Sutan Amrull - medailonek

Díky Janimi za upozornění na tohle pěkné video. Sutan v medailonku, jak ho coby čtenáři neznáme. Tedy převážně jako Raja Gemini. Doporučuju pustit celé ;)

Prsten 39.

---

Tommy přimhouřil oči na malou Lilith, která se tiskla k trupu své matky. Už i tomu nebohému malému dítěti nejspíš docházelo, že se před něčím děsivým skrývají. V jejích představách to byl ale s největší pravděpodobností drak, či jiné nadpřirozené stvoření. Co by Tommy dal za boj s něčím takovým. Takový boj by určitě vyhrál. Proti lidské nenávisti nezmohl nic.

"Jak to mohlo zajít takhle daleko…" špitla Elizabeth.

"Jestli je to tak, jak si s Adamem a Annou myslíme, tak na to měl čtyři roky, El. Za tu dobu vymyslíš dost na to, aby se ti podařilo šokovat celý královský hrad, nejen Bodiam." Zvedl Tommy obočí.

"Já vím, ale i tak," zabručela Elizabeth. Lili v její náruči se pohnula.

"Mami?" vyžádala si matčinu pozornost.

"Ano, zlatíčko?" podívala se Elizabeth dolů.

"My se před něčím schováváme, že?" vyzvídalo dítě.

"Jen jsme tu víc v bezpečí, drobku. Hlavně se ničeho neboj. Za chvíli bude zase všechno v pořádku," uklidňovala Elizabeth dceru. Tommy je celou dobu pozoroval a poslouchal. Zůstal v komnatě jako jediný muž. Neil a Markus hlídali na hradbách, protože se Neil domníval, že odsud je do věže lepší přístup než zezdola.

Tommy byl ze společnosti samých žen trochu rozpačitý. Zvedl hlavu ke Katherine, která seděla u malého okýnka a dívala se ven. Odsud byl krásný výhled na kus vodního příkopu a les za hradem. Snadno ale odhadl, že si ho jeho macecha právě teď příliš neužívá.

"Doufám, že jsou všichni ostatní dobře schovaní, nebo že odešli s vesničany," povzdychl si Tommy.

"Také doufám," přitakala Katherine. Lehce se na sebe usmáli.

"A taky doufám, že jsou Adam a jeho rytíři v pořádku," řekl si spíš pro sebe. Netrvalo dlouho a lady Katherine k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.

"Jsou v pořádku, cítím to. I tvoje žena je v pořádku," prohlásila Katherine věštecky. Tommy se na ni vděčně podíval. Potřeboval nějakou naději.

"Co to Zoe ale popadlo, že utekla?" ozvala se Elizabeth. Tommy pokrčil rameny.

"Nevím, co se jí honí hlavou. Nemá to tu lehké, ale nevěřím, že by chtěla utéct od nás." Zavrtěl Tommy hlavou. Pořád si tuhle alternativu nechtěl připustit.

"Možná ne a opravdu jsem si ji oblíbila, ale pokud se nám vrátí živá a zdravá, musíš ji potrestat, Tommy. Je to tvoje povinnost. Musí si uvědomit, že jsi její manžel." Elizabeth se zamračila a pohladila malou Lili po vláscích. Tohle všechno si Tommy moc dobře uvědomoval. Měl za svou ženu zodpovědnost a svým útěkem, ať už měl jakýkoliv důvod, podkopávala jeho autoritu. V první řadě ji ale Adam musí najít. Živou a zdravou, jak řekla Elizabeth. Pak teprve bude uvažovat o trestu. Vždyť ani nevěděl, jaké tresty se neposlušným manželkám dávají…

"Měl bych se jít podívat za Neilem a otcem nahoru." Tommy se postavil a otočil jednou dokola, aby si malou místnost znovu důkladně prohlédl. Věž sama o sobě působila dost bytelně a o jejích vnitřních prostorách se to dalo říct také. Neil měl opravdu dobrý nápad, když je zavedl sem. Na Tommyho byla ale prodleva od chvíle, kdy do věže vstoupili do současnosti příliš dlouhá. A s každou další započatou minutou se v něm probouzela čím dál větší nervozita. Měl pocit, že se v tom malém prostoru brzy udusí, proto musel na vzduch. A jediná cesta vedla na hradby.

Nechtěl nechávat ženy moc dlouho samotné, takže se rozhodl, že jen nakoukne ven, pozeptá se těch dvou, jestli něco viděli a zase se vrátí. Už teď se toho ale děsil. Nechtěl přivolávat neštěstí, ale kéž už by se něco stalo. Jen, aby mohl opustit tenhle stísněný pokoj.

Otec a Neil ho přivítali ostražitými pohledy.

"Jen se chci zeptat, jestli je všechno v pořádku. Hned se zase vrátím," vysvětlil jim. Někdo musel být dole u žen a chránit je. Tommymu nevadilo, že úkol připadl na něj, ale po několika hodinách strávených v tak malé místnosti se mu přece nemohl nikdo divit, že potřebuje čerstvý vzduch. A ženám by to mimochodem určitě prospělo také.

"Zdá se, že se do hradu nikdo nedostal. Dostali jsme od stráží u brány už několikrát posunky zprávu, že je hrad prázdný a všichni odešli," oznámil mu Markus.

"Takže jsme tu jen my?" zhrozil se Tommy.

"Ano a pár mužů, kteří obchází hrad zevnitř a kontrolují ho. Ale očividně je tu čisto," doplnil staršího muže Neil.

"To znamená, že…" nadechl se Tommy.

"To neznamená vůbec nic, Mylorde. Nehneme se odsud, dokud se nevrátí můj bratr se svou družinou a vaší manželkou," nařídil Neil. Tommy se nadechl k dalšímu protestu, ale byl umlčen zvednutou rukou svého otce. Povzdychl si a vrátil se dovnitř. Elizabeth každý jeho pohyb provázela zvědavýma očima.

"Tak co?" zeptala se netrpělivě.

"Vypadá to, že je vzduch čistý, což se ovšem nedá říct o tomhle místě. Začínám se tu dusit!" zavrčel Tommy. Poté natáhl ruce po malé Lilith a přebral si ji od sestry. Měl pocit, že by ho ta nevinná dušička mohla uklidnit. Dítě neprotestovalo. Omotalo mu ručičky kolem krku a dokonce se tiše zasmálo.

"Jdu se podívat," oznámila Elizabeth, načež Tommy přivřel přísně oči.

"Mám tě hlídat!" zamračil se.

"Jenom nakouknu ven, nevylezu úplně celá. Chci vidět Neila!" rozhodla Elizabeth nesmlouvavě a odebrala se po točitých schůdcích k vrcholu, kde se nacházely malé dveře vedoucí na hradby.

"Strýčku?" oslovila dívenka Tommyho nesměle.

"Ano, zlato?"

"Nevíš, kde mám svou panenku?" zeptala se. Tommy se podíval na lady Katherine a pak zpět na Lili.

"Maminka ti ji nevzala?" Dítě zavrtělo svou malou hlavičkou.

"Přišla pro mě do pokoje a tam mě vzala do náruče a odnesla. Lady Uršula je tam teď sama!"

"Lady Uršula?" vytřeštil Tommy oči.

"Moje panenka. Jmenuje se tak," vysvětlila mu dívenka. Tommymu spadl kámen ze srdce. Když zaslechl další jméno, i když neznámé, zhrozil se, že na někoho dole zapomněli. No, vlastně zapomněli… Na hračku.

A na Zeuse, kruci!

"Ona tam na tebe počká, než se vrátíš," uklidňoval Tommy neteř. Styděl se za to, že zapomněl na jeho a Adamova psa. Snad si ho kuchař odvedl sebou. Byli spolu jedna ruka a packa. Protože kuchař měl pro Zeuse vždycky připravenou nějakou mlsku.

"Ale nebude se tam sama bát?" zabručelo dítě nesouhlasně. Tommy opět pohlédl na svou macechu a zároveň k ní vyslal němou žádost o pomoc.

"Lili, tvá panenka to tam sama chvilku vydrží, věř nám," promluvila na ni Katherine vlídně. Dítě na ni otočilo hlavičku, ve tváři nečitelný výraz. Tommy si ale všiml, jak se v jeho náruči začalo nepatrně třást. Ne bezdůvodně si vzpomněl na situaci, kdy si Lilith postavila hlavu kvůli jejich lékaři, když ji měl vyšetřit. Bála se ho jak čert kříže, a když ji tehdy vzal do náruče, klepala se úplně stejně.

Tommy se podíval k točitým schodům. Elizabeth byla na hradbách a on dole, s její nervózní dcerou, která začínala dost zoufale postrádat lady Uršulu, jako kdyby to byla její další matka nebo chůva. Na druhou stranu… lepší příležitost k opuštění téhle špeluňky a prozkoumání okolního terénu mít už asi nebude. Sklonil hlavu a otočil svou tvář na Katherine. Žena vytřeštila oči. Okamžitě poznala, na co syn jejího muže myslí.

"Thomasi, to ne. To ti nedovolím!" zavrtěla hlavou.

"Nic jiného ti ale nezbude, Mylady." Tommy se rychle zvedl a přistoupil k maceše. Očividně se připravovala ke křiku, aby ostatní upozornila na Tommyho plány, ale když jí muž vrazil do náruče dítě, polekala se ještě víc.

"Tady budete v bezpečí. Hned jsem zpátky. Do sestřina pokoje je to jenom kousek," oznámil jí a vyrazil ke schodišti, které vedlo do spodní komnaty. Elizabeth se zrovna vracela dolů.

"Tommy, ne!" zvolala šeptem. Tommy ještě slyšel, jak se sestra Katherine zděšeně ptá, kam jde a proč? A pak zaznamenal dupání po schodech nahoru. To určitě Elizabeth běžela za otcem a Neilem, aby jim oznámila, jak nezodpovědného má bratra. Jenže Tommy už to nevnímal.

Když se konečně dostal ke dveřím, velice opatrně odemkl bytelný zámek a pak ještě opatrněji otevřel. Než za ním stihl kdokoliv z ostatních dočasných obyvatel věže doběhnout, byl na chodbě. Tam se ovšem srazil se dvěma rytíři na stráži.

"Mylorde." Oba muži se poklonili, ale pak zatarasili Tommymu cestu.

"Jdu jen do sestřina pokoje," bránil se.

"Jeho lordstvo nám nařídilo, že nesmíme nikoho pustit, leda, že by šel jeden z nás s vámi," navrhl muž, zhruba stejně vysoký jako Tommy.

"Ale to už nikdo ve věži nebude v absolutním bezpečí," protestoval Tommy. "Je to jenom kousek, neteř nemá svou panenku a je nevrlá. Víte, jaké jsou ženy a u těch mrňavých to platí dvojnásobně." Tomu se muži na stráži zasmáli a souhlasně přikývli. O jednom Tommy věděl, že má v Londýně ženu s přibližně stejně starým dítětem jako Lili. Takže rytíř přesně věděl, o čem mluví. Bohužel to stráže moc neobměkčilo. Jakmile se dosmáli, zase zvážněli. Tommy se pokusil vymyslet něco účinnějšího, ale nepřišel na nic. Náhle se v chodbě objevil další Adamův rytíř, zřejmě ten, co měl na starosti obhlídku.

"Stanley? Můžeš dovést lorda Ratliffa do komanty jeho sestry? Lady Lilith postrádá svou panenku," ušklíbl se vyšší rytíř z dvojice stráží. Oslovený voják se poklonil a otočil po směru, kterým vedla chodba ke zmíněnému pokoji.

"Děkuji, pánové. Hned budeme zpátky," slíbil Tommy a vypravil se za mlčícím rytířem, jenž šel poslušně před ním. Jakmile došli k pokoji, muž nakoukl dovnitř, aby zhodnotil, jestli je komnata v pořádku a poté pustil Tommyho dál. Sám se postavil před dveře s mírně rozkročenýma nohama a s rukou položenou na jílci meče. Tommy musel uznat, že vypadá hrozivě.

Panenka Uršula ležela na křesle u okna. Tommy si ji všiml hned, jak vešel. Rychle se pro ni vydal a jakmile spočívala v jeho rukách, rozhlédl se. Uvědomil si, že už nějaké dvě, možná tři hodiny nic nepil. A bohužel si sebou do věže v tom spěchu nevzali žádné občerstvení. Co když Lili začne plakat, že má žízeň? Otočil se zpět ke dveřím a s myšlenkou, že by mohl zaběhnout ještě do hlavní síně, jestli tam nezůstal džbánek vody, vyrazil. Když ale otevřel, bez milosti se na něj svalilo těžké mrtvé tělo rytíře Stanleyho. Muž měl v hrudi zapíchnutý šíp, který se při dopadu na Tommyho tlakem vysunul ven.

"Kruci!" zaklel tiše. Voják byl oproti němu opravdu velký a jeho tíha ho přišpendlila k zemi. Chvíli mu trvalo, než se vyprostil a postavil na vlastní nohy. To už mu došlo, že by se měl začít bát. Vtáhl Stanleyho do komnaty a zabouchl dveře. Volnou rukou vytáhl z pochvy meč - dědictví po zemřelém bratrovi - a namířil ho před sebe. Panenku si tiskl k prudce tlukoucímu srdci, jako kdyby ho mohla ochránit, zatímco jeho čelo pokryl studený pot.

"Charles Howard," zašeptal. Prostě mu to jméno vytanulo na mysli.

Nepočítal, jak dlouho před těmi dveřmi stál, ale pocitově mu vycházela asi hodina. Hodina stání bez jediného pohybu. Samozřejmě to bylo mnohem méně, vlastně už ho i napadlo, že když se nic neděje, prostě vyrazí a uvidí, ale dřív, než to stihl zrealizovat, dveře se s tichým vrzáním pohnuly. Najednou se z chodby ozvalo několik hlasů. Měl pocit, že zaslechl i Neilův. První rozpoznatelná věta zněla:

"Já bych to nedělal…" Pak se dveře otevřely úplně.

