Všem moc děkuju za komentáře, ani jsem nedoufala, že by se vás tu mohlo sejít tolik. Snad to pro vás bude zajímavé i nadále ;)
Čas, který odměřoval Harryho netrpělivost při čekání na sobotní setkání s ředitelkou McGonagallovou, se zdál nekonečný. Kdykoliv mohl, zavíral se do své laboratoře, nebo navštěvoval myslánku, to když byla Ginny zrovna pryč. Mezi Snapeovými vzpomínkami byly i další, k nimž Harry získal natolik silný a osobní vztah, že se jich nikdy nemohl nabažit. Například ta, která následovala po jejich ostré konfrontaci v profesorově kabinetu. Snape se snažil Harryho naučit nitrobraně, jeho výuka se však zvrtla v cosi nedefinovatelného a ani trochu pozitivního.
Nejméně po sté už Harry utíkal za Snapem po točitých schodech do sklepení a následně do jeho bytu, kde pak lektvarista v ostrém rozhovoru se svou matkou-obrazem vášnivě líčil, jak je ten malý spratek nedisciplinovaný, arogantní jako jeho otec a… jak by ho velice rád přehnul přes koleno a seřezal jeho zadek, který by následně celý zlíb... a pak… (Občas si Harry musel některá slova jaksi domýšlet).
Harrymu i po četném navštívení oné vzpomínky naskákala po celém těle husí kůže, když se Snapeův hlas z rozčileného změnil na… snad roztoužený? Když jeho slova nabrala úplně jiný směr. Pokaždé, a bylo to zcela instinktivní gesto, se objal pažemi a začal plakat. Pravda, poprvé jen zíral na toho děsivého muže, přeříkávajíc si jeho slova stále dokola ve své hlavě, neschopen uvěřit tomu, co se právě dozvěděl, ale ve spojení s dalšími vzpomínkami mu to začínalo dávat smysl. Snape ještě jednou svolil k tomu, aby to s nitrobranou zkusili, ovšem zvrtlo se to úplně stejně a jelikož teď už Harry věděl, jak silně to jeho profesor prožíval, nedivil se mu, že jejich výuka skončila stejně rychle, jako začala.
Protože příště by si ho asi opravdu přes to koleno ohnul a…
"Ach, Severusi, je mi to tak strašně líto. Ale věřím, že to nedělá schválně, prostě v tom není tak zdatný jako ty. Vždy ses hodně hlídal, skrýval emoce a v podstatě se teď snažíš, aby on se to naučil během jednoho setkání, zatímco ty jsi na tom pracoval celý svůj život."
"Ale to já přece vím. Nemusíš ho omlouvat, já…" Sakra, poslední dobou mu nějak docházela slova. Jistě, protože nebyl zvyklý něco tak osobního říkat nahlas. A intimního už vůbec ne.
"Jistěže ti na něm záleží, miluješ ho a rád bys byl jeho vlastníkem," ušklíbla se matka.
"Když myslíš." Snape se svalil na své křeslo a zadíval se před sebe. Přesně na to místo, kde stál Harry, jen s tím rozdílem, že v době, kdy ona vzpomínka vznikla, Harry se na tomto místě nacházet nemohl a už vůbec netušil, jaká muka Snape zažívá.
Tiskl si paže k tělu a popotahoval. Imaginární slzy stékaly po jeho tváři a v neviditelných kapkách dopadaly na tmavě zelený koberec pod jeho nohama. Nemohl nic udělat. Jen se dívat a přijímat to, co bylo už dané a tudíž nezvratné.
"Taky tě miluju," zašeptal a opustil vzpomínku.
Čas se konečně nachýlil k důležité události. Toto byla poslední vzpomínka, kterou si Harry přehrál, než se vrátila Ginny od své matky s již uvařeným obědem. Zakázal si na ni myslet, byla příliš emotivní, možná víc než ty ostatní, nebo patřila mezi ty emotivnější, zkrátka Harryho dost ovlivňovala a to si momentálně nemohl dovolit.
Společně poobědvali, Harry měl po dlouhé době aspoň nějakou chuť k jídlu, asi díky tomu, že se daly věci konečně do pohybu a kuchařské umění Molly Weasleyové se rovnalo tomu skřítčímu v Bradavicích, takže pro něj tentokrát jídlo nebyla ztráta času. A Ginny to shledala velmi přijatelným, což ho potěšilo dvojnásob. Po obědě se začali připravovat na cestu.
