Mezinárodní den fanouškovské tvorby

Včera jsem se dozvěděla, že datum patnáctého února byl vyhrazen Mezinárodnímu dni fanouškovské tvorby. Je sice už trochu pozdě, za necelé dvě hodiny nám to končí, přesto bych vás ráda vyzvala k tomu, abyste mi, až prostě budete mít čas, vypsali do komentářů následující:

1. Vaše nejoblíbenější fan fiction povídka

2. Váš nejoblíbenější fanart

3. Vaše nejoblíbenější fan video

a tím nemyslím moje povídky, či fanarty, prosím vás, ale prostě všeobecně, co vás nejvíc zaujalo v každé z těchto oblastí. Samozřejmě je těch oblastí mnohem víc, ale jelikož bych zde sama ráda vyjmenovala své nejoblíbenější a nechci po vás žádné romány, použila jsem ty nejběžnější. Nebo alespoň pro mě nejběžnější.

Jak jsem pochopila, smyslem tohoto dne, je šířit fanouškovskou tvorbu. Netuším, jestli je tohle nejlepší způsob, ale zdá se mi milý a účelný. Můžeme si vzájemně rozšížit obzory, i když... o těch mých se tu často zmiňuju, takže asi nebudou moc velkým překvapením :D

Taky chci upozornit na to, že fanouškovská tvorba se týká všeho možného, nejen slashe, nebo prostě fan fiction. Pro mě je taková tvorba například výrazem velké náklonnosti vůči mému idolu, touze po přiblížení se, nebo také jakýmsi duševním splynutím.

Těžko se to vysvětluje, možná bych mohla být konkrétní v případě Adama. Je pravda, že v poslední době ho trochu zanedbávám, ale není to poprvé a myslím, že ani naposledy. Byly doby, kdy se kolem Adama nic nedělo, nebyly žádné novinky, věrný fanoušek takové období těžko nese a právě při něm mi pomáhalo psát s Adamem povídky. A stejně to mám i v období, kdy se o Adama ne úplně zajímám. Je to v podstatě něco, díky čemu jsem s ním pořád spojená. Připomíná mi to, že jsem jeho velkým fanouškem a chci být nadále a povídky mi pomáhají překonat to přechodné období.

Když už to mám v hlavě, měla bych tu ještě jednu výzvu. Pokud jste něčeho fanouškem, napište mi o tom. Ne každý musí být takový fanatik jako já :D ale třeba i návštěva koncertu, sportovního utkání, koupě zajímavé knížky se do toho počítá.

Fanoušci jsou zkrátka důležití a opravdu jsem moc ráda, že někdo vymyslel tento den na jejich podporu.

No a tady jsou tedy mé tři nej!

1. V současné době u mě vede Elysejský klíč od Alice O´Really. Pokud by měl někdo zájem, je kompletně ke stažení ZDE

Stačí jen kliknout na ten odkaz a automaticky se vám stáhne. Nebudu se o něm víc rozepisovat, byla by to jen samá superlativa. EK se zkrátka musí zažít ;)

2. Co se týče fanartů, nemám nějaký jeden nejoblíbenější, jako spíš jednu autorku, která se jimi zabývá. Možná už jste o ní slyšeli, či četli. Jedná se o Allegator a její výtvory si můžete prohlédnout ZDE

Allegator je ruská kreslířka, svého času věnující se nejvíce tvorbě fanartů s kluky z Tokio Hotel. Některé její kresby jsou dost sexy a hlavně hodně propracované. Kdybych měla nějaké peníze navíc, určitě bych si od ní něco nechala namalovat. Je prostě úžasná!

3. Fan videa jsou dalším dost rozsáhlým tématem, dokázala bych najít hned několik vážně dobrých a jelikož tu od Adommy už nějaké jsou, přidávám jedno oblíbené od Lasskall, též ruské autorky, která má na svědomí hned několik moc pěkných Akame videí (Jin Akanishi x Kamenashi Kazuya)

Jinak mohu též doporučit skvělou tvůrčí skupinu Hillywood Show, která natočila několik perfektních klipových parodií na známé trháky, jako například Stmívání, Harry Potter, Hunger Games, nebo Piráti z Karibiku. Myslím, že to poslední jmenované video se na tento blog víc než hodí.

A to je asi všechno. Dokázala bych o fanouškovské tvorbě psát hodiny. Možná by si i zasloužila samostatnou rubriku, ale teď je řada na vás. Doporučte mně a ostatním něco pěkného :)

Krvavý polibek 18.

---

Co si to ten kluk o sobě vlastně myslí? Že si z něj udělá hračku, která bude hrát podle jeho pravidel? Ale Potter přece ani nevěděl, co to pravidla jsou, nikdy je nedodržoval, nikdy nemohl pochopit jejich podstatu. Jak moc jsou důležitá pro pořádek a pro udržení sebekontroly. Té Severusovy rozhodně. Protože právě umírala!

Se zatajeným dechem sledoval mladíkovo tělo, jak se vzdaluje k posteli v provizorní ložnici a byl si jistý, že Potter ví, že je sledován. Navzdory velikosti županu, který měl na sobě, se pod ním to rozkošné pozadí rýsovalo víc, než Severus potřeboval. Ale mezi námi, možná by ten kluk na sobě mohl mít i pytel a na staršího muže by to mělo stejný účinek. Dokonce, i kdyby byl zavřený do obrovské hranaté krabice… Už nikdy si pohled na krásné mladé tělo z paměti nevytěsní. Už nikdy neuteče před tím žádostivým smaragdovým pohledem; před nezaměnitelným pocitem, kdy se jeho ruce dotýkaly mladíkových intimních partií. A vlastně i zbytku kůže. Už nikdy se nevyhne ve svých vzpomínkách bouřlivým polibkům a všem vjemům, které s nimi přišly. Potterova chuť, jeho teplo, jeho vůně… On byl vše, po čem před téměř čtyřmi lety začal toužit a Merline, buď mu nakloněn, se té touhy nezbavil ani po své smrti a dokonce ani po tom šíleném vzkříšení.

Jediné, co Severuse trochu uklidňovalo, byla skutečnost, že se zbláznil až do mladíka, jenž byl v rozkvětu puberty. Měl tedy daleko do malého dítěte, které v jedenácti letech přišlo poprvé do Bradavic. Jenže i taková útěcha byla velmi slabá v porovnání se skutečností, že se svých pocitů nejspíš nikdy nezbaví a jednou dokonce překročí své vlastní hranice a vypustí své emoce na povrch. Možná by se měl konečně zaměřit na to, co je splnitelné a tohle se nezdálo jako složitý úkol. Jen vydržet co nejdéle. Ještě aspoň pár dní. Byla tu přece Bellatrix, měli by spíš řešit ji, než to, jak to mezi nimi jiskří.

Severus si vnitřně povzdychl. Kdy naposledy takhle uvažoval? S Lily Evansovou takové pocity neměl. Miloval ji, to ano, ale byla jako sestra, nejlepší kamarádka, dokonalý přítel. A Potter jí byl tolik podobný a přesto nebyl. A to samé platilo i v případě toho zmetka Jamese. Kluk dorostl do vyspělosti, kterou si Severus na Jamesovi pamatoval, když jim bylo nějakých osmnáct let. James byl určitě vyšší, ale podoba tváře se nezapřela. A přesto i o ní nemohl Severus říct, že je přímo jako Jamesova. Ten kluk měl cosi z obou, ale nebylo to otravné, což by pro Severuse bylo určitě pohodlnější. Kdyby měl víc ze svého otce… celá tahle fraška by se nikdy neudála. On by nikdy o Potterovi nebásnil před svou matkou a neměl by ani potřebu mladíkovi předávat své vzpomínky, protože by vlastně ani žádné nebyly. A teď si mohl vesele dál ležet ve své hlíně vedle Brumbála a…

Ne, omyl. Všechno bylo úplně jinak. Severus měl svůj viteál a to znamenalo, že v podstatě neumřel, protože část jeho duše žila někde jinde. Co kdyby na to někdo přišel? Co kdyby ho vzkřísil někdo jiný, než Potter?

To uvědomění lektvaristu velmi zasáhlo. Voldemorta už se samozřejmě nebál, ale někteří jeho stoupenci stále ještě žili a pokud si dobře vzpomínal, nebyl v tom domě Gustavových s Bellatrix sám. Doprovázel je Smrtijed jménem Reece Qirk, takový bezvýznamný posluhovač, co se vždy držel stranou. Ale těžko říct, co se v jeho nitru skrývalo. Severus nikdy neměl moc příležitostí sledovat tyhle přicmrdávače, jak jim soukromě říkal. Byli to obyčejní pěšáci, možná ani sám Pán zla neznal jejich jména. To z nich ale nedělalo automaticky chudáky, kteří by nebyli schopní samostatně uvažovat. Zatížen svou nedůvěrou vůči komukoliv, nedokázal brát na lehkou váhu, čemu právě čelil. Ale najednou si byl jistý jednou věcí. Jestliže měl být vzkříšen, jestliže to měl napsané ve své knize osudu, pak osoba, která to nakonec provedla, byla jediným přijatelným řešením. A mohlo se mu to líbit, nebo ne, tak to zkrátka bylo. Ovšem dokud si to neuvědomí i sám Potter, on mu rozhodně nic říkat nebude. Kluk nepotřeboval další záminku pro to, aby se cítil nadřazený, aby dal tuhle skutečnost Severusovi sežrat, kdykoliv se mu zamane získat nad ním moc.

"Profesore? Děje se něco?" ozvalo se před ním starostlivě. Snape zjistil, že pozoruje špičky svých bosých nohou, ale ve skutečnosti byl duchem nepřítomný, takže při zaostření na své obnažené bledé palce a také další prsty, pozvedl nechápavě obočí. Pak konečně zdvihl zrak i na mladíka. Šok, jenž ho při pohledu na zcela nahé Potterovo tělo zasáhl, se navenek projevil mírnou ztrátou rovnováhy. "Čekal jste snad něco jiného?" přivřel mladík oči. "Poslal jste mě do postele…"

"Ticho!" okřikl ho Severus. Mladší muž srazil obočí k sobě s jedinou mezerou pro hlubokou vrásku. Svléknutý župan, který mačkal v rukách, hodil zmuchlaný po Severusovi a zasyčel odmítavou odpověď. "Už mě přestáváte bavit," přiznal rozmrzele.

"Věříte, že je to vzájemné?" odpálil ho Snape pohotově. Mladík se zprudka nadechl a zaujal bojový postoj, klouby na prstech bílé, jak je zatínal do pěstí.

Ne, ani trochu nevypadá přitažlivě. Jeho kůže není hladká a horká; jeho penis netouží po mém doteku, přesvědčoval Severus sám sebe. Kruci, ale proč by si tolik lhal. Proč by se tolik trápil, když…

"Zeptám se znovu, stalo se něco? Chvíli jste vypadal… možná zmateně? Jako kdybyste si na něco vzpomněl. Jestli ne, nebo o tom nechcete mluvit, v pohodě, ale v tom případě na mě přestaňte štěkat a už něco udělejte!" vyzval ho Potter s jasným odhodláním. Jeho tváře hořely, nebylo se čemu divit, stál před ním v Adamově rouše a v dohledu žádná akce, která by celou tuhle situaci zbavila trapnosti. Musel se asi cítit hrozně, pomyslel si Severus.

"Nebudete mi poroučet," zavrčel a neochotně udělal krok vpřed. V mladíkově tváři se zobrazila krátká úleva. Nebyla nijak silná, ale i ten jediný krok k ní přispěl. Z příkazu si nic nedělal.

"Já jenom chci, abyste se choval, jak to cítíte. Přece nemusíte nic říkat, nemusíme na sebe být hnusní, když… mě přitahujete a já vás… alespoň v tuhle chvíli to není nutné." Tentokrát krok udělal Potter. Nebyli příliš daleko od sebe, dokonce i to teplo, které vyzařovala mladá pokožka, k Severusovi doléhalo a přitahovalo ho. A magnet byl proti tomu bezvýznamný kus něčeho, který tomu mohl jen horko těžko konkurovat.

Další opatrný krůček a teploučko se společně s jedinečnou vůní toho kluka dotklo každé části jeho samého. A bohužel i pod povrchem.

Mladík si skousl spodní ret; nevinné gesto zapůsobilo na Severuse jako odzbrojovací kouzlo. Jediné štěstí, že ho to neodhodilo, tím by ztratil i zbytky své důstojnosti.

"Toužím po vás, nedělám si srandu. Copak to není vidět? Můžete se toho i dotknout," vyzval ho Potter. Severus sebou trhl, když ho mladík chytil za zápěstí. Samozřejmě věděl, o čem mluví, vzrušení bylo nepřehlédnutelné a v první chvíli se chtěl vytrhnout, protože tušil, kam bude jeho ruka navedena. K jeho překvapení ji Potter zvedl do úrovně své hrudi a poté si jeho dlaň položil na její střed.

