Krvavý polibek 37.

Pokud mě někdo sleduje na FB, mohl dnes v noci zaznamenat velmi pozitivní zprávu, co se týče této nekonečné povídky. Včera jsem Krvavý polibek dokončila a do konce víkendu se budu snažit zveřejnit všechny zbylé díly.

V závěru povídka tak dlouhá není, spíš to tak jen působí, protože jsem ji psala opravdu velmi, velmi dlouho. Asi bych měla poděkovat nemocenské dovolené, kterou nyní absolvuji. Jen co se mi udělalo trochu lépe, vrhla jsem se na dopsání, ať už ten výsledek dopadne jakkoliv :)

Určitě připravuji doslov, hned po uveřejnění posledního dílu, kde bych se ráda vrátila k průběhu psaní, k námětu, k mým pohnutkám a pocitům atd.

Připravte se na to, že teď už to bude pořádná jízda :D

---

Minerva prohledala s pomocí skřítků celé Bradavice, ale po Shahovi, jako kdyby se slehla zem. Snape to vzal podrobně v jeho komnatách, snad čekal nějaký vzkaz, nebo jiné vodítko, ale ani on nebyl úspěšný a na konci svého urputného hledání si musel připustit, že jediné, co cítí, je čiré zoufalství. Proč a kam Sareh zmizel? Byl to výsledek jeho vlastní iniciativy, nebo někoho jiného? A co s Harrym a novým postojem, jenž vůči němu zaujal?

Harry už dlouho nebyl Potterem, ne ve Snapeově podvědomí. A stejně jako bledl právě tento odstup, sláblo i přesvědčení o tom, že by tu neměl být. Severus samozřejmě nevěřil na zázraky a lidé jako on nedostávali druhé šance. A co se vrátil, nemohl přistoupit na to, že by se s tím smířil, i když měl jen málo času o tom přemýšlet, s tím rošťákem po svém boku, ale pokud by k sobě měl být konečně upřímný, opravdu vrátit se na onen svět už se mu prostě nechtělo. Nemohl tu toho zbrklého Nebelvíra nechat samotného. Potřeboval dohled, potřeboval chránit, možná i před sebou samým, protože jeho eskapády, s rituálem vzkříšení v čele, se mohly vždy obrátit proti němu.

Harry. Jeho Harry. Byl opravdu jeho, nebo o něj právě nadobro přišel? Byl jeho alespoň předtím? A Sareh, povedený mladší bratříček - kde se toulal? Proč k němu nemohl být upřímný aspoň on?

Severus tomu začínal rozumět. McGonagallová měla pravdu. Jeden emocionální projev vůči němu se rovnal šílenství, dva už si zasloužily řádnou pozornost. Dva už nemohly být náhodou. Tolik toužil po pohledu do očí své matky, třeba jen namalované. Potřeboval slyšet její hlas, nechat se znovu ujistit o tom, že je barbar, když pohrdá lidstvím kolem sebe. Nedokázal to říct sám, ale stačilo by mu, kdyby to vyslovila ona. Miluješ ho… je oba.

Přivolal si skřítku Mimi, aby jí oznámil, že potřebuje mluvit s ředitelkou. Bez neviditelného pláště a letaxového spojení se odsud nemohl hnout. Když přeochotný tvoreček s typickým puk zmizel, Severus se usadil do bratrova oblíbeného křesla a mimoděk vzal do rukou knihu, jež ležela na malém kulatém stolku vedle. Otevřel ji někde v polovině, byla tam záložka v podobě úzkého proužku pergamenu a očima přelétl několik řádek.

Srdce se mu divoce rozbušilo, ruce však zůstaly ztuhlé a stejně víčka. Za celou dobu, co na text civěl, ani jednou nemrknul. Tohle nemohla být pravda, určitě ne!

Severus pročítal řádky pořád dokola. V jednu chvíli přestal a zběžně se podíval na obálku knížky, snad jen, aby se ujistil. Pak s pozvednutým obočím pokračoval na již otevřené stránce dál.

Tohle přece Sareh nemohl myslet vážně. Jeho bratr byl poněkud lehkovážný, to už Severus věděl a také si uměl odvodit původ takových genů (Eileen Princeová s tím neměla nic společného), ale aby se nechal unést až takovou absurditou? V první řadě Sareh neznal zdejší poměry a s Bellatrix nikdy neměl tu čest, pokud se to dalo říct takto, přesto…

Severus konečně vyskočil z křesla, na rozečtené stránce nechal svůj prst, než knihu přivřel. Ve stejný okamžik se vrátila Mimi i s Minervou.

"Něco nového, Severusi?" zeptala se zamračeně. Snape usoudil, že byla vyrušena u něčeho ne zrovna příjemného a možná si i dokázal domyslet, co to bylo. Zmizení jeho bratra nebylo jediným problémem, se kterým se nyní potýkali.

"Bohužel ano," přiznal zkroušeně a pozvedl před sebe knihu, kterou v komnatě našel. Jak ji dal před svůj obličej, uviděl za jejím obrysem pouze vykulené ředitelčiny oči. Mimi vystrašeně pípla.

"Při Merlinovi, to nemůže být pravda." Minerva si zakryla ústa dlaní, když si uvědomila, že je má šokem otevřená. Snape nechal ruku s knihou klesnout a aby ji mohl odložit, vsunul místo svého prstu na rozečtené místo opět pergamenovou záložku. Jeho zoufalství se spustilo naplno. Možná už jen nechtěl nic skrývat, ani před Minervou, ani před Harrym. Dokonce ani sám před sebou. Roztřesenými prsty si vjel do vlasů a svalil se na pohovku.

"Copak mu nikdo neřekl, s čím jsme se tu potýkali? Jak velkou byl Voldemort a jeho stoupenci hrozbou?" posteskl si.

"Jsem si jistá, že mu to už objasnil Harry, ale ne nadarmo v sobě oba nesete stejné geny, Severusi. Je tvrdohlavý a neoblomný stejně jako ty," zamračila se Minerva ještě víc. Severus na ni pohlédl, v očích slabou výtku, že si právě tohle zkonstatování mohla nechat pro sebe.

"Musím za ním!" rozhodl se v další vteřině. Nejprve se vymrštil z pohovky, pak se rozběhl ke dveřím, které mu ale ředitelka, aniž by použila hůlku, nebo cokoliv řekla nahlas, přibouchla před nosem. Snape se otočil a probodl ji vražedným pohledem.

"Působivé!" zabrblal. Minerva se zatvářila samolibě.

"Nejsem ředitelkou zdejšího institutu jen tak pro nic za nic, Severusi. Nepůjdeš nikam, dokud to neřekneme Harrymu. Nehodlám pak chytat ještě jeho. Navíc máme nahoře nějaké jednání, kde bys měl být taky, takže..." Ředitelka byla neoblomná. Jako důkaz doličný si vzala knihu a pak ukázala rukou ke krbu. Než do něj ve společnosti stále protestujícího Snapea vstoupila, zpřístupnila ho heslem pro svou pracovnu.

Tam už to poněkud vřelo. Nejprve se z krbu vypotácel Snape a za ním velmi vznešeně vyšla Minerva, rozhodnuta okamžitě uklidnit zdejší mumraj, protože se na něm nic nezměnilo od chvíle, kdy odsud za doprovodu Mimi odešla. A už ji to přestávalo opravdu bavit. Snape pohlédl na Pottera, který se skoro nezapojoval, veškeré dění měly v merku hlavně Narcissa a Ginny. Harry si pohledu všiml a opětoval ho, ovšem jen velmi krátce a hlavně z něj nebylo poznat vůbec nic. Severuse to nepřekvapilo. Samozřejmě, přece nemohl čekat, po Harryho naštvaném odchodu ze sklepení, že se teď dočká jeho úsměvu. Ale s podivným prázdnem někde hluboko uvnitř své hrudi, s tím nepočítal. Raději se zaměřil na ředitelku, která se snažila uklidnit situaci.

"Narcisso, prosím, zvyšovat hlas určitě není nutné…"

"Není nutné?" vyjekla Narcissa. I Severus byl z jejího chování rozladěný; v posledních dnech ji zažil tak, jako nikdy předtím a znervózňovalo ho to. "Můj syn se ztratil, možná ho někdo unesl…"

"To těžko!" ozval se Harry ostře. "Ukradl můj neviditelný plášť," dodal rozhořčeně. Narcissa mu nepřekvapivě věnovala káravý pohled, ale kupodivu na obranu svého syna nic neřekla. Ginny si dala ruce v bok a zafuněla nevolí.

"Proč to udělal? Proč Harryho uspal a pak mu ukradl ten plášť? Snad s ním občas mluvíte, ne?" V jejím hlase byly stopy po upřímné lítosti. Ale nad čím, to si nikdo domyslet nedokázal. Dívka pak ztěžka usedla do nedalekého křesla a schovala obličej do dlaně. Harry na ni zůstal nechápavě koukat.

"Gin?" pomalu k ní došel a pohladil ji po rameni. Zrzka akorát zavrtěla hlavou. Její zkroušenost přitáhla pozornost i ostatních.

Byl to jen subjektivní pocit, ale nemohla si od něj pomoci. Už nějaký čas cítila z Draca Malfoye jakoby náklonnost. Ne, nebyla domýšlivá, ani naivní, ale poznala ty ryze mužské náznaky, kterými se jí snažil vetřít do přízně. Chvástání se, vychloubání, tvrdý obličej, ovšem prozrazující oči plné zájmu… Že neudělal nic hloupého, že ne? Nebylo to tak dávno, kdy se před ní rozplýval o jejich rodinném majetku…

"Ginny, co se děje?" zeptal se Harry starostlivě.

"Nic, jen… já… můžu s tebou mluvit o samotě?" podívala se na něj prosebně. Harry obrátil pohled k ředitelce, která jen chápavě přikývla a navedla je zvednutou rukou ke svým soukromým komnatám. Harry ještě zaslechl zmatený Narcissin hlas, když vedl Ginny za loket do pokoje, jak za nimi volá, aby jí to vysvětlili. Pro teď si toho nevšímal.

Zrzka začala přecházet po pokoji. Byla poněkud čipernější, než ve vedlejší místnosti, ale Harry usoudil, že jen potřebovala soukromí, aby mohla projevit emoce. A před ním už to několikrát udělala, však byli ještě nedávno pár.

"Myslím, že se mu líbím, ale samozřejmě si tím nemůžu být jistá. Ani on mi není lhostejný, Harry. Vím, že je to docela brzy po… no však víš a taky to neženu do extrémů, ale něco tu je a…"

"Malfoy?" zeptal se Harry zmateně. Asi podobně zmateně, jak zněla i Ginnyina slova. Dívka se zastavila, pohlédla na něj a přikývla. Harry se poškrabal na spánku. "A co to má společného s jeho zmizením?" chtěl vědět, i když si nebyl jistý, jestli mu právě Ginny dokáže dát správnou odpověď.

"Nedávno se přede mnou vychloubal jejich rodinným majetkem. Nemluvil o penězích, víme oba, že těmi si Lucius koupil svobodu…"

"Takže?" Kéž by Harry dokázal být víc důvtipný. Tahle vlastnost mu chyběla. Většinou mu hodně věcí nedošlo ještě dlouho po tom, co ostatním ano. Potřeboval to zkrátka vysvětlit.

"Já… neusnadňovala jsem mu to, to jistě chápeš. A Draco podle mě patří mezi ten druh lidí, kteří si myslí, že materiálno dokáže ovládnout všechno. Víš, nedivila bych se, kdyby se mě snažil získat něčím…"

"Něčím, co mají doma?" Tak přece jen na tom s tím důvtipem nebyl zas tak špatně, zvlášť když Ginny přikývla, jakože na to kápl. Nato dívka opět začala nervózně chodit po pokoji sem a tam a žmoulala při tom v ruce svou hůlku.

"Je možné, že utekl domů, Harry. A je také možné, že kvůli mně. Jestli ano, tak…" Zrzka neměla daleko k pláči. Harry ji prudce objal a pohladil po zádech.

"Na to se vykašli, Ginny. Nemáš sebeobviňování v povaze, jasné?!" uklidňoval ji. Jakmile se dívka trochu uklidnila, Harry ji od sebe odtáhl na délku paží. Slzy se nakonec nekonaly a věřil, že je za to ráda i Ginny. Vždy byla silnější než on a tuhle nesmyslnou slabost by si jistě neodpustila. "Musíme to říct Malfoyovým, musíme se jich zeptat, třeba je něco napadne," navrhl Harry. Ginny zavrtěla rezolutně hlavou.

"Ne, to nejde. Vydědí ho, jestli se dozví, že…"

"Že tě má možná rád? A co s tím zmůžou?"

"Jsem Weasleyová!" připomněla mu Ginny krutý fakt. Harry musel v duchu uznat, že to jméno by mohlo opravdu způsobit komplikace, ale na druhou stranu… bylo dávno po válce, i Malfoyovi se, zdá se uklidnili a Draco se s ním snažil, pokud nepočítal tu situaci s uspáním a krádeží pláště, vycházet lépe. Co by z toho asi měli, kdyby vyhlásili novou válku? Bellatrix to přece mohla docela obstojně udělat za všechny sama.