Ginnyin otec dal mladému páru ke společnému soužití létající auto značky Mini Cooper. Hrozně se mu líbilo, i proto, že v něm jezdilo hodně mudlovských mediálních hvězd. Mělo modrou barvu a na přední kapotě i střeše dva příčné bílé pruhy. Samozřejmě splňovalo všechny předpisy, co se týkalo kouzelnických přenášedel mudlovského původu. Bylo neviditelné, mělo kouzelnickou navigaci a další vychytávky. Mimo to dokázalo fungovat jako okamžité přenášedlo. A jelikož bylo téměř nové, bez problémů prošlo velmi důkladnou technickou prohlídkou, což se o autě, v němž Harry a Ron letěli ve druhém ročníku do Bradavic, říct opravdu nedalo.
Harry ještě popadl z ledničky speciálně připravenou medovinu, jako dárek pro ředitelku a pak už s Ginny zamířili do garáže.
"Moc se na ni těším, neukazuje se na ministerstvu příliš často, určitě má hodně práce," zamyslela se Ginny, zatímco se Harry snažil vmotat do dopravní špičky. Neměl s řízením problémy, vlastně jízdu autem docela miloval, ale zcela jistě by v tuto dobu uvítal, kdyby se mohli blíž ke svému cíli přemístit už z garáže. Takhle mu nezbývalo, než projet všechny ty londýnské ulice, stejně jako milion dalších lidí, co někam mířili a teprve za městem stisknout tlačítko přemístění. Ginnyino povídání tu nedobrovolnou cestu při zemi celkem zpříjemňovalo.
"Když jsem ji viděla naposledy, celá zářila," rozplývala se. Harry přikývl. Něco takového už Ginny říkala i doma.
"Měla by být na sebe hrdá."
"Na to je moc skromná, Harry," zkonstatovala Ginny. Při tom se zahleděla na Harryho soustředěný profil. Poté zvedla ruku a pohladila ho ukazováčkem po obrysu ucha. Mladík sebou trhl, ale nakonec to ustál. Nemohl dát Ginny pocit, že s něčím takovým jen pramálo počítá. Určitě mu to nebylo nepříjemné, jen… přijímejte něco takového se samozřejmostí a klidem, když vaše srdce patří někomu jinému a rádi byste, aby to tak bylo i s tělem.
"Pookřál jsi, jsem za to ráda. Pokud návštěvy Bradavic znamenají, že se budeš víc usmívat, prosím, abys je navštěvoval častěji."
"Možná jde i o tu knihu," přiznal Harry neochotně. Zároveň se mu ale i ulevilo. Jednou se Ginny pravdu dozví a buď ho prokleje, nebo se s tím smíří. Tak proč ji na to postupně a pozvolna nepřipravovat?
"Ach, jistě, ta kniha." Dívka se opět zahleděla před sebe a ruce složila do klína. "Pokud jsi přesvědčený, že ti pomůže, pak máš moji plnou podporu, to už jsem ti řekla."
"Já vím a děkuju, moc to pro mě znamená." Harry vycítil napětí, proto se pokusil změnit téma. Naštěstí už se blížili k výpadovce z Londýna.
"Brzy budeme z toho blázince venku."
Jakmile dojeli na jednu z vedlejších silnic, Harry pohlédl do zpětného zrcátka a jistý si tím, že jsou v okolí sami, zmáčkl tlačítko přemístění. Auto sebou cuklo a roztočilo se jako trenažér. Harry neměl přemisťování rád, a pokud ještě seděl v autě, automaticky počítal se zvedajícím se žaludkem a závratí. Cítil, jak ho Ginny chytila za ruku, nebyla na tom o moc lépe. Stromy, nebe, tráva, to vše se změnilo na barevné šmouhy a následně vír, který je definitivně pohltil. Auto sebou znovu cuklo a s mírným žuchnutím dopadlo na prašnou cestu před bránou u bradavického nádraží. Obláčky prachu se po chvilce ustálily a odhalily mohutnou postavu uvítací delegace v podobě Hagrida. Už dlouho Harry nepocítil takovou úlevu.
Oba vyskočili z auta a běželi muži, který už jim otevíral bránu naproti.
"Hagride!" Harry se schoval do té velké náruče a spokojeně, jen na malou chvíli zavřel oči, aby si ten pocit bezpečí vychutnal.
"Harry, Ginny, tak rád vás vidím." Skoro se zdálo, že má klíčník v očích slzy, i když u něj by to nebylo nic neobvyklého. I dívka se k robustnímu poloobrovi krátce přitiskla a objala ho.