Mohutný úder srdce ho kopl asi podobně jako noha nenarozeného dítěte v břiše budoucí matky. A pak přišel další a další. Intervaly klidu mezi nimi byly sotva blízké těm přirozeným, pokud by mladíkovo srdce bilo normálně.

"Můžeme si to zpříjemnit. Můžeme ten čas vyplnit… jinak…" Čas měl být ekvivalentem pro čekání na nevyhnutelné, to Severus pochopil okamžitě a také mu došlo, že i kdyby sebevíc chtěl, teď Pottera k rozhovoru na takové téma nepřinutí. Když nad tím tak přemýšlel, i jemu byla v tuto chvíli Bellatrix ukradená.

Jeho tělo protestovalo, ten vnitřní neklid byl jasným důkazem. Bránilo se jeho směšné sebekontrole, vysílalo bolestivé signály, aby je Severus nemohl ignorovat. No tak se ho už dotkni. Šlo to jednou a půjde to podruhé a potřetí, neutečeš před tím, přiznej si to!

"Prosím, nenechte mě už mluvit, říkám hlouposti, protože…"

"Já vím," přikývl Severus věcně. Mladík vytřeštil oči, když na jeho rtech spočinulo několik chladných lektvaristových prstů. Cokoliv dalšího chtěl ještě říct, jednoduše to spolkl. Zelené duhovky se rozzářily. Možná za to mohly svíčky, které se staraly o osvětlení stanu; anebo možná to bylo jednoduše proto, že starší muž ustoupil před svými zásadami.

Místo aby spustil ruku dolů, přesunul ji k mladíkovým skráním. S potlačeným povzdechem zabořil prsty do jeho rozcuchaných vlasů a pohladil bříšky kůži pod nimi.

"Měl byste se snažit, pane Pottere. Málokdy dávám druhou šanci…" řekl. Bohužel, navzdory své touze, oznámit to chlapci spíš tak, aby to bral jako varování před odmítnutím, až k něčemu takovému dojde příště, se jeho hlas podobal zapředení spokojené kočky, která se právě naplno vložila do velmi atraktivní hry. A jak je známo, kočky si hrají rády. A k Severusově nelibosti to Potter tak i pochopil. Což ovšem ani trochu nekorespondovalo s výrazem oddaného souhlasu a toužebné radosti ve tváři mladšího muže, jež toho staršího potěšil tak, až se musel kousnout do jazyka, aby se neusmál.

"Budu se snažit, slibuju!" ušklíbl se Potter šibalsky a napodobil jeho pohyb, jen na druhé straně. Když se jeho prsty propletly s černými prameny, nebál se dát najevo, jak moc se mu ten kontakt líbí.

Severus se proti své pečlivě hlídané zdrženlivosti do doteku opřel. Slabý povzdech, který unikl z Potterových úst, navedl jeho zrak přímo na to místo. A to byla poslední kapka, která ho dělila od šílenství. Zvrátil mladíkovi hlavu a vrhl se na jeho rty. Druhou rukou objal jeho štíhlý pas a přizvedl si celé to dokonalé tělo ke svému. V podstatě si ho vmáčkl do sebe, nebo se o to aspoň pokusil. Odpověď na jeho bouřlivé polibky přišla okamžitě, a zatímco Potter plenil jeho ústa s totožnou vervou, pokoušel se mu strhat z ramen župan. Jeho horké prsty tahaly, škubaly; hlasivky nesouhlasně kňouraly, když se nikam nepohnul. Nebyla to ale Snapeova vina. Jejich objetí bylo velmi pevné, museli by se rozdělit, aby mladík dosáhl kýženého výsledku.

Severus zaregistroval další zakňučení a bylo to ve stejnou chvíli, kdy ho od sebe Potter odstrčil, aby se konečně zbavil toho zatraceného županu. Ne že by lektvaristovi vadilo, že je stále oblečený. Nikdy si o sobě nemyslel, že by byl obdařen hezkým tělem. Ve srovnání s tím Potterovým bylo zjednodušeně řečeno odpudivé, jenže mladík ten dojem evidentně neměl. Zabodl se do jeho očí svýma a při tom mu rozvázal pásek, který odhodil někam pryč. Severus cítil, jak se mladíkovy prsty třesou. Nevěřil, že je to nervozitou, a když si uvědomil, že půjde spíš o nedočkavost, jeho vlastní tělo nemělo daleko k výbuchu. Tohle už nemohlo být hrané. Nikdo nedokázal předstírat tolik touhy. Tolik chtíče. Alespoň ne před někým, kdo dokázal být velice vnímavý. A to Severus byl. Jen si každý myslel opak, protože chtěl, aby to tak vypadalo.

Potter se třásl, protože… Ah, Merline, ten kluk by snad i pro jediný jeho dotek zabíjel.

Župan mu byl netrpělivě stržen z ramen neohrabanými prsty mladšího kouzelníka. Krátký pohled, věnovaný jeho tělu jiskřil a sálal jako divoký oheň. Prudký pohyb silných paží vtáhl Severuse do Potterova objetí a jeho rty se znovu ocitly v zajetí.

Polibky se prohlubovaly s každým nádechem, výdechem i dotekem jazyků. Mladík couvl k posteli, a když si sedal, stahoval sebou i Severuse. Prostor mezi jeho cíleně roztaženými stehny nabídl dostatek místa, aby se mezi ně mohl druhý muž vtlačit svými boky. Cesta zpět se uzavřela v okamžiku, když se kolem jeho zadku omotala Potterova noha. To už mladší muž ležel na zádech… v natolik důvěřivé poloze, která zbavila Severuse i posledních pochybností. Potterovy oči se před ním nezavíraly, jak očekával; pozorovaly ho, dlaně hladily štíhlá záda a zároveň si tak muže přitahovaly. Kontakt jejich slabin způsobil malý požár v jeho těle a mladík na tom asi nebyl jinak, soudě podle táhlého zasténání a zvráceného pohledu.

Bože, vážně se to dělo? Ležel nahý v posteli s člověkem, kterého nenáviděl od jeho narození, ačkoli ten kluk za jeho nenávist jen málo mohl. Severusovu nenávist nemohl vyvážit počet Potterových neuvážených činů, protože… a to byl ten největší problém, všechno, co dělal, bylo pro jeho přátele, pro lepší kouzelnický svět a v závěru i pro to, aby na něj jeho rodiče mohli být hrdí, aby jejich smrt za záchranu syna nebyla zbytečná. Ano, Potter ho stál spoustu duševních sil, spoustu trpělivosti a přesto, i kdyby to všechno chtěl položit na misky vah, jeho nenávist by mladíkovu nerozvážnost a impulsivnost převážila. Vlastně by ty váhy asi strhla.

Už pár dní nemohl Severus nařknout Pottera z toho, že se mu zachtělo dalšího vyznamenání za zásluhy. Přečetl všechny ty noviny a byl s ním na útěku kvůli zločinu, který by si nikdo za rámeček nedal, pokud měl aspoň trochu rozumu. Potter ho obhajoval při soudním řízení, kde se ho chystali obvinit ze Smrtijedství. Pak se skrýval. Noviny byly plné rozhořčených článků, že se Potter nechce ke všem událostem ohledně války vyjádřit víc. Odmítal tiskové konference… kolik novinářů mu asi denně klepalo na dveře?

Ano, vážně se to dělo. Ležel v posteli s člověkem, kterého kdysi nenáviděl a teď nekontrolovatelně podléhal jeho horkému tělu. Možná to ani nebyla nenávist, jen její dozvuky, zesílené přirozenou chladnou povahou mistra lektvarů. Co si to vlastně namlouval, když věřil, že vydrží v té své nedotknutelné bublině nadřazenosti o něco déle, i když se na něj Potter podívá svým žádostivým pohledem s jasným Severusovým jménem v popředí? Jestli tu byl někdo šílený, tak on, ne mladík. Protože lhal sám sobě do kapsy a ještě si toho byl vědom a navíc věděl, že se mu to jednou tak jako tak vrátí zpátky i s úroky.

Mladíkovy boky sebou škubly vpřed, až lektvarista zalapal po dechu. V podstatě celé Potterovo tělo sebou škubalo a vlnilo se. Kůže se o sebe otíraly, lehce navlhlé potem, jako kdyby na ně bylo použito ohřívací kouzlo, protože ve stanu chybělo do pokojové teploty pár citelných stupňů. Odhodlané prsty se prohrabovaly Severusovými vlasy, zatímco jeho ústa byla hladově ochutnávána a obdarovávána dokonalou chutí mladíkových vlastních úst. Ztopořené údy po sobě klouzaly v sofistikovaném rytmu, dokud to oba muži dokázali kontrolovat. Pak jejich pohyby zdivočely. Jakoby ta těla ani nepatřila jim, ale zvířatům. Nepotřebovali se dotýkat jiným způsobem, alespoň Severus ten pocit měl, pokud se ta změť mlhy všech možných barev v jeho hlavě dala nazvat něčím konkrétním. Dokázal cítit, jak zatíná hýždě, když přirážel proti Potterovu klínu svým, vnímal jeho všudypřítomné ruce, jednou byly tam, podruhé jinde, kluk měl až nezdravou potřebu se ho neustále dotýkat a to bylo asi všechno, co se dokázalo propašovat do jeho momentálně z provozu vyřazeného mozku. A ani to se tam příliš dlouho neohřálo, protože to bylo příliš konkrétní, příliš ohraničitelné. Příliš typické pro Snapea. A muž si to uvědomoval. A také věděl, že stačí jen povolit. Jen se tomu poddat.

"Profesore…" zakňoural Potter. Byl dokonale mimo. Tak nádherně nespoutaný, uvědomil si Severus trpce. Rychle opustil jeho rty a přesunul je ke krku, docela blízko mladíkova ucha.

"Jsem Severus," zašeptal. Reakcí bylo krátké ztuhnutí Potterových doposud perfektně uvolněných svalů. V první chvíli to vypadalo, že je mladší muž šokovaný, možná právě tou nečekanou nabídkou mistrova křestního jména, ale lepkavé vlhko, které je k sobě přicuclo, Severuse navedlo na správnou cestu. Pohlédl mezi jejich těla a vizuální důkaz jeho domněnky potvrdil. A pak se vyvrcholení nevyhnulo ani jemu. Bylo to tak rychlé… tak… no vážně, trochu i divné, ale na druhou stranu…

Severus upadl na Potterovo tělo, potřebný kyslík utíkal daleko před ním, v ruce štafetový kolík, na tváři výsměšný výraz. Nedohoníš mě, Severusi, dokud si nepřiznáš, že to bylo jedinečné, perfektní a dokonalé, posmíval se mu.

Přiznávám, připustil Severus v duchu a dech se začal zklidňovat. Na jeho zádech stále spočívaly roztřesené mladíkovy ruce, jeho horký dech mu ohříval kůži na krku, v klíně doznívalo tepání. Promíchaná magie poletovala všude kolem. Dřív si jí nevšiml, anebo na to jen neměl čas. Nyní mohl zřetelně cítit, jak jeho a mladíka jakoby slabými nitkami svazuje k sobě. Ta vlákna hřála a studila zároveň. Byla jemná jak pavučina a stejně tak pevná. Nemělo by ho to uspokojovat, ale nedokázal se toho krásného pocitu zbavit.

Zatracený Potter… cítí to taky?

*

Harry se zlehka prošel dlaní po nahých Snapeových lopatkách a pak si ji přiložil k očím. Tu druhou tam zatím nechal. Nechtěl si ani představit, že by se teď druhý muž vzdálil od jeho těla. Ačkoliv bylo uspokojené, nedokázalo by se vyrovnat se ztrátou, proto si ho tímto způsobem přidržoval u sebe.

Rozpačitě si zajel prsty do vlasů.

On mu řekl, že… Oh, Harry samozřejmě věděl, jaké je Snapeovo křestní jméno, ale tohle byla jasná nabídka, aby ho používal. Že to má dovolené. Nejprve tomu nemohl uvěřit a pak… se udělal. Z toho hlasu, z té nabídky, která byla tak intimní, že se tomu nevyrovnal ani plnohodnotný sex s Ginny. S kýmkoliv jiným. Prostě nikdy nic tak důvěrného ještě nezažil. A pokud ano, netýkalo se to jeho milostného života.

