtím tak zajímal, ale teď mu to do karet příliš nehrálo.
"Jo, to zní dobře," řekl Harry přiškrceně. "Rád pomůžu," přikývl a přidal vynucený úsměv. Minerva vypadala spokojeně.
"Dobře. A co jinak? Jak jste se vyspali ve "svém"?" Ta narážka byla očividná. Nebylo těžké poznat, že se Harrymu vždy po Bradavicích stýskalo a Snape na tom nebyl jinak, jen to nedával tak najevo.
"Skvěle," vydávil ze sebe Harry s dalším nedobrovolným úsměvem.
"Lepší než v hrobě, řekl bych," podotkl Severus unyle. Tomu se ředitelka zasmála, čímž se nepříjemný vzduch zase o něco víc rozptýlil. Když ale načala další téma, zase o poznání citelněji ztěžkl.
"Mluvili jste o tom všem? Upřímně, přemýšlím na každém kroku, tolik už jsme toho probrali s Albusem. Je jasné, že teď se musíme zaměřit na pana Malfoye a také na hledání viteálu. Nevíte, Severusi, co by to mohlo být?" podívala se na bývalého kolegu, který ještě víc utvrdil svou ledovou masku.
"Ten incident se odehrál v obývacím pokoji těch kouzelníků. Docela jasně si pamatuji, že měli na krbu mnoho rámečků s rodinnými fotografiemi, kapličku plnou hrnečků a broušených sklenic. Paní domu ráda háčkovala, co jsem pochopil podle množství deček a doplňků takto vyrobených. Mohlo to být cokoliv, Minervo," zabručel Snape. Harry si vybavil jejich rozhovor na toto téma a na okamžik ho ovládl vztek. S ním Snape nemluvil tímto stylem. V podstatě z něj díky pár slovům udělal totálního idiota. Vážně bylo tak složité s ním mluvit aspoň o stupínek lépe? Minerva byla sice starší, ale Harry pochyboval, že by ti dva měli za sebou cokoliv společného z té samé oblasti jako Harry a Severus.
Už ho unavovalo pokládat si ty samé otázky pořád dokola. Odpovědi nikde, zlepšení nikde…
"Byla jsem v domě té ženy. Jen čistě hypoteticky, Severusi… ten viteál může být tam. Dům, který jste tu noc napadli, už nestojí, alespoň ne v takovém stavu, aby se dal nazývat domem. Prohledala jsem ho. Cítila bych magii, nebyla tam vůbec žádná…"
"A cítila jste ji v tom druhém domě? Říkala jste, že žije jako mudla…" ozval se Harry se zaujetím. Konečně nějaké téma, které ho může odpoutat od těch hrozných a hlavně zbytečných myšlenek na to, jestli on a Severus mají vůbec šanci. Ne, vážně, to nebylo podstatné… určitě ne!
McGonagallová jemně přikývla.
"Nenavrhla bych to jen tak pro nic za nic. Nemohu si být samozřejmě jistá. To o čem Severus mluvil, byly samé mudlovské předměty, stejně jako ty, které jsem viděla v současném domě té ženy. Nepoznám, odkud to vychází. Ale něco jsem cítila. Bylo to slabé, možná to nechce, aby to bylo vypátráno, a takhle se to chrání. Ale pokud by se do toho domu podíval Severus, mohl by mezi všemi těmi věcmi poznat některou, která se nacházela i na tom předchozím místě. Za pokus to určitě stojí…"
"Ovšem nedává nám to záruku, že ten předmět je viteál," doplnil ji Snape odměřeně.
"Nepřekvapuje mě váš pesimismus, pane kolego. Trvám na tom. Někde začít musíme," dupla si Minerva. Samozřejmě pouze obrazně. Dupající seriózní ředitelka by oba muže značně znervóznila. Naproti tomu, nikdo proti jejímu rozhodnutí neprotestoval. A Harrymu se to dokonce hodilo, mohl se konečně zaměřit na něco důležitého.
"Pochopitelně půjdu s vámi a půjčím profesorovi plášť. Kdy to chcete provést?" zajímal se Harry.
"Rodina odjíždí za pár dní na krátkou dovolenou do Francie. V tu dobu uskutečníme tichou návštěvu," oznámila mu se svou typickou profesorkou autoritou. Minerva pak do sebe ještě nasoukala zbytek toustu a zapila jej čajem. Elegantně zvednutý malíček nikoho nenechal na pochybách, že je ukázkovou anglickou dámou.