"Je to tak dlouho," povzdychla si. Hagrid od sebe oba jemně odtáhl, aby si je pořádně prohlédl.
"Páni, vy jste ale vyrostli. Jo, to už jsem říkal tenkrát, ale jak tak na vás koukám, mlíko na bradě je pryč, Harry a ty roztomilý copánky, co ti pletla mamka, Ginny, taky. Jste prostě dospělí, víc, než bych si přál," posmutněl Hagrid. "Život je děsně nespravedlivej, vůbec jste si neužili dětství…"
"Ale užili," přerušil ho Harry rychle, než by Hagrid spadl do svého obvyklého splínu vzpomínáním. Pak pohlédl jakoby za něj, tedy vedle něj, vzhledem k jeho výšce a tím naznačil, že by měli vyrazit. Naštěstí to Hagrid pochopil hned.
Harry vjel za bránu, kterou klíčník opět zamkl. Do hradu jim dělal doprovod na svém ukřičeném rozvrzaném motocyklu. Harry zaparkoval na zadním nádvoří. Než vylezli s Ginny z auta, už jim šel naproti školník Filch se svou přirozenou znechucenou maskou na tváři. Tedy, Harry vždy pochyboval, že by to byla maska. Filch se zkrátka takhle tvářil pořád.
Odpustil si něco navíc, než pozdrav, ani Ginny se nehodlala chovat příliš zdvořile a jak se zdálo, školník to neočekával. Mlčky je dovedl přes celý hrad k chrliči, kde Harrymu oznámil potřebnou formuli. Pak dvojici opustil.
"Je tu až nepřirozený klid," všimla si Ginny. Harry se musel pousmát. Před jistým časem by klid v Bradavicích znamenal blížící se nebezpečí. Pochopitelně na to nebyli ani jeden připravení. Zvyk je naučil zůstávat ve střehu a ve stálé podezíravosti.
Odhodlaně se otočil k chrliči, ignorujíc touhu, otočit své tělo a nasměrovat ho do sklepení, opravdu nemohl popřít, že na to chvílemi dost intenzivně myslel, když si uvědomil, že bude opět v Bradavicích a ty zakázané prostory bude mít na dosah ruky a vyslovil heslo pro otevření vstupu.
"Mus musculus."
Chrlič se dal do pohybu a s ním i točité schodiště za ním, které jim po několik vteřinách nabídlo svou patu, aby na ni nastoupili. Do ředitelny vkročili až po důrazném zaklepání a následném vyzvání, vyřčeném tím příjemným ženským hlasem, který už tak dlouho neslyšeli.
Ředitelka jim vyšla vstříc. Jednoho po druhém objala, neskrývajíc svou radost ze setkání. Stejně jako Harry pookřála i ona, pomyslela si Ginny v duchu.
"Merline, takovou dobu už to je, pojďte, posaďte se, musíte mi všechno říct. Slečno Weasleyová, jste na ministerstvu spokojená?" Jedna otázka padala za druhou, dokud se neusadili a Minerva nenalila všem třem čaj. K snědku nabídla anýzové sušenky.
"Děkuju, že jste nás přijala," zardil se Harry. Minerva na něj přivřela přísné oči. Ano, byly přísné, ale s nádechem její typické laskavosti.
"Harry, už jsem to psala v dopisu. Dveře Bradavic jsou ti vždy otevřené…"
"Já vím, protože jsem…"
"Protože jsi bývalý student a protože jsi to tu měl rád," přerušila ho ředitelka vlídně. Přesně věděla, co chce Harry říct a rozhodla se, že mu k tomu nedá šanci.
"Tak dobře," přikývl nakonec Harry. Asi bylo na čase, aby se na toto téma přestal s kýmkoliv dohadovat, zvláště s těmi, co ho měli upřímně rádi a považovali ho za hrdinu až v tom posledním případě. Protože, upřímně, neměl ten přívlastek rád, a kdo o to stál, dozvěděl se to.
Minerva se napila svého čaje a postupně se na oba zářivě usmála.
"No tak povídejte… Ginny, jak se vám vede?"
"Dobře, děkuju, paní profesorko. Dělat pro taťku mě baví, hodně mi se vším pomáhá, ale snad už bych příští rok mohla některé záležitosti dostat na starosti přímo já, doufám v to."
"Je šikovná." Harry pohladil Ginny po rameni a ta se začervenala. Ne, že by to nedělal často, jen málokdy před někým ji takhle chválil, protože se v podstatě s nikým nestýkali.