Harry plně vstřebával nitky propojené magie, jež kolem jejich propletených těl jemně vibrovala dozvuky milování. Proč to necítil předtím? Proč až teď? Mělo to co dělat se Snapeovou odmítavostí? Ta první společná zkušenost byla jasná provokace, ponížení. Ta druhá, v koupelně, byla dílem náhody a zmatku. Nejspíš byla zmatená i samotná magie a nedokázala se projevit, ale nyní…

Co by se stalo, kdyby se jejich těla spojila doopravdy? Původní plán byl, že Snapeovi vykouří, ale vůbec se k tomu nedostali. Vážně čekal, že mu lektvarista v nestřeženou chvíli strčí svůj velký penis do pusy, ale tohle k tomu ani z daleka nesměřovalo. Tohle bylo… Můj ty smutku, bylo to nádherné.

"Nejsem těžký?" zazněl u Harryho ucha hladivý samet.

"Ne," zalhal. Vydrží cokoliv, jen když ho už nikdy neopustí tohle božské teplo a pocit bezpečí.

"I tak bych se měl asi…"

"Ne!" vyjekl Harry a objal muže kolem krku. "Prosím, ještě chvilku," žadonil.

"Pottere, musí to být krajně nepohodlné.."

"Tak ať," odmávl to Harry symbolicky rukou. Byl si vědom, že to znělo spíš rozmazleně, ale nemohl si pomoct. Nechtěl ho pustit, nedokázal to.

"Harry… Jsme oba ulepení, rád bych se očistil. Tebe samozřejmě také." Snape řekl druhou část oznámení po kratičké odmlce, toho si Harry všiml. Určitě neměl v úmyslu, postarat se o očistu kohokoliv jiného než sebe, ale na poslední chvíli to tedy milostivě navrhl, ovšem to, co Harryho skutečně zaujalo, bylo jeho jméno, vyslovené věčně přísnými Snapeovými rty. O hlasu nemluvě. A on zalitoval, že při tom muži neviděl do tváře.

Přehrál si ten moment několikrát v hlavě, aby si ho pořádně připíchl k paměti. Bylo to napořád? Nebo už své jméno znovu neuslyší a příště jej nahradí opět nějaké typičtější jako například idiot, tupec, fracek… A platila Snapeova nabídka i nadále, nebo jen na tu jednu určitou chvíli? Co se teď stane, když mu řekne… Severusi?

"Dobře," souhlasil Harry a uvolnil své sevření. Lektvarista se překulil vedle něj a přivolal si z kapsy hábitu svou hůlku. Nyní už nebylo bezpodmínečně nebezpečné, používat ji. Stejně Bellatrix věděla, jak se věci mají. A než by zachytila jejich použitou magii, tak se stejně přemístí někam jinam. Harry to měl v plánu hned další den, jen to ještě bude muset Snapeovi oznámit. A také ho čekalo další setkání s McGonagallovou.

Cítil, jak na něm Snape provedl rychlé čistící kouzlo a to samé pak na sobě. Když odkládal hůlku na noční stolek, Harry na něj otočil tvář.

"Snažil jsem se…" zkonstatoval opatrně. Muž se zvedl do sedu a přetáhl přes ně přikrývku.

"Měl byste spát, Pottere." Několika tichými slovy pozhasínal většinu svíček ve stanu. Harry zaskřípal zuby.

"Už jsem zase Potter? Proč mi tak říkáš?" rozhodl se pro důvěrný útok.

"Protože příliš lpíš na zbytečnostech," oznámil mu Snape. Pak se k němu otočil zády. "Dobrou noc," sykl podrážděně. Harry zatnul pěsti, s touhou do něčeho praštit.

"Jestli je zbytečnost to, že se díky tomu cítím hezky, když mi tak říkáš, tak…" Švihl sebou na bok, též zády k druhému muži a zlostně zafuněl. V zápětí byl za rameno obrácen zpátky, temná tvář mistra lektvarů se nad ním hrozivě skláněla. Rychlý, přesto hluboký polibek, věnovaný jeho zmateným rtům rozšířil jeho oči tak, že mu málem vypadly z důlků.

"Zmlkni a spi!" zavrčel starší kouzelník tiše a po posledním pronikavém pohledu se vrátil do své předchozí polohy.

Jemné magické vlákno Snapeova hlasu vrhlo Harryho do pochybností. Tohle nebyl rozkaz v pravém slova smyslu. Bylo to… jako když Rona už nebavilo povídat si před spaním, zatímco Harry mlel jak o život. Ale jeho nejlepší kamarád rozhodně taková slova nemyslel vyčítavě, nebo dokonce zle. Ano, přesně tak to znělo i v případě Snapea. Nehledě na tu pusu, kterou od něj předtím dostal.

Harry neusnul. Jak by taky mohl.

Světla a stíny 17.

---

Do komnaty se Adam vrátil zamyšlený. Na postel si sedl zády k mladšímu upírovi, který ho po celou dobu ostražitě sledoval.

"Takže se James vrátil?" zeptal se neklidně. Tommy už si dokázal představit, co to pro něj znamená. Ten první večer, kdy ho lord proměnil, a kdy se s Jamesem setkal, byl stále v jeho živé paměti. A pochyboval, že se za pouhé tři dny něco změnilo.

"Ano. Je zpátky," přikývl Adam mírně. Jeho hlas se Tommymu nelíbil. Možná se něco stalo? Ale byl na chodbě sotva pár minut.

"Ehm… dnes pojedeme zase lovit?" ujistil se. Nechtěl se ptát druhého upíra, jestli je v pořádku. Tím by dal najevo svůj zájem o něj. A také cítil, že odsud potřebuje vypadnout, pokud se nyní po hradě potuluje lordův sluha. Ano, potřeboval se nadopovat jinou krví, aby neměl chuť skočit právě na Jamese.

"Co? Ano, jistě," ohlédl se Adam přes rameno. Škubnutí celého těla, které tomu předcházelo, Tommymu samozřejmě neuniklo.

Adam možná byl empatický upír, ale už spoustu let si nebral do hlavy výroky své družky Hany. Ona byla kapitola sama o sobě. A v mnoha ohledech ukázkový příklad upíra. Neměl by tedy tolik lpět na tom, co řekla, na jejích myšlenkách.

Přesto lpěl.

A také se jejími slovy nechal příliš rozrušit.

Mohla by Tommymu něco provést? Mohla by být tak zákeřná a podlá? Ale vždyť ona taková byla odjakživa, tak proč z toho byl najednou tak vykolejený?

Pokud šlo o její vtip s hraním, dalo by se uvažovat o nějakém kompromisu. Ale musel by chtít i Tommy. Adam měl ovšem obavy, že jeho společnici nebude zajímat, co blondýn chce. Nebyla jako on, vždy myslela jen na vlastní prospěch. Ano, typická upírka. Bohužel, čím víc nad tím zvláštním rozhovorem na chodbě Adam přemýšlel, tím víc se přestával obávat toho, co řekla navenek. Protože Hana byla schopná mnohem krutějších věcí, než svést jeho milence. Byla schopná ho zabít. A někde ve skrytu své mrtvé duše Adam slyšel slova, která vyslovila mezi řádky.

Tommy byl pro ni vetřelec. Celých sto padesát let si vystačili sami. Nikdy mezi sebe nikoho nepustili. Až teď. V Adamových očích byl Tommy osudová láska. V těch Haniných, osudová chyba.

"Kdy vyrazíme?" zazněl za jeho shrbenými zády Tommyho hlas. Adam se znovu ohlédl a pousmál. Mladík seděl velmi příhodně. Čas věnovat se příjemnějším záležitostem, pomyslel si Adam a pomalu se položil. Jeho hlava se zabořila do Tommyho rozkroku, tak s ní provokativně zavrtěl.

"Mám hlad," zabručel Tommy nesouhlasně.

"Specifikuj svůj hlad," pobídl ho Adam laškovně. Blondýn mu zakryl čelo dlaní, Adam si všiml zjevného boje neochoty s touhou v Tommyho tváři, dotáhnout to pohlazení do konce a musel se nad tím vážně zasmát. Alespoň to udělal vnitřně, aby mladíka nerozrušil.

"Krev, horká, sladká, hustá…"

"Tvé tělo, vášnivé, poddajné…" doplnil blondýna sebevědomě. "To je můj hlad, Thomasi." Adam se přetočil na bok a očima střelil k místu, které se nacházelo pod jeho tváří. Tommy neměl sexuální hlad, byl pod přikrývkou sice nahý, ale ne tvrdý, což Adama rozhodně neuspokojovalo. Ale také to znamenalo, že by s tím měl něco udělat.

Když zvedl ruku k okraji přikrývky, provedl to jakoby nic. Tommy se netvářil pobouřeně, spíš zmateně. A výraz mu vydržel ještě chvilku po tom, co dlaň staršího upíra zmizela pod těžkým sametem a stiskla to správné místo.

"Chci jít lovit," zaprotestoval mladík nevěrohodně.

"Samozřejmě, hned půjdeme…" ušklíbl se Adam a nechal svou dlaň semknout pevněji. Hubené tělo pod ním se prohnulo, zápěstí zlomila, prsty zkřivily v náporu slasti. Hlava mladšího upíra upadla na polštář, do kterého udělala hluboký důlek. Sytý povzdech celou tu úžasnou scenérii dotvořil k obrazu Adamovu.

Ano, půjdou lovit, ale ne teď. Nyní potřeboval přijít na jiné myšlenky. A rozhodně na to nechtěl být sám…

O hodinu později už oba scházeli po bočním schodišti na nádvoří. Adam zamířil rovnou do stájí, přichystat koně. James už spal, nechtěl ho kvůli tomu budit. Hanin kůň ve stáji nebyl, možná ji v lese potkají, napadlo Adama. A musel si připustit, že se mu ta představa moc nelíbí.

Tommy byl zamlklý. Od obléknutí v Adamově komnatě neřekl v podstatě nic. Adam jeho myšlenky vnímal spíš okrajově, ale věděl, co znamenají. Tommy byl na sebe nazlobený. Začínal Adamovi podléhat. Fyzické stránce jejich vztahu hrozilo, že se velmi brzy prolne do té citové. Adam s tím neměl sebemenší problém, ale mladík se tomu stále bránil, což se dalo pochopit. Jeho život nabral úplně jiný směr a času na přizpůsobení dostal zatraceně málo. Adam dokázal být trpělivý, většina upírů oplývala touto užitečnou vlastností, takže se to rozhodl nechat být. Až Tommy podlehne ve všech aspektech, pozná to. Oba to poznají.

Stejně mlčky tedy vyrazili z hradu a pak do lesa. Adam cítil mladíkovo napětí, nejspíš na svůj krvavý hlad myslel už od předchozího večera.

Noční obloha byla zatažená, nikde ani hvězdička a měsíc svou bitvu s hustými mraky na celé čáře prohrával. Na cestu viděli jen díky svým upírským schopnostem. Koně se pod jejich těly ztráceli ve tmě. Skoro to vypadalo, jako kdyby byli neviditelní. Adam si uvědomil, že se Tommy musí hodně držet, aby se svému hřebci nezakousl do krku a zvíře to pochopitelně vycítilo. Tahle cesta patřila mezi ty méně klidné. Byl docela rád, když konečně dorazili k okraji lesu a tam jejich věrná zvířata zanechali.

"Buď ve střehu, Thomasi. Nenech se ničím rozhodit," poradil mu.

"Bez obav," utrousil mladší upír ostře. Nechtěl přiznat svou slabost, která málem stála jeho koně život. Adama napadlo, jestli by se příště nemohli raději vypravit na lov pěšky. Dokázali být dost rychlí, aby překonali tu nezbytnou vzdálenost za pár minut. Bohužel by je velmi vysílila a Tommyho obzvlášť. Těžko říct, jestli by pak měl dostatek síly pro samotný lov.

"Já dnes nepotřebuji jíst. Rozdělíme se a za půl hodiny se sejdeme na tom místě, kde jsme minule nechali naše koně. Měl bych přivést Jamesovi nějaké maso," vysvětlil Tommymu. Blondýn přikývl a rozhlédl se po nezvykle tichém lese. Adam z vlastní zkušenosti věděl, že takové ticho nevěstí nic dobrého, ale Tommy byl teď upír. Pokud někde narazí na smečku vlků, už nebude v nebezpečí. Poradí si s nimi. Nebylo to přátelství, co mezi těmito dvěma predátory panovalo. Spíš vynucená tolerance. A navíc, pro vlky upíří krev a maso znamenalo bolest žaludku.

Naposledy na sebe pohlédli a pak se každý vydal na vybranou stranu. Adam více k hlavní cestě, která vedla do vzdáleného města a Tommy hlouběji do lesa.

*

Tommy asi půl míle běžel. Snažil se nebrat na vědomí roztřesené ruce. Poslední milování s Adamem ho natolik vysílilo, že nebyl schopný se soustředit na nic jiného, než na krev. Jeho pocity byly rozporuplné. Nenáviděl se za svou slabost, která hraničila s nepříčetností, jenže přistoupit na kompromis v podobě větší sexuální zdrženlivosti, bylo mnohem těžší, než si původně myslel. Den po dni se jeho nový život stával závislým na pouhých dvou věcech. Na potravě a sexu. A pokud byla jedna z těch věcí silnější, než ta druhá, brzy se to zase obránilo.