"Je mi líto, Ginny, ale já tě nenechám, aby ses ponižovala. Jsi pro jejich syna stejně tak dobrá jako kdokoliv jiný. Možná bych se spíš ptal, jestli on je dost dobrý pro tebe," umanul si Harry. Ginny na něj zůstala nevěřícně koukat, a když ji chytil za ruku a začal táhnout zpět do pracovny ředitelky, ještě lapala po kyslíku.

"Ihned mi vy dva vysvětlete, o co tu jde," uhodila na ně Narcissa, jakmile vyšli ze dveří. Harry pustil Ginnyinu ruku - ne, to nebyl žárlivý pohled, který se mihl ve Snapeových očích - a postrčil ji před sebe. Mrzutého lektvaristu po zbytek této schůze, či co to bylo, ignoroval.

"Máte doma něco cenného, co by se hodilo jako dárek?" zeptal se. Všichni přítomní se začali rozhlížet po těch ostatních, jako kdyby u nich hledali odpovědi na tuto, opravdu velmi záludnou otázku. Alespoň se tak tvářili, že je to záludnost sama. Jako první se ozval Lucius.

"Jak to myslíš, Pottere?" zavrčel. Harry si v duchu napočítal do tří. Potřeboval být nad věcí, protože nikdo jiný se k tomu evidentně neměl.

"Pro ženu, pro dívku, nějaký šperk třeba," nabídl možnosti. V Narcissiných očích se zablýsklo, hned ale zase ochladla a při upřeném pohledu do Harryho očí pozvedla jedno obočí.

"Co to má společného s Dracem?"

"Možná nic a možná všechno," utrousil Harry pohotově. Byl na tuto otázku samozřejmě připravený.

Všiml si, že se Severus trochu ošil, ale opravdu jen koutkem oka. Jakpak asi pokročil v hledání Sareha? Rád by to věděl, ale nejprve budou muset vyřešit tohle.

"Když vám to povím, pane Pottere, vysvětlíte mi to už konečně?" naléhala Narcissa. Harry přikývl a ani na okamžik neuhnul očima, aby ji ujistil i tímto způsobem. Žena pak pohlédla na svého muže a trochu se zašklebila, když dostala přikývnutí i od něj.

"Můj syn měl přislíben jistý předmět pro svou nastávající, až ji najde. Byl po mé matce a ta ho též dostala od té své. Vlastně se neví, jak dalekou má historii, ale rozhodně jde o velkou vzácnost…"

"No skvěle, tak to bychom měli," přerušil ji Harry. Narcissa se nafoukla jako bublina.

"Snad mě necháš domluvit, ty nevychovanče, neřekla jsem, o co jde!" rozčilovala se.

"Když ono na tom vlastně vůbec nezáleží," pokrčil Harry rameny a poté pohladil Ginny po zádech. "Vysvětlíš to ty, nebo já?" zašeptal o něco blíže u její hlavy. Dívka sebou trhla a vydechla.

"My…" vypadlo z ní pouze. Harry se pousmál a automaticky si vzal slovo.

"Domníváme se, že se Draco vypravil domů. Pro tu věc. Aby ji dal svojí vyvolené," dokončil za Ginny rychle.

"Prosím? A kdo to je?" vložil se do bouře pořádně šedý mrak jménem Lucius. Už jen narazit do jiného mraku a spustit palbu blesků.

Harry zakoulel očima.

"A není to jedno? Draco odešel na Manor, což asi nebude nejlepší nápad, hm?"

"Další blázen," ozval se na druhém konci místnosti Severus. Pochopitelně se ihned stal hlavním bodem programu. Aby lektvarista předešel zbytečným otázkám, nad kterými by akorát ztrácel čas vymýšlením vhodných sarkasmů, raději okamžitě spustil. "Sareh tam šel taky. Myslí si, že může Bellatrix napravit," vysvětlil. Narcissa neměla daleko k záchvatu hysterického smíchu, ale jakmile se v Minerviných rukách odryla kniha, kterou přinesla ze sklepení, v pracovně zavládlo tak nechutně hluboké ticho, že byl slyšet i prach, jež dopadal na vlákna koberce.

"Co to je?" vyhrkl Harry a vzal si od ředitelky knihu. Několikrát ji převrátil v dlaních. "Nigra versus Alba - Animadvertere? Tohle asi nebylo v povinné četbě, že ne?" zkrabatil obočí a podal knihu nyní Severusovi.

"Překlad zní černá versus bílá - obrácení mysli. Ta kniha by měla být vodítkem a také pomůckou ke změně kouzelnické osobnosti. Jinak řečeno, měla by obsahovat zaklínadla, která dokážou čaroděje se zlou myslí převést na stranu dobra."

"Slyším o takové knize a hlavně možnosti poprvé," přiznal Harry. Co to ale znamenalo v současné situaci? "Kde jsi tu knihu našel?" zeptal se Severuse s otazníky v očích.
"Kde bys řekl?" přimhouřil starší muž obočí a v tu chvíli to Harrymu konečně secvaklo. Vážně asi důvtip nebude jeho silná stránka.

"Krucinál, to jako Sareh myslí vážně?" vyjekl Harry. Lucius a Narcissa se zmateně rozhlíželi po ostatních, zatímco Ginny zírala na Harryho s očima dokořán a Snape zaktivoval poslední zbytky sebekontroly, aby mu neruply nervy.

Krvavý polibek 36.

Tak tu mám pro vás další díleček KP. Nebojte se, že bych s ním přestala, i když se třeba pár týdnů na blogu neukážu. Chci tuhle povídku rozhodně dopsat.

V minulých dnech jsem si užívala dovolenou v Londýně a při té přiležitosti jsem samozřejmě navštívila i filmové ateliéry Warner Bros. Snažím se o celém tom výletu sesmolit nějaký článek, v podstatě instruktáž pro ty, kteří tam ještě nebyli a chystají se. Hlavně mám sesbírané poznatky tzv. na vlastní pěst, protože zájezd s cestovkou nevyšel a my se nakonec rozhodli jet sami, tak třeba to někomu pomůže.

Na pobyt ve studiích jsem se dívala jako milovník HP a také čtenář a autor FF; myslím, že pak to všechno člověk prožívá trochu jinak, než klasický Potterhead, i ta představivost pracuje odližným způsobem, ale je fakt, že to nemůžu posoudit, protože jsem to jako ryzí fanda HP nezažila. Každopádně budu ráda, když se mi pak u toho článku svěříte se svými zážitky ze studií, pokud už jste tam byli, anebo s očekáváním, které do toho vkládáte, pokud se teprve chystáte jet. Hrozně ráda bych to s někým probrala :)

---

Harry to na Snapeovi poznal. Musel by mít mnohem víc než dvě dioptrie, možná dvacetkrát víc a k tomu by nesměl být tak vnímavý, aby pochopil, že ho dostihl další následek jeho činů. Harryho vnímání nebylo ostré, dokud se nevrátila ředitelka a nedala mu vypít neutralizační lektvar, který ho zbavil zbytku bezesného spánku, co mu ještě koloval v žilách. Účinky protiléku se dostavily téměř okamžitě. Až se zapotácel, jak se mu v hlavě rozjasnilo.

"Já jsem usnul," zkonstatoval užasle.

"Tvůj důvtip mě nikdy nepřestane překvapovat," rýpl si Severus. Ředitelka ho, jak jinak, poctila jedním ze svých výchovných pohledů, viz. jako malý kluk a soucitně se usmála na Harryho.

"Je ti dobře, Harry? Jak se cítíš?" zeptala se s mateřskou citlivostí. Mladík zatřepal hlavou, bál se, aby ho nebolela, ale bylo to celkem v pohodě. Na to, že… Co se vlastně stalo? Proč zničehonic usnul? Kdo mu dal Bezesný spánek? Že by Draco?

"Malfoy?" vyslovil to jméno s otazníky v očích. Pohledu na Severuse se vyhýbal, měl zkrátka strach, že v jeho tváři uvidí výčitky. I když předtím ještě napůl spal, pochopil, v čem se McGonagallová prořekla. A také věděl, že ho čeká vysvětlování a možná i odprošování. A zkuste si něco takového představit u člověka, který nikdy neodpouští.

"S největší pravděpodobností," přikývla Minerva. "Přišel mě o bezesný spánek požádat po obědě," dodala na vysvětlenou. Něco z toho už Harry zaslechl předtím, mimo to i zmínku o tom, že má Malfoy zlé sny, co se Bellatrix vrátila, ale těžko říct, jestli to byla skutečně pravda, když mu šlo hlavně o ten lektvar a ještě ne pro sebe.

"Proč mě chtěl uspat? A já si říkal, že je nějaký milejší," povzdychl si Harry. Po letech strávených ve válce s nejobávanějším černokněžníkem všech dob, kdy mu šlo o život téměř každý den, se nechá nachytat na Malfoyův úsměv.

Na Snapeovi a bohužel i jeho bývalé kolegyni bylo vidět, že je napadlo to samé. Harry by si dal nejradši pár facek, že takhle naletěl. No co, už se stalo, teď by měl zjistit, proč ho Malfoy uspal.

"Nějaký nápad?" zdvihl obočí v očekávání návrhů Malfoyova podivného chování.

"Kdo by se ti nechtěl nějak pomstít?" neodpustil si Severus. Kupodivu v tom nebyl žádný náznak sarkasmu, jak by se dalo očekávat. Dokonce měl Harry pocit, že to znělo spíš laškovně.

Bohužel se jeho mysl začala ubírat jiným směrem, něco mu totiž došlo. Když se začal šacovat, oba profesoři vyvalili oči.

"Co to děláš, Harry?" nechápala Minerva. Mladík vyskočil z křesla, do kterého ho předtím Severus usadil a přešel ke stolu, o jehož desku se zapřel dlaněmi.

"Kde je můj váček?" shrnul své podivné konání.

"Váček?" zopakoval po něm Severus. "Myslíš, ten bezedný…

"Ano, přesně ten!" přerušil ho Harry naštvaně. Bezedný váček byl v současné době jeho jediným majetkem a měl v něm všechno důležité, včetně svého neviditelného pláště.

"Tady něco leží," oznámila mu Minerva, která se šla podívat k pohovce. Harrymu se rozsvítily oči, když uviděl svůj největší poklad, ale jeho nadšení netrvalo dlouho. Prohrabal sáček opravdu dokonale, ovšem to nejcennější, dědictví po jeho otci chybělo.

"Není tu. Neviditelný plášť je pryč!" posteskl si. Držel se jen silou vůle, aby se nerozbrečel. A když mu začalo postupně docházet, jaké následky by zmizení pláště mohlo mít, smutek velice rychle nahradil opět vztek.

"K čemu by ho Draco potřeboval?" uvažovala Minerva.

"Aby šel varovat Bellatrix?" prskl Harry. Věděl, že je to pitomost, ale byl na toho imbecila zkrátka naštvaný.

"Jak by si tím pomohl? Není tak hloupý, aby takhle riskoval," zastal se svého kmotřence Severus. Harry mlaskl a zakabonil se. Zmijozel nikdy neponechá na jiném Zmijozelovi špínu, přirozeně.

"Nemáme žádné důkazy, že by šel domů," vložila se do jejich ostrých pohledů ředitelka. Oba se na ni podívali. "Měli bychom nejprve prohledat hrad. Ví, že je riskantní se zde pohybovat jen tak, proto si tvůj plášť půjčil, Harry. Jsem si jistá, že chtěl jen navštívit Komnatu nejvyšší potřeby, nebo koupelnu prefektů."

"A kvůli tomu mě musel uspat?" ohradil se Harry. Měl sto chutí Malfoye proklít a dokonce slyšel o kouzlech, se kterými by se to dalo provést na dálku. Například mudlové z Luisiany v Americe rádi používali voodoo. Takové ty figurky uplácané z vosku, do kterých pak zabodávali špendlíky a jiné ostré předměty. Harryho napadlo hned několik takových ostrých věciček, kterými by Malfoyovi rád znepříjemnil život. Bezmyšlenkovitě pohlédl na Snapea, čemuž se chtěl momentálně vyhnout a pohled staršího kouzelníka mu naznačil, že ví, na co myslí. A určitě nemusel použít ani nitrozpyt. Naštěstí se vůbec nezastyděl. Měl na svou zlobu právo a rozhodl se za ním stát. Pokud šlo o tu malou zradu, vůči Snapeovi, to si vyřídí později.

"Musím za Shahem!" oznámil Harry bývalým profesorům a už si to štrádoval ke dveřím. Severus ho stačil chytit za zápěstí a vrátit zpátky. Mladík si trochu připadal jako gumový panák, v jednu chvíli koukal na východ z komnaty, v druhé zase na ty dva a jeho tělo si dělalo, co chtělo, nebo spíš, co chtěl Snape.

"Proč?" utrhl se na něj muž.

"Protože už mě nebaví mlčet a taky tady sedět a nic nedělat," ohradil se Harry.

"Nebaví tě mlčet? Nechtěl jsi říct spíš lhát?" udeřil Snape na hlavičku. Mladík se ohlédl po ředitelce a přivřel oči. Do těch Snapeových se pak podíval pěkně zpříma.

"Nelhal jsem ti. Jen jsem ti neřekl všechno. To je rozdíl!"

"V tomhle případě je to lež, ať už jsi to udělal z jakéhokoliv důvodu. Chci vědět, co mi tajíš. Co mi tajíte, vy oba!" střelil pohledem i po Minervě. Ti dva se na sebe opět podívali, což byla pro Severuse jasná odpověď na jeho otázku. Měli tajemství a dost důležité a neobtěžovali se s ním svěřit jemu. Bylo to snad poprvé, co Harry v mužových očích zahlédl opravdové zklamání.