"Nikdy jsem o vás nepochybovala, moje milá a věřím, že si velmi brzy vybudujete skvělou kariéru, která bude k užitku nám všem." Jakmile dozněla Minervina pochvala, ředitelka se otočila s otazníky v očích na Harryho.
"A ty, Harry? Čemu se teď věnuješ?" pozvedla obočí. Harry ztuhl. Bylo to tady, musel jít s pravdou ven. Vlastně si až teď uvědomil, jak se tomu v mysli vyhýbal, protože se toho přirozeně bál. Ginny byla Ginny, ale co na jeho velkou zálibu řekne McGonagallová.
"Já, ehm… no, začal jsem se učit lektvary. Tedy, chci říct, nějak jsem tomu začal věnovat hodně času a zjistil, že mě to baví a…"
"Och, to je velice zajímavé, mladý muži," pousmála se Minerva spokojeně. Takže tím nebyla zas až tak překvapená? No super. "A plány do budoucna? Obchod, nebo výuka?"
"Prosím?" vykulil Harry oči. Takhle přímo se ho ještě nikdo nezeptal. Ginny v tomto ohledu kolem něj chodila spíš po špičkách.
"Můžeš s lektvary obchodovat, samozřejmě s legálními lektvary. Anebo je můžeš vyučovat. Ráda ti tu příležitost dám, pokud to myslíš vážně."
"Vás to vážně nepřekvapuje?" vydechl Harry ohromeně. Nabídka lektorství přímo v Bradavicích. Ano, po tom toužil, jakkoliv k tomu došel, už nemuselo nikoho zajímat. Ale opravdu by sem mohl nastoupit?
"No, vlastně ano, když si vzpomenu, jak jsi je neměl rád, ale…" Minerva se teď podívala na Ginny, jakoby zvažovala, jestli má říct i to další. Nakonec pokrčila rameny a pokračovala. "Myslím si, že cítíš jakousi povinnost, či závazek vůči jistému, vysoce kvalifikovanému profesorovi, který už bohužel není mezi námi a to moje překvapení jaksi neutralizuje," ušklíbla se. Ovšem s potřebnou dávkou úcty vůči nevyslovenému jménu.
"Taky si to myslím," vyhrkla Ginny, pohledem ovšem před Harrym uhnula, když na ni prudce otočil hlavu.
Kruci, poněkud se mu to vymykalo z rukou. Určitě nemohla ředitelka vědět o Snapeově tajemství, to bylo vyloučené. Ale, možná to bylo skutečně pochopitelné, že se zavrtal zrovna do tohoto druhu kouzelnického umění, protože měl pocit, že Snapeovi něco dluží.
Upřímně, Harry ten pocit měl, ale pocit, který by jiný člověk nazval pouze pocitem, se u Harryho projevoval bolestí duše, srdce a vůbec všeho, co ve svém těle mohl cítit. Když to vzal kolem a kolem, přiklonit se k ředitelčině teorii by mohlo znamenat, získat pro sebe alibi.
"Jsem tak průhledný?" povzdychl si a sklonil hlavu.
"Ne, Harry, je to přirozené. A ačkoliv to asi není ten nejlepší důvod, proč jsi našel v lektvarech smysl svého života, věřím, že ti tato záliba vydrží dlouho. Jen nechci, aby sis cokoliv vyčítal, rozumíš? Osud se týká nás všech a jak je naplánovaný, my už s ním jen těžko něco svedeme."
"Ano," špitl Harry pokorně.
"Dobře a teď bych tedy ráda věděla, oč jsi mě chtěl požádat."
Harry nasucho polkl. Poprvé dal zavděk čaji a notně se napil.
"Já… my… potřebovali bychom něco z komnaty nejvyšší potřeby, co jsme tam s Ginny před pár lety ukryli," vydoloval ze sebe. Ředitelčino obočí trochu vzlétlo, ale zas ne tolik, aby vypadala úplně šokovaná. Bůh ví, co si asi představila, napadlo Harryho v duchu.
"Je to tajné?" optala se.
"Vlastně… asi ne, teď už ne." Harry povolil ramena. Čím víc bude působit napjatě, tím větší vzbudí podezření. "Jde o knihu. Snape, profesor Snape, patřila jemu. Byla to učebnice lektvarů s jeho speciálními poznámkami. V šestém ročníku se mi náhodou dostala do ruky a přiznávám, že mi přinesla hodně dobrého, ale i špatného, ovšem, myslím, že dnes už bych ji uměl správně použít a jistě by mi velmi pomohla v mém studiu."