Tommy si uvědomil, že se ocitl v začarovaném kruhu. Nikdy už nebude svobodný, posteskl si v duchu. Vždy bude toužit po jednom, nebo po tom druhém a ta touha se ani teď a ani v budoucnosti nestane slabší. Věděl to s takovou jistotou, až to bolelo.

Zatřásl hlavou, přestal zírat na své chvějící se ruce. Brzy to přejde, uklidňoval se. Stačí trochu krve a jeho tělo se zase stabilizuje do fungujícího stavu.

Paží nadzvedl větvičku, která mu bránila ve výhledu. Všechny dosavadní myšlenky v jeho hlavě proběhly, zatímco stále šel, musel být tedy už velmi hluboko v lese. Na tomhle místě možná ještě nikdy předtím nebyl.

Přestože se nad krajinou proháněly mraky, dole na zemi bylo téměř bezvětří. Husté koruny rozličných stromů jakoby chránily, co je pod nimi. Požehnaný klid lesa a jeho obyvatel. I návštěvníků.

Tommy prokličkoval mezi několika kmeny starých jehličnanů, oči na stopkách, pod kontrolou držíc svůj neklid a zrychlený dech. Jen žádnou chybu, varoval sám sebe. Nesmím udělat žádnou chybu.

Nezamlouvalo se mu zabíjení zvířat, ale pořád to bylo snesitelnější řešení, než zabíjení lidí. Věděl, že mu něco schází, že ta náhrada není pro jeho přirozenost adekvátní, ale dokud to půjde, zůstane u ní. Bylo snad možné, že se tak rychle unavil právě kvůli potravě, jež si vybral?

Zbytečné myšlenky odsunul stranou. Zaměřil se na okolní vzduch. Každá vdechnutá částečka měla smysl. Dovede ho za vytouženou potravou.

Při svém snažení Tommy zavřel oči, aby se i zrakový smysl oslabil na úkor toho čichového. Po několika vteřinách skutečně něco zavětřil. Vonělo to znamenitě, možná šlo rovnou o jelena, nebo o divoké prase. Podle slabého proudu větru to přicházelo ze severu. Tommy se tím směrem obránil a potěšeně usmál. I ten pach stačil, aby se uklidnil. Brzy bude najedený. Třas zmizí. Chuťové buňky zaplesají spokojeností.

Vyrazil sebejistým krokem, stále však našlapoval opatrně, aby svou kořist nevylekal.

Nemohla být daleko. Vůně sílila; po pár metrech už ani nepotřeboval soustředit veškerou svou vůli na čich. Pach samotný mu vtíravě pronikal do obou nosních dírek a pak dál, do každého nervu, svalu, do centra upíří fantazie, jež mu před očima vykreslovala nádherné obrázky sebe samého s lahodnou krví rozmazanou kolem rtů, s citelnou úlevou ve tváři i v očích. Muselo to být už blízko. Jelen, nebo kanec. Srna to určitě nebyla, protože její pach si již pamatoval. Tohle jistě patřilo do upířích pochoutek, tedy těch zvířecích.

Škoda, že se víc soustředil na svůj vztek, než aby se Adama vyptal na všechno možné okolo lovení. Ano, příště mu bude víc naslouchat a nebude se bát zeptat. Bylo toho ještě tolik, co by měl znát. Ale Adam mu musel věřit, když ho nechal v lese samotného. Neviděl ho jako neschopného upíra, nebo jako nesoběstačného jedince, který potřebuje pomoc a vést za ručičku. Přesto se přinutí, být lepším žákem. Sám to ani náhodou zvládnout nemohl.

Blondýn se schoval za vysoké kapradí a pročesal místo před sebou bedlivým pohledem. Nikde ani živáčka. Možná bylo zvíře ještě dál, jen jeho pach byl opravdu velmi silný. Vylezl ze svého úkrytu a vydal se za vůní. Jakýsi pohyb ve tmě ho po několika metrech přitiskl zády ke kmeni mohutného dubu. Zasmál se sám nad sebou. Lekl se a schoval jak nějaký strašpytel. Hlavně, že si ještě před chvilkou myslel, jak dokáže být samostatný.

Jen co se trochu uklidnil, vůně se vrátila do centra jeho smyslového vnímání a tentokrát byla opravdu silná. Tak moc, až se Tommymu zatočila hlava. Vykoukl ze svého úkrytu; tam co předtím viděl ten pohyb, bylo mrtvo. Mohlo se mu to jenom zdát? Ale ta vůně… je tak neuvěřitelně blízko, tak omamná…

Tichem a napětím proniklo slabé zasténání a Tommy ztuhl, jako kdyby mu někdo vrazil facku. Na těch pár okamžiků, kdy byl mimo schopnost, pohnout se, se jeho fantazie změnily na takové, po kterých ani trochu netoužil. Pak vyšel ze své schovky a udělal krok vpřed. Tvář se stočila doleva a sklonila k zemi. Tohle musel být jen nějaký krutý žert.

"Ach, pane, prosím, pusťte mě. Co se to děje?" U stejného stromu, ke kterému se Tommy ještě před chvílí tisknul, byl přivázaný nějaký muž. Velmi zmatený a vyděšený muž. Jeho žilami koloval adrenalin a pach, jež unikal z kůže, úst a dalších všemožných pórů a Tommyho v další vteřině srazil na kolena.

"Můj Bože, děkuji vám. Netuším, co se stalo. Někdo mě praštil do hlavy a pak… už si nic nepamatuji. Probudil jsem se až tady," vysvětloval muž zbrkle. Drkotal zuby, musela mu být hrozná zima. A podivné gesto mladšího muže považoval za záchranné. Tommy se ale nedokázal přinutit, aby zvedl ruce a rozvázal pevně utažené provazy. Jedna jeho paže sice vyvinula jakýsi pohyb, ale to jen proto, aby se konečky prstů dotkly otevřené krvácející rány na temeni hlavy toho muže. Před obličejem pak bříška promnul a zíral na rychle zasychající teplou rudou krev, jako kdyby to byla vzácnost na světě nevídaná.

"Pane? Můžete mne prosím rozvázat. Je mi hrozná zima!" fňukl muž. Tommy se mu konečně podíval do očí. Slabé vějířky vrásek kolem nich svědčily o optimistické povaze muže, nejspíš se hodně smál. Nejspíš svůj život miloval a nechtěl o něj přijít.

Tak proč byl postaven do cesty zrovna jemu? Novorozenému upírovi, jehož sebeovládání se pouhý metr od živé krve rovnalo nule?

"Já… nemůžu," zašeptal Tommy s mohutným vrtěním hlavou. Do očí se vkrádaly neexistující slzy.

"Cože? Ale proč? Nic jsem neudělal. Ani nemám nic, o co byste mě mohl obrat. Jsem docela chudý…"

"Mlč," sykl Tommy. Po kolenu se přisunul ještě trochu blíž. Bože, dej mi sílu. Nemusím ho rozvázat, stačí se jen zvednout a jít jinam. Pokud budu chtít, dokážu to. Já nemůžu zabíjet lidi. Nemůžu! Nemůžu!

"Pane, prosím…" A ta dvě slova rozhodla. Muž se bál, hladina adrenalinu se zvyšovala s každým úderem jeho srdce a s každým přerývavým nadechnutím.

Tommy takový pocit ještě nezažil. Jakoby jeho mozek zahalila hustá černá mlha. Jakoby někdo jiný převzal vládu nad jeho tělem i myslí. Nezaregistroval, kdy špičáky samovolně vyklouzly z dásní, kdy se dlaně přiblížily k mužovu krku, kdy se naklonil on sám, aby… se ponořil do té zhmotnělé rozkoše, jež dokázala přinést jen lidská krev.

Jeho jed zapůsobil téměř okamžitě. Muž omdlel. Už neprotestoval, ale pro Tommyho bylo beztak pozdě. Sál tak zběsile, až se zalykal. Někdy v polovině toho všeho si na muže sedl, aby byl co nejblíže. Jeho teplo ho příjemně obklopovalo, vůně svírala ve své náruči jako matka miminko… Kapka ke kapce, slast, uspokojení, život!

A pak bylo náhle po všem. Tělo vychladlo a mrtvá hlava spadla Tommymu na rameno. Mladík strnul. Nejprve vytřeštil oči a pak se prudce vymanil z blízkosti své první lidské oběti. Síla, kolující v jeho vlastních žilách byla nepřehlédnutelná, o to víc ale připomínala, jakým způsobem k ní přišel. Odsunul se po mechu pod svým zadkem o několik metrů dál, nespouštějíc z mrtvého chudáka vyděšený pohled.

"Výborně!" ozvalo se v tu chvíli přímo za ním. Zády se zastavil o něco pevného. Vzhlédl. A jeho zrak se propletl se samolibým, usměvavým a nezvykle krutým. "Tvůj první, předpokládám," pousmála se lady Hana, zatímco si urovnávala sukně, které jí Tommy svým nárazem pomačkal.

Pochopil okamžitě. Byla to past. Nezmohl se však na jediné slovo.

"Teď už jsi právoplatný upír. Co nadělám," pokrčila ledabyle rameny. Slova naznačovala zklamání, tón lhostejnost.

"Ne… Nechtěl jsem!" vyhrkl Tommy. Rychle se vyšplhal do stoje. Žena si dala ruce v bok. Oči planuly nenávistí. Ale tahle nebyla taková, jakou cítil Tommy vůči Adamovi. Možná to tak ani nemyslel. Jen se za ni schovával, aby nemusel projevit své skutečné pocity. Ta v očích lady Hany byla skutečná.

"Ano, s tím jsem počítala. Ale pokud chceš patřit mezi nás, musíš se naučit chovat jako upír. Vážně si myslíš, že dokáže být Adam živ jen z krve zvířat?!" zasmála se. Ne však vesele. A Tommymu se při tom zvuku sevřelo srdce.

"Samozřejmě, že ne." Zamračil se. "Ale nevěřím, že by do toho nutil mě," dodal podrážděně. Hana si založila ruce na prsou.

"Chceš tím snad naznačit, že jsem tě do toho nutila?"

Tommy zavrzal zuby, špičáky už byly opět schované; síla téměř zalykající, jak se mu rozlévala celým tělem, bohužel tomu chyběl ten dobrý pocit.

"Nebyla to léčka?" pozvedl obočí. Držel se tak moc; chybělo málo, aby jí šel po krku.

"A proč bych něco takového dělala?" pousmála se nevinně.

"Protože jsem mezi vás vstoupil. Protože jsem ti ho vzal!" zvýšil Tommy hlas. Možná to nedávalo smysl, ale jemu to bylo jasné nad slunce, které už nikdy v životě neuvidí.

Bylo to její varování. Její způsob, jak mu ukázat, čeho je schopná. A po tomhle už Tommy nemusel pochybovat. Ten chudák, kterého pro svůj plán využila, se měl stát jeho doživotní výčitkou.

"Takže to může zůstat mezi námi? Ber to jako průpravu, Thomasi. Pro tvou budoucnost. Jednou se budeš chtít určitě osamostatnit…"

"A co když ne?" zkusil Tommy protestovat. Žena se usmála ještě víc, až mu zablýskly do očí její zářivě bílé zuby. Úsměv, který zabíjel falší.

"Věřím, že přijdeš na způsob, jak mi vyhovět. Chuť po krvi dokáže novorozeného upíra pořádně potrápit. Znala jsem pár takových, kteří nakonec vysáli i celou svou rodinu."

"To nikdy neudělám!" bránil se Tommy zoufale. To přece nemohla myslet vážně.

"Myslíš, že se dokážeš zastavit, až při lovu v lese narazíš na svého otce, přivázaného ke stromu?"

Samozřejmě, hlavní podstata varování spočívala v tomhle. Vydírání rodinou. A Tommy věděl, že má Hana pravdu. Neudržel by se. A pokud přece jen ano, pak by dokonala dílo právě ona. Takže ať to myslela jakkoliv, v pasti byl opět on. Vždy jen on. Protože si ho Adam vybral. Protože se do něj, bůh ví proč zamiloval.

"Měsíc, možná dva budou stačit, aby ses aklimatizoval, drahoušku," pohladila ho Hana prstem po bradě. "A snaž se své myšlenky udržet na uzdě. Jediný podraz a udělám si výlet do vesnice. Rozumíš?" Stiskla hrubě jeho bradu mezi prsty a zacloumala mu s hlavou. Tommy se vytrhl, ale jeho vražednému pohledu se Hana pouze zasmála.

"Možná už bys měl jít, ať na tebe Adam dlouho nečeká," ušklíbla se a s hlavou pyšně zvednutou kolem něj prošla. Tommy se po ní rychle otočil, jenže to už byla Hana pryč.