"Něco se tu děje a já na to musím přijít. Malfoyovo zmizení není náhoda, nevěřím, že si chtěl jen dopřát lázeň v barevné vodě!" Harry vytrhl ruku ze Snapeových prstů, kde by ji za jiných okolností nechal docela rád a založil si ruce na prsou. "Vy tomu snad věříte, paní ředitelko? Řekla jste to, ale přesvědčená o tom nejste, že ne?" naléhal. Minerva našpulila vzdorovitě rty.

"Nevěřím, máš pravdu, ale nesouhlasím ani s tvou teorií. Draco nemá nejmenší zájem pomáhat své tetě. Je dávno po válce a Malfoyovi se na ni snaží zapomenout a jít dál. Byl by to krok zpátky. Neuvážený a hloupý," trvala si na svém.

"Také je to ale způsob, jak nastolit novou dobu temna," zavrčel Harry. "A Bellatrix je ještě šílenější než byl ten slimák…"

"Já to nedovolím!" ozval se Severus. Zklamání bylo na okamžik nahrazeno odhodláním. A Harry věděl, že mu může důvěřovat, protože Severus nikdy neplácal do větru. Jenže za jakou cenu to chtěl dokázat? Harry si na tuhle otázku mohl odpovědět sám.

"Jo, já vím. Kdyby existoval i ten nejextrémnější způsob, tak ty do toho půjdeš," povzdechl si nešťastně. Snape k němu přistoupil a položil mu dlaně na ramena.

"O čem to mluvíš, Harry?" jemně s ním zatřásl. Mladík zavrtěl hlavou, kterou poté sklonil, sledujíc zašlý koberec pod sebou. Snad vážně nevěřil tomu, že to bude moct Snapeovi zatloukat do aleluja.

"Musíme za tvým bratrem, tam ti všechno povím," slíbil a opět se vymanil z mužovy blízkosti. Možná to bylo naposledy, co se ho jeho milovaný muž dotýkal, i když ne za účelem sblížení, pomyslel si v duchu sklesle. Všichni tři se bez řečí vypravili do sklepení.

*

Do komnat nového profesora lektvarů Sareha Shaha vstoupili o deset minut později. Bohužel ještě zbývala asi hodina do večerky, takže se všude po chodbách potulovali studenti. Minerva musela Harryho a Snapea odvést do tajné chodby, aby se vyhnuli jakémukoliv střetu a to jejich cestu zbrzdilo. Během ní nikdo neřekl jediné slovo. Jakoby si každý musel promyslet to své a v cíli přednést konečné rozhodnutí. Alespoň na Harrym tohle břímě leželo od chvíle, kdy se Sarehem přistoupil na lest s falešným viteálem.

Sklepní komnaty zely prázdnotou. Stejně, jako když je před několika hodinami navštívil Severus. Harry se rozpačitě rozhlížel kolem sebe. V hlavním pokoji, v tom, kde nyní stáli, ho Shah políbil a také vydíral, aby Snapeovi neřekl pravdu. Když pohlédl ke krbu, vedle nějž stála skříň s otevřenými policemi, zpozorněl. Na svých původních místech tam stály flakonky s práškem iluze.

"Sareh tu nebyl ani předtím. Kde může být?" znejistěl Severus. I Minerva věnovala několik vteřin zkoumání pokoje, než se na něj podívala.

"Službu na chodbách nemá, to bych věděla. A knihovna už je dávno zavřená," pokrčila bezradně rameny. Harry mezitím došel k policím a vzal do prstů jednu z lahviček. Byla to ta, která nabízela iluzi zla.

"Harry? Je to to, co si myslím?" zajímala se ředitelka. Společně se Severusem ho obklopili z obou stran a věnovali zvědavý pohled obsahu jeho dlaně. Mladík s orientálním flakonkem trochu zatřásl a vrátil ho na polici. Pak otočil tvář na Severuse.

"Bellatrix má falešný viteál," oznámil mu stroze. Kdyby Minerva neznala jeho tajemství, jistě by nyní za sebou uslyšel prudké nadechnutí, takhle se musel spokojit pouze s překvapeným výrazem bývalého lektvaristy.

"Co prosím? Proč mám pocit, že jsem něco tušil?" rozčílil se Severus, jakmile se vzpamatoval z prvotního šoku. Poté vrhl po Harrym naštvaný pohled a začal rázovat po pokoji sem a tam. "Tys je vyměnil? Ale kdy se ti to podařilo stihnout?" mumlal si spíš pro sebe.

"Po té tvojí žárlivé scéně," neodpustil si Harry. A bylo mu úplně jedno, že to slyší i Minerva. "Nebyla sice v plánu, ale pomohla mi. Odešel jsi, protože jsi byl naštvaný. A já měl alespoň čas to provést," přiznal Harry jakoby nic. Snape se zastavil, ruce spojil za zády a upřel na něj spodní pohled. Najednou nevypadal navztekaně, spíš konsternovaně, ale svým obvyklým postojem se to pouze snažil zastřít.

"To vymyslel Sareh? Nebo ty? Proč?" odsekával slovo po slovu jako turecký med.

"Víceméně tvůj bratr," zakýval Harry hlavou. "A důvod už možná znáš, nebo…?"

"Jak bych ho mohl znát? Lhali jste mi, oba!" Snapeova tvář nabrala šedobílý odstín. Harry se tím nenechal zastrašit. Měl v úmyslu vyklopit všechno, takže s podobnou reakcí počítal.

Nechal Snapea soptit a sám se šel posadit na pohovku. Z malého barového stolku si přivolal láhev skotské. Samozřejmě si všiml i perské pálenky, kterou mu onehdy nabídl Sareh, ale dokázal nad ní akorát udělat znechucený obličej. Už nikdy více! Když ztrestal jednu sklenku whisky, nalil si další a začal vyprávět.

Pověděl Snapeovi o Sarehových domněnkách, o perské legendě, v níž figuroval viteál, ale fungoval jiným způsobem. Nezapomněl zmínit, jak účinkuje prášek iluze a jak přesně se mu podařilo všechny přelstít, aby nepoznali rozdíl, že právě tohle bylo důvodem jeho návštěvy u Minervy hned po návratu z mise. V podstatě nevynechal nic, tedy kromě té zatracené pusy a hlavního důvodu, proč s tím vším souhlasil. Jenže podle užaslého Snapeova výrazu usoudil, že na to lektvarista stejně brzy přijde sám. Někde v polovině vyprávění se k němu na pohovce přidala ředitelka. Vzala mu láhev a sama si nalila. V tu chvíli Harryho vyprávění značně zpomalilo, protože svou bývalou, vždy zásadovou a distingovanou profesorku ještě v podobné situaci nezažil. A hlavně by ho nenapadlo, že pije skotskou.

"Ty tomu rozumíš, Minervo?" štěkl Snape, když Harry domluvil a vypil na ex nyní už třetí sklenku. Slíbil si v duchu, že je poslední, nikdy s alkoholem nebyl moc dobrý kamarád. Možná to věděla i McGonagallová, a proto mu láhev vzala.

"Samozřejmě, Severusi," pousmála se žena smutně. "Ale nedivím se, že tomu nerozumíš ty. Ty si možná myslíš, že Harry dbá jen na sebe, vždycky sis to myslel a nepřesvědčilo tě ani to, čím jsi byl svědkem po svém návratu, avšak mohu tě ubezpečit, že to neudělal kvůli tomu, že by jeho úsilí přišlo vniveč," zadívala se na něj soucitně. Pak uhnula očima k lahvi, načež ji podala muži společně s další přivolanou sklenkou. Severus tam stál, v jedné ruce skotskou, ve druhé skleničku a chvíli se vůbec nehýbal. Když trhl rameny a zprudka se nadechl, Harry zpozorněl.

"Neměli jste vůbec nic, žádný důkaz, že je náš viteál stejný a přesto…"

"A to jsem měl jako čekat, jak to dopadne? Spoléhat se na to, že se nic nestane, až ho Bellatrix před mýma očima rozbije? Dívat se, jak mi umíráš před očima?" vykřikl Harry. Zvýšený adrenalin ho samozřejmě nenechal sedět. Vyskočil z pohovky a prázdná sklenka letěla rovnou do krbu.

"Nerozbila by ho!" sykl Snape, vyděšený Harryho výbuchem, který ještě nebyl u konce, zvlášť když Severus každým dalším slovem přiléval olej do ohně.

"Tím spíš bych se měl bát, protože by měla sama strach, že pošle na onen svět i sebe. Ale pokud by si tím byla jistá, rozbila by ho. Jen proto, aby se zbavila zrádce svého pána!"

"Nemáte žádný důkaz!" vedl si Snape stále svou. Harry se rozpřáhl a praštil dlaněmi do jeho hrudníku. Starší muž poposkočil dozadu o pár stop.

"Já už nebudu riskovat, rozumíš?! Jestli jediný způsob, jak tě udržet naživu, je i přijmout existenci tý šílený ženský, tak to udělám. Ty to pořád nechápeš, že jo? Radši budu do smrti bojovat s ní, než abych tě znovu ztratil. Kurva!"

"Harry!" okřikla ho Minerva. Nikdy si před ní nedovolil mluvit sprostě. Zdálo se, že se k tomu víc vracet nechce, jen mu dala káravým oslovením najevo, aby takové výrazy v její přítomnosti nepoužíval. Pak se podívala na Severuse.

"A ty přestaň být tak tvrdohlavý! Kdo se na to má pořád koukat?"

"Protože tomu nerozumím," zahřměl Snape. "Slyšíš ho, co povídá? Chce novou dobu temna, za můj život. Přijde ti to normální? A jak to tak vypadá, můj bratr je stejný blázen…"

"Pokud by šlo jen o Harryho, asi bych o jeho zdravém rozumu uvažovala, ale dva stejné případy, Severusi? Jestli tu má někdo problém, tak ty. Neumíš akceptovat city. Pro mě to není novinka, možná ani pro Harryho, jenže v životě se občas stávají věci, které tě mají prověřit. Někdy i tím nejhorším možným způsobem. Neříkal tohle i Albus?" Minerva se na okamžik zamyslela, čehož využil Harry. Postavil se přímo před muže a dal si ruce v bok. Chřípí rozšířené potlačovanou zlobou.

"Tak dobře, Snape, ať je po tvém. Už tě znovu přesvědčovat nebudu. Najdeme Sareha, ten viteál a ty ho zničíš. Pak ať se stane, co se má stát. Je mi to jedno!" Harry se naposledy podíval na ředitelku, která měla nyní ve tváři výraz zděšení, protože její kázaní mělo v podstatě nulový účinek a poté se rozběhl na chodbu. Zmateného lektvaristu a neméně zmatenou hlavu Bradavic nechal za sebou. Minerva už k aktuálnímu tématu neřekla nic. Jako kdyby sama pochopila, že by to bylo zbytečné. A Severus měl pocit, že nad sebou uslyšel křupnutí. Křupnutí zlomené hole.

Vážně chtěl, aby to došlo takhle daleko? Aby Harry Potter, Nebelvír každým coulem vzdal i to, co pro něj bylo nejdůležitější? Teď už musel nastat jedině konec světa.

Zámecký pán 29. konec

Věřte, nebo ne, je tu poslední díl. Možná se vám bude zdát krátký a stručný, ale hned po něm následuje můj doslov, kde bych to chtěla vysvětlit a určitě to nemá nic společného s tím, že bych to chtěla už ukončit.

Děkuji všem, kdo Belcourt četli a podporovali mě svými komentáři. Pořád vás je dost, co se mnou máte trpělivost a věnujete čas mým povídkám, ač už nepíšu tak často.

Užijte si poslední díl :)

---

Adam už nějakou chvíli koukal na hrnek s čajem ve svých rukách, zatímco k němu doléhaly zvuky z kuchyně. V televizi dávali nějaký dokument, které měl mimochodem moc rád, ale nějak mu nedokázal věnovat svou pozornost.
Tento den… byl dnem, jaký už žádný jiný nikdy nepředčí. To se mu honilo hlavou. Nejprve to začalo opravdu vážným rozhovorem s Thomasem Ratliffem. Ne, nebyl to typ rozhovoru, jaký spolu vedli v minulosti, jež v sobě vždy měly aspoň kapku sarkasmu. Thomas Adama poslouchal a přikývl na jeho plán. Nevyhrožoval mu, nesnažil se ho k ničemu přinutit… Pak následoval další rozhovor. S Amandou, šéfkou skupiny, specializující se na poltergeisty. Nevěděl o nikom jiném, kdo dokáže v šibeničním termínu rozmístit tak dokonale systematicky kamery, aby snímaly vše důležité. Bez ní by ten záznam nikdy nevznikl. Završením dne bylo dokončení plánu s hlavními aktéry.

Ještě nyní tomu Adam pořád nemohl uvěřit, i když už byla Amanda pryč a Charles zalezlý ve svém zahradním domku. Povedlo se to! Dokázal to! Teď byl zámek konečně Tommyho.

Měl během posledních dvou dnů neuvěřitelné štěstí. Zlomil otce a zlomil ženu, která by z Belcourtu ve velmi krátkém čase udělala ruinu. Anebo by ho prodala lidem, kteří by to udělali za ni. To prostě nemohl dopustit.