"Takže kniha," zabroukala si Minerva spíš pro sebe.
"Bohužel jen já vím, kde je, takže tam musím jít s Harrym," ozvala se i Ginny. "Je to možné, paní profesorko?" dodala naléhavě.
Minerva si oba shlédla nic neříkajícím pohledem, pak se postavila a tleskla. V mžiku se po jejím boku objevil domácí skřítek s těmi nejoddanějšími kukadly, jaké kdy u domácích skřítků byly viděny.
"Mimi, dojdi prosím pro pana školníka, ať za námi přijde a pusť ho přes chrlič."
"Ano, paní ředitelko," skřítka luskla prsty a byla fuč.
"Máte skřítku?" Harry byl znovu ohromený. Nějak si nedokázal představit, že by zrovna Minerva McGonagallová chtěla zaměstnávat tvora, který byl pro mnoho dalších lidí v kouzelnickém světě synonymem otroka. Samozřejmě ne pro něj, ani pro Ginny a další jeho přátele, viz. Hermionu, zapálenou to členku organizace na podporu zákazu vykořisťování kouzelných tvorů.
"Neměj strach, Harry, náš vztah je velice přátelský. Mimi je tu doma a využívám jejích služeb jen v krajních případech. Rozhodně se umí přemisťovat rychleji než já," pousmála se ředitelka chápavě. A také že měla pravdu, ani ne za dvě minuty už školník Filch klepal na dveře ředitelny.
"Pojďte dál," vyzvala ho Minerva. Filch vstoupil a hned si netrpělivě přešlápl.
"Co potřebujete?" zeptal se lehce neochotně.
"Půjdete se slečnou Wesleyovou do komnaty nejvyšší potřeby a dohlédnete na to, aby měla klid na hledání jistého předmětu." Harry už se nadechoval, asi by měl jít také, usoudil, ale ředitelka ho přerušila.
"S tebou bych si, Harry, ráda ještě promluvila. Jakmile budete hotová, Ginny, vraťte se, abychom si mohli dopít ten čaj."
Jak bylo řečeno, tak se také stalo. Ginny odešla se školníkem a Harry zůstal s ředitelkou sám. A ani trochu z toho neměl dobrý pocit.
Mohla mu vidět do hlavy? Mohla třeba jen náznakově rozpoznat, na co myslí? Jak daleko už zašel ve svých úvahách, aby dosáhl svého? Brumbál tu schopnost měl. Neřekl sice nikdy nic, co by tomu nasvědčovalo, ale následné činy to Harrymu pokaždé potvrdily. Ne, Brumbál nebyl jasnovidec, jen se velice dobře vyznal v lidech. A Harry rozhodně nepatřil k těm nečitelným.
"Paní ředitelko."
"Harry."
Minerva se posadila zpátky ke stolku a napila se svého čaje. Navrch si dopřála jednu sušenku.
"Už dlouho jsem tu nezažila tak požehnaný klid, také sis toho všiml?" zeptala se, jakmile sladkost spolkla.
"Ano," přitakal. "Vlastně je to spíš děsivé," opravil se rychle.
"Hm, s tím souhlasím. Někdy ten pocit ještě mám, ano." Minerva se zamyslela. Bylo to zvláštní, ale v jistém ohledu Harrymu Brumbála připomínala. Možná to bylo jednoduše tím, že teď nebyla profesorkou, ale ředitelkou. Musela přehodnotit své návyky, přestat upřednostňovat Nebelvír před Zmijozelem a dalšími kolejemi. No, pravda, ale Minerva nebyla z těch, kdo by někomu vyloženě nadržoval. Takže musela připomínat Brumbála už dlouho před tím a on si toho jen nevšiml.
"Přiznám se, že jsem o té knize dnes slyšela poprvé, Harry," podívala se na něj spodním pohledem. Harry opět polkl a tak se znovu napil, tentokrát už ho v krku zaškrábalo z toho sucha víc.
"Obávám se, že profesor Snape nechtěl, aby se vědělo, že takovou knihu má."
"Ale je to klasická učebnice lektvarů."
"To ano, vlastně, jinak bych se k ní nedostal," připustil Harry. "Co ji dělá výjimečnou je množství osobních poznámek, bez kterých bych v šestém ročníku lektvary určitě nezvládl."