Před Tommym se objevil naprosto cizí chlap. V jedné ruce nablýskaný meč, ve druhé zdobenou dýku. Podle oblečení šlo ale o nuzného člověka. Takže ty honosné zbraně někde ukradl?

"Odhoďte ten meč, pane Lamberte, nebo máte šíp v zádech," zazněla další slova z chodby. Hned po nich následovalo zacinkání ocele o kámen. Neil poslechl. Tommy si uvědomil, že hlas, který ona slova řekl, zná. Sice ho slyšel jen jednou a také dost dávno, ale přesto ho poznal. Byl to on. Charles. Takhle arogantní hlas mohl mít jen on. A muž, který stál před ním, musel být jeho komplic. No jistě, přece by se na hrad nevloupal sám.

Tommymu to začalo všechno zapadat do sebe. Howard poručil těm mužům z lesa, aby na sebe upoutali pozornost a tudíž vylákali Adama a jeho muže ven. Mezi vesničany, kteří byli na svatbě, se snadno dostali dovnitř. Proto měl ten muž obyčejné šaty. Musel splynout s davem. Pravděpodobně jeho šéf bude mít na sobě něco podobného, až se s ním Tommy setká tváří v tvář. Tedy pokud vůbec. Zatím to pro něj moc dobře nevypadalo.

Rok a půl se cvičil v boji s mečem. Získal trochu té jistoty a zručnosti, ale pořád to bylo málo a Tommy to věděl. Jestli si Howard toho muže najal, určitě to nebyl žádný amatér.

"Kdo jste?" zeptal se na úvod. Chlap zvedl jeden koutek úst do pohrdavého úšklebku. Nepromluvil, jen pohnul rukama dopředu. Tommy ustoupil o krok zpátky.

"Takže podlý Howard si vás najal na špinavou práci?"

"Já vás slyším, Mylorde!" zareagoval ihned ten, jehož jméno Tommy vyslovil. Chtěl na to také něco říct, ale ve dveřích se najednou objevil Neil se samostřílem namířeným na krk. Stačil by jediný pohyb a šíp by zasáhl hlavní tepnu. Tommy zalapal po dechu. Do pokoje se postupně nahrnul Howardův komplic, Neil a Howard sám, který za sebou zavřel dveře. Vypadal přesně tak, jak si ho Tommy pamatoval. Zákeřně.

Tommy si všiml v Neilových očích slabou výtku. Ani náhodou to nechtěl svést na Lilith, byla to jeho chyba, jeho zvědavost ho dovedla až sem. Je oba. Na věži zůstal jen otec a ten už byl na nějaký těžší boj příliš starý. Jestli Howard zabije jeho a Neila, nebude mít se zbytkem rodiny už žádnou práci.

"Také byste mohl svou zbraň odložit, pane. Nebudete ji potřebovat." Charles kývl bradou k Tommyho ruce, ve které křečovitě svíral bratrův meč. Ani za nic ho nechtěl pustit.

"Ne," zavrčel.

"To nebyl návrh, pane Ratliffe…" přivřel Howard oči a přitom natiskl přední část kuše na Neilův krk, až se mu vyčnívající špička šípu zavrtala do kůže. Tommy okamžitě odložil meč na zem a zvedl ruce vedle hlavy.

"Tak dobře, ale nechte mého švagra být, prosím!" Charles se úlisně usmál a povolil stiskl. Neil těžce polknul.

"O co vám vůbec jde? O mého poručníka, nebo o mě a mou rodinu? Přišel jste se mstít za to, že vás a vašeho otce můj pán zachránil před katem? To je opravdu zvláštní způsob, jak někomu poděkovat."

"Mlčte!" okřikl Charles Tommyho. "Jenom slyším váš hlas a dělá se mi zle!"

"Cože?" vytřeštil na něj Tommy oči. Co tomu muži provedl, že k němu choval takovou nenávist? Vždyť se viděli pouze jednou a to ještě za takových okolností, že si ho Howard neměl čas všímat.

"Vy a celá ta vaše dokonalá rodina. Měl jsem ji zabít hned, jak jsem ji poprvé uviděl…" brblal si Charles spíš pro sebe. Tommy se podíval nechápavě na Neila a pak zpět na jeho věznitele.

"O čem to mluvíte, pane? Koho jste měl zabít?" odvážil se zeptat. Howard se jakoby probudil a podíval se na něj ze strany.

"Nebojte. Dozvíte se to. Předtím, než vás zabiju!" ušklíbl se. Hned na to se ozvala tupá rána. Čímsi praštil svého rukojmího přes hlavu, takže se Neil okamžitě svezl v bezvědomí k zemi. Tommy ani nestihl zařvat ne. Hned nato Howard pokynul svému pomocníkovi a ten se k Tommymu rázně rozešel. Stačilo pár kroků a jedno natáhnutí ruky, aby se Tommy ocitl v jeho nepříjemném zajetí. Pak byl odtažen ke dveřím a na chodbu.

"Lépe jste to vymyslet nemohli. Celá rodina Ratliffů na jednom místě. Proti panu Neilovi nic nemám, probere se za pár hodin s velkou bolestí hlavy, ale zítra už bude zase jako rybička," usmíval se Charles. Tommy se zarazil a muž, který ho vedl s ním.

"Vy máte spadeno na moji rodinu? Ale proč? Já myslel, že se chcete pomstít mému poručníkovi!" vyhrkl Tommy. Charles kývnul na pomocníka a ten drcl zezadu do Tommyho, aby pokračoval.

"Protože díky vaší rodině jsem skončil takhle…" zavrčel si Howard pod vousy.

"Prosím?" zvolal Tommy. Napadlo ho, že když bude hodně křičet, mohl by na sebe dopředu upozornit. Mířili přece k věži, kde stála stráž. Ke své hrůze zjistil, když dorazili na místo, že jsou oba strážní omráčení stejně jako Neil. Leželi na zemi vedle dveří do věže jak dvě popadané hrušky. Tohle přece nemohl Howard a ten jeho kámoš stihnout.

"Barry už bude nahoře!" zvedl Howard hlavu.

"Jaký Barry?" hlesl Tommy. Hned na to ho Howardův pomocník přimáčkl ke zdi a přiložil mu ke krku dýku. Tommy se tiše zajíkl, jak se mu v krku usadil vzduch. Byl na sebe neuvěřitelně naštvaný, protože doposud nedokázal nic udělat, aby sebe a své blízké ochránil. Tak co byl vlastně za rytíře?

"Dobře mě poslouchejte, pane Ratliffe. Slíbil jsem vám vysvětlení, tak vám ho povím," usmál se Charles. Poklidně začal přecházet kolem něj sem a tam a dodával tak čekání dramatickou atmosféru.

"Za všechno může ta malá čubka, Anna. Když si ji otec přivedl, dělala na mě oči. Je chlípná a nemravná, ale nikdo to nevidí. Chtěl jsem ji, protože ona chtěla mě, tvářila se tak, ale pak najednou otočila. Odmítla mě a vydírala, že to poví mému otci…" Howard se zastavil a podíval Tommymu zpříma do očí. "Kdyby jste nepřišli, časem bych si to s ní vyřídil, ale ten váš zatracený poručník se do toho musel začíst plést. Pro mě bylo snazší nezůstávat doma a uchýlit se k hazardu a pití. Nedokážete si představit, jak jsem trpěl, když se mi smála do očí, že ji nemůžu mít a že o mých citech ví. Když mě odvedli ke králi, zařekl jsem se, že se jí pomstím!"

Charlesovy ruce se sevřely v pěsti, až mu zbělaly klouby. Tommy ani nedutal. Nikdy by ho nenapadlo, že je to celé takhle.

"Nenávidím vaši rodinu. Od chvíle, co Anna Gellardová přišla do Cheshire, bylo všechno vzhůru nohama. Pak jste přišel vy a přivedl jste si králova rytíře…"

"Ale…" ozval se Tommy. Víc bohužel nestihl, protože se mu ostří dýky zarylo do kůže. Kolikrát ještě bude muset snášet nůž na svém těle, aby měl konečně klid? Nejdřív Tennant, pak Zoe a teď tenhle hromotluk ve službách šílence.

"Nepřerušujte mě, Mylorde, stejně by to bylo k ničemu. Naplánoval jsem to do posledního detailu. Dnešním dnem skončí přímá linie rodu Ratliffů a s druhým kolenem se vypořádám později v Cheshire."

"Lucas?" vydechl Tommy nevěřícně.

"Správně. Už žádná další Ratliffova a Gellardova krev, vyhubím celou vaši rodinu a Annu nechám naživu, aby si mohla do sytosti vychutnat svou bolest." Charles se zasmál pěkně od plic, zatímco Tommymu to v hlavě šrotovalo. Bohužel měl ten maniak pravdu. Z rodu Gellardů zůstala pouze Anna.

Upřel na Howarda pohled plný zděšení a nakrčil obočí.

"Neprojde vám to, můj poručník už ví, kdo po nás celou dobu šel. Najde si vás a skoncuje to."

"Je mi to fuk. Na dvoře mě stejně nic dobrého nečeká. Ta slepice, kterou si mám vzít, je tak hloupá, že jí nevadí ani můj hazard, ani obchodování se zmatečníkem na černém trhu. Vzhlíží ke mně…"

"To není hloupostí, ale zaslepeností," utrousil Tommy nabroušeně.

"Na tom nezáleží." Mávl Charles rukou. "Všechno jsem vám to řekl hlavně proto, abyste si měli ve věži o čem povídat, než…"

"Než co?" vyhrkl Tommy.

Místo odpovědi Howard pokynul svému kumpánovi a ten k sobě otočil Tommyho zády. Pak otevřel dveře do věže a surově ho strčil dovnitř.

"Užijte si tepla, lorde Ratliffe. Však jste na něj zvyklý, no ne?!" Charles se zasmál a hned na to se dveře s bouchnutím zavřely. Tommy chvíli zíral na točité schodiště před sebou, než se k němu rozběhl. Vytřeštil oči hrůzou, když ve vrchní komnatě našel zbytek své rodiny, včetně otce, který měl být na hradbách.

"Co tu děláš?" štěkl po něm. Markus se kousl do rtu a vzhlédl k dalším točitým schodům. Dvířka vedoucí na hradby byla zavřená. Takže tohle byl Barry!

"Proč jsi odešel, Tommy?" probodla ho Elizabeth přísným pohledem, v náruči tiše plačící Lili, která byla z celé té napjaté situace zmatená. Tommy chtěl vykřiknout, že běžel pro její panenku, ale zarazil se. Byla to jen část pravdy.

"A kde je Neil?" pokračovala Elizabeth ve vyptávání. Tommy si promnul rty a zavrtěl hlavou.

"Praštili ho přes hlavu. Je ve tvém pokoji. Ale bude v pořádku," rychle dodal. Elizabeth si zakryla ústa dlaní a snažila se přemoct slzy. Lady Katherine došla ke svému muži a objala ho.

Tommymu se zvedl žaludek, když si uvědomil, co myslel Howard tím teplem. Jenže, dříve, než to stihl vyslovit nahlas, se dveře jak vedoucí na hradby, tak ty dole otevřely a do obou místností přiletělo několik zapálených loučí. Tak rychle, že se Tommy ani nestihl přiblížit ke schodišti. Chtěl seběhnout do dolní komnaty, kde bylo mnohem více dřevěného vybavení, ale než stoupl na první schod, první skříňku už stravovaly plameny. S hrůzou se otočil na své nejbližší a v očích ho pálily slzy. Byli v pasti. Obklíčeni vzrůstajícím ohněm z obou stran. Vyskočit z malého okénka by znamenalo neméně krutou smrt. Před očima se mu promítly celé čtyři roky, které strávil s Adamem na tomto krásném hradě…

Insatiable Honeymoon 3.

---

Tadeáš se sám pro sebe vítězně usmál. Neměl sice zákusky, zato měl originální obraz z galerie zámku Versailles. Šlo o známou malbu Piják absintu od Edouarda Maneta. Jeho manžel miloval umění a hlavně to světové. Že by o tom moc mluvil, to ne, Tadeáš to poznal jinak. Stačilo, když přišel poprvé do domu rodiny Amrullů a rozhlédl se. Nebyly to jenom obrazy, ale i sochy, různé plastiky a třeba i čínský porcelán, co zdobilo už tak luxusní interiér. A podle slov pánů domu, se jednalo o originály. V každém případě.

Když zaslechl v cukrárně toho muže povídat o aukci na zámku Versailles, nemohl si pomoct. V tu chvíli mu nějaké zákusky přišly fádní. Potřeboval na udobření manžela něco většího a tohle mohlo potěšit jak Sutana, tak i jeho otce.

Překontroloval své manželské kapesné, kterého se doposud ani nedotkl, pozeptal se onoho muže, který přišel do cukrárny s velice krásnou černovlasou ženou na podrobnosti ohledně aukce a pak hned vyrazil. Stačilo si chytit před cukrárnou taxík a říct: Versailles.

Pravda, vzdálenost ho trochu vyděsila, myslel si, že by mohl být za hodinku zpátky, jen vybrat nějaký pěkný kousek, koupit ho a zase odejít, ale díky téměř hodinové cestě se jeho plány poněkud protáhly. V taxíku si také uvědomil, že nemá telefon, jenže to už byli skoro na místě. V tu chvíli už se prostě nemohl vrátit do hotelu s prázdnou. Musel mít něco, čím by si Sutana koupil, aby se na něj nezlobil, že takhle zmizel.