Jak se tak koukal na svůj hrneček a naslouchal Tommyho kuchtění, uvědomil si, že je dokonáno. Co musel vyřešit, bylo vyřešeno, co musel zařídit, bylo zařízeno. Konec další etapy jeho života, o níž si nebyl jistý, jestli na ni bude někdy s úsměvem vzpomínat. Možná by mohl ještě zajít za Maxem a urovnat to na úroveň neutrality, přece jen se nerozešli v dobrém, ale jinak už nebylo nic, co by bylo zapotřebí dotáhnout do konce.

Postavil hrnek na konferenční stolek, vedle malého usb disku, na kterém měl nahraný záznam řádění Tommyho matky. Určitě bude lepší, když se ho nezbaví, zaručoval Tommymu jistou ochranu. Ale bude si muset příště pořádně dupnout, pokud mu matka opět začne šlapat na paty. To jeho poseroutkovství bylo přímo nezdravé. Když pohlédl ke dveřím, setkal se s blondýnovým pohledem. Mladík držel v ruce trojúhelníček sendviče.

"Nemáš hlad? Udělal jsem jich víc," nabídl mu Tommy. Adam zavrtěl hlavou a vstal.

"Zůstaneš tu na noc? Koneckonců už jsi právoplatný majitel Belcourtu," zeptal se s rukama zastrčenýma v kapsách.

"A ty?" odpověděl Tommy otázkou. Adam pokrčil rameny a vydal se k němu.

"Vyspím se na gauči, ale hned ráno vypadnu. Jen se dojdu opláchnout…" chtěl projít a také doufal, že mu Tommy uvolní cestu, ale blondýn se ani nehnul. Adam pozvedl obočí.

"Nemusíš odcházet, to já vypadnul, abys měl zámek pro sebe a myslel jsem to vážně," promluvil Tommy téměř odměřeně. Možná se to Adamovi jenom zdálo, ale připadal mu naštvaný.

"Dřív nebo později by to takhle dopadlo. Jestli dovolíš…" nakročil znovu ke dveřím. Blondýn zvedl ruku a zapřel ji o rám dveří.

"Je to ten hlavní důvod? Já vím, proč jsem odešel, protože…"

"Bylo to dětinský," pokáral ho Adam.

"Dost možná, ale aspoň jsem si mohl všechno pořádně promyslet," oznámil mu Tommy. Vyšší muž přivřel oči.

"Teď už na tom nezáleží. Jsi tady," pokrčil rameny. Tommy nespokojeně zamlaskal.

"Tobě je to jedno, že jo? K čemu jsem došel. Od začátku jsem ti lezl na nervy a to se nezměnilo, mám pravdu?"

"Takhle bych to zrovna nenazval," zavrtěl Adam hlavou.

"Tak jak?" naléhal blondýn. Adam netušil, co na to říct, prostě jen odpověděl, aby něco řekl. Ale to, že mu Tommy docela chyběl, když ho tu nechal samotného a to, jak se v něm všechno sevřelo, když se dnes vrátil, muselo mít nějaký důvod. A navíc to bylo něco, co doposud odsouval a teď nastal čas, postavit se tomu čelem.

"Máš kam jít?" vytáhl Tommy jinou otázku, asi pochopil, že na tu předchozí odpověď nedostane.

"Postarám se o sebe," ujistil ho Adam. Blondýna už očividně tenhle slovní tenis přestal bavit.

"Proč prostě nezůstaneš tady, dokud si nebudeš jistý, co dál? Já tě přece nevyháním. Místa je tu dost pro nás pro oba. Taky potřebuju pomoct s průvodcovstvím, nemůžeš mě do toho jen tak hodit a jít si po svých," vyčetl mu. Adam sklonil hlavu a povzdychl si. Myslel si, že na to dokáže říct něco rozumného, bohužel hlava to nechtěla pobrat. Zato bušení v hrudníku bylo čím dál silnější. Proč ho Tommy tak moc přesvědčoval?

"Dobře, do kdy?" rezignoval. Jak měl skloněnou hlavu, nevšiml si blondýnova úsměvu.

"Nevím, pár dní…" navrhl Tommy. Adam přikývl a s tím byl propuštěn do koupelny.

* * *

Ranní slunce už zalévalo téměř polovinu pokoje, když Adam otevřel oči a protřel si je. Tlak na prsou a mezi nohama nemohl ignorovat, ani kdyby chtěl. Ten zatracený drzoun už si zase zabral většinu postele a půlku jeho těla.

"Tommy…" zašeptal. "Spíš?" ujišťoval se.

"Hmmm… ne… ale…"

"Dneska bych mohl jít provádět já, co?" dokončil Adam za něj.

"Hmmm, to by bylo fajn," zavrněl Tommy. Adam zvedl jeden koutek a pohladil blondýna po paži, kterou měl omotanou kolem jeho pasu.

"Když mě nepustíš, těžko vstanu," provokoval ho na oko. Ne že by mu to, kde se nyní nacházel, a co se dělo s jeho tělem příliš vadilo. Ranní erekce, pokud se jí navíc dostalo náležité pozornosti, byla jednou z Adamových nejoblíbenějších.

"Myslel jsem, že už jsi vstal," dobíral si ho Tommy, stále se zavřenýma očima. Vypadal, že vnímá jen napůl, jenže stehno, které se pod peřinou otřelo o Adamův klín, mluvilo přesně o opaku. A také naznačilo, jak byla jeho poznámka míněna. Adam byl zkrátka v pohotovosti a Tommyho ho nikdy nenechal odejít, aniž by se o to nepostaral. Než se Adam stihl bránit, blondýn zmizel pod peřinou, která se začala pravidelně vzdouvat přímo mezi jeho stehny.

"Bože, Tommy…" Adam zasténal a zabořil prsty do matrace. O dva orgasmy a vláčnou ranní soulož později byli konečně schopní usednout v kuchyni ke snídani, kterou si vzal na starosti Tommy.

"Dneska tu mám inspekci, takže bude lepší, když budu provádět já," uvažoval Adam při natírání opečeného toustu máslem. Tommy se šibalsky usmál.

"Ještě že ti to máma zavolala. Jinak by to byla přepadovka. Bojíš se?" vyzvídal.

"Nevím, možná trochu jo," přiznal Adam. Jakmile měl toust namazaný, natáhl ruku přes stůl a nechal Tommyho kousnout. Blondýn si neodpustil olíznutí jeho prstu, načež potěšeně zamlaskal.

"Bude to v pohodě," usmál se na Adama povzbudivě. "Věděl jsem, že jednou tvůj táta dostane rozum. A neříkej, že to čeká i mě. Jsem rád, tak jak to je," ušklíbl se Tommy.

"Ano, ve tvém případě bych to nechal, jak to je," utahoval si z něj Adam. Tommy po něm se smíchem hodil nedojedený rohlík. Ve stejnou chvíli někdo zaklepal na hlavní dveře. Blondýn vstal od stolu a vydal se do předsíně, aby otevřel.

"Charlesi, dobrý ráno," pozdravil s úsměvem správce.

"Dobré ráno, Tommy, za Adamem přišel nějaký mladý muž, čeká v chodbě," oznámil mu Charles se starostí ve tváři. Blondýn mu nakoukl přes rameno a zbystřil. U vstupu do zahrady postával nervózní blonďák, o kterém si Tommy myslel, že už ho nikdy neuvidí. No, vlastně v to spíš doufal. Když se jejich pohledy setkaly, mladík nakrčil obočí a přistoupil blíž.

"Zase ty? Co tu děláš?" obořil se na Tommyho.

"Bydlím tady. Co tu děláš ty?"

"Bydlíš, jo? To je nějakej vtip, ne?" Charles takticky vyklidil bitevní pole, čehož si vetřelec ovšem nevšímal. "Chci mluvit s Adamem, okamžitě!" nakázal.

"Nemá čas. Jestli mu chceš něco vyřídit, prosím," Tommy za sebou zavřel dveře, aby se mu ten snobský nanicovatý exot nemohl vetřít do bytu.

"Takže ty mu to jako vyřídíš, jo? Co třeba, že mu ho chci zase vykouřit, protože mu to nikdo neumí udělat tak dobře jako já?" chvástal se Max. Tommy pozvedl obočí v údivu. Když tohohle kluka viděl naposledy, měl pocit, že chce Adama vykouřit rovnou a bez keců. Nemohl být překvapený, že brzy zapracuje zoufalství.

"Řekl bych, že už nemá zájem, Maxi. Vlastně, ani já nejsem zrovna začátečník."

"Prostě mě pusť za ním," štěkl Max. Tommy si založil ruce na prsou a přivřel oči.

"Jestli ihned nevypadneš, zavolám poldy. Přestaň se shazovat."

Když se Tommy vrátil do kuchyně, Adam ještě poklidně jedl. Díky bohu za masivní zámecké zdi a dveře, díky kterým se k muži nic nedoneslo. A díky bohu za to, že se zdokonalil v získávání respektu. Jinak by se s tím zmetkem dohadoval ještě ve tři odpoledne.

"Kdo to byl? Charles?" zajímal se Adam.

"Jo," přikývl Tommy a jakoby nic se pustil do čtení včerejších novin. Adam dosnídal a odnesl většinu nádobí do dřezu. Po cestě ke dveřím se ještě u blondýna zastavil, aby mu dal pusu.

"Uvidíme se při obědě," políbil ho a narovnal se, přičemž pohladil blondýna po vlasech, které mu pak uličnicky rozcuchal. Ve dveřích se naposledy otočil a pousmál.

"Možná zůstanu přes noc ještě dneska, co ty na to?" navrhl. Tommy se zamyslel a pak pokrčil jedním ramenem.

"Jak chceš. Určitě s tím nemám problém," pronesl ledabyle. Při cvaknutí kliky se pro sebe zazubil a vyhledal datum vydání novin. Bylo osmého června. Půl roku po tom, co se stal majitelem zámku Belcourt.

* DOSLOV *

Doslovy nikdy nepíšu, ale zde jsem se rozhodla udělat výjimku, protože Zámecký pán není úplně typická povídka, jaké obvykle píšu. Myslím, že jsem si i během psaní všimla, že to někdo v komentářích svými slovy zmínil.

Zámecký pán není typický ve smyslu běžné romantické ságy, jakými vás už několik let zásobím. Záměr byl původně asi jiný, ale příběh se začal vyvíjet odlišně od mých původních plánů, udělat z něj román hodný zařazení do červené knihovny. A budu upřímná, jsem za to i ráda. Řešení milostných problémů zde nebylo tak úplně na místě, pokud vezmu v potaz důležitější věci a těch tu bylo víc než dost. Jinými slovy, sklouznutí do milostné povídky se mi jednoduše nelíbilo, protože by hlavní příběh ztratil na důležitosti. Vím, že ZP nebude jedna z mých chuťovek, Ospalou díru už asi nikdy nepřekonám, ale svým způsobem jsem ráda za odpoutání se od té typické sladkosti, alespoň pro jednou. I tak věřím, že se vám tenhle netradiční příběh líbil a odpustíte mi to :)

Při této příležitosti bych chtěla naznačit něco málo o další Adommy povídce, ke které se chystám. Pokud si vzpomínám, už jsem se zmínila o tom, že bych ráda napsala pokračování k Ospalé díře. Námět už v hlavě mám, tak snad to nebude dlouho trvat, než se do něj pustím.

Děkuju, že mi zachováváte přízeň i přes dlouhé intervaly přibývajících dílů. Hrozně moc mi to pomáhá.

Vaše Extasy

Zámecký pán 28.

---

Adamův plán měl spoustu nedostatků a trhlin, ale co taky mohl vymyslet lepšího. V tak krátkém čase? Když odjížděl od svých rodičů, s adresou Ratliffových, měl vytřeštěné oči na silnici před sebou a ústa dokořán. Dokázal to! Zlomil svého otce! Poprvé v životě.

Víc spolu nemluvili, Adam si vtiskl adresu do paměti, objal matku na rozloučenou a odešel. Teprve v autě mu to pořádně došlo.

Před tou ženskou se zvládl držet, nemohl dopustit, aby měla pocit převahy a uvolnil se až ve chvíli, kdy se vrátil znovu do auta. Tommyho ztrápenou tvář před očima.

Na co asi myslel? Přijde zítra? Přijme výsledek jeho plánu, pokud se mu ho podaří dotáhnout do konce podle svých představ? Právě to byly ty nedostatky a trhliny. Lidský faktor - chování, které nemohl předvídat dopředu. A upřímně, Tommyho v podstatě vůbec neznal. Během té doby, co strávil na zámku, mu ukázal hned několik svých tváří. A Adam netušil, kterou z nich si vybrat. Která byla ta pravá?

Domů dorazil večer. Celkově to byl náročný den. Cesta do Bostonu a zpět mu zabrala skoro čtyři hodiny. Do toho nervy, jak ho otec přijme, jak ustojí návštěvu u Ratliffových… Zdánlivě vše proběhlo v pořádku, až Adama napadlo, jestli by ho to nemělo spíš znepokojit.

Zaparkoval na začátku příjezdové cesty, zamkl a vyrazil k hlavnímu vchodu. Na vratech viselo upozornění, že je dnes zavřeno. Strhl ceduli a zmačkal ji. Zítra musí napsat novou, protože na prohlídky ještě nebude mít čas. A pozítří? Bůh ví, co bude pozítří….