"Nikdy jsem nepochybovala o Severusově talentu pro lektvary. Byl daleko před ostatními už jako student."
Na okamžik se oba zamysleli. Minerva nad novým zjištěním o existenci očividného elixírského pokladu a Harry nad Snapem v jeho věku. Věděl, že neměl snadný život, zvlášť zde v Bradavicích, a to díky jeho otci, Siriusovi a dalším, ale v tuto chvíli už nedokázal být objektivní, aby mohl svého otce aspoň sám před sebou obhajovat. Bylo mu Snapea líto a zároveň jej obdivoval, že to aspoň nějakým způsobem přežil. Cítil k němu víc pozitivního, než negativního a i to negativní už poněkud ztrácelo svou sílu a záři. V současném stavu to Harry mohl nazvat akorát vzpomínkami, ne pocitem.
"Harry." Ředitelka ho vytrhla z myšlenek jako prvního. Vzorově se narovnal a nasadil pečlivě nacvičenou klidnou masku.
"Paní ředitelko."
"Nepochybuji o tom, že je ta kniha vzácná, i pro tebe. Budu k tobě upřímná, chtěla jsem, abys mi ji tu nechal, na prozkoumání, ale zároveň chci věřit tvým slovům, že ji použiješ tak nejlépe, jak budeš umět, s pokorou a úctou, nejen k profesoru Snapeovi…"
"Madam?" Harry možná tušil, kam ředitelka míří, ale ve skrytu duše doufal, že to tak není. Ne, opravdu si nemyslel, že je Minerva McGonagallová hloupá osoba. Ale podlehnout, byť jen na okamžik naivní iluzi, že by snad…
Ředitelka opět vstala a tentokrát přistoupila k Harrymu blíž.
"Víš, co jsem řekla o osudu. Nemůžeme s ním pohnout, protože je naplánovaný dopředu. Jistě, občas se o to někdo pokusí, pošetile doufá, že zvrátí nezvratitelné, ale…" položila mu ruku na rameno "Jsi velmi bystrý chlapec, vlastně už mladý muž, Harry. Některé věci, nebo spíše vlastnosti v nás ale zůstávají až do konce našich dnů. Přenášíme si je od dětství před dospívání až do dospělosti a jejich síla se zvyšuje se zkušenostmi, které jsme na té cestě nasbírali. Já…"
Harry k ní prudce vzhlédl a vytřeštil oči.
"To ne, paní profesorko, to… nechci udělat, co si myslíte. Vždyť kdyby to šlo, tak…"
Zůstali na sebe zírat. Harry už věděl, která bije a právě teď, si byl jistý, že to na něm ředitelka poznala. Ne, nesmí nic poznat. Musí jí to vymluvit.
Vstal, aby jí hleděl přímo do očí.
"Já nechci vzkřísit profesora Snapea!" prohlásil neústupně.
Minerva se sice lekla, ale hned se vzpamatovala a položila Harrymu znovu ruce na ramena.
"Harry, přísahej, že se o nic nepokusíš. Nemáš ani tušení, s čím by sis zahrával. Ty nejsi Pán zla, ani Severus není…"
"Cože?" Harrymu se podlomila kolena. U Merlina, jak je možné, že ho to nenapadlo hned?
"Přísahej, Harry." Jemně s ním zatřásla.
"Já… neudělám to, neměl jsem to v úmyslu. Chci se jen naučit všechny lektvary, aby… na mě byl profesor Snape hrdý," zablekotal.
Klepání na dveře napjatou chvilku rozbilo jak pád hrnečku na zem. Roztříštila se, ale střepy zůstaly ležet v myslích Harryho i Minervy, tak aby zasely potřebné semínko pro pochybnosti.
"Našla jsem ji docela rychle." Ginny vstoupila do komnaty, v rukách knížku v odrbaných starých deskách. Když ji chtěla podat Harrymu, natáhla se po ní i ředitelka. Harry byl ovšem rychlejší. Přece mu věřila, ne? Řekla to tak, že věří jeho zdravému úsudku.
"Věřte mi, prosím," zašeptal. Oči Minervy se zúžily do podezíravých čárek.
"Chci, abys mne informoval o pokrocích při studiích lektvarů," řekla nesmlouvavě.
"Dobře," přikývl. Zdálo se, že je jejich schůzka u konce, alespoň on to tak momentálně chtěl.
"Ještě jednou děkuju, paní ředitelko," pokusil se o chabý úsměv a pak už si to namířil ke dveřím. Ginny ho nechápavě následovala.