Kup byl naštěstí víc než dobrý, Tadeáš byl se svým výběrem spokojený. Stihl ještě jakousi hliněnou misku z Madagaskaru a rituální dřevěnou masku z Hawaje, ale obraz mu přišel vhodnější. Rozhodně nepochyboval, že by ho Sutan neznal, což se o misce a masce říct nedalo.

Aukce se konala v zrcadlovém sále zámku. Po vydražení poslední věci organizátoři uspořádali ještě malý raut. Jen nějaké pití na uklidnění kupujících po vydání tolika peněz. Tadeáš se v první chvíli hodně rozmýšlel, protože věděl, že si minimálně další rok nekoupí nic pro sebe, ale nakonec přesvědčil sám sebe, že neprohloupil. Dostal od Sutana už tolik věcí, i tuhle dovolenou měl celou pod palcem on, tak proč by mu to neoplatil?

S vděkem přijal od číšníka skleničku šampaňského a šel si z terasy, kde se byl nadýchat čerstvého vzduchu, sednout zpět do zrcadlového sálu. Už v něm zůstalo jen několik posledních nadšenců. Obraz mu měli dopravit do hotelu do večera. Jen doufal, že to nebude dřív, než se vrátí domů.

Jak se tak rozhlížel po honosné síni, všiml si, že jsou jedny dveře do útrob zámku otevřené. Předtím ale nebyly, protože organizátoři jistě nechtěli, aby se hosté aukce courali po celém zámku. Tadeášovi to nedalo. Nikdy tu nebyl a také si u brány všiml, když přijel, že momentálně je zámek mimo provoz. V několika mimo sezónních měsících se tu právě pořádaly tyto a podobné akce, jak oznamovala velká informační tabule. Znamenalo to, že se sem nedostane ani se Sutanem na prohlídku, možná měl teď jedinou příležitost, vidět aspoň něco. I když sám.

Raději se znovu rozhlédl, a když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, vklouzl do dalšího sálu. Ten už nebyl tak velký a honosný jako zrcadlový, ale pořád na Teda dýchal historií. Už díky vrzající dřevěné podlaze, nebo vysokému stropu. Sálek byl malý a vypadal jako přijímací, nebo jen průchozí. Ted se ohlédl za sebe, k otevřeným dveřím do zrcadlového sálu a pak se vydal k dalším dveřím. Nikdo ho zatím nesledoval, takže jeho nedovolený vstup prošel.

Následující místnost byla stroze vybavená komnata. Působila jako jídelna. Na zemi byl položený velice starý, ale zachovalý perský koberec a na něm stál dobový stůl s židlemi. U stěn pak byly rozestavěné menší či větší skříňky, zdobené slonovinou. Ted se znovu ohlédl a pak se odvážil dotknout jedné ze židlí. Byl to zvláštní pocit. Tenhle nábytek mohl být starý tři sta, možná čtyři sta let, ne-li víc, přitom ale působil zcela zdravě a bytelně. Jako kdyby se na něm čas vůbec nepodepsal. Ted se vydal ke dveřím, které měl po své pravé ruce. Napadlo ho, že by se už mohl vrátit, ale tuhle poslední ochutnávku francouzské architektury si neodpustil. Když nakoukl dovnitř, nejprve nic moc neviděl, protože byla v komnatě větší tma, než v předchozích pokojích. Proto musel vstoupit úplně.

Ocitl se v sále, který byl o něco větší než předchozí a jemuž vévodila opravdová královská postel s nebesy. Byl to také první pokoj, který byl kompletně vybavený. Jak nábytkem, tak i množstvím nádherných obrazů. Závěsy na posteli byly bohatě zdobené zlatou a rudou nití a při zatažení dokázaly postel celou skrýt, teď byly ale roztažené a konce ozdobně připevněné ke sloupkům. Samotnou postel a její okolí oddělovalo od zbytku komnaty nízké dřevěné zábradlí, jako kdyby byla postel zavřená v ohradě. Tak to Tedovi připadalo. Kdyby jen věděl, že se dřív museli všichni tomuto místu klanět.

"Takže tady spal král," řekl si pro sebe tiše a pokýval uznale hlavou. Na tu dobu byly ložnice celkem hezké, usoudil, ale žádná z nich určitě neměla na tu, ve které spal poslední noc on se svým manželem. A o té doma ani nemluvil. Obě byly dokonalé, ale na druhou stranu by asi jejich krásu neobdivoval tolik, kdyby v nich spal sám.

Dovolil si přistoupit blíž k zábradlí a pohladit ho. K posteli se neodvážil. I když o francouzské historii moc nevěděl, přišlo mu nepatřičné, dotýkat se královské postele. Proto ji pohladil jen očima a otočil se k odchodu. Říkal si, že by mohl najít ještě korunní sál, ale došlo mu, že už je moc hodin a že by se měl vrátit, aby ho v zámku nikdo nenačapal.

Tadeáš neměl špatné orientační schopnosti, takže se mu podařilo vymotat z bludiště komnat a salónů poměrně brzy, jenže když dorazil ke dveřím, které měly vést do zrcadlového sálu, zjistil, že jsou zavřené. Ba co hůř, zamčené.

Nejprve ho zachvátila panika. Určitě byl někdo na druhé straně a pokud na sebe upozorní, dostane vynadáno, že se tu potuloval, nebo možná i pokutu, anebo ho rovnou zavřou, jenže pak si uvědomil, že se odsud nejspíš jinak nedostane, takže zatnul zuby, zvedl ruku a zabouchal na dveře. Odpověď bohužel nepřišla.

*

Sutan vyšel před hotel a rozhlédl se. Jako první ho zaujala rohová cukrárna. Ta, ve které koupil zákusky. Znovu ho napadlo, že by mohl jít Ted tam, ale pokud to tak bylo, už by se dávno vrátil. Podnik byl jen asi padesát metrů od hotelu. Místo do cukrárny se rozběhl do tetovacího salónu, kde se měli s Tedem nechat tetovat. Pamatoval si, že studio zavíralo poměrně brzy, protože si na večer bralo těžší zakázky. Majitelka zrovna zamykala, když přistoupil ke dveřím.

Žena byla příjemná a ochotná, takže pustila barona hned dál a nabídla mu kávu. Ptala se, jestli už si s manželem vybrali své manželské tetování a zda si na ně má tatérka udělat zítra čas.

"Ve skutečnosti manžela momentálně postrádám," přiznal Sutan. Byl ještě trochu udýchaný, jak běžel, takže společně s ne zrovna veselým oznámením působil jak hromádka neštěstí.

"Postrádáte? Co se stalo?" zhrozila se manažerka.

"To nevím. Usnul jsem, a když jsem se probudil, byl můj muž pryč. Nechal doma i mobil." Rozhodil Sutan kolem sebe beznadějně rukama.

"Nešel jen něco koupit?" napadlo ženu. Očividně se zamyslela. Sutan její ochotu přivítal. Určitě věděla, jak to v Paříži chodí. Doufal, že by mu mohla potvrdit, že Paříž je jedna z nejbezpečnějších metropolí na světě.

"Váš manžel je velice pěkný a roztomilý. Možná si ho všiml nějaký hledač talentů," napadlo manažerku.

"Cože?" vyhrkl Sutan. "Jakože obchod s lidmi?" zhrozil se. Manažerka se usmála a mávla rukou.

"Ale ne, monseiur, fotografové, modelingové agentury… Tady je toho plno."

"To je mi jasné, ale nemohou být mezi nimi podvodníci?" trval si Sutan na svém.

"Mohou, ale nebývají. Ne tady v Paříži," zavrtěla žena hlavou. "Nebojte se o něj," uklidňovala ho.

"To se vám snadno řekne. Když on je tak nerozvážný a do všeho se vrhá po hlavě."

"I do lásky? To jste šťastný muž," usmála se žena.

Sutan pochopil, že ve studiu nic nezmůže. Jeho majitelka byla tak optimistická osoba, že by snad dokázala i z tragické události udělat historku k zasmání.

Vyšel zpátky na ulici a otočil se směrem k hotelu. Když běžel kolem cukrárny, jeho nohy zpomalily. Možná by to měl přece jenom zkusit. Za zeptání přece nic nedá.

Vešel dovnitř a už od dveří ho vítal zářivý úsměv cukrářky za pultem. Samozřejmě ho poznala.

"Co si budete přát, monseiur?" zeptala se, jakmile došel k ní. V cukrárně sedělo jen pár lidí a ti mu nevěnovali pozornost.

"Hledám svého manžela. Byl jsem tu s ním dnes odpoledne. Přibližně ve třičtvrtě na dvě. Nebyl tu potom sám?"

"Nemáte jeho fotku? Vás si pamatuji, jste hodně výrazný typ…" pokrčila cukrářka rameny. Sutan vytáhl rychle mobil a vysvítil hlavní displej, na kterém měl uloženého Tadeáše z jejich svatby. Byl samozřejmě celý v bílém, a když si ho Sutan fotil, udělal na něj svůdný spodní pohled. Sutanovi tedy spíš jeho manžel připadal jako výrazný typ než on sám, ale určitě to záleželo na úhlu pohledu.

"Ach ano, byl tu dnes ještě jednou. Chtěl si koupit nějaké zákusky, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel a docela rychle odešel," vypověděla žena.

"Nevíte proč?" zvedl Sutan obočí.

"To opravdu nevím, pane. Skoro to vypadalo, jako kdyby si na něco důležitého vzpomněl." Žena pokrčila rameny a omluvně se usmála. Sutan i tak poděkoval a pak odešel.

Venku se zadíval k jejich hotelu. Nebyl v něm už asi půl hodiny, třeba se Ted mezitím vrátil, proto se rozběhl rovnou ke vchodu. Na recepci ho ovšem zklamali. Po druhém baronovi ani vidu ani slechu.

"Mohu požádat policii o pomoc?" zeptal se Sutan recepční.

"Policie funguje v případě pohřešovaných osob až po dvaceti čtyřech hodinách, monseiur," vysvětlila mu žena. Toho se Sutan obával. Že bude muset hledat na vlastní pěst.

Vrátil se před hotel a vytáhl telefon. Tam, kde nepomáhalo slůvko prosím, většinou zabíraly finanční prostředky a společenské postavení.

Nejprve zavolal na francouzskou ambasádu v Los Angeles, kde v rychlosti vysvětlil svůj problém, nezapomněl se samozřejmě zmínit o jisté finanční podpoře a pak už jen čekal. Během deseti minut mu zavolal jakýsi úředník z americké ambasády v Paříži a slíbil, že se okamžitě obrátí na policii a že mu někoho co nejdříve pošlou, aby s ním projednal podrobnosti. Sutan se posadil na lavičku naproti hotelu a schoval mobil do kapsy. Třásl se tak, že nemohl sedět, ale kdyby před vchodem přešlapoval jak tygr v kleci, určitě by vzbudil mnohem víc pozornosti. Po pěti minutách už to nevydržel a došel si aspoň do automatu pro kávu. Ta ho trochu zklidnila.

Detektiv jménem Christian Joubert přijel za dvacet minut. Potřásli si se Sutanem rukama a muž si od něj nejprve vyžádal fotografii, kterou si uložil ve svém tabletu. Pak se začal ptát.

"Pohádali jste se?" zněla jeho první otázka. Sutan jemně přikývl.

"Ale jen trochu. Je to u nás na denním pořádku," vysvětlil Joubertovi. Ten si poznámku zapsal do tabletu.

"Kvůli čemu?" ptal se dál.

"Kvůli tetování," přiznal Sutan. Nelíbily se mu tyhle osobní otázky, ale nemohl nic dělat, pokud potřeboval pomoc.

"Kvůli manželskému tetování?" ujišťoval se druhý muž. Sutan opět přikývl.

"Zrovna jsem se na to chtěl zeptat. Jaké máte s manželem tetování?"

"No, právě že žádné," svěsil Sutan ramena. "Nestihli jsme se na něm ještě dohodnout."

"Takže hledání podle manželského registru můžu rovnou zavrhnout." Joubert poklepal prstem na dotykové obrazovce.

"Je mi to líto. Chtěli jsme z toho udělat výjimečnou událost na našich líbánkách," omluvil se Sutan. Bylo mu jasné, že tomu chlapovi je to jedno, jen dělal svou práci a ještě za prémie.

"Musíme jen přijít na jiný způsob, jak ho najít," řekl Joubert optimisticky.

Muži se rozloučili o pět minut později. Detektiv se omluvil, že musí do své kanceláře, odkud bude mít větší rozhled po městě a Sutan se opět posadil na lavičku před hotel. V ruce už třetí kafe za poslední hodinu. Když se mu rozezvonil telefon, nejprve nadskočil, ale pak si uvědomil, že k téhle melodii má přiřazeného otce a taky, že Tadeáš nechal svůj mobil na hotelu. Rozmýšlel se, zda-li má telefonát přijmout a nakonec se rozhodl pro ano.

"Ahoj, tati," pozdravil svého rodiče mile.

"Synu, jak se máš a jak probíhají líbánky? Omlouvám se, že jsem se s vámi nemohl rozloučit, ale víš, jak to je…" Hlas barona Amrulla staršího zněl omluvně a Sutan věděl, že to tak otec i myslí. Měl prostě hrozně moc práce. Důležité bylo, že za jeho mladých let si na něj čas vždycky našel. Až když dospěl, pustil se otec do své společnosti a nadací s vervou. Jak říkával: připravuji svému synovi dokonalé působiště.

"Celkem to jde…" povzdychl si Sutan. U otce nemusel mít strach, že by na něm loudil informace o jeho osobním životě. Jen jednou o tom kdysi mluvili a baron Amrull starší tehdy prohlásil:

"Věřím ti synu. Jednou si přivedeš manžela, který tě bude hoden a strávíš s ním celý život. V našem postavení musíme být opatrní, ale ty si vybereš dobře."