Na cestě k bytu ho provázelo ticho. Napadlo ho, že by si měl dostatečně užít dočasného klidu, jelikož brzy už se ho nedočká. Možná je tohle poslední noc, kterou zde stráví.

Adam opustil hlavní nádvoří a vstoupil do chodby, která vedla ven na zahradu a také k jeho bytu. Na okamžik měl pocit, že zahlédl škvírou pootevřených dveří světlo. Všechno se v něm sevřelo, v zahradním domku někdo byl. Opatrně došel ke dveřím a rozšířil mezeru. Viděl dobře, v domku se svítilo. Že by se Tommy vrátil? Ale neměl klíče a také žádný dopravní prostředek, s jehož pomocí by se sem dostal dříve než Adam.

Muž přistoupil k osvětlenému oknu z pravé strany a přitiskl se zády ke zdi. Pak se naklonil na bok a natáhl krk. Úleva a zároveň zklamání ho donutilo uvolnit ramena, která měl doposud napnutá. Nebyl to Tommy. Uvnitř domku seděl u stolu, neznámé knížky a sklenky skotské Charles Wallas. Jeho správce, toho času na dovolené u své sestry v Londýně. Tedy zjevně už ne.

Adam zaklepal a bez čekání vstoupil dovnitř.

"Charlesi, kde se tu berete?" Druhý muž se pohotově otočil a široce usmál. Ihned šel zámeckého pána přivítat s nataženou rukou.

"Adame, tak rád vás zase vidím." Vřele si potřásli a chvíli se na sebe zubili jak dva týpci nadopovaní koláčky s marihuanou. Adam toho chlapa zkrátka rád viděl. Byl první, kdo ho v zámku přivítal, bez jakýchkoliv úskoků. Upřímně a hlavně mile. Charles k Belcourtu zkrátka patřil. Asi jako šlehačka k dortu, nebo měsíc k nebi.

"Jak bylo v Londýně?" zajímal se Adam. Správce ho vyzval, aby si sedl a mezitím přinesl další sklenici, do které nalil poctivé dva panáky. Přiťukli si a Adam se konečně po dlouhé době cítil aspoň trochu spokojený. Snadno to mohl porovnat s napjatosti, jíž byl denně vystavován. Teď mu bylo dobře a whisky příjemně hřála. Bylo to jako na začátku. Jen on, Charles a Belcourt.

*

Strávili spolu skoro tři hodiny. Charles vyprávěl o Londýně, Adam přihazoval své vlastní zážitky, několikrát už v Anglii služebně byl a pak se, chvilku před půlnocí vypravil domů. Do své postele. Dopřát si zde naposledy spravedlivý spánek. Možná měl trochu strach, aby se vyspal dobře, ale jen co padl do peřin, okamžitě usnul. Ráno pozval Charlese na snídani k sobě.

Muži seděli naproti u stolu a mlčky jedli. Správci se podařilo po cestě z letiště nakoupit nějaké potraviny.

"Několikrát jsem se vás včera zeptal, co je tu nového a vždycky jste to něčím zamluvil," spustil Charles nekompromisně. Adam polkl těžce sousto a vykulil na muže oči.

"Eh, no… asi…"

"Otravoval vás ještě ten duch?" nadhodil správce. Kdybyste jen tušil, pomyslel si Adam suše.

"Charlesi, je toho moc, co vám musím říct. Nečekal jsem, že se vrátíte zrovna teď. O pár dní později by to možná bylo všechno jednodušší. Protože… to už tady nebudu," přiznal Adam křečovitě. Vykulení očí se nyní týkalo druhého muže. Adam se chápavě usmál a pokračoval. "Zámek mi nepatří, jeho majitelé se jmenují Ratliffovi, dnes se s nimi setkáte. Je mi to hrozně líto, Charlesi, ale možná budete muset odejít se mnou," posteskl si Adam. Pravdou bylo, že na správce vůbec nemyslel. Jak odjel do Evropy a domek si zabral někdo jiný a všechny ty problémy a situace okolo… pustil ho prostě z hlavy.

"A mají ti Ratliffovi nějaký důkaz? Zámek jste koupil vy. Vím, jak jste po něm toužil, byl jsem přece celou dobu u toho. Tohle snad nemohou udělat!" oponoval Charles.

Adam podobnou reakci očekával, Charles byl stejně věrný Belcourtu jako on a také byl typem muže, kterého by si ten mladší dokázal představit jako chápajícího otce. Ať už řekl tomu biologickému cokoliv, ve skutečnosti o něj nechtěl přijít. A ani ho nechtěl vyměnit za Charlese. Jenže… něco takového potřeboval celou dobu slyšet. Mohl svou paměť rozebírat jak chtěl, nikdo za ten poslední měsíc a něco nebyl na jeho straně. Nikdo neřekl, že to nejde, aby Adam o svůj milovaný zámek přišel. Nikdo pro něj neměl konejšivá slova. Jen útočná, výchovná a negativní. Nedej Bože, aby si stěžoval a litoval se, to ani náhodou, už byl se svým novým údělem smířený, ale Charles ho prostě chápal. A to stačilo!

"Mohou. Zámek byl na prodej, protože se o potomcích nevědělo, ale teď…"

"Jak to dokážou? Mají snad závěť?" rozčílil se správce.

"Pokusím se něco vymyslet, abyste nepřišel zkrátka, Charlesi," slíbil Adam. Muž se zatvářil ublíženě.

"Pokud jde o mě, pane Lamberte, mohu se klidně vrátit zpět do Londýna. Náhodou se mi tam docela líbilo…" Oslovení příjmením zabolelo.

"Nemyslel jsem to tak," sklopil mladší muž provinile oči. Nastalé ticho bylo v podstatě očekávané.

"Co budete dělat? Přece si váš sen nenecháte vzít!"

"Já ale nemám jinou možnost," protestoval Adam. Bylo hezké, že má konečně spojence, avšak v zásadě šlo pouze o dobrý pocit, ne o řešení jeho problémů.

"Zajímalo by mě, co je ten důkaz," odfrkl si Charles. V tu chvíli vypadal jako malé trucovité dítě, a to Adama celkem pobavilo. Neměl by věšet hlavu a trápit se. Pořád tu byl jeho plán, a dokud ho nerozjede, nedozví se, jestli bude mít úspěch nebo ne. Akorát že zrovna teď potřeboval Thomase. Bez něj měl šanci na úspěch doslova nulovou.

"Kus papíru. Hodně starý, tak sto let," přiznal Adam. Charles pozvedl obočí.

"Takže přece jen závěť? Ale jak to, že o ní notář nevěděl?" nechápal.

"Je to bohužel hodně zamotané," povzdychl si Adam. Byl sice za správce rád, ale neměl ani trochu náladu na vysvětlování.

Thomasi, potřebuju tě! Okamžitě!

"Pokud nebudu muset, tak odsud neodejdu, takže trochu toho času ještě mám…"

"Charlesi," vydechl Adam zoufale.

"Tak co chceš?" zamračil se správce. Druhý muž zalapal po dechu.

"Thomasi?" Tentokrát to bylo ještě rychlejší a nepředvídatelnější než minule. Adam nestačil zírat.

"Jak jsi věděl, že…"

"Ráno jsi v koupelně několikrát zopakoval moje jméno v souvislosti s otázkou života a smrti. Nebo jsi myslel mého pra pra vnuka?" zkoušel ho duch. Ramena živého muže se zvedla a zase klesla.

"Nečekal jsem, že se ještě objevíš. Po tom posledním… rozhovoru…" V duchu dal oné výměně názorů jiná jména, ale nechtěl Thomase naštvat. Potřeboval ho pro svůj plán.

"Třeba věřím na druhé šance. Tak?" vyzval duch Adama zvednutým obočím.

*

I Adam věřil ve druhé šance, tedy pokud v tom viděl nějaký smysl. Jenže koho by se týkala ta, kterou by dal on? Jedině Ratliffové a... zasloužila si ji vůbec ta kráva? Zatímco seděl ve své kanceláři a čekal na osudovou návštěvu, jeho hlava vstřebávala události toho dne, kterých nebylo zrovna málo. A všechno musel zařídit jen během několika hodin. Přišlo mu, že od rána, kdy mluvil s Thomasem uteklo víc jak několik hodin. Přišlo mu to jako několik dnů. A pátá se rychle blížila.

Muž srovnal papíry, vstupenky, své poznámky k výkladu; překontroloval obsah kasy, příjmy a výdaje. Naštěstí všechno sedělo, takže to mohl odevzdat s čistým svědomím. Napadlo ho, že by si něco nechal, však všechny peníze vydělal sám, ale nechtěl ještě víc problémů, než už měl. Nějak se už pak o sebe postará, zadoufal.

Tommy a jeho matka měli zpoždění. Museli přijet autobusem, linka se asi někde zdržela. Dorazili o deset minut později a přesně s takovou náladou, na jakou se Adam duševně celý den připravoval. Ratliffová na něj spustila už ve dveřích, Tommy šel za ní, hlavu pokorně skloněnou, vyhýbající se přímému pohledu do Adamových očí.

"Tak o co jde? Vzdáváte se zámku dobrovolně?"

Adam jim vyšel z kanceláře naproti a než odpověděl, nepatrně přikývl.

"Ano."

Krátké, leč ostré nadechnutí přišlo od Tommyho. Adam se ho snažil ignorovat, ale něco ho zkrátka k tváři blonďatého rošťáka přitahovalo. V jejich bytě nebyl dlouho, tam dokázal odolat, jenže teď… jakoby neměl na vybranou. I tak se víc zaměřil na ženu. Samozřejmě s obrovským sebezapřením.

"Fajn, takže máte sbaleno a ještě dnes vypadnete. Nečekala jsem, že to bude tak snadný," ušklíbla se Ratliffová. Do podloubí vstoupil zrovna Charles. Adam správce v rychlosti představil. Ženinu nevymáchanou hubu přehlížel.

"Tohle je Charles, správce. Staral se o Belcourt ještě v době, kdy byl zavřený. Byl bych rád, kdyby mohl zůstat," oznámil překvapené dvojici. Ti dva dnes viděli staršího muže poprvé. Tommy měl ve tváři otázku, proč o něm Adam nemluvil (nebo možná mluvil, ale ještě v době, kdy nesnášel poslouchat jeho hlas), ovšem nahlas nic neřekl.

"To se ještě uvidí. Z čeho bych ho asi tak platila?" zaskřípala Ratliffová zuby. Charles si nervózně přešlápl a Adama přemohl stud za ženino chování. Přesto, že s ní neměl nic společného a tudíž za to nemohl.

"Lidé si začínají zvykat, že je zámek otevřený pro veřejnost. Může se vám to hodit. I když…" Adam se nyní celým svým bytím zaměřil na Tommyho. "Vlastně chci, aby zámek připadl Tommymu. Jinak se zase rozloučíme," vysvětlil ženě svůj záměr.

"Tomu budižkničemu?" vypískla Ratliffová. "To nepřipadá v úvahu!"

Tommy prudce vydechl a při nádechu se mu rozšířilo chřípí. Proč sakra nic neřekne, zapřísahal ho Adam v duchu. Měl by se přece bránit. Pokud má někomu zámek přenechat, pak jedině jemu.

Vzniklá situace byla natolik dusná a negativní, že se Adamovi orosilo čelo a zpotily dlaně, načež musel ve svém nitru bojovat s démonem zvaným vztek. Aby tu ženskou nechytnul pod krkem. Prý budižkničemu, to už byl vrchol.

"V tom případě…" Muž ukázal rukou k hlavním dveřím. Charles zakroutil očima. Bylo na něm vidět, že by nejraději vyklidil pole.

"Nikam nejdeme!" dupla si Ratliffová.

"Tommy, nebo nikdo. A klidně na mě pošlete ty své právníky. Nemáte vůbec nic, čím byste mi dokázala, že je zámek váš. Nebo snad ano?" uhodil na ni Adam.

"Já…" žena se zarazila, protože hrozilo, že začne koktat. "On mi řekl, že to tak je. Že zámek patří nám…"

"Kdo? Kdo vám to řekl?" zahřměl Adam. Pochopitelně to věděl, ale asi to potřeboval slyšet i z jiných úst. Navíc se od včerejšího odjezdu od rodičů mlátil do hlavy, že se otce nezeptal na podrobnosti. Jak to například zjistil on? I když, nebylo už to jedno?

"Nezměním, co jsem řekl. Musí to být Tommy," rozhodl Adam definitivně. Podívali se na sebe a blondýn zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Proč tohle děláš?" zašeptal. Ratliffová zmateně střílela pohledem z jednoho na druhého, díky čemuž Adamovi došlo, že Tommy se o nich dvou matce nezmínil. Však, ono asi nebylo co zmiňovat, sblížili se sexuálně a něco takového se do světa netroubí. A zvlášť pak labilním matkám.

"O co tu krucinál jde?" prskla Ratliffová.

Adam neznal její křestní jméno, ale o to snadněji ji v duchu mohl nazývat vším možným. Nejvíc se mu asi zalíbil výraz kráva, ten seděl dokonale.

Teď teprve začne zábava, pomyslel si. Až se ta kráva dozví, že s ním její synáček spal… dvakrát…

"Nevím proč. Možná už jsem jenom unavený a nebaví mě to," přiznal Adam. Ženiny otázky si nevšímal.

"Jenže, já…" začal Tommy. Jeho ruka se hrozivě ztratila v kapse. Adam tušil, co v ní má schovaného.