Další povídka ke stažení

Takže s databází českých a slovenských ff povídek jsem na nějakých 80% neuspěla, čímž toto téma dávám k ledu. Nicméně mě to asi nějak nakoplo a zase jsem trochu zapracovala na svých povídkách, takže v těch ke stažení přibyla "Jsi moje čokoláda".

Také bych touto cestou poprosila o jednu věc. Jestli se tu někdy objeví nějaký nadšenec pro Snarry a Drarry a byl by se mnou ochotný vyměnit si stažené povídky, byla bych moc vděčná. Taky už jich mám celkem dost, i těch dlouhých, které jsem si musela stáhnout, takže můžu docela dost nabídnout na oplátku. Prosím, jde mi jen o české, nebo slovensky psané povídky. Samozřejmě mohou být i překlady.

A ještě jednou k povídkám ke stažení. Než se pustím do další. Je nějaká, kterou bych měla udělat přednostně? Netvrdím, že to bude hned, jen s tím chci zase trochu pohnout, tak abych věděla, do čeho se mám teď pustit. Co dalšího byste si rádi stáhli? :)

Krvavý polibek 17.

Děkuji všem za komentáře.

A pokračujeme...

---

Vyděšené oči barvy modrého safíru nevěřícně hleděly na několik metrů vzdálenou ženu, jejíž výraz ve tváři nebyl o moc odlišný. Přítomné ticho by mohlo směle konkurovat zvuku mimo zemskou atmosféru, nebýt zrychleného dechu muže i ženy. Ten zmatenější se chvílemi podobal spíš sípání, těžko ale říct, který z nich byl v šoku více a přesto se snažil zachovat aspoň trochu důstojnosti.

"Drahý, já…"

"Ne, nic neříkej, prosím." Muž zapřel dlaně o stěnu za sebou. Netušil jestli jí má v duchu děkovat, nebo nadávat, že zastavila jeho let. S bolestným funěním se po drahé tapetě vysápal do stoje. Vzpřímená poloha se tělu nelíbila, proto vyslalo do mozku příkaz, aby se muž předklonil. Záda zaprotestovala ostrou bolestí.

"Nechtěla jsem říct nic... Eh… Chápu, že už to není jako dřív, někdy se oba musíme hodně nutit, ale nevěřím, že bys… ještě takovým způsobem…"

"Samozřejmě, že ne!" štěkl muž. Jeho dlouhé blond vlasy se rozlétly všude kolem, jak při tom zuřivě zatřásl hlavou. Začínal být pořádně vytočený. Zmatek, šok? Ne, tohle si někdo šeredně odskáče!

"Jsi v pořádku?" strachovala se žena. Jak šok vyprchával, dokázala se už i pohnout. Pomalu slezla z vysoké robustní postele a oblékla si župan. Vykročila k manželovi.

Naštvaný muž byl v pokušení, sjet ji na dvě doby, nikoho jiného tu koneckonců neměl, aby si na něm zchladil žáhu, ale upřímná starost v Narcissiných očích mu vzala veškerou sílu. Pokud se bude vztekat, na nic kloudného nepřijde.

"Ano, nic to není," ujistil ji. Žena mu nabídla svou dlaň, po chvilce zaváhání ji přijal a přistoupil k manželce blíž. Snažil se do svého pohledu dát tolik sebevědomí, kolik dokázal. Ve skutečnosti ji nechtěl děsit, stačilo, že se s tím ještě pořád potýkal on sám. Bylo na čase si to celé zrekapitulovat.

Rodinná večeře se dnes zdála být snesitelnější než obvykle; Draco neměl na rtech všetečné poznámky, ani urážky, což byl takový malý zázrak. Asi ho to už přestalo bavit, napadlo Luciuse.

Jeho syn se od konce války dost uzavřel do sebe, ale pokud došlo na slova, byla protkána zlostí a smutkem. Mohlo by se zdát, že je všechno v pořádku, Temný pán už nikomu neztrpčoval život; díky tajným příspěvkům na kouzelnickou politiku nešel Lucius do Azkabanu, kouzelnický svět se dával do pořádku a… Draco žil stále v minulosti.

Vyčítal otci, co jen šlo. Všechno se samozřejmě týkalo Temného pána, podle kterého museli skákat. Draco si v té době uvědomoval, že se musí podřídit, ale teď, když byli svobodní, se k tomu často vracel a nebylo dne, kdy kvůli tomu neprolil třeba jen jednu slzu. A všechny do jedné pak vylil na hlavu otci v podobě vzteku a výčitek. Lucius měl občas pocit, že cítí jisté zlepšení, ale tak to vydrželo třeba dva dny a poté se vše vrátilo do starých kolejí.

Dnešek byl jedním z mála těch pozitivních. V klidu se navečeřeli, mladík po jídle odešel do svého pokoje. Lucius už několik týdnů přemýšlel nad tím, že by si mohli promluvit o vhodné manželce, ale k takovému rozhovoru musel jednoduše nasbírat více odvahy. Takže to opět nechal být a rozhodl se věnovat svou plnou pozornost vlastní manželce.

Možná v tom byly i jisté výčitky svědomí. Dodnes jí neřekl o tom, že byl unesen Potterem a že byla jeho krev použita k nesmyslnému rituálu. To že se Snape možná pohnul, přisuzoval nějakému zoufalému výkřiku Potterovy magie, ale jinak nevěřil, že to mohlo vyjít.

Když ti dva zmizeli, musel se dostat z toho zatraceného domu pryč. Ano, pár dní potom byl na Pottera hodně naštvaný, vymýšlel i různé způsoby, jak ho zabít, aby z toho sám nepřišel k úhoně, jelikož byl teď celkem dost hlídaný, ale brzy ho zlost přešla. Přidělal by problémy jen sám sobě. Jeho poslední slovo znělo - pustit to z hlavy a zatloukat před manželkou.

Po večeři si ještě chvíli četli v salonku, pak se, aniž by bylo třeba něco říct, odebrali do ložnice. Všechno se zdálo v pořádku, dokonce zjistil, že má na sex chuť. Narcissa strávila potřebnou chvíli v koupelně, odkud poté vyšla ve svém nejlepší negližé v barvě manželových očí a tím Luciusova touha ještě vzrostla. Vážně to vypadalo na pěknou noc; v posledních pár dnech měl dokonce pocit, že by se mohli s Cissou opět sblížit, po válce i mezi nimi bylo poněkud dusněji, takže se začal vlastně i těšit.

Žena navodila intimní atmosféru tím, že zapálila několik svíček kolem postele a vykouzlila tichou hudbu. Lucius se nenechal dvakrát pobízet, když ho k sobě lákala upřeným pohledem a zvednutou rukou. A bylo také velmi příjemné, nevlítnout na to rovnou. Oťukávali se, nějakou dobu spolu tímto způsobem nebyli, takže to bylo pomalé a nejisté. Ale o to hezčí, uvědomil si Lucius. On sám už byl jenom v kalhotách, když mu Cissa zašeptala do ucha tu nestoudnou větu - chci tě vysát, Luciusi. V tu chvíli se jejich doteky a polibky staly vášnivějšími. V oblasti milování byl jen obyčejný muž, který má své potřeby a dokáže plně vstřebávat oznámení, jež mu mohou zajistit cestu do ráje. Proto se na sebe vrhli, zbaveni posledních záchvěvů zdrženlivosti, s touhou udělat tuto noc nezapomenutelnou. Kdyby ovšem…

Lucius pohlédl své ženě do očí; bylo v nich tolik lásky a pochopení. Copak si asi myslela? Že to nechtěl? A kvůli tomu nechal své tělo odletět přes celou místnost? Vážně mohla uvěřit tomu, že by se raději zmrzačil, pokud by dopadl špatně, než aby s ní spal? Tvrdila, že ne.

"Ciss." Jemně uchopil její paže do prstů a něžně stiskl.

"To je v pořádku, drahý…"

"Ne, není!" zavrčel. Už se mu zajídalo, jak kolem něj chodila po špičkách a všechno bylo hned odpuštěno. Že jí neřekl o Potterovi, mohlo být i kvůli tomu, že nechtěl poslouchat její rezignaci. Narcissa v dobách Temné pána byla sice milující a oddaná matka a manželka, ale také si dokázala dupnout. V čemkoliv, co se týkalo její rodiny. Ta současná jen tiše přihlížela jejich draze zaplacené svobodě. Bála se. Víc než kdy předtím. Že Luciuse odvedou do Azkabanu. Že se Draco jednou dočista zblázní…

"Já chci, rozumíš? Chci to! Nevím, co se stalo, ale nemůžu za to. Tohle bych nikdy neudělal. Ano, není to ideální, ale v tomhle mi musíš věřit," lomcoval s ní.

"Vždyť já ti věřím. Ale co se tedy stalo? Líbal jsi mě, byl jsi tak nažhavený a najednou…"

Narcissa nedořekla. Možná ani nic dalšího na jazyku neměla, ale v ten moment už to bylo jedno, protože po prudkém zaklepání do jejich ložnice vpadl Draco. Navíc s tak bledým obličejem, že vypadal jako na smrtelné posteli.

"Synu? Co se děje?" Za jiných okolností by ho Lucius ze soukromých komnat hned vyprovodil, ale mladík nepřišel schválně. Hrůza v identických očích byla téměř hmatatelná. Něčeho se šíleně polekal.

"Před bránou, stojí tam nějaká žena. Já… nevěřím, že je to ona, ale ta podoba. Ty vlasy, postoj… Že to není ona?"

"Ale kdo, Draco?" Matka ho chytila za ruku a láskyplně ji promnula. Lucius už se otáčel ke dveřím, když mladší muž vyslovil to jméno. Musel se zarazit, aniž chtěl. Donutilo ho to zcepenět. Dokonce měl pocit, že mu v žilách přestala téct krev.

"To přece není možné!" podíval se na syna nevěřícně. Draco se zamračil. Mohlo ho napadnout, že otec bude jeho slova zpochybňovat.

"Proč se nejdeš podívat sám? Věř mi, že bych byl mnohem radši, kdyby to ona nebyla," odsekl. Hned na to vyběhl na chodbu a rodiče za ním.

* * *

Harry už si dopřával druhý hrnek čaje, říznutý příjemně štiplavou whisky. Ani Snape nepohrdl takovým uspořádáním věcí. Sice se chvíli tvářil, že je to poněkud barbarské, míchat whisky s čajem, ale neřekl nic. A hrnek nakonec přijal, když mu ho Harry podával.

Opět se usadili na pohovku v obýváku a nějakou chvíli mlčeli. Otázek bylo poměrně dost, Harry měl ale strach z odpovědí. Co kdyby Snape přece jen něco věděl?

"Jestli se mě chcete zeptat, jestli to má něco společného s mým viteálem, tak nevím, Pottere. Je to totiž můj první viteál, tak se v tom ještě neumím tolik pohybovat. Ale až budu tvořit druhý, určitě si udělám nějaké poznámky."

"Nemusíte být takový. Upřímně, začíná to být nuda. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, jak moc jste předvídatelný? A že by trochu toho překvapení vůbec nebylo na škodu? Nemusíte být hned milý, to mi k vám tak jako tak nesedí, ale nebýt kousavý… to by byla bomba!" Harry při posledních slovech vyvalil oči. Věděl, že ho profesor nebude brát vážně, jen mu asi přišlo příhodné, tuhle situaci trochu zlehčit. Pročistit ovzduší.

"No vážně, Pottere, tohle bylo naprosto duchaplné upozornění. Měl bych o tom asi přemýšlet," řekl Snape bez jakéhokoliv náznaku sarkasmu. Harrymu vylétlo obočí.

"Opravdu?" vyhrkl.

"Ne, jen se snažím být nepředvídatelný," utrousil Snape s obvyklým jízlivým podtónem. Harrymu klesla ramena. Nechal se nachytat. Už zase.

"Tak jo, musíme probrat tu situaci předtím. Bellatrix na vás vyslala bezhůlkovou magií kouzlo a vy jste se ho pokusil odrazit, jenže ona byla rychlejší. Takže proto jste odletěl na druhou stranu silnice. Upozorňuju, že si to ani trochu neužívám, než vás napadne, mi to vyčítat," sykl Harry popuzeně. Snape ani nemusel otevřít ústa a Harry přesně věděl, na co myslí. Opakování Snapeova selhání - co si budeme namlouvat, Bellatrix byla pohotovější - staršímu muži očividně nedělalo dobře. Naštěstí mlčel, vraždil Harryho pouze pohledem. "Dobře, vy jste odletěl na druhou stranu silnice, ale její kletba nemohla dosáhnout na místo, kde jsem byl já. Takže proč jsem odletěl s vámi?"