Když pak Sutan představil svému otci Tadeáše, muž se při seznamování stále usmíval. Neřekl o Tedovi jediné špatné slovo, ale ani dobré. Prostě se do jejich vztahu nepletl. A Sutan to tedy vzal tak, že si asi opravdu vybral správně. Tedy podle otce.

"Proč to říkáš tak sklesle? Stalo se něco?" zeptal se baron starší. Sutan nakrčil obočí a zvedl hlavu, která mu předtím beznadějí upadla skoro ke kolenům. Co se to s jeho otcem stalo? Snad nemluvil s někým cizím?

"Tati?"

"Ano?"

"Opravdu tě zajímá, co se stalo, nebo se ptáš jen… ze zdvořilosti?" Poslední dvě slůvka Sutan vyslovil opatrně. On sám byl ke svému otci velmi zdvořilý. Občas mu chybělo takové to typické špičkování mezi otcem a synem, ale chápal jejich postavení. Baron byl zkrátka diplomat každým coulem. Bohužel hodně často i v soukromí. Proto to Sutanovo překvapení. Poprvé se jeho táta zeptal na něco takového.

"Zajímá mě to, samozřejmě," odvětil baron. Sutan se podíval před sebe, na vchod do hotelu a pokrčil rameny, jakoby ho jeho otec mohl vidět.

"No právě teď jdou naše líbánky totálně do háje. Už dvě hodiny Tedyho hledám. Usnul jsem a on odešel a nechal v hotelu mobil a žádný vzkaz. Nejradši bych ho seř…." Sutan se zarazil. Neměl by se před otcem tolik rozjíždět. Když, ono se to těžko skrývalo. Tadeáš byl pro Sutana vším a v posledních měsících na nikoho a nic jiného nemyslel. Byl jeho život.

"Pohádali jste se?" zeptal se baron starší. Sutan přikývl a pak to doplnil i verbálně.

"Jo, pohádali. Kvůli tetování. Nemohli jsme se dohodnout na motivu. Ale nebyla to velká hádka, jen…" Sutan se opět zastavil v půli věty a zamyslel se. "Tati?"

"Hm?"

"Nikdy ses takhle nezajímal. Jsi to vůbec ty?" zeptal se neklidně. Na druhém konci linky se ozval smích.

"Neboj se, nikdo se nenapíchl na naši soukromou linku. Jsem to já." Zasmál se baron znovu. Když se uklidnil, pokračoval. "Uznávám, že máš pravdu. Nechtěl jsem se plést do tvých soukromých záležitostí, ale… Včera dorazil Ron. Mluvili jsme spolu dlouho do noci a…" baron se na chvilku odmlčel. V té pauze si Sutan vzpomněl, že mu otec říkal o Ronově návštěvě v LA. Prý se setkají, až budou jejich synové na líbánkách. "Nechci, aby sis myslel, že pro mě nejsi všechno. Jsi, Sutane, jen jsem to nikdy nedával tolik najevo. Ron Tadeáše a Tommyho nade vše miluje a vesměs jsme mluvili o nich, tedy hlavně o tvém manželovi. Vyprávěl mi, jak sis pro něj dojel do Monroe, jak jsi ho dobýval. Neměl jsem právo soudit tvé vztahy, protože jsem se o ně příliš nezajímal. Chtěl bych to napravit, protože někdy by ti možná mé rady mohly přijít vhod."

"Jen proto?" zeptal se Sutan se staženým hrdlem. Měl pocit, že se z otcových slov brzy rozpustí. Takhle otevřeně spolu snad ještě nikdy nemluvili. Proč to muselo být přes telefon?

"Jistě, že ne," řekl baron starší poněkud ostřeji.

"Já vím, tati," vyhrkl Sutan smířlivě. Víc po svém otci chtít nemohl. Alespoň zatím. "Děkuji ti," dodal už klidně.

"Fajn, takže jste se pohádali, ale myslíš si, že to nebylo tak moc, aby Tedy utekl," vrátil se baron starší k původnímu tématu. Sutan mu to odsouhlasil. Líbilo se mu, jak řekl jeho otec Tadeášovo jméno, bylo to milé a takové… rodinné.

"Mám strach, jestli ho někdo…"

"V Paříži ne, synku, tam se to nestává. Spíš se někde zapomněl, to se stává naopak často. Paříž je nádherná a snadno na každém kroku narazíš na něco, co tě odzbrojí. Nemohl jít třeba do nějakého muzea, nebo katedrály? Nesedí na nábřeží Seiny?"

"Já nevím, pořád se zdržuju u hotelu, kdyby se náhodou vrátil. Ale dostal jsem k dispozici jednoho detektiva, aby mi pomohl s hledáním," vysvětlil Sutan otci. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"Tati?" oslovil ho Sutan bojácně.

"Jen přemýšlím…" zase krátké ticho, než baron starší promluvil znovu. "Nenapadlo tě, podívat se, jestli Ted neplatil někde svou kartou? Možná použil tu s manželskou rentou."

"Cože? Na to jsem vůbec nepomyslel," zhrozil se Sutan nad svým vlastním lajdáctvím. Měl přemýšlet víc.

"Prostě se napoj na jeho účet a podívej se. Sice ti to neřekne, kde teď je, ale pokud si někde něco koupil, budeš mít aspoň nějakou stopu," uvažoval baron starší.

"Bože, tati, kdybys nezavolal, tak bych na to nikdy nepřišel. Děkuju ti!" Sutan málem zlíbal telefon, jak byl otci vděčný.

"Hlavně mi dej pak vědět, jak to dopadlo. Stačí zpráva, nechci, abys na mě musel při svých líbánkách myslet."

"Snad ho brzy najdu," posteskl si Sutan. Otec se tiše zasmál.

"Nikdy jsem tě nezažil zamilovaného. Je to zvláštní, slyšet tě takhle fňukat," dobíral si ho.

"Já nefňukám!" bránil se mladší baron.

"Nedělá to z tebe slabocha, synku, tak jsem to nemyslel," Sutan si nemohl nevšimnout, jak otec zvážněl. Chtěl ještě něco říct na svou obranu, ale uvědomil si, že by to vyznělo dětinsky. Jeho otec prostě musel pochopit, že se před ním v těchto záležitostech pořád ještě stydí. Teprve před chvílí se dozvěděl, že spolu mohou v budoucnu probírat i jiné věci než práci. Sutan věděl, že mu bude chvíli trvat, než si na to zvykne. Než spolkne svou hrdost a připustí, jak v Tedových rukách rychle měkne. Obrazně řečeno.

"Já vím, že ne. Nejsem na to prostě zvyklý," připustil mladší baron.

"To žádný muž, Sutane. Zvlášť ne ti, kteří obstarávají vůdčí pozice. Jak v pracovní oblasti, tak v té manželské. A myslím si, že je to tak odjakživa."

"Jo, o tom jsem už něco četl," přitakal Sutan.

"To ale neznamená, že nebudeš dávat najevo, co cítíš. Správný manžel by měl svůj protějšek ctít, respektovat, podporovat a chránit. A samozřejmě i usměrňovat, sem tam krotit a hlídat jeho manýry."

"Tedy žádné manýry nemá, táto," protestoval Sutan s úsměvem. Bylo opravdu zvláštní, slyšet svého otce mluvit o takových věcech. Sutan si na matku nepamatoval. Odešla, když byl hodně malý a otec se už neoženil. Měl jen známosti, o kterých samozřejmě také nemluvil. Kde tedy nasbíral své manželské zkušenosti?

"Nemá? Ale to je špatně. Jestli si nebyl nic koupit, tak ho nemůžeš vystopovat podle karty."

"Měl bych to jít zkusit," navrhl Sutan a otec se zasmál.

"Jistě, běž. Nechci tě zdržovat."

"Nezdržuješ mě. Jsem rád, že jsi zavolal a řekl mi… prostě, že jsi řekl všechny ty věci," přiznal Sutan nervózně.

"Když budete cokoliv potřebovat, klidně zavolej, synku."

"Ještě jednou díky, tati. A neříkej to prosím Ronovi, nechci, aby si dělal starosti," prosil Sutan.

"Samozřejmě. Věřím, že mého zetě brzy najdeš."

Sutan se s otcem rozloučil a zamířil zpět do hotelu. Na pokoji vytáhl svůj cestovní laptop a připojil se k osobním účtům. Jakmile se s Tadeášem vzali, jejich majetek se sjednotil. Ted sice moc velké věno neměl, ale to Sutanovi opravdu nevadilo. Dostal coby novopečený člen rodiny Amrullů svůj vlastní účet a kreditní kartu s takzvanou manželskou rentou. Šlo o nemalý finanční obnos, který musel Tedovi vždy vystačit na určitou dobu, ale vzhledem k tomu, že se o většinu nákladů staral Sutan, byly tyto peníze určené hlavně na Tedovo osobní potěšení. Sutan ho ještě nekontroloval, připadal si při zadávání hesla trochu jako slídil, ale pokud mu to mohlo pomoci zjistit, kde jeho manžel je, musel to udělat.

Když se přihlásil do hlavní databáze účtů, zadal ten se jménem Tadeáš a pak už jen čekal. Po chvíli se na monitoru vysvítila úvodní stránka a v pravém rohu konečný zůstatek na účtu. Sutan přivřel oči a tak trochu ho polilo horko. Muselo dojít k nějaké chybě. Naposledy převáděl na účet o dost větší obnos. Vlastně v zůstatku chybělo několik nul. Klikl na stránku s výdaji a hned mu před očima naskočila částka, díky které zalapal po dechu.

"Jeden milion, dvě stě padesát tisíc dolarů?" Bože, za co mohl jeho manžel utratit tak velkou částku? Koupil si snad auto? Jenže to by muselo jít minimálně o poslední model Ferrari, nebo spíš o takové, co se dokáže proměnit na letadlo. Jeden milion, dvě stě padesát tisíc…

"Tolik peněz, Tedy. Proč?" Sutana zachvátila paranoia. Co když si Ted ty peníze vybral někde ve městě a teď už byl na letišti a utíkal od něj? Co když to všechno byla lež? Jejich manželství, přitažlivost, láska…

Sutan se prudce postavil a notebook položil na stůl. Poté vyrazil ke dveřím a po cestě vytáčel číslo na detektiva, kterého mu přidělila americká ambasáda. Když opustil pokoj, třískl za sebou dveřmi. Po cestě k výtahu se pokoušel uklidnit, ale čím víc myslel na svého zrádného manžela, tím víc ho ovládal vztek. Do toho Joubertův telefon vyzváněl neskutečně dlouho. Jeho majitel se ozval až ve chvíli, kdy Sutan nervózně přešlapoval před výtahem, když na něj čekal. Jakmile se dveře otevřely, nahrnul se dovnitř, aniž by dal přednost poslíčkovi, který odsud zrovna vycházel.

"Promiňte, pane," omluvil se mu chlapec, přibližně v Tedově věku. Sutan zavrčel, že je to v pořádku, uvolnil mu cestu a pak se opřel o stěnu výtahu. I v tom zmatku a za zvuku Joubertova hlasu v telefonu si všiml, že poslíček nese nějaký obraz. Byl zabalený v hedvábném papíru a měl na sobě pečeť. Nejspíš nový přírůstek do chodby, napadlo ho a okamžitě tuhle záležitost pustil z hlavy.

"Jouberte?" oslovil detektiva.

"Barone, zatím nemám žádné nové zprávy, omlouvám se," oznámil mu detektiv.

"Možná už hledání nebude zapotřebí," zavrčel Sutan.

"Vážně? Manžel se vrátil? To je dobře, že jste mi to zavolal. Mám tu práce nad hlavu, tak se mohu pustit do jiných případů."

Sutan se zamyslel. Byl tak naštvaný, že by tomu detektivovi nejradši všechno řekl, prostě jen proto, aby si ulevil, ale došlo mu, že by to jeho bolest ani trochu nezmírnilo. Opravdu byla všechno lež? To, co viděl v Tedových očích, když se milovali, když se hádali? Nic z toho nebylo skutečné?

Prsten 38.

---

Adam střílel očima z jednoho nájemného vraha na druhého. Občas se podíval na Zoe, ale byl to vždy jen mžik, protože ho okamžitě bodla výčitka. Když viděl, jak tohle nevinné stvoření trpí za jeho touhu po spravedlnosti, starou čtyři roky, znovu se mu udělalo zle.

V dobré víře kdysi nabídl lordu Howardovi svou pomoc a naivně si myslel, že se jeho syn v přísných královských službách napraví, ale mýlil se. U toho muže náprava už nebyla možná. Byl zkažený do morku kostí. Adam neviděl to, co přímo bilo do očí.

"Pusťte ji. Žádný z mých mužů ani já se té dívky nedotkneme!" zavrčel Adam.

"A není to škoda?" zasmál se světlovlasý nájemný vrah. Adam zvedl obočí a naklonil hlavu do strany.

"Sami jste tvrdili, že není součástí plánu. Nemyslím si, že by po vás Charles chtěl zrovna tohle." Při vyslovení jména se muži napřímili. Pak se po sobě ještě rychle podívali.

"Takže to víte," řekl ten tmavovlasý.

"Jsem rád, že ze mě neděláte hlupáka." Zamračil se Adam. Načež se oba nájemní vrazi opět tajemně usmáli.

Edward a Nicholas byli stále ve střehu. Sice neměli své meče, ale tak nějak pořád stáli co nejblíže u Adama, aby ho chránili aspoň svým tělem.

"Jak se to vezme, lorde Lamberte," ušklíbl se světlovlasý zabiják. "Zatímco tady spolu vedeme tuhle příjemnou konverzaci, na vašem hradě si náš zákazník vyřizuje účty po svém. Koneckonců, načekal se dost dlouho, aby se dostal do hradu nepozorovaně."