"Už půjdu. Odpoledne se pro tebe zastavím, Harry a půjdeme se domluvit s madam Pinceovou na tom záskoku. Severusi, vám pošlu po Mimi nějaké ty nové lektvarové knihy. Za rok a půl toho bylo hodně vydáno, tak se aspoň zabavíte."
"Děkuji, ředitelko," pokývl lektvarista hlavou, načež Minerva odešla a hned potom Snape opět nastavil ochranná kouzla.
Ticho… Zdálo se, že brzy se stane nejpřirozenějším zvukem mezi Harrym a Severusem. Zas ty uhýbající pohledy, hlavně ze strany mladšího muže. On cítil, jak se na něj občas Snape podívá déle, než bylo nutné a nebyl z toho nadšený. Jeho impulsivnost se povážlivě přiblížila ke svým hranicím. Napínající, vypouklé… představovaly i Harryho trpělivost. Raději vstal a vydal se napříč obývacím pokojem k chodbě s ložnicemi.
"Zastav se!" poručil mu Snape. Harry strnul. Ano, poslechl, okamžitě, ale neotočil se. Nedokázal to. Okamžitě by na toho starého bručouna začal křičet, ať ho nechá být. Mohl se snažit sebevíc, Shah mu zkrátka vstoupil do cesty a všechno jednoduše posral! Všechno!
"Chci si číst," odvětil Harry tak klidně, jak jen to bylo možné.
"Nevěřím ti. Něco se děje. Myslíš, že jsem slepý?" zaprskal Snape. Harry to nevydržel. Obrátil se.
"Nemyslím. Ale co ty? Myslíš si, že mě srazí na kolena tvůj náhlý zájem?" Harry si dal ruce v bok, nohy bojově rozkročené. Nech to být, Snape! Prostě mě teď nech být!
"Cokoliv ovlivní to, o co se snažíme, i tvoje bůhví proč zmrvená nálada…"
"Jdi do prdele!" štěkl Harry. Pohár přetekl. Jen aby se podařil jejich plán. To bylo všechno, o co tomu zmetkovi šlo.
Mladík se rozběhl k chodbě a po vpádu do svého pokoje za sebou bouchl dveřmi. Samozřejmě je nezapomněl zamknout.
Tak tohle asi přehnal. Ale co, všichni občas potřebujeme upustit páru.
Bušení na dveře a lomcování klikou na sebe nenechalo dlouho čekat. Alohomora nezabralo, Harry ve své zlosti uvalil na dveře nějaké silnější zamykací kouzlo. Vyřešila to až inkantace Bombarda, která kromě dveří vyrvala ze zdi i rám.
Harry akorát lapal po dechu. Kouřem ošlehnuté kameny ležely všude kolem. Kdyby byl u těch dveří blíž, tak…
"Jsi normální? Málem jsi mě zabil!" zařval.
"Věděl jsi, že to udělám!" Severus napochodoval do ložnice jako tank a při posledním kroku nad sebou mávl hůlkou v pravidelném kruhu. Zeď se zacelila, stejně jako dveře. Zmizel i kouř. Ale Harry na to nekoukal, přestože ten obrázek byl jistě impozantní. Ne, nemohl být, ne tak jako rozzuřený Snape před jeho postelí, na které se teď Harry krčil u čela.
"Nebudeš se mnou takhle mluvit, spratku!"
Merline, bylo to tu zase. Dostali se na samý začátek. Spratek, idiot… ne Harry, ani Potter… co by za to druhé oslovení teď Harry dal.
Snape na něj mířil svou hůlkou, bohužel ta Harryho se nacházela na parapetu. Dovolil si tam sklouznout jen koutkem oka. Na jakékoliv bezhůlkové i stínové kouzlo byl příliš rozrušený. I obyčejné Accio nedokázal v hlavě ani zformulovat do souvislého slova.
"Slyšíš mě? Takhle se mnou mluvit nebudeš…"
"Já tě slyším," sykl Harry, prsty zabořené do polštáře, který si mezitím přitiskl k hrudi. "Už to nemusíš říkat dvakrát, už jsem to pochopil. Vždycky tě rozruším. Nevím, co jsem si myslel, co jsem očekával." Harryho tváře hořely. Jenže ne ani tak vztekem, ten se najednou někam ztratil. Byl to stud, znovu křičící výčitky, které mu jistý čaroděj jménem Shah pomáhal potlačovat. "Vždycky vypěním, vždycky jednám impulsivně. Mrzí mě to. Omlouvám se. Podělal jsem to! Podělal!" Pálení v očích. Ne, to ne, jen né slzy, to k ničemu nevede. A Snape se mu akorát vysměje. "Opravdu je mi to líto, mohl bych teď být sám, prosím." Harry se přetočil k okraji postele, polštář nechal polštářem a nahradil jej vlastními koleny. Čekal, až muž odejde, zadržujíc slzy vlastní prohry. Zklamání nad sebou samým. Nebude brečet, ne doopravdy, vydrží to, ale potřeboval být sám.