"Asi nějaké kouzlo," rozzářil Snape svou tvář jako tříleté dítě, kterému se poprvé podaří bez použití fyzického kontaktu zvednout balónek. Vypadal při tom děsivě a Harryho v duchu napadlo, ať už to nikdy nedělá. Skutečně se lekl.

Profesorovo nadšení bylo samozřejmě hrané a mělo Harryho přimět, aby byl ve svých zvučných myšlenkových pochodech skromnější. Harry v duchu zanaříkal. Jak se měli k něčemu dobrat, když byl ten starý zahořklý profesor tak nesnesitelný a ješitný?

"Fajn, pochopil jsem. Ale takhle k ničemu nedojdeme. Měl bych se zeptat ředitelky?" napadlo Harryho. Snape pokrčil rameny.

"Minerva se odjakživa vyhýbala černé magii, pochybuji, že by o viteálech věděla něco víc, než co jí bylo sděleno Brumbálem. Tím myslím, viteály Temného pána."

Harry přikývl. S tímhle tvrzením kupodivu souhlasil. Ředitelka sice od vzkříšení Snapea ležela v knihách, ale Harry tušil, že tohle je ojedinělý případ. Že nepůjde o úplně klasický viteál, když nevznikl klasickou cestou. Ale o tom už se přece bavili.

"Tak kdo? Napadá mě jen Křiklan. Věděl o normálních viteálech. Jen se obávám, že po konfrontaci s Tomem už si raději nic dalšího nevyhledal…"

"Chtěl jste to absolvovat znovu? Celé to martýrium s Horáciem? Myslíte si, že mám běžně po kapsách felix felicis? Nebo že vám ho vyrobím?"

"Jak to… víte?" Harrymu regulérně spadla brada. Nemožný Brumbál. Proč jemu nikdy nic neřekl? Proč neznal další tajemství? Snape znal určitě všechna.

"Nemusíte být naštvaný. Pokud porovnáme, co vím já a co víte vy, tak… na vztek jaksi nemáte právo, řekl bych." Snape mávl rukou, čímž tuhle krátkou debatu ukončil. Harry odložil hrnek na stolek a založil si trucovitě ruce na prsou. Nebyl ani tak nazlobený na Snapea, to spíš na sebe, že je tak snadno prokouknutelný.

"S viteály asi nic nevymyslíme, co? Myslíte si, že s tím souvisí i… no však víte… tamto…"

"Oh, svým způsobem je potěšující, že se nic nezměnilo, nemám změny moc rád."

"O čem to mluvíte?" podivil se Harry. Snape na něj pohlédl koutkem oka.

"Vaše slovní zásoba, Pottere. Pokud si dobře vzpomínám, před nějakou chvílí tak omezená nebyla." Lektvarista narážel na specifické výrazy, které Harry použil v městečku, když číhali na Bellatrix. Nebylo tak těžké si to domyslet.

"Copak já vím, jestli vás tím nenaštvu? Když to řeknu naplno?"

"A pak že jsem předvídatelný," odfrkl si Snape na oko dotčeně. Harry se neubránil úsměvu. Byl jen malý, nepatrný, ale v příjemném teplém pramínku mu pronikl až do srdce.

"Máte pravdu. Kdo by do vás řekl, že se na Harryho Pottera jednou vrhnete a budete mu chtít vytřít jazykem ústní dutinu do sucha," zašklebil se Harry.

"Dávejte si pozor na to, co říkáte, nevděčníku jeden!"

"Říkal jsem to!" Harry tleskl na znamení vítězství. "Nemůžu před vámi říct všechno. Možná kdybych mluvil o sobě, bylo by mi odpuštěno?" rýpl si. Odpověď v podstatě nečekal.

I Snape odložil svůj hrnek a natočil se k mladíkovi čelem.

"Tak dobře, Pottere. Nazývejme to správnými jmény. V Ballindallochu jste použil výrazy jako vysát."

"A vy jste řekl, že byste se s radostí nechal," připomněl mu Harry rychle.

"Tu radost jste si přikouzlil kde?"

"Umím číst mezi řádky?" navrhl Harry. Snape si povzdechl a zavrtěl hlavou. Když se vracel do původní pozice, řekl: "Nemůžu uvěřit, že se s vámi bavím o takových věcech. Je naprosto mimo mé chápání, jak jsem se ocitl zde, jak je možné, že s vámi probírám sex a reaguji na vaše narážky…"

"Občas mi je i oplácíte," přihodil si Harry. Snape ho nebral na vědomí.

"Naprosto nemyslitelné. Absolutně nepřípustné," brblal si spíš pro sebe. Harry to nevydržel a připlácl mu dlaň na pusu. Muž vytřeštil oči, podíval se po něm a prudce mu ruku strhl.

"Pottere!"

"Tak hele!" okřikl ho mladík. "Už toho necháme, jo?! Nemusíte mi vyznávat lásku, stejně by to bylo divný, ale opovažte se mi ještě jednou nabulíkovat, že jsem si vaše vzpomínky špatně vysvětlil. Co jsem viděl, to jsem viděl. Vaše máma byla každopádně rozumnější!

Jestli jste si ještě nevšiml, něco už jsme spolu měli. Vím, že vám odjakživa působilo potěšení zraňovat mě, ale v tomhle to nedělejte. Jestli je vám příjemný, když se vás dotýkám, pak stačí být zticha a neodmítat mě. To snad není tak těžký, ne? Při tom svou důstojnost neztratíte, nemusíte mít strach. A mezi námi, neztratil byste ji ani v případě, kdybyste si řekl, co by se vám líbilo. Vy to možná považujete za slabost, ale já to spíš nazývám zdravým sebevědomím. Lidi, co nechtějí říct, co se jim líbí, jsou hlupáci!" Harry cítil, jak se mu do tváří vkradlo horko. Tak nerad se rozčiloval. Ale se Snapem… Bože, dokáže s ním být někdy klidný?

"Řekl jsem vám to!" vyštěkl Snape. Po celou dobu Potterova monologu na něj nepřestal zírat. Nebetyčná nebelvírská odvaha. Jak typické.

"To jste mě chtěl ponížit. Samozřejmě, že se vám líbí, když vás někdo vykouří. To není žádná věda, na to přijít, když jsem sám muž…"

"Muž!" zopakoval po něm Snape ostře. O výsměchu tomu jednomu slovu nebylo pochyb.

"Ha ha. A co teda jsem? Žena?"

Snape už měl odpověď na jazyku, ale neřekl ji. Chtěl podotknout dítě, jenže to by byla přece velká lež. Vždyť ani on už tak Pottera nevnímal. Ano, byl to muž. Mladý muž, obdarovaný přirozeným sexuálním apetitem. Ještě by mohl vybrat něco z kouzelnické zvířeny, ale to by znělo víc než dětinsky.

"V Ballindallochu jsem měl pocit, že nejsem ve své kůži. Jakkoliv jsem reagoval, nemyslel jsem to tak…"

"Ale nepovídejte," ušklíbl se Harry otráveně. "Takže už nechcete, abych vás… vysál? Nelíbí se vám ten výraz? Tak vás vykouřím, vyhoním, polaskám, olížu… To vy jste trval na správných jménech. Vyberte si, které vám vyhovuje nejvíc, podřídím se," navrhl zcela vážně. Snapeovy tváře lehce zrůžověly, nic co by stálo za řeč, ale Harry věděl, že trefil do černého.

Starší muž s menší námahou vstal a otočil se k němu zády.

"Jste prostopášný, pane Pottere," poslal přes rameno na mladíkovu adresu. Obrátil tvář jen málo, vlastně se na něj ani nepodíval. Harry si všiml, jak zatíná prsty do vlastních paží, které měl jednoduše složené na hrudi.

"Líbíte se mi, profesore. A těch sedm let v Bradavicích mě naučilo, že lhát vám, se úplně nevyplácí. Možná byste si měl zvyknout na nového Pottera, který s vámi hodlá jednat na rovinu. A upřímně by byl rád, kdyby i vy jste tak jednal s ním," vysvětlil mu Harry. "Já už se nehodlám vracet. Všechno je pryč. Jsou mrtví, kterým život nevrátíme a živí, kteří si ho zařídili podle svého. Takhle si ho chci zařídit já…"

"Silná slova si nechte na chvíli, kdy budou účinná," zavrčel Snape. "Měli bychom jít spát. Zítra vymyslíme, kde hledat odpovědi. Ředitelku bych do toho zasvětil, s tím souhlasím, ale nevěřím, že nám pomůže."

"Většinu už ví. A nechci jít ještě spát. Je brzy," odmítl Harry.

"Hodláte se se mnou hádat?"

"Tohle je můj stan. Buďte rád, že vás nechám spát na posteli. I když si myslím, že je na ní místa dost pro oba."

Snapeova ramena se prudce nadzvedla. Harry naproti tomu poklesl. Klečel teď u jedné z područek gauče a netrpělivě na druhého muže koukal.

"Dobře, budu spát na pohovce," rozhodl Snape. Harry se zhroutil ještě o stupínek níž.

"U Merlina, vážně to máte zapotřebí? Jděte si klidně dál proti proudu, já to dělám taky, ale tady snad nemusíte, ne?"

"Proti proudu?" Snape se konečně otočil, jeho prsty lehce povolily. Ostražitý postoj zůstával.

"To neznáte? Jakože nejdete s davem. Mudlové tomu říkají, být ovce. Nebo tak nějak."

"Nejsem si jistý, jestli patřím do některé z těch kategorií," zatvářil se zmateně. A Harrymu došlo, že se snaží jen nahnat čas.

Snape, ten zásadový člověk, co byl kdysi schopný říct: Vraťte se do nebelvírské věže, Pottere a bez řečí - a opravdu nikdy nepadlo další slovo; co nařídil, bylo zkrátka svaté - teď nevěděl kudy kam. Starý Snape by se s ním zkrátka nevybavoval. Vybral by si postel a nechal spát Harryho na té zatraceně nepohodlné pohovce.

Mladík sebral veškerou odvahu a znovu se narovnal. V hlavě se mu zrodil šílený, dětinský plán. Když to nevyjde, co se stane? Nic, zkusí to zítra třeba znovu a jinak. A tak natáhl ruce a hrábl po ledové soše, stojící naproti a doufal. A ta socha se najednou pohnula.

V okamžiku, kdy definitivně ztratil rovnováhu a padal k zemi, nosem napřed - že si ho nejspíš rozbije, si domyslel až teď - ho Snapeovy ruce zachytily a přitáhly si ho k tělu.

"Pottere! Krucinál! Jste normál…"

Rty na rty, dlaně přišpendlené k velkým pevným zádům. Víc Harry momentálně nechtěl. Anebo chtěl… chtěl všechno, ale tohle prozatím stačilo. Na krátký nádech se od těch rtů odlepil a pousmál se.

"Nejsem. To jste poznal až teď?" přidal potěšený škleb a vydechl. Jeho tělo dokončilo přirozený pohyb na pevnou zem. Nemusel se dvakrát rozmýšlet, kam chce přitisknout svůj klín. Snapeovo štíhlé stehno bylo jasným cílem. Přirazil, tiše zasténal a nabídl druhému muži svá ústa.

"Nemusíme se o tom donekonečna bavit. Stačí to udělat," žadonil. Snape si prohlížel jeho tvář, tmavé oči se proti vůli majitele pomazlily s vlhkými čekajícími rty.

"Do postele. Hned!" sykl. Harry s tím největším sebezapřením potlačil nadšení. Do ložnice kráčel vzpřímeně, cítíc na svém těle upřený pohled. Jestli jeho odchodu Snape někdy v minulosti věnoval pohled delší než sfouknutí svíčky? Věru ne. Tohle bylo poprvé.

Výzva (ohledně fanfiction samozřejmě :))

Máte taky občas takový ten stav bezradnosti, když brouzdáte po netu a hledáte, co byste si přečetli? A je mezi vámi někdo, komu nevyhovuje číst povídku po kapitolách na blogu, nebo na fan stránce atd? Já patřím mezi ty druhé.

Najít povídku, která by mě zaujala, není problém, na netu je toho spoustu a kdo má dneska čas v kuse číst? Takže ona ta zásoba, třeba i fan fikcí na nějakou dobu vystačí. Spíš se potýkám s problémem, že hrozně, ale opravdu hrozně hrozně nerada čtu povídku přímo z blogu. Samozřejmě budu celou dobu mluvit, nebo tedy psát o kompletních povídkách. Nehodlám si podkopávat vlastní nohy, že budu někoho odrazovat od toho, aby přestal číst povídku, která se teprve píše. Na tom, že komentáře autorovi neskutečně pomáhají, si stále trvám. O tom žádná.

Včera jsem dočetla podruhé Elysejský klíč. Povídku, která mne asi nikdy neomrzí. A samozřejmě mě natolik nabudila, že opět hledám, co dalšího bych si přečetla. Našla jsem, ještě pořád ten seznam není vyčerpaný, jenže když už najdu odpovídající odkaz, hle, jsem odkázaná na net.