Adam při každém slovu víc a víc otevíral oči, až je měl úplně vytřeštěné. Takže takhle to bylo. Charles jim nařídil, aby jeho a nejschopnější rytíře vylákali ven a sám se dostal do hradu. A kdy jindy, než při svatbě. Brána byla stále otevřená a snadno se tak mohl proplést mezi ostatními vesničany.

"Určitě blafují!" naklonil se k němu Edward. Adam byl úplně bledý, protože poslední informace a hlavně představa, jak vypadá v reálu, mu z těla sebrala veškerý život. Tommy byl na hradě. Sice s Neilem, Denisem a dalšími muži, ale jestli odvedl rodinu někam do věže a Charlesovi se podaří ho odsud vylákat, neměl šanci. Za ty čtyři roky se mohlo stát spoustu věcí. Adam se nikdy nepídil po tom, jak zdatný je Charles rytíř. Určitě nebyl čestný, ale vychytralý rozhodně a nejspíš se i zlepšil ve fyzické kondici. Tommy pořádně trénoval teprve poslední rok a půl. A mimo to, Charles měl výhodu okamžiku překvapení.

"Neblafují, Edwarde. Tohle je pomsta, dokonale promyšlená, plánovaná čtyři roky. Lord Howard mladší nemusí blafovat, aby mě vyděsil. Stačí, že je toho součástí."

"Pomsta?" zašeptal Nicholas nevěřícně. Adam pochopil, že nemá smysl svým mužům lhát. Setkali se s nefalšovanou lidskou zrůdností, tak na co jim mazat med kolem pusy. Stejně by se pravdu dřív nebo později dozvěděli.

Omluvně se zadíval Zoe do očí. Chtěl jí naznačit, jak moc ho to mrzí. Jeho nejbližší trpěli za něj a Charles si to moc dobře uvědomoval. Chtěl to tak a proto Adama nechal, aby se na to díval.

"Takže co bude, lorde Lamberte? Dáte si dvojku, trojku, nebo dokonce čtyřku?"

"Ani jedno!" zařval Adam. Začínal být pořádně vytočený. "Okamžitě tu ženu pusťte!" zasyčel. Vrazi se rozchechtali na celý les.

"Myslíte si, že vás poslechneme? Možná bychom si s tou maličkou mohli užít sami, než vám ji vrátíme. A dovolíme vám, abyste se díval," navrhl světlovlasý zabiják.

"Ne!" vyhrkl Adam. Bože, co měl dělat? Poslechnout je? Kde byli ostatní muži, aby zasáhli?

"Zoe, hlavně se neboj, ano? Všechno bude v pořádku!" Natáhl ruku před sebe ve snaze dívku uklidnit. Třásla se jak ratlík, v očích takový strach, až ho z toho polilo horko.

"Jistě, že bude. Jen si zašpásujeme a necháme ji jít. Náš zákazník mezitím vykoná to, co měl v plánu a všichni budou spokojení," zasmál se pro změnu tmavovlasý vrah. Adam už toho začínal mít plné zuby.

"Ani se jí nedotknete!" zavrčel.

"Vážně?" řekli oba zabijáci sborově. Poté si ten tmavovlasý k sobě otočil Zoe čelem a stiskl ve svých velkých prstech její drobounkou tvář. Oproti jeho rukám opravdu drobná byla. Dívka zatajila dech a zavřela oči. Rty měla pevně stisknuté. Její obličej vypadal jako tvář člověka, který čeká na vykonání rozsudku smrti. Adam tyhle výrazy moc dobře znal. Viděl několik poprav po boku svého krále a z každé si odnesl šrám na duši, zvlášť pokud šlo o člověka, který by si zasloužil mírnější trest, nebo měl početnou rodinu s velkým množstvím hladových krků a byl jediným zajišťovatelem jejich obživy. Zoe neprovedla nic, za co by musela být trestána, takže když ucítil ve svých očích slzy, ani se tomu moc nedivil.

Vrah si Zoe namáčkl na své tělo, děvče se začalo okamžitě bránit. Bouchalo ho pěstičkami do kamenné hrudi a prudce dýchalo.

"Nechte ji!" zařval Adam.

"Ani omylem. Minule si to za nás odbyl někdo jiný, takže to musíme napravit," odsekl mu druhý zabiják.

"Ne!" vyjekl Adam. Jeho rytíři se po něm nechápavě podívali.

"Někdo jiný, Mylorde?" zhrozil se Edward. Adam na okamžik pevně zavřel víčka a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

"Všechno, co tu dnes uslyšíte, si necháte pro sebe. Teď to nebudeme řešit!" zavelel šeptem. Rytíři přikývli, ale bylo to poněkud zdráhavé.

Adama vrátil do reality zvuk trhané látky. Prudce otočil hlavu na vrahy a Zoe v jejich zajetí a zjistil, že dívka má roztržený živůtek a zpod něj už vykukuje jen tenká bílá spodnička. Zoe nebyla nijak obdařená ženskými tvary, ale pořád to byla žena a pokud se tihle muži neštítili ani znásilnění muže, musela jim připadat po dvou měsících strádání v lese jako pořádně šťavnatý úlovek.

"Je pěkná!" kývl světlovlasý zabiják hlavou.

"To je!" přitakal mu druhý vrah, který se na malá Zoina ňadra, rýsující se pod látkou, mlsně díval. Adam stiskl zuby a z jeho hrdla vyšlo tiché zavrčení.

"Dejte ty svoje špinavý pracky pryč!" zařval. Než se jeho muži vzpamatovali, Adam se odpíchl od země a vyrazil proti zabijákům s holýma rukama. Bylo mu to jedno. Nikdo se nemohl dotýkat manželky jeho svěřence. Bohužel se zastavil stejně rychle, jako vystřelil ze svého stanoviště. Pod jeho bradou se objevila špička meče, který proti němu světlovlasý zabiják namířil.

"Už ani krok, nebo jí tím rozpářu od zdola nahoru!" zasyčel muž podrážděně. V tmavých očích bylo tolik krutosti, až se Adamovi sevřel žaludek.

Druhý vrah se tiše zasmál a zvedl k Zoiným ňadrům ruce. Přes látku spodničky je hrubě promnul a potěšeně při tom zamlaskal.

"Tohle nám přece nemůžete odepřít, Mylorde. Sám musíte vědět, jaké to je, když se nemůžete dlouhou dobu dotknout ženy. Pardon, muže," zasmál se. Zoe odvrátila tvář. Po tvářích jí stékaly tiché slzy. Ani nehlesla, jen plakala.

Adamovi se roztřásla kolena. Byl div, že se na nich ještě udržel.

"Ne, prosím, nechte ji být. Charles se mstí mně, ona s tím nemá nic společného," žadonil zoufale.

"Náš zákazník řekl, že si se zajatci můžeme dělat, co budeme chtít." Pokrčil světlovlasý muž rameny. Nespouštěl svůj pohled z Adama, kterému držel u krku meč. Druhou rukou svíral Zoina zápěstí za jejími zády, aby se nemohla pohnout, zatímco jeho kumpán se kochal její bledou kůží na krku a prsech. Když se dokochal, sklonil se a zvedl lem poničených šatů k jejímu pasu. Adam zalapal po dechu.

"Už dost, prosím!" zajíkl se přívalem vzteku a slz. Zoe měla oči stále zavřené, stejně jako ústa. Uvědomil si, že ji obdivuje. Nekřičela, nehysterčila jako jiné ženy. Jako kdyby byla smířená s tímhle krutým osudem.

"Mám přestat?"

"Ano, prosím!"

"Ale když ji neochutnám, tak se nedozvím, o co přicházím," ušklíbl se tmavovlasý zabiják. V okamžiku, kdy jeho ruka zamířila pod několik vrstev spodniček, Adam zatajil dech. Uslyšel za sebou šustění plášťů Edwarda a Nicholase. Nemohl se otočil, ale bylo mu jasné, že mu chtějí jít na pomoc. Špička meče se mu zaryla do kůže, až to zaštípalo.

"Řekl jsem, ani krok!" zavrčel světlovlasý vrah hrozivě. "Těžko jí pomůžeš, když budeš mít tohle v těle!" dodal varovně. Adam přesunul své oči zpět na Zoe, která stále ani nedutala. Snažil se vytušit z její tváře, jestli už zabiják dorazil ke svému cíli a zároveň se v duchu modlil, aby se mu to nepodařilo. Zrovna, když se nadechoval k dalšímu protestu, se odehrálo to, v co přestal doufat už někdy před půl hodinou. Že by jim mohl někdo přijít na pomoc.

Slyšel jen jakoby svištění, než mu došlo, že je to šíp. Respektive dva šípy. Každý přiletěl z jiné strany. Ale oba byly přesné a zasáhly svůj cíl. Špička toho, co proklál hruď tmavovlasého zabijáka se zastavila jen několik milimetrů od Zoiny tváře. Byla menší, než její věznitel, takže kdyby to schytala také, tak rovnou do hlavy. Oba muži se sesunuli k zemi a tam se poskládali přímo k Zoiným nohám. Dívka je následovala o několik vteřin později. Adam se po ní rychle ohnal a přitáhl si ji do náruče. I jemu se podlomila kolena. Podobnou úlevu zažil naposledy před čtyřmi lety.

Odtáhl Zoe pryč od těch zmetků a klekl si s ní do mechu. Zoe obmotala jeho silnou paži svými a pevně se k němu přitiskla.

"Už je dobře, má paní. Už jste v bezpečí." Pohladil ji Adam po vlasech. Z houští se konečně vynořili jeho muži, kteří oba zabijáky zasáhli. Jedna skupina přišla z pravda, druhá z leva, přesně jak jim nařídil, než se rozdělili. Byl na ně hrdý.

"Dotkl se vás?" zeptal se opatrně. Zoe zavrtěla hlavou.

"Nestihl to," zašeptala.

"Tak to je dobře, moc dobře!" přikývl Adam na oko spokojeně. Nebyl spokojený. Jeden z těch prevítů se jí dotýkal na prsou. Chtěl se zvednout a jít ho probodnout ještě aspoň desetkrát svým mečem, i když už byl mrtvý, ale musel se ovládnout. Teď si nemohl dovolit, být nepříčetný. Musel uvažovat rozumně.

"Pošlu vás se dvěma muži do vesnice. Schováte se u Gréty, dokud nevyčistíme hrad!" zavelel. Zoe se napnula.

"Ne! Je tam můj manžel a… Chci jít s vámi." Adama při slovech můj manžel luplo u srdce. Vzpomněl si, jak mu Tommy při loučení říkal, že to oni dva jsou manželé. Že bude Zoe milovat, ale jen jako matku svého dítěte. Nebyl to osten žárlivosti, který se mu zabodl do svědomí, ale výčitka. Zoe měla na jeho Tommyho mnohem větší právo, než on. Jednou pro vždy byla jeho ženou, uvědomil si, že by to měl začít konečně respektovat.

"Tak dobře, ale budete se držet dál," rozhodl. Poté nabral dívku do náruče a zvedl se. Následován svými muži se vydal k Morfeovi, na jehož hřbet Zoe vysadil, než se za ní vyhoupl sám. Rytíři se kolem něj rozestoupili.

"Všem patří můj obrovský dík!" zvolal k nim. Mezi muži to potěšeně zahučelo. Adam zvážněl. "Jednu bitvu jsme sice vyhráli, ale čeká nás další. Muž, který si tyhle dva najal, je teď na Bodiamu a ohrožuje ostatní pány. Nechal nás vylákat ven, aby měl volné pole. Pokud odhaduji správně smýšlení mého bratra a lorda Ratliffa, ukryli se se ženami do severní věže. Jakmile dojedeme do hradu, rozdělíme se stejně jako tady. John a Richard si vezmou na starosti své oddíly a pokusí se k věži nepozorovaně dostat přes hradby. Musíme zajistit, aby se uvnitř nikomu nic nestalo."

"Ano, pane!" zařvalo malé vojsko jako jeden muž. Zoe se víc schoulila do Adamovy náruče a pořádně ho objala. Jakýkoliv mužský hlas v její blízkosti ji děsil. Nejraději by si zacpala uši. Adam si toho všiml, ale počkal, dokud se nevydali na cestu, pak dívku pohladil po vlasech.

"Už bude dobře, maličká," konejšil ji.

"Proč to ti muži dělali a co ten, který je na hradě?" zeptala se Zoe slabým hláskem.

Adam jí stručně povyprávěl příběh o Charlesovi Howardovi, synovi počestného lorda Howarda, který propadl hazardu a dostal svého otce do velmi závažné situace. Zoe celou dobu poslouchala a občas slabě přikývla.

"Nezměnil se," zkonstatovala poté. Adam zavrtěl hlavou.

"Ne, nezměnil. Čtyři dlouhé roky to plánoval. Ví o mně a Tommym. A netuším, jak se to mohl dozvědět. Pokud by měl zvědy u krále, přišel by na to až při mé poslední audienci. Jeho plánování ale trvalo déle."

"Možná měl zvědy přímo na Bodiamu," napadlo Zoe.

"To bych si snad všiml…" zavrtěl Adam nevěřícně hlavou. Zoe se smutně pousmála.

"Co když jsem ten zvěd já? Od začátku mi věříš, i Tommy mi věří. Jeho sestra sice trochu pochybovala, ale pak také obrátila, když se dozvěděla, že mě její bratr znásilnil. Mohla jsem si to všechno vymyslet."

"Ty nejsi zrádce, Zoe," protestoval Adam.

"Ale jak to můžeš vědět? Vydali jste se mě hledat. Vzal jsi své nejlepší muže. Opustili jste kvůli mně hrad!" přela se s ním dívka.

"Pekařův syn viděl ty chlapy včera v lese a jeho otec se dnes prořekl před naším kuchařem. To, že jsi zmizela i ty, jsme se dozvěděli až po tom, co můj bratr poslal Edwarda přichystat koně. Našel ve stájích svázaného Martina. Chtěli jsme do toho lesa jet. Ti muži se před synem pekaře ukázali úmyslně, aby mě a mé muže vylákali ven. Jen ses do toho připletla."