"Co se krucinál děje?" ozval se za ním Snape a podle tónu hlasu Harrymu došlo, že ztrácí trpělivost. To předtím byl jen malý výbuch, nic podstatného.
Co bylo horší? Dozvědět se o bývalém milenci, vidět náhodné, avšak vřelé setkání, nebo mít pocit viny, že se mu podařilo zvrátit přirozený chod světa? A že to všechno udělal úplně zbytečně? Oživil Snapea… pro někoho jiného. Pro jiného muže. Dokonalejšího! A dostal kvůli tomu všechny do maléru.
"Nic… neděje se vůbec nic. Nejsem ve své kůži. Jsem… idiot, má-te pravdu, profesore…" Harry koktal, polykajíc nutkání na pláč. V tu chvíli mu něco došlo. Proč na něj vlastně Snape naléhal, aby mu řekl, co se stalo? Neudělal v podstatě nic, co by muselo druhému muži dát pocit, že je něco jinak, než obvykle. Až na jednu věc… Harry odmítl jeho pozvání do postele. Pravda, bylo hnusné, snapeovské, ale pořád to bylo pozvání. A Harry se otočil na patě a odešel do druhého pokoje. Na noc se do něj zamknul také. Ne, ani trochu se nechoval normálně. Byl odměřený, apatický...
Musel být na chvíli úplně mimo, protože když na něj Snape promluvil znovu, nebylo to za jeho zády, ale přímo před ním. Harry k němu zvedl zrak… Bože, byl tak velký, tak… hrůzostrašný.
"Konečně ti to dochází? Už připouštíš svou nerozvážnost?" zeptal se starší muž. Divné, kdekdo by čekal v těch slovech známky kárání, možná opovržení, včetně Harryho, ale spíš to bylo jakési přísné shrnutí Harryho prohřešků, se kterými už se stejně nedalo nic dělat.
"Jo," přikývl mladík a nervózně si prohrábl rozcuchané vlasy. Snape přivřel oči a natáhl se po oné ruce; Harry opět ztuhl, protože ho to zmátlo, dokud si Snape nezačal prohlížet jeho dlaň. Stále tam byly. Oblé začervenalé otisky po nehtech, když viděl svého vyvoleného v náruči jiného. A na druhé dlani také. Než se Harry stihl zeptat na vysvětlení, Snape mu ukázal své dlaně, na kterých byly ty samé malinkaté ranky. Zatímco si Severus klekal na jedno koleno, zamyšleně hladil palcem Harryho dlaň.
"Něco tě naštvalo?" zeptal se, aniž by mu pohlédl do očí. Zatracené krevní pouto, pomyslel si Harry ztrápeně. Usvědčilo ho.
"A-ano…"
"A co?" naléhal Snape dál.
No tak, rychle si něco vymysli, pobízel Harry sám sebe v duchu. Že ty značky vznikly díky vzteku, nemohl popírat, ale pravý důvod Snapeovi neřekne ani za tisíc jeho vyznání lásky.
"Že jsem hlupák," odvětil Harry rychle. "Včera to na mě všechno dolehlo. Způsobil jsem tobě… i ostatním hrozně problémů a prostě jsem na sebe dostal vztek." Harry těkal nejistě po Severusově tváři. Klečel před ním, jako kdyby ho chtěl požádat o ruku. Harry ani nevěděl, jestli to v kouzelnickém světě jde, aby se vzali dva muži a proklel se za takové úvahy, ale tahle situace byla tak… Snad lektvarista nepozná, že je klamán.
Zazněla mezi nimi dvě kouzla, vyslovená hlubokým Snapeovým hlasem a ranky zmizely.
"Myslel jsem, že už ses naučil, neohlížet se zpátky. Všichni zainteresovaní vědí, že nic z toho nejde vrátit zpátky, proto je velmi… velmi zbytečné naříkat nad rozlitým mlékem. Postav se tomu čelem, Pottere."