"Tvůj pra praděda by nikdy nepřistoupil na to, aby měla zámek ona!"

"Můj pra…"

"Jeho kdo?" zamračila se Kráva.

"Thomas Ratliff. Muž, který tento zámek vlastnil jako první," vysvětlil Adam. Neměl ponětí, co je v tom prokletém dopisu, ale když se na Tommyho zadíval, jeho obličej mu naznačil, že se ve svém odhadu asi moc nesekl. Prozatím mladíkova ruka zůstávala v kapse. Jako kdyby na něco čekal.

"Takže zámek musím dostat já. Dokud žiju, může si ten spratek nechat zajít chuť," rozmáchla se žena kolem sebe rukama.

"Možná, ale řeknu to naposledy. Pokud někdo, rozhodně ne vy!" zasyčel Adam.

Charles si netrpělivě odkašlal. Jakoby tím odstartoval ticho, které si všichni vzali k přemýšlení. Dokonce ani Ratliffová znovu nevyjela, jak pro ni bylo typické. Ale tvářila se tedy hrozně. Kdyby pohledy zabíjely, tak… no, však to znáte.

To co následovalo zhruba po půl minutě urputného mlčení, nemohl takhle přesně předvídat ani Adam. Ratliffová mu náhle vytrhla z rukou klíče a rozběhla se na nádvoří. Všichni ostatní samozřejmě utíkali za ní. Bohužel byla rychlejší a jen co zapadla do vchodu na opačné straně zámku, zamkla za sebou, aby ji už nikdo nemohl pronásledovat.

"Co to kurva dělá?" zavřískal Tommy. Adam si nemohl odpustit poznámku.

"Teď? Tos na ni nemohl takhle zařvat předtím?" Odpovědí mu byl vražedný Tommyho pohled. Všichni tři muži zůstali stát před dveřmi. O pět vteřin později se přímo nad jejich hlavami ozvalo tříštění skla. Kdyby se nepřitiskli ke zdi, minimálně jeden z nich by byl zasažený polstrovanou židlí z devatenáctého století, která vyletěla oknem. Pochopitelně skončila rozmlácená na kusy, tudíž na odpis.

"Do prdele," zakvičel Tommy. Adam téměř nedýchal a Charles se třásl jak osika.

"Co je to za ženskou? Řekne mi to konečně někdo?" dožadoval se.

"Moje psychotická matka," povzdechl si Tommy. "Kdybych tak mohl říct, že s ní nemám nic společnýho," dodal lítostivě. Adam se rychle vzpamatoval.

"Tohle jí jen tak neprojde!" zavrčel a zalomcoval klikou. Kde měl zatraceně ty druhé klíče?

Scéna jak z filmu o italském manželství trvala asi čtvrt hodiny. Během ní letěly z oken ještě nějaké obrazy, mimochodem velmi vzácné, dalších pár židlí, dvě zrcadla, kus dřevěného obložení a jeden křišťálový lustr zhruba deseti tisícové hodnoty. Dohromady Adam odhadl škodu na čtvrt milionu dolarů. A nemohl zapřít, že jeho srdce krvácí, když vidět tu spoušť, která se hromadila na nádvoří, poté, co byla vyhozena z prvního patra severního křídla, přesněji z hlavní jídelny. Bohužel tomu nemohl zabránit, dočista zapomněl, kam dal druhé klíče. Ty, které předtím půjčil Tommymu.

*

Charles přecházel před dveřmi do zámku sem a tam; už nějakou chvíli se nic nedělo.

"Tohle přece nemůže. Musíme zavolat policii, Adame. Rozbíjí váš majetek, za to by měla jít do vězení," rozčiloval se. Adam zavrtěl rezolutně hlavou.

"Nechci zase další problémy, copak jich nemám dost? Představa toho, že budu chodit po soudech a… Moji matku by to zklamalo."

"Hrozně mě to mrzí," posteskl si Tommy a po zdi se svezl k zemi, kde si přitiskl kolena k tělu. Vypadal jako hromádka neštěstí. "Nikdy jsem se k tomu neměl nechat přemluvit. To díky mně získala odvahu."

"To je hloupost," okřikl ho Adam. "Ta ženská je neurotička a evidentně touží po životě v přepychu, aniž by hnula prstem. Tohle spískal můj táta. Má na lidi čuch a u ní přesně věděl, na jakou strunu zahrát, aby mu vyšla vstříc. Kdyby mi aspoň řekl, kde ty informace získal…" poslední větu řekl Adam spíš v zamyšlení. Bude mu to ještě dlouho vrtat hlavou, tím si byl jistý.

"Co mám teda dělat? Zničit ten dopis? Chtěl jsem to udělat…" ujišťoval ho Tommy. Charles se zastavil v půli pohybu a zůstal na něj civět.

"Takže opravdu ta závěť existuje? Celou dobu jsem si myslel, že mě taháte za nos, Adame," podíval se na mladšího muže káravě.

"Vypadalo to tak snad?" ohradil se Adam dotčeně.

Tommy sáhl znovu do kapsy a dopis pak podal Adamovi. Ten jej opatrně rozbalil, aby neponičil papír.

"Páni," zakýval uznale hlavou, jen co dočetl poslední slovo. "To je prostě bomba," neodpustil si. A nejhorší pro Tommyho asi bylo, že to Adam myslel upřímně. On mu ten zámek vážně chtěl přenechat. Bez boje, bez dalšího dohadování… Ani se nesnažil ten dopis zpochybnit.

"Můžu?" podíval se na něj Adam zpytavě, když chtěl papír půjčit Charlesovi. Tommy jen pokrčil rameny. I správce nevěřil vlastním očím a pronesl několik obdivných slov.

Najednou se za nimi prudce otevřely dveře a z nich vyšla rozcuchaná žena, která vypadala asi podobně, jako čarodějnice po dlouhém letu na koštěti. V obličeji měla nevěřícný, téměř šílený výraz.

"Co se to tu stalo?" vydrmolila ze sebe při pohledu na polámané cennosti na kamenné dlažbě. Do Tommyho vjela zlost.

"Ty nevíš? Vyházela jsi to z okna, bůh ví, cos udělala nahoře," seřval ji na dvě doby. Žena se přikrčila, očividně svého syna takhle ještě nezažila.

"Ale to nemůže být pravda, nic takovýho bych neudělala…"

"Já bych přece jen tu policii zavolal, Adame," navrhl Charles znovu. Ratliffová na něj vytřeštila oči.

"Ale proč? Když říkám, že to nemám na svědomí, tak prostě nemám!" křičela. Adam se po všech přítomných věcně podíval a pak kývl hlavou k jiným dveřím. K těm, které vedly do chodby a dále do jeho bytu.

"Jdeme, ihned," zavelel a vykročil. Nemusel se ohlížet, cítil oba muže i ženu, jak ho poslušně následují.

Zastavili se v jeho kuchyni. V obývacím pokoji se tlumeně svítilo, což přitáhlo Tommyho pozornost.

"Je tu někdo další?" zeptal se zvědavě. Adam měl pocit, že v jeho hlase zaznamenal tón žárlivosti, ale spíš si to jen namlouval.

"Ano, někoho tu mám. Amando?" zvolal směrem ke dveřím do obýváku, kde se o tři vteřiny později objevila mladá žena s podezíravým výrazem v očích. Když uviděla Tommyho, její zorničky se rozšířily, ale po slabém trhnutí hlavy se vše vrátilo do normálu.

"Zdravím," zvedla ruku na pozdrav. Adam jí věnoval úsměv. Tommy přivřel oči.

"Já vás přece znám, vy jste…"

"Ano, to jsem. Adam mi toho musel hodně vysvětlit, než jsem přistoupila na další návštěvu zde. Ale musím připustit, že prozatím se vyvíjí velmi slibně. Račte dál." Amanda ustoupila ke straně, aby mohli všichni projít do obýváku. Ratliffová si opět něco remcala pod fousy, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

V pokoji nebylo na první pohled nic mimořádného, jak každý nějakým svým osobitým způsobem očekával. Pouze na konferenčním stolku ležel otevřený notebook a vedle něj stál hrnek s nedopitou kávou, která patřila Amandě.

"Něco tu mám, chtěli byste to vidět?" usmála se žena na překvapenou skupinu v čele s Ratliffovou. Pak si všichni posedali na gauč, aby na monitor notebooku viděli a Amanda stiskla příslušnou klávesu. Adam zůstal stát za pohovkou, ruce založené na prsou.

Možná už Tommy tušil, co na monitoru uvidí, ale vidět to ve skutečnosti, bylo dechberoucí. Jeho matka, jako výtržník a deviant, s výrazem naprostého šílenství, které by vyděsilo i ostříleného psychiatra v léčebně na Ostrově, ničila vše, co jí přišlo pod ruku. Přesně na to se všichni dalších patnáct minut dívali a nikomu, tedy dokonce i Adamovi a Amandě, jakožto objektivnímu člověku, to nebylo příjemné. Jakmile záznam skončil, následovalo dlouhé ticho a po něm se na stole před Tommyho matkou objevil papír s jasnou a stručnou hlavičkou. Prohlášení o dědickém právu.

"Podepište to a ten záznam zničím," podával jí Adam pero. Ratliffová upírala pohled před sebe, jako kdyby se jí Adamova slova vůbec netýkala.

"Počítal jsem předběžně škody. Máte zbytečných dvěstě padesát tisíc dolarů?" pokračoval muž v nátlaku. Zase nic, jen zarputilý výraz a rudé tváře. Zrovna když se Adam nadechoval k dalším slovům, žena se prudce nadechla a naklonila se dopředu. Vztekle vytrhla pero Adamovi z prstů a do spodní kolonky naškrábala své jméno. O šestnáct vteřin později byla pryč.

Zámecký pán 27.

Zdravím všechny. Pro čtenáře Krvavého polibku tu mám zprávičku. Popojedeme, až dokončím Zámeckého pána. Tím se dostávám právě k tomuto dílku. Troufnu si tvrdit, že už míříme do finále. Tedy nejedná se o jednu, či dvě kapitolky, asi jich bude víc, ale sami pochopíte, podle dnešní části, že by se to mělo už brzy všechno vyřešit.

Pokusím se jednu kapitolku stihnout ještě tento týden, ten příští odlétám do Londýna a budu mít asi napilno, tak uvidíme... Děkuju všem za trpělivost ;)

---

Až před domem svých rodičů si Adam uvědomil, jak celou tu dobu kašlal na svou matku, která mu k takovému chování nezavdala jedinou příčinu. Pamatoval si na jejich poslední rozhovor. Nebyla tak odmítavá vůči jeho rozhodnutí se zámkem jako otec. A hlavně, neposlala na něj žádnou hysterku se synem na krku, ani jeho ex, u kterého si Adam stále nebyl jistý, o co mu vlastně jde. Jestli o něj, nebo o poklad, který měl pro něj v podstatě úplně nulovou hodnotu. Pokud mohl ten dopis, se kterým Tommy utekl někdo nazývat pokladem, pak jedině on a… jeho šílená matka.

Adam si v žádném případě nebyl jistý tím, že by se ji Tommymu podařilo přesvědčit, aby zámek nechala být. Viděl tu ženu sice jen jednou, ale dokázal si o ní udělat obrázek. A to i díky jejímu synovi. Ze začátku se na ni Tommy odvolával. Že ho poslala ona. Že… Dobře moc indicií k posouzení neměl, ale i tak. Tommyho matka nebyla tou správnou osobou, která by se dokázala o takové sídlo postarat. A pokud hledal spojitosti mezi Thomasem Ratliffem a jeho potomky, nenacházel zhola nic. Hlavně mu nebylo jasné, jak se pra předek mohl dostat k tomuhle dědictví. Musel by být jedině nějakým způsobem, tedy krevním způsobem spjatý přímo s Belmontem, nebo s jeho ženou. Proč mu Thomas tohle všechno nemohl prostě říct? Na co tajnosti, které vedly akorát k tomu, že nikdo nevěděl nic, ale problémy se přitom kupily jeden na druhý?

Adam se vyklonil z okénka svého auta k přijímači, na kterém bylo tlačítko pro ohlášení návštěv a repráček, do nějž pak musel promluvit, jakmile se z něj ozvalo "Ano? Kdo je tam?"

"Tady Adam, mohu dál?"

"Adame?" ženský hlas na druhém konci by poznal vždy a všude. Zapálilo ho v očích, když si k němu přiřadil matčinu starostlivou tvář.

"Ahoj mami, je táta doma?" zeptal se, ale to už brána před ním zabzučela a začala se otevírat. Počkal, dokud nebyl průjezd tak akorát široký na auto a vjel dovnitř. Známá štěrková cesta ho zavedla až před luxusní dvoupatrovou vilu se sněhobílou fasádou a mnoha okny. Jeho matka milovala slunce, jež bylo v Bostonu celkem vzácné, proto v každém pokoji muselo být dostatek denního světla. Pro tyto účely nechala Leila Lambertová zřídit i zimní zahradu. Tam se s Adamem viděli naposledy.

Jak dlouho už to bylo? Měsíc? Dva?

Adam vystoupil z auta v momentu, kdy se otevřely velké vchodové dveře a na zápraží vyšla půvabná žena ve smetanovém kostýmu, přes nějž měla přehozený šifonový šál ve stejné barvě. Adam měl pocit, že matku neviděl několik let, přestože vypadala stále stejně skvěle.