"Ale i tak…" vedla si Zoe svou.

"Už dost, Mylady," pokáral ji Adam. "Se mnou se nediskutuje. Na to máte manžela!" zvedl jeden koutek do šibalského úsměvu.

"Copak můj manžel nediskutuje s vámi?" chytila se Zoe Adamovy hravé nálady, přesto, že byla jen dočasná.

"A jak," povzdychl si Adam. "To ještě něco zažijete," dobíral si ji. Zoe zvážněla a zadívala se před sebe.

"Bude v pořádku, že ano?" Adam stiskl křečovitě otěže v prstech a zastavil příval hrozivých myšlenek do své představivosti. Nesměl si připouštět nebezpečí, ve kterém se Tommy a vůbec celá jeho rodina právě teď nachází. Nesměl podlehnout paranoie ani smutku.

"Ano, bude. Všichni budou. Nikomu se nic nestane a také se nám podaří učinit spravedlnosti zadost," řekl rozhodně.

"Věřím ti, můj pane." Zoe pohladila Adama po hřbetu ruky, kterou ji u sebe držel. "Máš pro něj dost lásky za nás za oba a ta ho ochrání." Jakmile Zoe vyslovila poslední slovo, Adam cítil, jak se v jeho náruči sesunula o něco níž. Usnula.

Mírně se pousmál a zamyslel nad jejím krátkým výrokem. Ať ho převracel z jakékoliv strany, vycházelo mu jediné. Její proslov znamenal požehnání. Pro něj a pro Tommyho.

Prsten 37.

---

Vždy, když Adam někam odjížděl, slíbil Tommymu něco podobného. Společné chvíle. Přesněji… Intimní chvíle. Tommy přemýšlel, jestli existuje něco, co by na něj platilo ještě víc, než tohle, ale ať to bral horem nebo dolem, pořád mu z toho vycházelo, že je nenasytný sexuální maniak… A jeho poručník jakbysmet. A když doběhl do hlavní síně a podíval se do tváří svých blízkých, všem z toho očividně vycházelo to samé. Byl pryč je chvilku, ale i za tak krátkou dobu to určitě stihl s Adamem udělat minimálně dvakrát. Přesně tak se totiž tvářila jeho sestra. Nezáleželo na tom, že Adam odešel zhruba v polovině té chvilky a musel projít hlavní síní…

"Co na mě tak koukáš?" Tommy se na Elizabeth zamračil a žena jen zakroutila hlavou. To Tommyho namíchlo ještě víc. "Nekruť hlavou, El. Kdyby šel místo Adama Neil, chtěl bych vidět, jak statečně bys to snášela."

"Snášela bych to špatně… Asi jako Zoe, když vás viděla spolu," prohodila Elizabeth ledabyle. Tommy zvedl obočí, protože mu začínalo docházet, jak to jeho sestra myslí. Konečně to dávalo smysl. Zoe byla jediná urozená žena na Bodiamu, proto si ji Elizabeth tak oblíbila. A ženy vždy drží při sobě a vymýšlejí intriky, to mu vyprávěl Adam, protože strávil hodně času u dvora. Sestra byla naštvaná kvůli Zoe. Ztratila se jí kamarádka a nejspíš kvůli němu a Adamovi. Tommyho to samozřejmě také mrzelo, ale pořád mě takový zvláštní pocit, že kvůli tomu Zoe neutekla. Vlastně vůbec neměl pocit, že by utekla…

"Je tu Gréta?" vyhrkl a rychle se rozhlédl po všech přítomných v sále.

"Je dole," odpověděl jeho otec. Tommy svěsil ramena a posadil se na jednu z lavic u stolu. Byl to jenom záblesk. Napadlo ho, že by se Zoe potřebovala na něco zeptat Gréty z období její ztráty paměti. Bohužel to musel zavrhnout.

"Proč, Tommy?" zeptala se Elizabeth. Bratr zavrtěl hlavou a povzdychl si.

"Jen myšlenkové pochody…" zabrblal. Poté se zvedl a narovnal ramena. Slíbil Adamovi, že se postará o jejich rodinu, že ji ochrání. Bylo to tedy na něm.

"Půjdeme se schovat," zavelel. Všichni přistoupili blíž k němu.

"A kam?" nechápala Elizabeth.

"Do věže. Vchod je nedobytný…" navrhl Neil. Po jeho slovech zavládlo ticho. Každý si to pokoušel představit. Nikde ale nebylo úplně bezpečno, to věděli všichni.

"Dobře, jdu pro Lilith," Elizabeth se rozběhla k chodbě a za několik okamžiků už byla zpět se svou dcerou i s chůvou. Neil se pak ujal navigování.

"Pojďte za mnou!" řekl. Skupinka se vydala za ním k severní věži, která nabízela kromě přístupu na hradby i dva menší pokoje nad sebou. Rodina se naskládala do toho vyššího a jakmile Neil rozdal rozkazy rytířům, kteří na Bodiamu zůstali, zamkl se s ostatními ve věži.

"Nařídil jsem chlapům, aby oslavu pomalu ukončili. A mají za úkol zkontrolovat každého, kdo odsud odejde. Naštěstí vesničany znají, takže si snad někoho neznámého všimnou, pokud tu je," oznámil ostatním. Poté se společně s Tommym a Markusem vypravili na hradby, ze kterých bylo na nádvoří pěkně vidět.

Skutečně se lidé začínali pomalu trousit k bráně. A ani to nepůsobilo moc násilně. Hudba ještě pořád hrála, ale spíš už klidnější písně. Spoustu lidí si neslo uzlíčky s výslužkou, což byl také Neilův příkaz. Nechtěl, aby odešli s prázdnou, když už je odsud vyhnal předčasně. Bohužel, nebo bohudík mezi vesničany neviděli nikoho, kdo by jim připadal podezřelý, ať už vzhledem nebo chováním. A ani Tommy nikoho nepoznal. Pamatoval se, že chlapi, kteří ho napadli, byli vysocí. Jako hradní pán. Někdo takový by se ani v takovém davu, jaký panoval na nádvoří neztratil…

*

Adam zastavil Morfea a letmo ho pohladil za pravým uchem. Tu samou ruku pak zvedl a tím dal skupině svých rytířů najevo, aby se zklidnila.

Byli na okraji lesa, který nikdy nepůsobil tak děsivě jako právě teď. Přesto, že byl bílý den a nad hlavami jim zářilo odpolední slunce.

Muži se shromáždili na svých koních kolem pána a vyčkávali na další rozkazy. Edward ani nedutal, stále si vyčítal nedbalost strážných. Jak to tak ale vypadalo, lord Lambert už si na jejich drobnou při nevzpomínal. Anebo nechtěl vzpomínat.

"Pokud se celou dobu skrývají v lese, budou ho znát nazpaměť," zasyčel Adam. Nechtěl mluvit příliš nahlas. Spíš si to říkal jakoby pro sebe, protože většina rytířů ani nevěděla, koho jedou vlastně hledat, kromě novopečené lady Ratliffové. Možná bylo na čase, aby jim konečně řekl pravdu. Ne celou samozřejmě, ale jeho muži by měli vědět, co se tehdy stalo a že se tu potloukají dva zmetci, kteří napadli druhého pána.

"Mám podezření, že se v lese skrývá skupinka zbojníků. Jsou to spíš samotáři, protože jsou jenom dva, ale pokud lady Ratliffová uprchla do lesa, mohla by být ve velmi vážném nebezpečí," vysvětlil Adam svým mužům.

"Můžete nám ty muže popsat, Mylorde?" pobídl ho Edward. Adam se zamyslel nad tím, co mu říkal Tommy. Dokonce se na tom shodli se Zoe. Všechno mu pak vyprávěl.

"Měli by být vysocí jako já, jeden má světlé vlasy, druhý tmavé, víc nevím. Před dvěma měsíci tu přepadli lorda Ratliffa a brutálně zabili jeho koně."

"Cože?" vyhrkl jeden z rytířů v pozadí. Adam se tím směrem otočil.

"Byl jsem pryč, nevěděl jsem to a můj bratr nechtěl…

"Kdybychom to věděli, Mylorde, mohli jsme je jet okamžitě hledat a pochytat. Proč nám to nikdo neřekl?" ozval se další rytíř. Adam věděl, že mají pravdu. Ale bohužel musel schválit i Neilův přístup. Chránil především Tommyho i jeho. Nikdo se o znásilnění nesměl dozvědět, protože pak by bylo jasné, že jde o krevní mstu.

"Vystopujeme je teď. Nechci, aby se z Bodiamu dostalo cokoliv ven. Tohle je naše hrabství a tak si ho ochráníme sami," rozhodl Adam. Muži souhlasně zamručeli.

"Rozdělíme se na tři skupiny. Já, Edward a Nicholas pojedeme přímo, další čtyři muži pojedou z pravé strany, povede je John a z levé strany chci ve vedení Richarda. Snažte se ty muže nezabít, potřebuji od nich získat informace, proč se zdržují zrovna tady, jasné?"

"Jasné!" zvolali rytíři.

"A lady Ratliffové nesmí být zkřiven jediný vlásek!" rozkázal Adam ještě. Muži opět sborově souhlasili. Hned na to se dvě skupiny oddělily a vydaly na průzkum okrajů lesa. Adam se svými muži vyrazil přímo za nosem.

Po cestě se mu vybavil rozhovor s Neilem, když mu vysvětloval, kde našel zmasakrovanou Dioné. Bylo to jen kousek od otcovy studánky. Od místa, kde si před Bohem a před skrytýma očima lesních tvorů přísahali s Tommym věčnou lásku. Bolelo ho u srdce z toho, že někdo toto místo znesvětil. Že ho pošpinil svou přítomností a násilným činem.

Čím víc se k němu se svými rytíři blížil, tím větší měl chuť ty dva zabít. Uvědomil si, že tu za ty dva měsíce vlastně ani jednou nebyl a okamžitě si to začal vyčítat. Protože měl prostě strach se sem vydat. Bál se, že by neunesl tíhu Tommyho neštěstí a provedl něco hrozného. Jenže, kdyby to překonal, mohl ty zmetky chytit už mnohem dřív. Kvůli jeho zbabělosti se celá záležitost táhla tak dlouho.

"Pane?" Edward ho vytáhl z myšlenek. Všichni tři muži se zastavili a Adam se na svého rytíře ohlédl. Všiml si, že něco drží v ruce. Byl to kousek látky, ale ne jen tak ledajaké. Musela pocházet z panských šatů.

"Ukaž!" Natáhl po útržku ruku a pak jej promnul v prstech. Když viděl naposledy Zoe, měla na sobě béžové svatební šaty, ale tenhle kousek byl ze zelených. Obdivoval Edwarda, že si ho vůbec na takovém místě všiml.

"Není to moc otrhané…" Adam převracel látku v rukách. Aby ji někdo z šatů násilím vyrval, musel by mít sílu obra. "Byla na to použita dýka, nebo meč…" přivřel oči na čistý řez, který byl znatelný jen z jedné strany látkového obdélníku. "Pomohl si dýkou a zbytek odtrhl," vyhodnotil nakonec jejich úlovek.

"Lady Ratliffová?" ozval se Nicholas. Adam pokrčil rameny.

"Možná. Musela se ale před útěkem převléct, protože při obřadu měla béžové šaty." Adam věděl, že Zoe při sobě nosila dýku, však chtěla podříznout hrdlo Tommymu. Mohla být v nebezpečí a chtěla na sebe upozornit, tak si uřízla z šatů lem a pohodila ho tady. Jenže korespondovala by tato možnost vůbec s jejím útěkem? Třeba ani utéct nechtěla, třeba měla v plánu něco jiného…

Adam přivřel na drahou látku ve svých prstech oči a zamyslel se. Mohla by v sobě Zoe najít tolik odvahy, že by se do pomsty pustila sama na vlastní pěst? Na to mu připadala moc křehká a vystrašená. Jenže, byla to přece ona, kdo se potichu vplížil do Tommyho pokoje a přiložil mu ke krku čepel dýky. Možná neměla odvahu někoho zabít, ale zaútočit ano. To byly dvě rozdílné věci.

"Odteď musíme být opatrnější. Nikdo si nás nesmí všimnout," rozhodl Adam. Muži přikývli a pak opět vyrazili kupředu.

Když se před nimi objevila mýtina s kamennou pyramidou a tiše zurčící křišťálově čistou vodou, Adam zvedl ruku a všichni tři se naráz zastavili a sesedli z koní. Pyramida byla polorozbořená. Adamovi došlo, že musela utrpět při běsech, které se tu odehrávaly. Až bude po všem, přijde ji sem spravit, slíbil si v duchu. Nemohl ji nechat takhle. Byl to jeho a Tommyho symbol lásky. Pyramidy v Egyptě přece stály celá staletí a ta jejich byla postavená podle nich. Musela vydržet, i kdyby z ní zbyly jen základy, musela tu zůstat jako symbol něčeho pevného a silného.

"Tady se něco muselo stát…" promluvil jako první Edward. Adam i Nicholas na něj pohlédli. Adam kromě popadaných kamenů kolem studánky nic zvláštního neviděl.

"Mám z tohohle místa zvláštní pocit."

"Jaký pocit?" vyzvídal Adam na Edwardovi. Přece o tom nemohl vědět. Neil mu přísahal, že o tom incidentu nikdo jiný neví. Kromě nejbližších.

"Nevím, jak to vysvětlit. Je to špatný a dobrý pocit najednou. Jakoby se oba smíchaly dohromady a takhle na mě působí. Na tomhle místě se muselo stát něco strašného, ale taky krásného…" kroutil Edward hlavou. Adam se mu nedivil, že má takové pocity, měl totiž stejné, jen ve svém případě věděl, odkud pramení. Děsilo ho, že tohle místo stejně působí i na člověka, který tu předtím nikdy nebyl.