Harry vyfoukl vzduch nosem a ne zrovna tiše. Před chvílí se sice modlil aspoň za Pottera, ale v takové chvíli… Kruci, copak ten chlap nemohl aspoň jednou říct něco pěkného?
Ha, mohl, ale ne jemu. Pěkná slůvka měl schovaná pro někoho jiného.
Harry spolkl plamen žárlivosti, který se v útočných slovech dral na jazyk a zakýval hlavou. Takhle se své potřebné samoty nedočká, pokud bude pořád rýpat, jak měl normálně ve zvyku. Navíc už nějakou dobu věděl o své předvídatelnosti a také o tom, že snad každá emoce, kterou cítí, se dá velice snadno přečíst z jeho tváře. Snape prostě musel pryč, aby Harry přišel na způsob, jak ovládat žárlivost.
"Jo, já vím, vynasnažím se," slíbil a otočil se od druhého muže tak, aby zase na posteli seděl celý.
Situace se uklidnila příliš rychle, moc tomu nevěřil, mezi ním a Snapem nikdy nebude nic úplně klidné, ale prozatím by to mohlo zůstat takhle. Jen když bude ponechán sám. "Rád bych si ještě chvíli četl, tak…" lupl nejistým pohledem po druhém muži, který si ho přeměřoval podezíravě. Tedy zcela typicky.
"To můžeš i v hlavní komnatě." Snape se postavil a naklonil se k posteli, o kterou se zapřel rukama. Harry by se nejraději provrtal skrz matraci a rošt na podlahu.
"Myslím, že… že se nedokážu ve tvojí… společnosti dost dobře soustředit…" přiznal mírně udýchaně. Kdy mu zase začalo tak zběsile tlouct srdce? Anebo se ještě neuklidnilo?
"Vskutku?" zapředl Snape. Zapředení lva bylo proti tomu nic a bohužel na Harryho nemělo takový účinek, jaký by na člověka v přítomnosti divoké šelmy mít mělo. Nebál se, to ani náhodou. Byl vzrušením bez sebe. Jedno slovo, správně vyslovené a všechny chloupky na těle se mu postavily do pozoru. Ne že by na Severuse od posledně nemyslel sexuálně, jen se do jejich hektických životů nahrnulo několik nových událostí, které byly… no jaksi důležitější. A nová postava příběhu, ten okouzlující mladý Shah, to byla taková tečka na závěr. Tečka, která zabrzdila i Harryho. Až do téhle chvíle.
Nelíbilo se mu to. Bylo to jednoduše řečeno, divné. Jestli právě Snape potkal svou bývalou lásku, proč měl Harry pocit, že to zkouší na něj? Jak do toho zapadal on?
"Překvapuje vás to? Profesore…" odvětil tím nejnormálnějším tónem, co jeho hlas dokázal vyloudit. Jen žádné další známky emocí a hlavně slabosti. Stačilo, co řekl.
"Překvapuje mne, že byste toho nechtěl nějakým způsobem využít, Pottere. Na vaši otevřenost už jsem si také zvykl a musím uznat, že je… osvěžující. Po všech těch letech vašich lstí a úskoků…"
"Po všech těch letech mylných úsudků o mé osobě…" přerušil ho Harry vlastní pravdou. Nebyl naštvaný, to ne, tohle všechno už od Severuse přece slyšel a ne jednou. Ale kruci… ten chlap, i když nemluvil v superlativech, na něj měl tak neuvěřitelně silný vliv. Ty tmavé oči… a jiskřičky! Byly tam, opravdu je viděl a zůstávaly, i když párkrát zamrkal, jestli se mu to nezdá.
O co Snapeovi šlo? Jednou ano, jednou ne? Jak se prostě bude chtít jemu? Třeba se se Shahem pohádali a Snape potřeboval přijít na jiné myšlenky.
"Moc přemýšlíš," vytrhl ho z myšlenek druhý muž. Ta slova zazněla asi dva centimetry od jeho rtů, které se palčivou touhou po horkém dechu staršího kouzelníka samovolně otevřely. Jako kdyby ho vybízely ke vstupu. Čeho… to už nebylo tak moc důležité, jen když to bude patřit k tomu muži.