"Ahoj mami," pozdravil ji nejistě. Žena rozpřáhla ruce, aby ho přijala do své náruče, jenže pak pohlédla za jeho rameno a ztuhla.

"Můj bože. V tomhle teď jezdíš?" zhrozila se nad starým fordem, jež měl na několika dosti viditelných místech prasklinky prokvetlé rzí. I Adam se ohlédl, jako kdyby zapomněl, v čemže to k rodičům přijel, ale pak se usmál a pokrčil rameny.

"Je to problém? Mám ho postavit před bránu? Jaksi se ke zdejšímu prostředí nehodí, že?"

"Vyprošuji si tvůj sarkasmus, synu, nic takového jsem na mysli neměla," zamračila se Leila. Adam spolkl výčitky svědomí a pro jistotu navázal tam, kde se předtím matka zasekla. Spontánně ji objal a políbil do vlasů.

"Stýskalo se mi, mami," přiznal šeptem. Opět se mu nahrnuly slzy do očí, zvlášť když ho matka stiskla vroucněji.

"Tak půjdeme dovnitř, ano? Určitě jsi nepřijel jen, abys mi to řekl." Žena se od něj odtáhla a jako první vstoupila do domu, se synem za zády. Adam ji podezíral, že má také slzy na krajíčku, ale takticky odvrátila tvář, takže to nemohl vidět na vlastní oči.

Prošli vstupní halou s mramorovou dlažbou, na níž se klapající podpatky Leiliných lodiček rozléhaly s až mrazivou razancí. Adamova matka byla přímá žena, zásadová a okamžiky jako tyto to Adamovi vždy připomněly. Pokud začínal mít třeba pocit, že to tak není. Mlčky došli až do hlavního obývacího pokoje, kde se usadili na velké, světle hnědé pohovce ve tvaru C. O vteřinu později se do místnosti nahrnula Melanie, aby se zeptala, co si paní a pán budou přát jako občerstvení.

Adam oblíbenou hospodyni s úsměvem pozdravil, pracovala u jeho rodičů už hezkou řádku let, vlastně ještě v době, kdy v domě bydlel také a ne jednou Melanie zastala i úlohu chůvy a společnice. Samozřejmě ve vší počestnosti. Poprosil ji o vodu s citronem a zelený čaj.

Jakmile Melanie odešla, Leila se natočila ke svému synovi čelem a pozvedla obočí.

"Takže? Čemu vděčím za to, že sis na mě vzpomněl?" neodpustila si káravý tón. Adam věděl, že na něj má právo, proto se ani nenamáhal mlasknout, nebo protočit oči, čímž by dal najevo, že je mu to protivné.

"Musím mluvit s tátou," řekl na rovinu. Nechtěl věšet matce na nos bulíky. A co si budeme povídat, ani po té době, kdy byl na Belcourtu, ho nepřešel takový ten vnitřní vztek, se kterým kdysi z Bostonu odjel.

"Vrátí se asi za hodinu. Počkáš tu na něj?" zajímala se matka. Synovu přímočarost přešla bez poznámky.

"Můžu?"

"Samozřejmě. Ale jen pod podmínkou, že mi zatím všechno řekneš," umanula si.

Adam sklonil hlavu a povzdechl si.

"Není co říkat, mami."

"Jak to, že není?" vyjekla, až se Adam lekl. Upjatost, se kterou svého syna přivítala, Leilu konečně opustila. Nyní to byla ta správná matka. S nesobeckou starostí v očích, s upřímným zájmem ve tváři. "Co jíš? Kde spíš? Máš dost peněz? Nejsi nemocný? Vypadáš pohuble," zhodnotila ho jedním rychlým pohledem od hlavy k patě a zpět. Adam si nějak neuvědomoval, že by zhubl, ale je fakt, že ty džíny, které si dnes vzal, mu byly poněkud volnější. Pásek si musel zapnout o dvě dírky dál.

"Nedělej si starosti, je mi dobře. Jím pravidelně a taky dost spím. Všechno je v pořádku," ubezpečil ji. Matka už se nadechovala k protestu - Adam si dokázal představit, jak budou další půlhodinu řešit jeho hubnutí - takže ji utnul zvednutou rukou.

"Musím mluvit s tátou. Vím, že to asi nebude klidný rozhovor, ale je to moc důležité," vysvětlil jí.

"Týká se to toho prokletého zámku?" zamračila se.

"Není prokletý. Pořád tam bydlím a jak vidíš, žiju a taky mám všech pět pohromadě. Nehráblo mi," oplatil jí zamračení.

"Nechtěla jsem naznačit…"

"Já vím, že ne, mami. I tak jsem doufal, že to za tu dobu přejde aspoň tebe. Když u táty s tím počítat nemůžu." Adam se postavil, nedokázal v klidu sedět. Melanie mu zrovna přinesla pití. Poděkoval jí a čekal, dokud neodejde, aby mohl pokračovat.

"Budu teď k tobě hodně upřímný, mami. Ten zámek mi nepatří a v podstatě nikdy nepatřil. Má jiného majitele, ale je to trochu komplikované," přiznal.

"Ano, Eber mi něco řekl, ale víš, jak je tajnůstkářský," posteskla si Leila. Není jediný, přihodil si Adam v duchu trpce.

"Když jsem byl na zámku asi týden, přišel tam jeden kluk. Tvrdil, že má na zámek nárok, že je to jeho dědictví. Nechtěl jsem mu věřit, jenže…" Adam se zamyslel. Jak to nejlépe podat, aby se nemusel zmínit o Thomasovi? Jeho matka byla v jádru realistka a nemusela by těch jeho "všech pět pohromadě" akceptovat. "Ten kluk zkrátka vypadá úplně stejně jako tehdejší Belmontův sluha, Thomas Ratliff. Přiznám se, že mě to vyděsilo. Mají v Belmontově pracovně společný obraz. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu neuvěřil." Adam si promnul spánek a zhluboka se nadechl. "Každopádně jsem ho tam měl od té doby nastěhovaného až do včerejška. Pil mi krev, byl hrozný. Takový prosťáček, ale zároveň drzoun… eh…" muž se odmlčel a pohlédl na matku, která ho se zájmem pozorovala. Ještě s takovým tím výrazem - nepovídej, prosťáček? Drzoun? A?

"Co je?" přimhouřil oči. Leila se usmála.

"Nic, pokračuj," mávla ledabyle rukou. Adam využil té trapné chvilky a napil se vody.

Co všechno chtěl matce vlastně říct? Ano, měl v ní důvěru. Věděl, že nic z toho, co jí poví, nevyklopí za tepla otci, ale tak trochu se styděl. Nerad ukazoval slabost.

"Toho kluka na mě poslal táta. Přes jeho mámu. Takže táta musí vědět o tom, že zámek už někomu patří. Navíc se asi před týdnem objevil na Rhode Islandu i Max!" při posledních slovech ujel Adamovi hlas k více decibelům. Zkrátka se neudržel. A jak to mohl konečně někomu říct, povolil svému vzteku stavidla.

"Max?" zopakovala Leila nevěřícně.

"Ano, Max!" zakýval Adam horečně hlavou. "Je to celé šílené, mami. Proč táta nechce, abych ten zámek měl? Neil se přece dokáže o naše hotely postarat taky. Snad už jsem dokázal, že se o sebe umím postarat sám. Přijal jsem podmínky, které mi táta určil. Vzdal jsem se auta, renty, všeho, tak proč?"

"Uklidni se, Adame," pokárala ho matka. "A posaď se," nařídila mu. Muž klesl na pohovku s bolestným povzdechem. "Tvůj otec musel být vždy v centru dění a běda, pokud nad něčím ztratil kontrolu. Je to jediný a také nejlogičtější důvod, proč je tak vytočený z toho, že ses rozhodl jít vlastní cestou. Ano, Neil si vede velice dobře, Eber nemůže mít vůči němu jedinou výtku a navíc to tvého bratra baví, takže… pokud jde o mě, měj si svůj zámek, jestli ti na tom tak záleží a dělá tě to šťastného. Bohužel, já nic takového nevidím. Nejsi ve své kůži, přiznej to. Navíc, sám jsi řekl, že ten zámek patří někomu jinému. Co chceš tedy dělat?" naléhala na něj. Adam zavrtěl hlavou.

"Nevím. Ne přesně. V první řadě musím najít toho kluka, toho, co mu Belcourt patří. Včera odešel, bez jediného slova a já netuším, kde ho mám hledat. Jenom táta mi to může říct."

"A co pak?" zbystřila Leila. "Svůj byt jsi pronajal, pokud si vzpomínám a peníze?"

"To je mi teď upřímně ukradené, mami. Já nesmím dopustit, aby zámek dostala máma toho kluka. Ona je… prostě hrozná. Někdo takový nemůže dostat na starost takovou nemovitost…"

"Proč ti na tom tak záleží?"

"Protože…" Adam se rozjel celkem svižně, ale opět tu byla ta věc se slabostí. Ta, která měla zůstat schovaná i před matkou.

"Protože ten kluk…" nadhodila Leila mile a Adam zatajil dech. Opravdu byl tak průhledný?

"Protože ten kluk by to možná zvládl. Ale ona ne," doplnil matku skoupě.

"Ale pokud má na zámek nárok ona, co s tím uděláš?" naléhala matka dál. Adam věděl, že bude neodbytná do poslední chvíle. Aspoň že se nerozhodla pitvat jeho vztah k "tomu" klukovi.

"Netuším, ale nic nedělat taky nechci. Je mi jedno, jestli už se mnou táta nechce mít nic společného, ale potřebuju tuhle informaci. A doufal jsem, že mi s tím pomůžeš."

"Takhle nemluv, Adame. Táta tě má rád," zakabonila se. Adam se vnitřně sice zastyděl, ale navenek zůstal chladný a nepřístupný. Pokud tu byl někdo, kdo musel udělat první krok, pak to rozhodně nebyl on.

Z hlavní haly k nim dolehl zvuk zabouchnutých dveří a jakoby cupitání. To muselo patřit Melanii. Druhé kroky, pevné a důrazné byly bezpochyby pána domu. Když Eber Lambert rozrazil dveře do obývacího pokoje, Adam už několik vteřin nedýchal. A překvapivě jeho matka s ním.

"Aha, takže ten vrak venku je tvůj," zkonstatoval Eber suše při pohledu na zkoprněného syna. Adam se setkání podvědomě bál a v duchu počítal vteřiny, ale to, že otec dorazil o celých třicet osm minut dříve, mu udělalo čáru přes rozpočet. Nestihl se na to připravit.

"Tati," vyskočil z pohovky, jako kdyby hned vedle něj někdo práskl bičem. Tentokrát se postavila i Leila.

"Vracíš se domů, synu?" zeptal se Eber tak trochu posměšně, zatímco podával Melanii svůj kabát, aby ho uklidila. Ani hospodyně nevypadala ve své kůži, ale Adam to připisoval své neohlášené návštěvě.

"Ne. Ne úplně," vyhrkl Adam, překvapen tou navzdory ironii obsahující vstřícnou otázkou. "Musím s tebou mluvit," dodal, hned jak nalezl ztracený dech.

"V tom případě…" začal otec, už ne tak mile. "… si spolu nemáme co říct," doplnil odseknutím a zamířil ke dveřím, jež vedly do jeho pracovny.

Adam pohlédl zoufale na matku a pak se za hlavou rodiny rozběhl. Měl celkem štěstí, že mu otec nepráskl dveřmi před nosem, stihl včas zachytit kliku.

"Chci adresu té ženské, kterou jsi na mě poslal," zvolal při vstupu do místnosti. Eber dokráčel ke svému stolu a ležérně se za něj usadil.

"Jaké ženské?" tvářil se nechápavě. Adam přistoupil blíž, ucítil za sebou přítomnost matky. Prozatím nemohl počítat s její pomocí, ale už jen to, že tam byla také, ho uklidňovalo.

"Ztrácel bys někdy svůj čas s hlupákem?" zeptal se Adam ostře. Eber pozvedl obočí.

"Ne!" odtušil.

"Tak ho ze mě prosím nedělej!" sykl podrážděně Adam a založil si ruce na prsou. "Mluvím o té ženské, která má podle tebe nárok na Belcourt," vysvětlil, i když to bylo samozřejmě zbytečné.

"No a?" Eber se naklonil dopředu a položil na desku stolu obě předloktí schovaná v rukávech značkového šedého saka. Díky tomu vykoukly ven diamantové manžetové knoflíčky na bělostné košili. Mít takové, mohl by Adam Billa a Juanitu platit celý rok, ne-li déle.

"Chci její adresu," téměř vyhláskoval. Tak aby nebylo pochyb o tom, co po otci požaduje. A aby to nemusel říkat ještě potřetí.

"Na co ti bude?" štěkl Eber. Jeho sebeovládání bylo pryč. Adam věděl, ano cítil to až v kostech, že otec se v klidu dlouho neudrží. Že to všechno byla jen maska. Musel ho proklínat každičký den. Každou minutu od jejich nepříjemného rozchodu.

"Prostě mi ji dej. Když už nemá zámek patřit mně, chci se postarat o to, aby ho nedostala ona!"

"O čem to ksakru mluvíš?" Eber se definitivně neovládl a vstal. Dlaně nechal ležet na stole, jednu hned vedle koženého penálu se sadou keramických per, jež dostal od jednoho velmi vlivného investora, jehož jméno se neříká nahlas a druhou poblíž stříbrné krabičky na vizitky. Byla už letitá, ale stále zachovalá a byla na ní znát Melaniina starostlivost. Jistě ji cídila každý den.