Abych vysvětlila, kam mířím, i když už je to asi jasné :) Nevím, jak to má někdo jiný, ale po pravdě, když vidím povídku, která by se mi možná i líbila, ale nenajdu na onom blogu odkaz ke stažení, tak odcházím. Občas to ještě zkouším na sociálních sítích, třeba se najde nějaký nadšenec, co má povídku staženou, jenže úspěšnost v takovém případě bývá tak 50ti procentní. To jediný, co mi pak zbyde, je povídku pracně stáhnout (zkuste si to při stech dílech) a k samotnému čtení, které vám zabere nějakých čtrnáct dní, přičíst ještě čas, který jste strávili právě stahováním povídky.

Takže mě napadlo... proč vlastně neexistuje web, kde by byly hlavně povídky ke stažení? Tedy samozřejmě jen ty posvěcené svými autory? Dokážete si představit, že byste zadali adresu, pak by vám vyskočila hezky nabídka fandomů a u toho povídky ke stažení. Každý by si našel to svoje, stáhl a hned četl. Žádné překlikávání, hledání dalších kapitol (někdy je to vážně očistec). U mě konkrétně jde ještě o to, že mám v mobilu hodně pomalý internet a ne všude je wifi, takže načítání té a té stránky třeba ve vlaku, nebo v čekárně u doktora se pak rovná nervovému kolapsu. Navíc jsem si hodně zvykla číst ve čtečce, nebo prostě v mobilu, kam si danou povídku nahraju a nejsem tudíž závislá na připojení.

Asi tuším, proč něco takového ještě nikdo nezavedl. Blog je pro jeho autora chrám, a když dá svou povídku na jiný web, začne se obávat, že na ten jeho už nikdo nepřijde. Já si myslím, že to není tak úplně pravda. Naopak, vidím to jako dobrou reklamu, zvlášť když u té a té povídky čtenář najde i odkaz na stránku autora. A pokud jde o komentování... když nějakou povídku dočtu, jdu ji pak okomentovat na blog, kde vznikla. Jsou tu ale čtenáři, kteří by ji neokomentovali ani na samotném blogu, i kdyby ji četli přímo tam, takže...

Abych to moc nenatahovala, asi bych byla schopná takový web založit a vést. Spíš by mě zajímalo, jestli by do toho šel nějaký autor. Jsem i čtenář a představa takové stránky se mi líbí o moc víc, než strávit dvě hodiny stahováním vytoužené povídky po kapitolách.

Asi si to nepřečte moc lidí, i tak by mě ale zajímal aspoň nějaký názor. A pokud se k tomuhle dostane autor ff povídek, jestli by do toho šel. Anebo do nějaké jiné alternativy. Třeba by šlo založit fórum, kde by si lidé povídky vyměňovali. Určitě by to bylo fajn :)

Světla a stíny 16.

---

Tommy natiskl své tělo ke druhému, jež se k němu zezadu mačkalo. Leželi s Adamem nazí, příjemně unavení po noci plné milování v pohodlné lordově posteli a vstřebávali, co se dalo. Ticho, blízkost, neexistující dech, až moc živoucí tok krve v mrtvých žilách… A přesto to bylo tak moc skutečné. Tommy zavřel oči, přitáhl si Adamovu objímající paži co nejtěsněji k hrudníku. Dozvuky lidství, napadlo ho. Touha splynout, protože má najednou člověk pocit, že mu něco chybí.

"Jak ses stal upírem?" zeptal se šeptem. Říkal si, že by na to mohl jen pomyslet, ale toužil tuhle zvláštní chvíli protkat svým hlasem. Adam vymanil dlaň z té jeho, roztáhl prsty a pohladil hladkou kůži, konečky pošimral klíční kost.

"Bylo mi dvacet devět. Rodiče zemřeli, když jsem byl ještě hodně mladý, vychovával mne strýc. Byl to velmi moudrý muž. Bohužel pak také onemocněl a já pochopil, že jestli něco rychle neudělám, zůstanu sám. Jeho jsem zachránit nemohl, tak jsem se začal poohlížet po nějakém protějšku." Adam políbil Tommyho do vlasů, ten se k němu otočil rychle čelem. Starší upír se mírně pousmál a vtiskl další letmý polibek na špičku jeho nosu. Za pas si ho přitáhl k sobě. "Když jsem vyřídil pozůstalost, odjel jsem do města. Tam jsem poznal Gormala." Okamžik věnovaný vzpomínce; nádech, výdech.

"Uchvátil mne, očaroval. Nejprve mi nepřišlo zvláštní, že jsem na něj narazil vždy jen v noci. Chodil do jedné zapadlé hospody, měl tam svůj salonek a dost to tam žilo. Lidé se tam hodně střídali, jen Gormal a pár jeho přátel zůstávalo. Až později jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že jsem do toho salonu mohl vstoupit víc jak jednou. Protože kterýkoliv smrtelník tam jednou přišel, většinou už odsud neodešel. Myslím, že to věděl i majitel toho podniku. Možná měl s Gormalem nějakou nepsanou dohodu, netuším, nikdy jsem se na to nezeptal."

Adam pohladil mladšího upíra, který ho upřeně sledoval po tváři. Téměř rozpačitě se na sebe usmáli. Tmavovlasý muž zastrkal tomu světlovlasému zbloudilý pramen za ucho. Hlubokým pohledem naznačil, jak moc je pro něj tato chvíle výjimečná.

"Zaujal jsem Gormala. Nechal mne tu první noc odejít a pak i další a další. A já byl na vrcholu blaha. Bral si mne stranou, mluvili jsme spolu, měl tolik zkušeností. Skrýval přede mnou to velké tajemství a já vůbec nic nepoznal. Ani to, že mě v podstatě chrání před pohledem na krvavá jatka, která se tam odehrávala.

Měl jsem už nějaké zkušenosti s muži, takže kromě toho skvělého duševního pocitu, že s ním mohu být, jsem myslel i na tělesné potěšení. A on mne odmítal. Došlo na polibky, na doteky, ale dál to zajít nenechal. Říkal, že mě nechce zkazit," Adam se pousmál. Vzpomínka byla po otupení ostrých hran časem celkem milá. Ne tak úzkostlivá jako v té době. A velkou roli hrál i fakt, že jako upír Gormala chápal. S Tommym ty trýznivé pocity byly velmi podobné. Gormal ho měl rád, mnohému ho naučil, předal spoustu vědomostí, hýčkal si ho. Musela to pro něj být skutečná muka. "Po čase jsem se přiznal ke svým citům. Řekl, že to tušil a že cítí to samé. A odhalil mi své tajemství. Pamatuji, že jsem utekl, děs v celém těle, ani za nic jsem se tam nechtěl vrátit. Několik dnů jsem to vstřebával. To, jaké jsem měl neuvěřitelné štěstí, že mne nezabil. Měl tolik příležitostí…" Zamyšlený pohled, Adam se mu neubránil.

"Šel jsi pak za ním znovu?" zeptal se Tommy, hltajíc každou Adamovu reakci, každé mrknutí, pohnutí svaly ve tváři.

"Ano," přikývl Adam. "Smrt rodičů mne hluboce zasáhla, stejně tak odchod mého strýce. Uvědomil jsem si, že kdybych byl stejný jako Gormal, mohl jsem ho zachránit. A navíc jsem ho zbožňoval, nedokázal jsem se jen tak sebrat a odejít. Nešlo to. Dost jsem se tu noc opil, ve svém hotelu, pak jsem se vypravil za ním. Prospal jsem celou tu noc a pak i den, on mne další večer vzbudil. Leželi jsme spolu v jeho posteli a hrozně dlouho se hladili. Řekli jsme si jen pár slov, ani jsem nemusel vyslovit, na co jsem myslel, poznal to. Nevěřím, že jsem byl jediný, kdo ho o to požádal. Jeho pohled byl tak chápavý a zároveň smutný."

"Hodný upír," podotkl Tommy.

"Nebral víc, než musel," upřesnil to Adam. Mladík chápavě přikývl.

"Pamatuješ si na své pocity?" zeptal se poněkud netrpělivě. Adam poznal hned, kam Tommy míří.

"Tvé pocity se moc nezmění, pokud se ptáš na sebe." Pomalu ho pohladil jedním prstem po čelisti. "Cítíš se snad nelidsky? Tvá mysl stále pracuje, dokážeš nenávidět, toužit, vnímat bolest… Změní se jen tělesná schránka, fyzické faktory jsou jiné, ale dá se na ně zvyknout."

"Není bolest fyzická?" oponoval Tommy. Adam se pousmál.

"Všechno, co cítíš, se děje tady," poklepal mu špičkou prstu na spánek. "Tvá chuť na krev, potřeba, získat ji, nápad, jak to udělat… Jsme predátoři, ale ne primitivní. Každý tvor má pud sebezáchovy, jen u lidí, u upírů je svázán s tím, co člověka dělá člověkem. Jeho schopnost myslet a cítit. A neumět se rozhodnout." To poslední Adam řekl s ironickým podtónem. Lidé mnohdy nevědí, co chtějí.

"Dobře," přitakal Tommy. "Zůstal jsi s Gormalem i pak? Co se s ním stalo? Proč už nejste spolu?"

"Už není," řekl Adam stroze. Na okamžik sklopil pohled. "Udělal, co jsem po něm chtěl, nevymlouval mi to, alespoň ne slovy. Vydrželi jsme spolu ještě pár měsíců, ale už to nebylo takové, jako když toužil po mé lidské krvi. A i já jsem cítil, že se něco změnilo. Odešel jsem sám, měl jsem strach, že by se mé vzpomínky na něj mohly zhoršit a to jsem nechtěl."

Konečně se Adam na Tommyho podíval. Jeho zmatený výraz ve tváři byl jasným ukazatelem, na co mladík myslí. "S tebou je to jiné," zavrtěl Adam hlavou. Neměl pocit, že by musel Tommyho přesvědčovat, co k němu cítí, muž to určitě nechtěl, aspoň prozatím, ale také mu nemohl dát víc volnosti, než kolik blondýn právě teď potřeboval. Víc volnosti znamenalo problémy. Dokud se Tommy neustálí, dokud nepřijme svůj osud, musel na něj dohlížet.

"Někdy se to prostě stane. Upír se zblázní do člověka, člověk do něj. Je změněn a nadšení vyprchá stejně jako jeho omamný pach."

"Takže už ti nevoním…" zkonstatoval Tommy. Neznělo to bohužel zklamaně, ale naštěstí ani nadšeně.

"Voním ti snad já?" ušklíbl se Adam. "Co cítíš, Tommy? Pojď blíž, přičichni k mé kůži a řekni, co cítíš," pobídl ho s úsměvem. Mladík ho poslechl, vybral si ke svému testu Adamův krk. Poctivě ho očichal ze všech dostupných stran a zmatek v jeho obličeji byl ještě markantnější, když se mu znovu podíval do očí.

"Necítím nic…"

"Hm, to je vážně zvláštní," utahoval si z něj Adam. Tommy se zamračil.

"Neříkal jsi, že jsi nemohl odolat mé vůni?" ohradil se blondýn dotčeně.

"Ano, něco takového jsem asi povídal. Stále tě cítím…"

"Ale jak, když já necítím tebe?" Adam chytil jeho dlaň a přiložil si ji ke svému spánku.

"Pamatuju si ji. Pamatuji si všechno ze svého života. Něco víc, něco méně a co chci, dokážu vnímat velmi intenzivně. I vzpomínky. Ta na tvou jedinečnou vůni nikdy nepřestane být silná. Má nade mnou obrovskou moc," přiznal. Přikryl Tommyho dlaň svou a propletl s ním prsty. Pak si jeho ruku přitáhl ke rtům a políbil každý kloub, nehet i všechna bříška. "A ne všechno se odvíjí jen od vůně," dodal potěšeně. "Ty mne přece necítíš a… přesto se mnou teď ležíš v téhle posteli. A miloval ses se mnou, mnohokrát…"

Tommy měl pocit, že se mu zamotala hlava, ale byl to jen další imaginární projev jeho mrtvé mysli. Emoce přetrvávaly, jako kdyby chtěly zůstat věčné. Zmínka o fyzickém potěšení byla jedním z nejlepších životabudičů. A o upírech to asi platilo dvojnásob.

Jeho dlaň sklouzla k Adamovu nahému boku. Zatnul do něj prsty, oči se zavřely přílivem slasti. Naštěstí se hned vzpamatoval. Nemohl přece podléhat tak často. Jeho nenávist ještě nebyla ztracená. Ne snad?

"Co se stalo s Gormalem?" vynutil ze sebe strohou otázku. Adam nakrčil nos, nenápadným pohledem zkontroloval Tommyho dlaň, jež byla na velmi přijatelném místě.