"To je studánka mého otce. To on tady tu pyramidu vytvořil," vysvětlil mu Adam. Edward na něj vytřeštil oči.

"Ale je rozbořená, Mylorde."

"Ano, spravím ji, až bude po všem."

"Je možné, že právě tady druhého pána přepadli?" zeptal se i Nicholas.

"Evidentně tu k něčemu došlo." Přivřel Adam na pyramidu oči. Musel dělat hloupého, nerad by se prořekl.

Muži se vydali k prameni a rozestoupili se kolem hromady kamení.

"Došlo tu k zápasu." Rozhlížel se Edward po zemi. Změti stop si všiml i Adam. Byly dost viditelné. Jenže za ty dva měsíce několikrát pršelo a přestože měli nad hlavami husté koruny stromů, které by všechny dešťové kapky nepropustily, stopy nemohly tak dlouho vydržet, aniž by nebyly porušené. Tyhle nebyly dva měsíce staré, byly nové. Možná jen pár hodin.

"Držte se u sebe!" nařídil svým mužům šeptem, zatímco se prudce rozhlížel kolem sebe. Museli být blízko. A už nebyli dva, ale tři. Dva muži a jeden rukojmí, respektive jedna. Najednou si byl Adam víc než jistý, že jsou sledováni. Cítil na sobě jejich pohled a cítil Zoin strach, tlumený dlaní přitisknutou na její ústech. Křičela by z plných plic, kdyby mohla.

"Pane?" zašeptal Nicholas. Adam se po něm ohnal přísným pohledem a zavrtěl hlavou. Pak se ještě ohlédl po Edwardovi, než se zhluboka nadechl.

"Pusťte tu ženu. Jste obklíčeni. Nemůžete odsud utéct. Nevyváznete živí," zakřičel z plna hrdla. Jeho společníci na něj vytřeštili oči, jako kdyby byl blázen. Pak se ale kousek od nich pohnulo kapradí. Nicholas a Edward se chopili svých mečů a prudce je vytáhli z pochev. Okamžitě zaujali bojový postoj před Adamem, připraveni chránit ho vlastním tělem.

"Slyšíte mě? Jsem lord Lambert, pán tohoto hrabství. Napadli jste mého svěřence a teď držíte svěřenku samotného krále. Pokud nechcete skončit v rukách královského kata, vzdejte se!"

"To vy se vzdejte. Ať vaši muži ihned odhodí meče, nebo ta krasotinka umře!" ozvalo se z kapradí.

Hluboký zastřený hlas Adama vyděsil. Když mu Tommy násilníky popsal, věděl, že nebude mít co dočinění s žádnými zbabělci, ale dokud neslyšel tenhle hlas, možná ještě trochu doufal, že by popis jeho svěřence mohl být přece jen přehnaný. Bohužel… nebyl.

Skupinka, složená ze dvou vysokých mužů a jedné křehké dívky, která jim svou výškou sahala sotva po ramena, vyšla ze svého úkrytu a postavila se proti druhé skupince, naprosto konsternovaných rytířů. Jediný, kdo dokázal udržet kamennou tvář, byl Adam. Uvnitř se ale třásl jak sulc. Tohle totiž nebyli zbojníci. Byli to nájemní vrazi. Obyčejný člověk je sotva kdy za svůj život potkal. Většinou se skrývali, protože byli svým vzezřením příliš nápadní. Naháněli hrůzu a vzbuzovali automaticky podezření. Svou práci ale dělali dobře. Neštítili se ničeho a byli schopní zacházet i do extrémů, pokud šlo o splnění rozkazu. O tučné odměně nemluvě. Zadarmo by to nedělali. Někdo jim musel královsky zaplatit, aby Tommymu provedli ty hrozné věci…

"Poslechněte je!" nařídil Adam svým mužům. Edward a Nicholas se zdráhali, než položili své meče na zem. To samé udělal i Adam se svým. Dýka pod Zoiným krkem byla příliš výmluvná.

Dívka se dívala Adamovi přímo do očí. Nebyla v nich žádná výtka, jak očekával. Neutekla, chtěla se jen pomstít sama. Znamenalo to tedy, že by mohla konečně jejich tajný vztah přijmout?

"Tahle žába je mimo plán, možná ji ušetříme," pověděl jeden z mužů. Byl to ten tmavovlasý. Oba zabijáci měli tmavé oči a ostře řezané rysy ve tvářích. Šel z nich strach. Jejich těla byla vypracovaná. Pod jednoduchými dlouhými koženými kabáty se rýsovala široká ramena, silné paže a kamenné hrudníky. Pokud bude chtít oba vrahy zabít, bude je muset napadnout zezadu, nepozorovaně a to mu nepřišlo fér. I když, bylo fér znásilnit nevinného kluka? Který proti nim neměl vůbec žádnou šanci?

Nelíbilo se mu, co dostali za úkol. Nájemní vrahové většinou zabíjeli lidi na zakázku. Čistě a jednoduše, tak aby po nich zůstalo jen minimum stop, nebo vůbec žádné. Tohle bylo hrozně zvláštní. Použili drogu, pak znásilnili Tommyho a donutili ho, aby znásilnil Zoe, kterou někde nejspíš chytili po cestě. Zoe nebyla v plánu. Byla součástí jen jako náhodné pobavení. Samozřejmě, že byl rád, že Tommy žije, ale tohle se mu prostě nelíbilo. Nedávalo to vůbec žádný smysl.

"Kdo si vás najal?" zamračil se, zatímco muži se na sebe rychle podívali.

"Neprozrazujeme své zdroje příjmu, lorde Lamberte," ušklíbl se ten se světlými vlasy. Adam věděl, že nemá šanci ty muže vytočit, nebo zmást. Tihle lidé, mezi nájemnými vrahy bylo i plno žen, se učili zabíjet od mala. Byli dokonale soustředění a připravení na jakoukoliv překážku. Nic je nemohlo rozhodit.

"Tak mi řekněte, co chcete po mně. Co mám udělat, abyste tu ženu pustili?" zeptal se Adam netrpělivě. Jestli budou zacházet do detailů, může se s utajením pravdy rozloučit.

"Nechcete si zašpásovat? Vy a vaši nohsledi?" Vrazi se oba najednou rozchechtali, jako kdyby řekli bůh ví jak dokonalý vtip. Adamovi rytíři po sobě nechápavě koukali a Adam měl co dělat, aby se nepozvracel, jak se mu najednou udělalo špatně. Zoe sebou zamlela a tmavovlasý muž jí přitiskl ostří víc na krk. Těžce polkla. Adam se jí snažil očima naznačit, že se jí on ani jeho muži nedotknou. A hodlal to dodržet, i kdyby se dělo cokoliv.

"Nechceme!" zabručel Adam, jakmile se vrazi dosmáli.

"Ale to je škoda. Taková krásná a mladá, téměř nedotčená…" zamlaskal světlovlasý muž jakoby nespokojeně.

"Okamžitě ji pusťte a chci vědět, kdo si vás najal!" pokusil se to Adam zamluvit, než by si jeho rytíři všimli, že se slůvkem nedotčená zaznělo i téměř.

"Možná by jste se měl zeptat trochu jinak," navrhl druhý vrah.

"A jak?" štěkl Adam.

"Třeba ne, kdo si nás najal, ale co všechno má ještě v plánu," ušklíbl se světlovlasý muž tajemně. Adam se podíval po svých rytířích a oni po něm. Proč mu to znělo tak moc zlověstně? Co se za těmi slovy skrývalo?

Song dne - Pentatonix

Daft Punk Medley ;)

Jack - nové foto

Jack vypustil další foto. Netuším, jestli ta tetování na rukách jsou pravá, ale pokud ano... kdo z lidí pro něj důležitých bude asi narozený ve Váhách? ;)

zdroj: Jackův FB

Prsten 36.

Tak už se nám to pomalu a jistě blíží k závěru ;)

---

Když Tommy vešel do hlavního sálu, stále na sobě cítil dotek Adamových dlaní. Adam nejdřív protestoval, ale Tommy ho přesvědčil. Přesto opětovné setkání v novém doupěti hříchu trvalo jen krátce. Adam nechtěl, aby se ten den ještě viděli o samotě. Prostě mu to nepřišlo vůči Zoe fér. Mezi ostatní se vraceli každý zvlášť. Tommy přišel do síně první.

"Kde je Zoe?" zeptal se šeptem sestry, když se usadil ke stolu. Žena na něj pohlédla a přivřela oči.

"Schválně, že vím, kde jsi teď byl," řekla přísně. Tommy zavrtěl hlavou a usmál se.

"Schválně, že to neuhádneš." Tvářil se, jak moc je nad věcí. I když samozřejmě nebyl. Nikdo dnes neměl náladu na to, aby ho podporoval. Prostě už nechá Adama být a zítra si to snad vynahradí, usmyslel si.

"Možná neuhádnu kde, ale s kým ano." Zamračila se Elizabeth.

"To je moje věc."

"To nikdo netvrdí, ale zrovna dneska? To nemá rozum ani tvůj poručník?" rozčílila se Elizabeth. Pochopitelně se snažila šeptat, ale o to víc agresivněji to působilo.

"Nic se nestalo, jen jsem s ním potřeboval o něčem mluvit," hájil se Tommy. O té dopolední schůzce sestra vědět nemusí.

"Tommy. Oba žijete na tomhle hradě. Musíte spolu mluvit i před ostatními, nebo to bude vypadat podezřele. Lidé tady to asi všichni vědí, ale tam dole ne…"

"Já vím." Tommy se zatvářil ublíženě a sklonil hlavu. "Promiň," zabručel. Elizabeth zavrtěla hlavou.

"Mně se neomlouvej. Jde mi jen o vaše dobro. Nechci o vás přijít, chápeš?"

"Ano." Přikývl Tommy. Když zvedl hlavu, do síně se zrovna vrátil Adam. Podívali se na sebe, usmáli a celkem to i působilo jako normální oční pozdrav poručníka a jeho svěřence. Tommy měl ovšem sto chutí zařvat na celý sál, jak byl ve skutečnosti vynervovaný. Dnes to vydrží, zítra už se kolem nich tolik lidí motat nebude a všechno se vrátí do starých kolejí. Musel se tím uklidňovat.

Začínal si připadat jak nějaký zvrhlík a šílenec v jednom. Čím víc mu byl Adam odpírán, tím víc po něm toužil. Když ho viděl, jak kráčí svou sebejistou chůzí ke stolu, když si představil jeho rozvlněné boky pod svýma rukama…

"Tommy? Kde je tvá manželka?" vstoupila mu Elizabeth do představ. Zatřásl hlavou a podíval se na ni. Vlastně jí byl za vyrušení vděčný. Cítil tlak ve slabinách od chvíle, kdy si s Adamem očima naznačili, že se sejdou v jejich úkrytu. A ani tam si od napětí bohužel neodpomohl. Realita byla dobrá studená sprcha.

"Manželka? Na to jsem se ptal já tebe, když jsem přišel," připomněl sestře.

"Aha. No, já nevím. Odešla chvilku po tobě a ještě se nevrátila." Pokrčila Elizabeth rameny. Tommy se rozhlédl po síni a pak se zvedl.

"Podívám se po ní," oznámil sestře. Celou dobu na sobě cítil Adamův pohled.

Nejprve došel do Zoiny komnaty, tam ji však nenašel. Podíval se i do svého pokoje a Adamova, prostě jen pro jistotu, ale ani v tomhle případě nebyl úspěšný. Nakonec se vypravil mezi vesničany na nádvoří, kde vládlo mnohem větší veselí než v hlavní síni. Nemohl se tomu divit. Všichni ti lidé si mysleli, že oslavují svatbu z lásky, ne z rozumu. Když se proplétal mezi tančícími lidmi, poddaní mu ustupovali z cesty a klaněli se. Někteří mu i gratulovali a přáli hodně štěstí.

Bezradný se vrátil za svými příbuznými do hradu. Okamžitě se kolem něj utvořil hlouček jeho nejbližších a všichni se ho vyptávali, kde Zoe je. Jen krčil rameny a vrtěl hlavou.

"Já opravdu nevím. Díval jsem se všude," přísahal se zvednutou rukou.

"Jestli vás viděla a teď někde trucuje…" zavrčela Elizabeth.

"I kdyby… Ví o nás, musela s tím počítat!" štěkl Tommy. Sestra ho probodla zlostným pohledem, Adam povzbudivým. Zrovna se nadechoval, že navrhne společné hledání, když se ke skupince připojil Edward, jeden z rytířů s vyšší hodností.

"Pane?" oslovil Adama opatrně. Hradní pán šel s Edwardem stranou.

"Co se děje?" zeptal se netrpělivě.

"Zaslechl jsem mezi vesničany podivné řeči," zamračil se mladý lord, přibližně stejně vysoký jako Adam. Od té doby, co spolu bojovali a muž si dovolil na svého pána zaútočit ve cvičném boji a dokonce ho zranil, si byli o něco bližší, než ostatní rytíři. Paradoxně mezi nimi vládla důvěra.

"Jaké řeči?" zpozorněl Adam.

"Prý se v okolí potlouká skupinka podezřelých chlapů. Nejvíc se schovávají v lese. Syn pekaře byl včera sbírat chvojí a narazil na jejich tábořiště. Bylo čerstvé. Když se pak vracel, zahlédl dva muže, kteří právě ulovili srnu. Byli tak nadšení ze svého lovu, že si ho vůbec nevšimli. Hned to řekl otci, ale ten z toho nic nedělal, akorát se dnes prořekl před naším kuchařem."

Jakmile Edward domluvil, Adam mu položil ruku na rameno a opřel se o něj. Šly na něj mrákoty. To by totiž znamenalo, že ti lotrové byli celou dobu blízko hradu.