"Z vašich úst ta slova zní… nepatřičně, pane." Už ani oči nedokázal nechat otevřené se všemi těmi vjemy, které na něj začaly nemilosrdně útočit. Dech s příchutí černé kávy, vůně mýdla, částečky tepla, jež uvolňovala Snapeova pokožka, skryta pod mudlovským oblečením, které ještě před pár dny patřilo Harrymu. Dokonce i to už nasáklo Snapeovou přirozenou vůní. Harry tomu muži zatoužil koupit nějaké typičtější oblečení. Které by k němu sedělo, jak si ho pamatoval. A možná to i půjde, když se bude smět ukázat před lidmi. Jednoduše dojde něco koupit do Prasinek.
"Co když je to jen odezva krevního pouta?" zašeptal. Snažil se nepohnout ničím jiným, aby tu čarovnou vzdálenost mezi nimi neporušil, ale přesto se jeden z dychtivých polštářků otřel o ten naproti. Jestli spodní, nebo horní bylo veskrze bezpředmětné, blesk chtíče jím projel tak jako tak a zanechal za sebou rozumovou spoušť, ne-li přímo chaos.
"Pak bude u Luciuse a Narcissy veselo," zkonstatoval Snape. Harry naposledy vyvalil oči. Severus udělal vtip! Bohužel, nebo bohudík vypálená brázda po blesku ho nenechala, aby z toho vyvodil nějaké důsledky. No a… vlastně ho nenechal ani Snape.
Připadal si jako hadrová panenka, když ho Snape sevřel v podpaží a vyzvedl k sobě. Ruce měl jako z želé, ale přesto se je pokusil umístit na mužova ramena. Obalily se kolem nich tak hezky pohodlně a rovnoměrně… byla snad stvořena přímo pro něj?
"Takhle tedy vypadá ztráta tvé soustředěnosti? Velmi podnětné," zavrněl Severus. A bylo to těsně předtím, než se jeho rty konečně přitiskly k Harryho, takže otázka zanikla ve zvuku dvou zatajených dechů a tichého zakňourání v Harryho hrdle. Pokud mistr udělal to samé, mladšímu muži to zkrátka uniklo.
"Soustředěnost…" Div, že to slovo dokázal mladík vůbec říct. A ještě souvisle. Nic však neznamenalo, zaniklo v polibku, který Harryho obral o poslední zbytky rozumu.
Natlačil se na druhé tělo, na to větší a působící bezpečím, každým kouskem svého. Snapeovy paže sklouzly kolem jeho pasu a vzniklý prostor, dostatečně volný, aby mohl dýchat, ale mnohem víc pevný, aby ho nikdy nechtěl opustit, ho uzamkl v sobě.
Rty odpovídaly rtům, brzy se přidalo i horké vlhké svalstvo, starající se běžně o řeč či chuť. Kdyby ho ale Harry mohl používat jen na to, aby jím ochutnával Severuse, stačilo by mu to. Když se Snape pustil do oždibování obou polštářků, když se nebál ho i jemně kousnout, protože zkušený jazyk se ihned postaral o zhojení, Harryho svalstvo definitivně rezignovalo. Povolný jak loutka, nechal se položit na polštáře, i tak natahujíc k druhému muži zoufale ruce, aby nepřišel o kontakt.
"Vestis eximo." Snapeův hlas zavibroval přímo na Harryho rtech, následován chladem, jež ovanul celé mladíkovo tělo od nehtových lůžek na prstech u nohou po klíční kosti. I když už si dal jeho rozum svátek, napadlo ho, jak je užitečné být v posteli s velmi zkušeným kouzelníkem. Harry byl rád, že Snape neztratil své schopnosti, že se mu navrátily a toto kouzlo na něj udělalo dojem, o dost více než naposledy, kdy o bleskové magické svléknutí nestál. Muž navíc zaklínadlo vyslovil s takovou smyslností, že se Harry roztřásl blahem, ovšem pořád byl nahý jen on a Snape oblečený a vůbec se necítil dobře, když byl podrobován zkoumavému pohledu, ze kterého nedokázal ani pořádně vyčíst, jestli se pozorovateli, to co vidí, líbí. Navíc se na to nemohl zeptat, protože prostě už věděl, že nedostane kloudnou odpověď.
"Vestis eximo," zašeptal taktéž. Nic se nestalo, Snape byl pořád oblečený od hlavy k patě a po tomhle marném pokusu se dokonce nepatrně usmíval. Samozřejmě s náznakem sobě typické samolibosti.
"Hezký pokus," pochválil Harryho jasným výsměchem a ukradl si další polibek.
"Vestis eximo!" zabručel Harry znovu, když se mu náhodou podařilo z líbání vymanit. "Vestis exi…"
"Dost, chceš ze mě svléct i kůži?"