"Dokázal najít odvahu, přijmout svůj trest. Vystavil se slunci. Brzy bylo po všem."

"Svůj trest," zopakoval blondýn nevěřícně. Znamenalo to tedy, že i jeho čekal nějaký trest, když byl teď upír?

"Jen velmi málo upírů něco takového dokáže. Chrání nás pud sebezáchovy, o kterém jsem ti říkal. Je mnohem silnější než u smrtelníků, v podstatě nemáš šanci zabít sám sebe, strach o vlastní existenci ti to nedovolí. Říká se, že pokud to upír dokáže, je to jako vykoupení, přijmutí trestu za spáchané hříchy na lidech. Hodně upírů by tohle chtělo, touží po odpuštění, ale nemohou se zabít. V podstatě se ocitnou ve slepé uličce," pousmál se Adam smutně.

"Kolik jsi zabil lidí?" vyhrkl Tommy další otázku. Měl těžkosti vstřebat, co právě Adam řekl. Nechtěl se dostat do takové situace. Nechtěl na sobě nést tíhu viny.

"Hodně," přiznal starší upír. "A na některá zabití vážně nejsem pyšný. Na druhou stranu se snažím, vybírat si lidi, kterým by smrt neublížila, anebo někomu dalšímu…" Adam se zarazil. Vzpomínka na Tommyho matku jakoby zasekla do jeho těla ohnivý bič. Měl jejího syna přímo před sebou. Byl jí tolik podobný. Plavé vlasy, tmavé oči, i lícní kosti by dokázaly leccos napovědět. Už se na tohle téma nemínil bavit.

Blondýn pozvedl obočí, když byla jeho ruka chycena za zápěstí a stažena kamsi za Adamův zadek, respektive přímo na jeho střed. Muž vtlačil pátrající prsty mezi své hýždě a pozvedl vyzývavě obočí.

"Brzy bude svítat, ale pořád je ještě trochu času," napověděl Tommymu, na co myslí. Bylo by opravdu moc hezké, kdyby Tommy dokázal číst jeho myšlenky, ale Adam nepodléhal klamným iluzím. Příliš brzy něco takového chtít.

Několik měkkých bříšek se namáčklo do ústí rýhy lordova zadku. Ne dovnitř, spíš zkoumaly, co jim ještě nebylo doposud ukázáno. Seznamovaly se s intimním prostředím, bádaly.

"To je velmi příjemné, Thomasi," zavrněl Adam omámeně. Hladově se ohnal po jeho rtech, špičáky skously ten spodní a vysály trochu krve, jež vyklouzla na povrch. Blondýn hluboce povzdechl, ponořil prsty do zvrásnělého prstence, dva najednou.

"Zlobíš, drahý můj," sykl Adam. V jeho výtce ale nebyla ani stopa po zlosti, nebo po protestu. Naopak. Tommy cítil, jak si pevné svalstvo jeho prsty přitahuje blíž, jak je dychtivě pohlcuje. Být tak v tom těsném prostoru jiná část jeho těla. Chtěl zakusit, co cítí Adam, když je uvnitř něj. Když do něj hluboce a zběsile přiráží, zatímco rubínové kapky stékají po stehnech a zvláčňují tření.

"Tak to udělej," pozvedl Adam jeden koutek. Blondýn vytřeštil oči. No jistě, myšlenky, lord slyšel každou z nich.

"Myslel jsem, že nemůžu, že…"

"Považuješ obrácení rolí za ponižující? Považuješ snad svou úlohu za ponižující?" přivřel Adam víčka. Tommy vytáhl prsty ven, to tajné místečko pouze hladil. Nechtělo se mu stáhnout ruku. Upřímně, byl by rád, kdyby mohl pokračovat a také trochu přitvrdit.

"Tuším, že správná odpověď je ne," pokrčil rameny. Tmavovlasý muž si tiše povzdychl.

"Možná jsem řekl něco, co ti ten pocit dalo," připustil. "Pojď sem." Adam Tommyho pevně objal, kůže se k sobě přilepily touhou. Když pak starší upír přehodil jednu nohu přes blondýnův bok, dal mu jasně najevo, které místo mu dobrovolně zpřístupnil. "Musíš se toho ještě tolik naučit. Kéž bys to privilegium dal mně," zašeptal Tommymu do ucha. Mladík se zachvěl, neřekl nic, jen vstřebával jedinečnost blízkosti. Být spokojený sám je skvělý pocit, ale být spokojený s někým…

K aktu nakonec nedošlo, do úsvitu se jen mazlili, poté usnuli hlubokým upířím spánkem, přitisknutí k sobě, nabízející jeden druhému pocit sounáležitosti a bezpečí. Alespoň Tommy to tak částečně cítil. Doposud odmítaný styl života, který mu byl dán, najednou nepůsobil až tak špatně. Měl by být znepokojený, rozčarovaný, sám ze sebe, bohužel, nebo bohudík nebyl.

Co s ním bude dál? Co bude s jeho rodinou, až se dozví, že je opustí? Co si vymyslí, když nesmí říct pravdu? Přesně takové byly jeho myšlenky, jakmile se večer probudil. Adamovo chladné hladké tělo se k němu stále tisklo, dokonce ani nezměnili polohu. No, proleženiny se asi upírů netýkaly. Lord ho zezadu objímal kolem paže a hrudi, tvář zabořenou do jeho vlasů.

"Nemysli na takové věci, dokud nepřijde jejich čas," zašeptal.

"Jak dlouho jsi vzhůru?" zděsil se Tommy. Tyhle myšlenkové pochody lord slyšet nemusel. Touha v představách byla jedna věc, ale vyrovnávání se s novým životem úplně jiná. Jakoby tím dával najevo, že se smiřuje, že… Adam vyhrál.

"Jen chvilku. A jen co se probudím, slyším, jak se trápíš."

"Netrápím se! Tedy… jen se snažím přijít na to, jak to udělat co nejlépe. Ale nemysli si, že mě to nějak přibližuje k tobě," zavrčel blondýn. Adam se mu zasmál do šíje.

"Ne, ty vůbec nejsi blízko. Ani trochu," provokoval. Mladší upír se ošil, chtěl dát najevo protest, rozhořčení, ale byl uvězněn v silných pažích druhého upíra tak silně, až to změnilo veškerý jeho pohyb na bod mrazu. U upíra se dokonce dalo říct, že to je přesné vystižení stavu těla. Žádná metafora.

"Mám hlad," vyhrkl Tommy. Lovit a milovat. Milovat a lovit. Pokud se chtěl vymanit z intimního vlivu téhle chvíle, měl asi vybrat jiné oznámení.

"Ano, půjdeme dnes v noci lovit a pak…"

"Jsi nenasytný," zabručel Tommy.

"Chci vidět tvé oči," zapředl Adam. Mladík se bez zaváhání otočil čelem k němu, v očích nechápavý a trochu i vyděšený výraz. Proč mnohdy nedokázal odolat Adamovým slovům? Prostě vykonal, co druhý muž řekl, jako kdyby to tak chtěl udělat, jako kdyby to bylo naprosto normální. Ano, normální to bylo… mezi milenci, mezi partnery. Ale co byli oni dva?

"Jsme obojí, já to tak chci," zamračil se Adam. Tommy pochopil, že se zlobí. Oči planuly vášní. Zda negativní, nebo pozitivní už bylo jedno. Byla tam, tak jasná a neskrývaná, od samého začátku jeho nového zrození se mu Adam ustavičně otevíral. Žádné tajnosti.

"Nesnáším to. Slyšíš všechno, na co myslím…" ty jeden sobecký upíre!

"Ach, ano, sobecký, to opravdu jsem. Chci tě jen pro sebe a je mi upřímně jedno, co si o tom bude myslet tvá rodina a jak ji to možná zraní," přiznal Adam potěšeně. "Copak jsi ještě nepoznal, jak jsem majetnický?" dodal. Políbil Tommyho na rty. Velmi prudce a velmi vášnivě.

Klepání na dveře, polibek byl přerušen, starší upír zavrčel nevolí.

"Tvá paní?" sykl Tommy. Pokud v tom byl náznak žárlivosti, Adam zrovna neměl náladu ho hledat. Jen v něj doufal.

"Ne… to je James, copak ho necítíš?" rýpl si. Že by Tommy samou touhou zapomněl na svůj hlad? Kéž by.

Adam rychle vstal, oblékl si župan a šel otevřít. Vlastně komnatu rovnou opustil, takže Tommy pořádně neviděl, jestli stál na chodbě opravdu James.

S hlubokým výdechem se svalil na záda a položil na své chladné tváře dlaně. Bože, byl v tom až po uši. Žárlil na Hanu a vyrušení ho naštvalo, ať už byl za dveřmi kdokoliv. Musel to udělat, brzy to bude definitivní. Zlomí nad sebou hůl.

"Jamesi. Jsem rád, že ses vrátil." Adam přivítal svého věrného sluhu poplácáním po pažích.

"Můj pane." James se hluboce poklonil, zrak nechal sklopený i po vrácení svého těla do vzpřímeného postoje.

"Omlouvám se ti za nepříjemnosti, ale to opatření bylo nezbytné," vysvětlil Adam. Druhý muž zavrtěl rychle hlavou.

"Ne, Mylorde, samozřejmě to chápu a jsem velmi dojatý, že jste mne tímto způsobem chránil. Myslíte, že už bude lék fungovat i na Tommyho?" zeptal se James ostražitě.

"Bude?" ozvalo se za nimi. Oba muži se ohlédli za hlasem, jenž patřil lady Haně. Otočili se k ní, Adam sklonil hlavu, James se opět poklonil.

"Má paní," pozdravil ji sluha za oba.

"Vítej, Jamesi. Chyběl jsi mi. Připrav mi, prosím šaty na projížďku," požádala ho. Lordstvo málokdy vyslovovalo slovo prosím, pokud šlo o příkaz služebnictvu, ale Adam věděl, že Hana má pro Jamese jistou slabost. Nemluvili o jeho náhlém odchodu, ale ten důrazný vykřičník mezi nimi stále visel. Hana Jamese skutečně postrádala. A byla dostatečně zákeřná, aby mu dala zakusit svůj hněv. Až teď si uvědomil, jak moc mohl být Tommy v nebezpečí.

"Samozřejmě, Mylady," vypnul James hruď. Než vykročil, Adam ho zastavil dlaní na jeho rameni.

"Byl jsi ve městě? Dokoupil jsi zásoby?" zeptal se naléhavě. Sluha se chápavě pousmál.

"Ano, pane. Pochopil jsem, že Tommy se mnou už asi do města nepůjde," zatvářil se nejistě. Ach, bezprostřední, bezelstný James, jak osvěžující připomenout si, že s nimi žije někdo takový.

"Nemyslím si," podrbal se Adam zamyšleně na bradě. "I tak platí varování mimořádné ostražitosti, Jamesi," upozornil ho.

"Jistě, můj pane," přikývl muž svorně. Znovu věnoval svým pánům hlubokou poklonu a odkráčel chodbou ke komnatě lady Hany. Přestože v jeho krvi koloval lék, který ho chránil před upířím útokem, oba ho cítili. Adam už si na to dávno zvykl, James mu naštěstí nevoněl tolik, co Tommy, když byl ještě člověkem, ovšem právě pro nového upíra na hradě bylo něco takového ryzím pokušením. A nebezpečím pro sluhu.

"Pár měsíců bude ještě trvat, než si Thomas zvykne," podotkla Hana odměřeně.

"Já vím. Přijímáš tedy jeho přítomnost zde?" zeptal se až moc dychtivě. Podvědomě toužil po jejím svolení. Nechtěl ji odsunout stranou. Hana byla dostatečně samostatná na to, aby si zařídila vlastní život, ale tolik času spolu… nemohl ji jen tak vyškrtnout z toho svého. Spíš by se mu zamlouvalo její svolení. Až na to, že Hana dokázala být velmi tajemná a nesdílná.

"Mohu si s ním občas pohrát?" pozvedla své krásné obočí. V očích zajiskřilo, což se Adamovi ani za mák nelíbilo. Když se o vteřinu později žena zasmála, byl zmatený ještě víc.

"Oh, drahý, kdyby ses viděl," škádlila ho, svěží smích zaplavil chodbu i Adamovy chmury. Jenže on stále pochyboval. Hana žertovala tak málo, neměla to v povaze. A nemohl jí ani vidět do hlavy, protože si krev prakticky vůbec nevyměňovali. A ani nebyla jeho vyvolenou smrtelnicí, ne jako Tommy. Právě teď, zoufale potřeboval vědět, na co myslí, jak ve skutečnosti svůj vtip myslela. Bože, už nejsem jen sobecký a majetnický, ale navíc i paranoidní.