"Jste v pořádku, pane?" zeptal se Edward starostlivě.

"Ne, nejsem." Zavrtěl Adam hlavou. V tu chvíli k němu přistoupil Neil.

"Adame? Co se stalo?" Muž podepřel bratra pod lopatkami a přebral si ho od Edwarda.

"Co jsi mu řekl, Edwarde?" zadíval se na rytíře vyčítavě.

"Nic, Mylorde. Jen, že se v lese potulují nějací dva chlapi a včera je jeden mladý vesničan viděl, jak ulovili pánovu srnu."

"Cože?" vyhrkl Neil a střelil pohledem po Adamovi. Okamžitě pochopil jeho bledost a šok, který se mu promítnul v očích.

"Pořád jsou tady," zašeptal. Adam jen těžce přikývl. Neil zvedl hlavu k Edwardovi a zamračil se.

"Běžte přichystat koně. Chci aspoň deset mužů, těch nejschopnějších," nařídil mu.

"Mylorde?" zatvářil se Edward nechápavě. Neil se mu nemohl divit, že je překvapený. O přepadení věděla jen hrstka lidí. Respektive o skutečném účelu přepadení. Protože se o něm dál nemluvilo, jistě ho všichni pustili z hlavy. Nikdo nemohl tušit, co se odehrává mezi pány.

"Prostě to udělej, deset mužů, v plné zbroji," poručil mu Neil a poté odvedl svého bratra ke stolu.

V síni díky Neilově příkazu zůstali jen zasvěcení. Tommy k Adamovi okamžitě přiskočil a vyděšený se podíval na Neila.

"Co se stalo, Mylorde?" Pohladil Adama po bledé tváři.

"Musí se jenom vzpamatovat," odpověděl mu Neil příkře. Elizabeth na manžela přivřela oči.

"Mluv, drahý. Hned!" založila si paže na prsou. Lili z chůviny náruče začala k matce natahovat ruce, tak si ji nakonec přebrala.

"Proč se mračíš, maminko?" ozvalo se dítě. Momentálně si ho ale nikdo moc nevšímal. Neil si shlédl všechny přítomné, včetně Tommyho, který jeho bratra hladil po vlasech a tichými slůvky ho uklidňoval.

"Pořád jsou tady," oznámil všem opatrným hlasem. Bál se to vyslovit nahlas a pořádně, stejně jako předtím. Nechtěl, aby vznikla panika.

"Kdo?" pozvedla Elizabeth obočí. Neil švihl očima k Tommymu a zpátky. Žena se prudce nadechla a nechala svá ústa dokořán otevřená.

"To nemyslíš vážně? Chceš říct, že byli celou dobu v Sussexu? A ještě někde tady poblíž? Celé ty dva měsíce? V blízkosti našeho dítěte?"

"Nejspíš." Pokrčil Neil rameny. "Já nevím, jestli tu byli pořád, ale důležité je, že teď tu jsou. Včera je někdo viděl v lese. Pověřil jsem Edwarda a nejlepší muže, aby se přichystali. Musíme je chytit a…"

"Zabít!" dokončil to Tommy.

"To ne!" zaprotestovala Elizabeth.

"A co jiného, El?" rozčílil se Tommy. "Chceš je dovést ke králi a říct mu pravdu? Jestli je Annina teorie správná, veškerá hanba půjde na naši rodinu!"

"To já přece vím, ale… Je to nebezpečné…" hájila Elizabeth své zájmy. Adam v Tommyho rukách se lehce pohnul a podíval na svého bývalého svěřence.

"Ani neuvažuj o tom, že půjdeš taky."

"Půjdu!" zavrčel Tommy.

"Ne!" odbyl ho Adam tvrdě a vymanil se mu z dlaní. Když se postavil a narovnal, opět to byl ten sebevědomý a hrdý rytíř, jak ho všichni znali. Nikdo se nemohl divit, že na něj přišla slabá chvilka. Přiblížil se čas jeho pomsty. Ani Adam netušil, že by to mohlo být tak brzy.

"Jdu já a moji muži. Všichni ostatní zůstanete tady a budete na sebe vzájemně dávat pozor. Můžeš se postarat o ženy, Tommy," navrhl mu Adam. Ovšem způsobem, který nepřijímal žádné protesty. I tak to Tommy zkusil. Přece nenechá jít Adama samotného. To jeho napadli a znásilnili…

"Ty si myslíš, že tě teď nechám jen tak odejít? A ještě, když se chceš za mě mstít? Jsi rozčilený, snadno uděláš nějakou chybu…"

"Thomasi dost!" okřikl ho Adam. Všichni se postavili do pozoru, včetně malé Lili. Samozřejmě obrazně řečeno. Dívenka na svého strýce valila své velké oči, ani nedutala. Do síně zrovna vtrhl Edward s vyděšeným výrazem ve tváři.

"Mylorde!" zamířil rovnou k Adamovi. "Našli jsme ve stájích spoutaného Martina," oznámil mu udýchaně.

"Co prosím?" vyjekl Neil. Adam chtěl také, ale bratr ho předběhl.

"Nic mu není, jen…"

"Mluv!" okřikl ho Adam, protože viděl, že se rytíř zdráhá.

"Prý ho svázala lady Ratliffová, pane. Pak si vzala koně a odjela."

"Cože? A kam?" To už se do toho vložil i Tommy.

"To Martin neví. Nic mu neřekla," vysvětlil mu Edward. Adam se zhluboka nadechl.

"Jak se u všech svatých mohlo podařit ženě ve slavnostních šatech dostat nepozorovaně z hradu a ještě na koni?" probodl rytíře vražedným pohledem. Muž sklonil hlavu a kousl se do rtu.

"Všichni se baví, Mylorde. Na nádvoří je mumraj. Určitě byla zahalená v plášti, jinak by si ji někdo všiml," hájil své muže na stráži, kteří právě v Adamových očích definitivně selhali. Jediný, kdo se na rytíře podíval soucitně, byla Elizabeth. Ten muž byl vždy věrný voják a sloužil svým pánům, jak nejlépe uměl. Nemohl tušit, co se mezi pány hradu děje. A hlavně, nikoho by nenapadlo, že bude chtít Zoe utéct. Protože tohle jako útěk vypadalo.

"Běžte připravit koně, Edwarde. Jak vám nařídil můj manžel," chopila se rychle slova, dřív, než by to udělal někdo jiný. Rytíř se poklonil a odešel.

Elizabeth předala vyděšenou Lili chůvě, aby ji odnesla. Jakmile bylo dítě z doslechu, otočila se na Adama a svého bratra.

"Jestli Zoe utekla, tak k tomu musela mít důvod a mě napadá jediný, snad ho nemusím říkat nahlas. Není na místě děsit nevinného muže, který s našimi problémy nemá nic společného."

"Stráž u brány nebyla ve střehu. To je porušení pracovních povinností." Zamračil se Adam. "Jestli se Zoe dostala tak snadno ven, mohli se ti zmetci dostat stejně snadno dovnitř. Nejsme v bezpečí!"

"Co se to tu děje?" Do síně právě vstoupil Markus s Katherine, kteří se byli podívat na nádvoří. Srazili se ve dveřích s Edwardem, jenž se dvojici krátce poklonil a spěšně odešel. Na nádvoří to vypadalo normálně, lidé pořád tančili, jedli a pili, nikdo z nich neměl ani tušení, co se děje přímo v hradu.

Všichni přítomní se po sobě podívali a pak se Adam ujal slova. Na hádky nebyl čas. A na skutečnou pravdu také ne.

"Po lese se potulují zbojníci. Nejspíš jsou to ti, co napadli Tommyho," vysvětlil Adam Markusovi. Starší muž přikývl a podíval se na syna.

"Kde je tvoje choť, Thomasi?" zeptal se klidně. Tommy zalapal po dechu. Bohužel, ať se podíval na kohokoliv, nenašel u něj žádnou pomoc. Nedokázal najít výmluvu, kterou by otce uchlácholil.

"Odjela," špitl.

"Odjela? A kam? Právě jste se vzali," podivil se Markus.

"Je možné, že…" začal Tommy opatrně. Adam mu položil ruku na rameno.

"Asi nás viděla. Před chvílí jsme se tajně sešli v mém pokoji," zalhal. Jejich skryté místo muselo zůstat neprozrazené. Aspoň něco chtěl zachránit.

Markus přivřel oči a založil si ruce na prsou.

"Vy jste jí to neřekli?" Střílel z jednoho muže na druhého přísnýma očima.

"Ale ano, řekli. Upozornil jsem ji na to…" bránil se Tommy. Čím déle na něj otec koukal, tím víc si byl jistý tím, že něco tuší. Chtěli před ním jeho znásilnění zatlouct, ale Zoe byla mimo plán. Stačilo, aby se Markus dozvěděl, že nedorazila na hrad jako spořádaná šlechtična a mohlo být po tajemství.

"Nezlob se, Markusi, musíme vyrazit. Třeba ji ještě doženeme a je nutné chytit ty grázly," rozhodl Adam.

"Jdu s tebou!" otočil se k němu Tommy rázně.

"Ne! A nebudu se s tebou o tom už dohadovat. Máte s Neilem na starosti hrad. Odveďte ženy do bezpečí. Jestli se dostali sem, bude to zapotřebí." To byla Adamova poslední slova, než se rozběhl do svého pokoje pro výzbroj a plášť.

Tommy chtěl vyrazit za ním, ale Elizabeth ho zadržela.

"Měl bys ho poslechnout."

"Už není můj poručník!" vztekal se Tommy.

"To nevadí, pořád je pánem hradu a jeho slovo je svaté. Mimo to má pravdu," bránila Adama. Tommy pevně semknul rty a nakrčil bradu.

"Co když se mu něco stane? Chceš, abych ti nadosmrti vyčítal, že jsem se s ním nemohl rozloučit?"

"Tommy," zašeptala Elizabeth.

"Tak se vžij do mé situace, El, prosím…" Tommy se zadíval i na svého otce, Neila a Katherine. Copak ho nedokázali pochopit?

"Pusť ho za ním," zabručel Markus rezignovaně. Elizabeth jen zavrtěla hlavou a pustila Tommyho loket. Muž se rozběhl k chodbě a pak rovnou k Adamově komnatě.

Když vpadl dovnitř, Adam na něj zůstal nevěřícně zírat.

"Máš plnit moje rozkazy, tak co tu děláš?" zavrčel. Tommy udělal odhodlaný krok kupředu a pak se vrhl Adamovi kolem krku. Adam šokem upustil na zem svůj plášť, ale jakmile se vzpamatoval, pokusil se Tommyho odstrčit. Bohužel, čím větší sílu vynakládal, tím víc se ho Tommy držel jako klíště.

"Nedělej to. Neodháněj mě od sebe. Co když je to naposledy, co se tě můžu dotýkat!"

"Neříkej nesmysly!" pokáral ho Adam. Navzdory svému protestu se přestal s Tommym prát a spustil ruce podél těla. Pak je pomalu zvedl a objal menšího muže kolem pasu.

"Jestli se mi nevrátíš v pořádku, přísahám, že tě budu navždycky nenávidět."

"Tommy, tohle není legrace. I ty budeš v nebezpečí. Jestli ty chlapy v lese nenajdeme, bude to znamenat, že jsou tady."

"Proč nemůžeme jít spolu?"

"Protože je tu pořád možnost, že se sem ještě nedostali a hrad je bezpečnější, než…"

"Musíš se mi vrátit, rozumíš?" vyhrkl Tommy. Adam v jeho hlasu vycítil pláč. "Nemůžu bez tebe žít, jsi moje všechno. Já vím, že tohle spíš říkají ženské, když se loučí se svými manželi, ale… ty jsi taky můj manžel! Jsi jediný, koho jsem do svého života před Bohem pustil a já vím, že Bůh nám to přeje. Budu Zoe milovat, jako matku mého dítěte, ale moje srdce patří navždycky tobě. Jestli se ti něco stane, moje srdce to nepřežije."

"Uklidni se, lásko, já se vrátím." Adam stiskl pevně víčka, protože i jemu se do očí nahrnuly slzy. Tohle přece nebylo skutečné loučení. Odcházel jen pochytat ty bídáky, kteří jeho milému ublížili. Vyřídí si to s nimi a zase se za ním vrátí. A určitě se mu podaří dostihnout i Zoe a pak si o tom všichni pořádně promluví a pokusí se vymyslet nějaký přijatelný plán. Nebyl důvod k slzám.

"Slyšíš, Tommy? Přestaň plakat!" napomenul ho. Pak ho od sebe jemně odtáhl a v dlaních sevřel jeho vlhké tváře. Tommyho oči byly zakalené, nemohl se na něj dívat, když plakal. Najednou se mu nikam nechtělo. Čím déle bude v tomhle pokoji, tím hůř se mu bude odcházet.

"Pochytám ty zmetky a vrátím se za tebou, to ti přísahám, lásko moje. Nezůstaneš tu sám, to nedopustím!" slíbil mu.

"Polib mě, prosím," žadonil Tommy. Adam bez řečí přitiskl své rty na jeho a znovu ho pevně sevřel v náruči.

"Postarej se o naši rodinu, ano?"

"Postarám," přikývl Tommy. Adam ho pohladil naposledy po zádech a zadečku a než se odtáhl, zašeptal mu do ucha svůj osobní slib:

"Až se vrátím, utahám tě jako kotě." Poté sebral ze země svůj plášť a přehodil si ho přes ramena. Tommy si všiml, že si stihl vyměnit slavnostní kabát za cestovní. Byl z vypracované kůže, tudíž pevnější a pro bojovou výpravu ideální.

Věnovali si poslední pohled, než Adam opustil svůj pokoj a Tommyho v něm zanechal samotného. Blondýn se do hlavní síně vrátil o několik minut později…