"Tak proč to nefunguje?"
"Protože tomu bráním," ušklíbl se Snape vítězně.
Harry toužil po tíze jeho těla, Severus se nad ním pouze skláněl a mladík prostě potřeboval dotek holých kůží, tak proč…
Zmatené myšlenkové pochody zarazilo lusknutí u jeho hlavy. Mudlovský oděv zmizel a objevil se spořádaně poskládaný na křesle u okna, stejně jako předtím Harryho. Zřejmě to začínal chápat. Mít navrch, mít kontrolu, zůstat za každé situace aspoň trochu Snapem, to byl Severusův záměr. Nic nečekaného, no ne? Mělo vůbec smysl to komentovat, i když to bylo tak… dětinské?
"Ha ha," neodpustil si Harry, vzrušení se díky tomu vyrušení začalo povážlivě vytrácet. Skončí spolu někdy v posteli, aniž by musel přemýšlet nad tím, jestli další Snapeův krok nebude nějaká habaďúra?
"Tohle je to, co jsi chtěl. Ne?" promluvil na něj Snape, když na sebe koukl dolů, respektive na své nahé tělo. Možná pochopil, že Harry váhá.
"Ty ne? Mělo to být jako předtím? Co je to potom za milování, když já budu nahý a ty oblečený?"
Harry na muže nad sebou chvíli koukal a pak se začal soukat zpod jeho těla pryč. Měla to být možná sranda, odlehčení ovzduší, zkrátka snapeovský vtípek, jenže provedený ve chvíli, kdy Harrymu stačilo fakt málo. Málo k tomu, aby se vrátil do svého předchozího zoufalého stavu sebenenávisti a žárlivosti.
"Promiň," zavrčel. Nahý jak právě vylíhlé kuře vstal z postele, zanechávajíc Severusovi pohled pro bohy, přesněji na jeho vypracované pozadí. Ne že by nějak výrazně cvičil. Stačilo si občas zaletět na koštěti, aby si udržel postavu, která dostala ty správné tvary při hraní famfrpálu.
"Vrať se zpátky," zněl příkaz. Harry otočil hlavu přes rameno. Nechtěl se otočit a postavit se před Snapea s dokonale vzrušeným penisem. Bylo by to jako jasné pozvání k hodování na jeho těle. I když ukázat zadek… rovnalo se témuž. Pokud by ovšem Harry opravdu vážně uvažoval nad tím, že ho druhému muži poskytne. Představy tu byly, samozřejmě, ale… Kruci, nechtěl se mu celý odevzdat, když… když si musel každé aspoň trochu milé slůvko vydupat. Neměl by si ten druhý něco takového zasloužit? Alespoň trochu vstřícnějším přístupem? Co na tom, že ho Snape v podstatě celou dobu sváděl?
Harry zalitoval, že nechal župan v koupelně. Musel zkrátka přejít celý pokoj, aby se dostal ke svému oblečení. A tak tedy šel, zabralo mu pár nekonečných vteřin, než se odhodlal a přitom na sobě cítil upřený pohled druhého muže.
"Řekl jsem, ať se vrátíš zpátky," zopakoval Snape zachmuřeně. Harry úspěšně zdolal cestu ztráty vlastní hrdosti a začal se oblékat.
"Nechci. Nemám… náladu… na sex," vyplival ze sebe odmítnutí. Samozřejmě proti své vůli.
"Jenom kvůli tomu vtípku? Jestli mi ještě jednou budeš tvrdit, že se nic neděje, tak…"
"Co se o to najednou tak zajímáš? Co je ti do mě?" Harry se postavil do pozoru, v rukách křečovitě svírajíc svoje kalhoty, jež si tiskl k nejintimnější partii těla, která, jak jinak, bolela touhou. Tolik chtěla, aby se jí dotkla milovaná ruka, nebo ústa, aby byla konečně povšimnuta a uctívána, jak si to Harry vysnil a jak by to asi mělo být mezi normálními milenci. On ale nebyl Snapeův milenec, jen jeho děvka. "Celou dobu ses choval… choval jste se jako hulvát, Snape, tak buď v tom pokračujte, nebo… nebo… Bože, na tohle já vážně nemám," vydechl Harry prudce, popadl i zbytek svého oblečení, hůlku a rozběhl se ke dveřím. Oblečení na sebe naházel v hlavní komnatě. Poté zrušil kouzla, která jejich tajný úkryt chránila a při zavírání dveří je zase obnovil.