Adam zatřepal hlavou a přitáhl v zamračení obočí k sobě.

"Myslíš si, že je mi jedno, kdo bude zámek dál spravovat, i když už tam nebudu? Myslíš si, že to celé byl jen nějaký rozmar bohatého synka? Ano, ten vrak venku je můj, jen můj, ne jako všechno, co jsem kdy měl, ale v podstatě mi to nikdy nepatřilo, i když jsem dřel jako mezek. Vždycky jsi mě chtěl vlastnit, to je fakt, který nemůžeš popřít, jenže já se ti vzepřel. Nešlo o ten zámek, že ne? Ale o to, že jsem chtěl něco jinak než ty. Dopadlo to podle tvých očekávání? Nemusíš se už dál zabývat synem, který ti není po vůli. Moje cesta už vede jinudy, otče. Chci jen adresu té ženské, nic jiného a pak ti půjdu z očí!" Adam se po celou dobu svého monologu pokoušel udržet hlas v jedné rovině, ale sám cítil, jak postupně padá do propasti s názvem lítost. Ač byl zvyklý na přepych a luxus, nikdy nebyl pokrytec a jeho vlastní slova ho zasáhla. Nechtěl to takhle skončit, avšak… tady šlo o víc, než jen o otcovu pokořenou ješitnost. Šlo o jeho život, o to, aby konečně udělal něco správně a hlavně sám. Ne pod vedením někoho jiného.

Eber klesl zpět do koženého křesla a sklonil hlavu. Ticho místnosti naplnilo dusno zoufalého očekávání a skryté naděje.

*

Tommy zíral do stropu už dobrou půl hodinu. S pokrčenou nohou a jednou dlaní, položenou na břiše, ležel na posteli ve svém skromném pokojíčku v bytě na čtvrté západní a přemýšlel. O Adamovi, o Belcourtu a o hádce, díky které se ještě pořád trochu třásl, protože se odehrála těsně předtím, než utekl z kuchyně a zavřel se tady. A lehl si do postele, aby další půl hodinu mohl sledovat omšelý, několik let nevymalovaný strop.

Jeho matka byla blázen. Občas přemýšlel, jestli ji má ještě aspoň trochu rád. Děti a vlastně ani matky, by si takové otázky pokládat neměly, přirozeně, jenže to se asi týká normálních dětí a normálních matek, napadlo Tommyho. Jeho matka nebyla ani normální, ani se nechovala jako matka, byla to hysterka a kurva a pro výčitku, že jí Tommy zkazil život, nikdy nešla daleko. Jakoby za to mohl on, že se kurvila a tím si ho vlastně uhnala. Nikdy nepoznal svého otce, a když se mámy zeptal, kdo to je, sama mu nedokázala odpovědět. V těch horších chvílích většinou odsekla, že to byl flákač a příživník, stejně jako jeho syn.

Tommy vytáhl zpod matrace dopis, který našel na Belcourtu. Pro jistotu ho schoval tam a ještě ho vložil do igelitového pytlíku, protože byl značně zchátralý. Ani po několikátém přečtení nemohl uvěřit slovům, jež byla v dopisu napsána.

Můj nejdražší dědici,

Toto je má poslední vůle, jíž píši při plném vědomí. Věř, že cesta k tvému dědictví nebude jednoduchá, ale s tímto dopisem se přece jen trochu usnadní.

Zámek Belcourt vždy patřil rodu Belmontů, dlouho však nikdo netušil, že hrabě skrývá jedno velké tajemství. Tajemství s prostým názvem Nevlastní bratr.

Kdybych poznal svého otce, jistě bych ho měl rád, ale tohoto štěstí jsem bohužel nedosáhl. Ne tak, jak bych si přál. Zato jsem měl velmi hodnou matku, pracovala jako kuchařka u Augusta Belmonta a milovala mne nadevše a já samozřejmě ji. Jak bych to jen napsal, aby to nevyznělo příliš hrubě? August Belmont nebyl zrovna vzor ctnosti. O rodinu se staral s neskonalou péčí, snad proto si dokázal obhájit občasné avantýry, jež obohacovaly jeho už tak nenudný život. Jednou z nich byla, ano jak správně tušíš, moje milovaná matka. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak k tomu došlo, což mě po odhalení pravdy tížilo, ale byla tu i jiná věc, neméně závažná. V mé krvi od mého početí kolovala krev rodu Belmontů.

Matka slíbila mému otci, že o tom nikomu nepoví, August Belmont se však na smrtelné posteli prořekl svému legitimnímu synovi a ten to nakonec pověděl mně. Bohužel mnohem později, než bych si zasloužil. Možná i on slíbil svému otci mlčet, ale budiž mu připsáno k dobru, že mě nechal žít ve své blízkosti.

Udělal ze mne svého nejbližšího sluhu. Pravda, neměl jsem se špatně; Oliver byl dobrý pán, nikdy jsem nezažil panskou šikanu, ani nepohodlí, nestrádal jsem, jen jsem netušil, že jsem celé roky žil vedle svého bratra. Když se Oliver podruhé oženil a přestěhoval na Brookholt, měl jsem jít s ním. V té době jsem konečně dospěl k plnému poznání. Snad díky výčitkám svědomí, snad pro klid duše, přenechal mi Oliver zámek Belcourt, nemovitost, která pro něj v době svého výkvětu znamenala nejvíce. Opustil mne velmi rychle a nechal na rozloučenou dopis s omluvou a vysvětlení situace. Tento dopis ze mne doslova ze dne na den udělal majitele honosného sídla, se kterým jsem nevěděl, co si počít. Nenesl jsem bratrův odchod dobře, brzy jsem onemocněl a… v té době jsem se rozhodl napsat tento dopis, aby bylo vše jasné pro budoucí generace.

Netuším, co bude za sto let, nevím ani, co bude zítra, jen nechci uvrhnout dny příští do stejného oparu nevědomosti, jakému jsem musel čelit sám.

Je tu jistá žena, jmenuje se Rosemary. Čeká moje dítě. Požádal jsem ji, aby se jmenovalo po mně. Aby mé rodné jméno zůstalo takzvaně v oběhu. Doufám, že ty, který toto nyní čteš, se jmenuješ Ratliff. A ještě něco. Měl bys nosit naše rodové znamení. Pět pih ve tvaru dvojitého vé, jako souhvězdí Kasiopeji. Moje matka jej měla také a i já jej podědil. Pokud jsi ta správná osoba, gratuluji. Belcourt musí být tvůj.

Doufám, že jsem tvou cestu k poznání tímto dopisem opravdu usnadnil. Pokud ne, upřímně lituji, víc udělat nemohu. S láskou tvůj… Thomas Ratliff.

Ps.: Dopis od Olivera Belmonta je uschován na bezpečném místě. Hledej v místech nejmilejších…

Tommy pomalu dočetl, složil chatrný list podle letitých záhybů a schoval jej do pytlíku. Ten opět ukryl pod matrací. Pak zvedl trochu hlavu a natáhl krk. Musel se snažit, aby dohlédl na to místo, ale už neměl pochybnosti jako poprvé, když to znamení na sobě našel. Na pravém lýtku, asi tak dva palce pod kolenní jamkou. Pět výraznějších pih ve tvaru písmene vé. Mateřské znaménko bylo na tak nedostupném místě, že si ho nikdy pořádně nevšiml. A pokud ano, považoval ho… no, jednoduše za shluk několika pih. Nejhorší asi bylo, nalézt to samé u matky.

Když se vrátil domů, strhla se v kuchyni bytu menší bitva. Matka nelitovala několika talířů, jež po něm hodila, a které se pochopitelně rozbily. Také letěl jeho směrem jeho oblíbený hrneček, malá skleněná vázička a plechový kastrůlek na mléko. Naštěstí vše minulo svůj cíl.

Hádka trvala dobrou čtvrthodinu. Tommy si vyslechl všechny nadávky, které mu kdy matka za jeho život dala, ovšem hezky pospolu a pak se opila.

To se stalo už včera, ale Tommymu to připadlo jako celé léta. Nesnášel tenhle byt, tu stísněnou atmosféru, která tu vždy panovala. A nejvíce ve chvílích, kdy si matka přivedla domů nějakého chlapa. Nevadilo by mu to, kdyby šlo o spořádané muže, jenže to by nesměl mít za rodiče někoho tak neskutečně zoufalého. Někdy mu jí bylo i líto. Třeba když ji její šamstr zbil. Měl by cítit zadostiučinění, ovšem na něco takového prostě neměl náturu. Ano, pořád ji měl rád, protože to byla jeho matka, někdy ale musí přece dojít trpělivost i jemu.

Když žena po vypití láhve vína a vodky pozvracela celý záchod a nakonec usnula, Tommy se vydal na výzvědy. Příčilo se mu, prohlížet její tělo a hledat ty zatracené pihy, naštěstí je našel na celkem přístupném místě. Nad loktem levé ruky. Jistě, byl rád, že ji nemusí celou vysvléct, v jednu chvíli se dokonce napůl probudila a cosi opilého prohodila, ale nalezení důkazu mu vzalo veškeré naděje.

Dnes byla na programu další hádka. Tommy se snažil matce vymluvit ten pošetilý nápad se zámkem. Pokoušel se jí nalhat, že to byla jen past na mladého Lamberta, kterou vymyslel jeho ješitný otec, aby svého syna donutil, vrátit se domů. Opět byl nazván několika nemilými jmény a opět byl na něj zvýšen hlas. Nakonec práskl dveřmi svého pokoje, kde se definitivně rozhodl, že takhle to dál nejde.

Bohužel netušil, co by měl teď udělat.

Zavřel oči a představil si Adamovu tvář. Šlo to snadno, měl toho hrozného chlapa zkrátka rád, a kdykoliv mu věnoval myšlenku, rozbušilo se mu srdce. Možná neměl odcházet tak narychlo, jenže… Mít Adam v ruce ten důkaz, odešel by sám, Tommy to cítil.

Přetočil se na bok, aby ze sebe vyvolané představy vytřásl a nahradil je jinými. Akorát že to nebylo tak snadné. Poslední měsíc byl pro něj zlomový. A zámecký pán se mu zakousl do duše a srdce příliš silně a vytrvale. Nečekal, že se to v příštích dnech, ne-li týdnech a možná i měsících změní.

Jeho myšlenky nenadále přerušil nějaký zvuk z kuchyně. Bouchly dveře, pak jeho matka zaječela jak smyslů zbavená. Co se to tam sakra děje?

Tommy vystřelil z postele a rozběhl se ke dveřím. Na jejich prahu ovšem přimrzl k podlaze. V kuchyni stál Adam, naproti němu Tommyho matka s brunátným obličejem, vlasy divoce rozevláté kolem hlavy a v ruce svírala váleček na těsto.

"Ahoj Tommy. Hezké přivítání," zkonstatoval Adam a střelil očima po té šílené ženské. Tommy pohled do jeho vlastních očí skoro nepostřehl, byl velmi rychlý. Jakoby se na něj Adam nechtěl dívat déle, než bylo nutné.

"Co tu děláš? Jak jsi zjistil naši adresu?" vyhrkl zmateně. Někde se musela stát chyba.

"Jen jeden člověk, kterého známe oba…" postrčil bradu k ženě. "… ví, kde bydlíte."

"Tvůj táta?" upřesnil to Tommy. Adam přikývl a zlověstně se pousmál.

"Takhle nějak jsem si to představoval, když jsem seděl v autě a připravoval se na tuhle návštěvu. Nezklamala jste," promluvil na adresu stále mlčící rozzuřené ženy. Ta se konečně vzpamatovala a zvedla ruku s válečkem víc.

"Jestli jste mi přišel oznámit, že si můžeme zámek vzít, budiž. Jestli ne, tak odsud vypadněte. Moji právníci se o to postarají," vyhrožovala Ratliffová. Adam se od srdce zasmál.

"Vaši právníci? Ti, co mi s nimi vyhrožoval i váš syn? Zdá se, že mají na práci důležitější věci. Zatím mě svou návštěvou nepoctili," smál se Adam, jakoby si právě vyslechl nejlepší vtip na světě.

Tommyho matce málem lezly oči z důlků a také to vypadalo, že jí každou chvíli praskne hlava. Blondýn tam stál jak solný sloup, neschopen slova. Ještě nikdy Adama nezažil tak sebevědomého. Od chvíle, kdy přišel do zámku, to byl uzlíček nervů. Nikdy se nezasmál takovým způsobem. Nikdy nežertoval. Byla tohle snad jeho pravá tvář? Ne, že by mu maska tvrďáka neslušela...

Adam se přestal smát a pozvedl obočí. Dal Ratliffové čas, aby zareagovala. Jenže žena se zmohla akorát na fyzickou reakci. Ohnala se po něm válečkem a skoro by ho i zasáhla, kdyby nebyl Adam pohotovější a nechytil ji v poslední chvíli za zápěstí. Váleček upadl na zem a naštípl se. Jeho oči neskutečně zchladly, i Tommy si toho všiml. Z tohohle Adama šel strach.

"Zítra, vy a váš syn, na Belcourtu, v pět odpoledne. Vyřídíme to jednou pro vždy."

"Co?" vyjekla žena. Adam pustil její ruku, nebo ji spíš odhodil a vyrazil ke dveřím. Na Tommyho už se nepodíval.