Světla a stíny 21.

Tak jo, nestihla jsem to v termínu, ale snad to příliš nevadí. Užijte si sexy díl, doufám, že se bude líbit :)

Mimochodem, velmi brzy se můžeme těšit na Adamův nový singl. Jsem na něj velmi zvědavá. Jakmile bude někde k poslechnutí, hodím ho i sem.

---

"Děje se něco?" Adam probodával Tommyho zvídavým pohledem a nesnažil se ani zakrýt, že se mu pokouší dostat do hlavy. Vidět, co se v ní odehrává, zatímco se tvář mladšího upíra soustředila na něco nového, s čím se právě potýkala. A samozřejmě ho prozradily i oči. Tak temné a hluboké, že se v nich starší muž toužil ztratit.

"Ne," odvětil blondýn s nejistým úsměvem. "Slyšíš, na co myslím?" přidal otázku. Adam přivřel oči, zamyslel se.

"Jako kdybys mě blokoval. Takový mám z tvých myšlenek pocit. Jsou zastřené, neuchopitelné…"

"Nedělám to schválně," bránil se Tommy.

"Ne. Myslím, že jsi právě prožil moc hrůz na to, abys dokázal uklidnit svou mysl." Přikývl Adam. Tommy se trochu lekl, když se na jeho rameni ocitla silná paže druhého upíra, ale neprotestoval. Ostatně, proti blízkému kontaktu už nějakou tu dobu neměl žádné výhrady. Samozřejmě, aniž by sám chtěl. Tak nějak to vyplynulo samo od sebe. A ze spojení jeho a Adamovy krve.

"Můžeme pak zkontrolovat mou rodinu?" zeptal se opatrně. Potřeboval aspoň nějaké ujištění, aby den v úkrytu přežil aspoň trochu v klidu. I Adamova blízkost se celkem hodila, ale pár dobře vybraných slov by učinilo hotové zázraky.

"Máš mé slovo, že se postarám o jejich bezpečnost. A hned, jakmile zapadne slunce, se vydáme do vesnice, abychom zkontrolovali, že jsou v pořádku. Stačí to takhle?" zeptal se Adam starostlivě.

"Takže přece jen něco slyšíš," zamračil se Tommy.

"A ty?" vydechl Adam. Tak blízko u blondýnovy tváře, až se mladík rozklepal.

Tommy nechtěl Adamovi říct, co se stalo. Ještě ne. Ve skutečnosti neměl pocit, že by na tom záleželo, na druhou stranu měl pocit, že na tom velmi záleží právě Adamovi. Tehdy řekl, že jednou Tommy jeho myšlenky uslyší a řekl to tak, jako kdyby to bylo něco významného. Pro ně pro oba. Nyní se to tedy dělo, ale mladší upír necítil, že by se něco změnilo.

"Ani ne, já nevím," pokrčil rameny v reakci na otázku. Adam se lehce odtáhl, svou paži však nechal na blondýnových ramenech a nepatrně se usmál.

"Nic není tak důležité jako to, že jsi v pořádku," vyjevil mladšímu muži znovu své obavy a uspokojení z toho, že ho nakonec našel. "Možná bychom se měli trochu vyspat, načerpat síly," navrhl pak. Přitáhl si druhého upíra blíž k sobě a schoval ho do své velké náruče, kterou uzamkl oběma pažemi. Tommy zavrtal svůj obličej do ohbí Adamova krku a tiše zamručel. Byla v tom jasná spokojenost, což zkušenějšího muže potěšilo.

"Co Hana?" zajímal se Thomas pološeptem. Nechtělo se mu kazit tak pěknou chvilku v tak příjemné společnosti, ale měl pocit, že ta ženská ho bude strašit až do konce jeho dnů. A to vypadalo na zatraceně dlouho.

"Nevím, Tommy. Musím ji vidět, musím si s ní promluvit. Pokud nebude ochotná přistoupit na podmínky…"

"Jaké podmínky?" přerušil ho blondýn. Adam si povzdychl.

"Ty, které chci zavést, abych nahradil současné. Mnoho se změnilo, můj vztah k Haně je…"

"A můžu za to já," zabručel Tommy. Adam zavrtěl hlavou, i když oba věděli, že to tak je.

"Nemohu jí lhát. Ano, náš vztah byl silný, upevňovaný po dlouhá léta a ani teď nejsem svolný k tomu, aby se naše cesty rozdělily, ale… já… nechci ji stavět mezi nás, nechci…"

"Mohl bych žárlit?" zeptal se Tommy vyděšeně. Adam mírně přikývl.

"Pokud bys naše pouto shledal silným, pokud bys to tak cítil, tak ano. Je to podobné lidské žárlivosti, jen…" Adam se odmlčel, jako kdyby si potřeboval vzít čas na další slova. "Jen mnohem silnější. Ani lidé se neštítí znesvětit svůj život hříchem násilí kvůli žárlivosti, ale co se týče upírů… Viděl jsi Hanu, čeho je schopná. A mohlo by to zasáhnout i tebe," varoval ho Adam.

"Jenže ona mě má čím vydírat, já ji ne!"

"Ne?" podivil se Adam. "Myslíš, že bys dokázal ignorovat například její pokus o mé zabití?" navrhl alternativu, díky které Tommy vytřeštil oči.

"To by neudělala. Vždyť ona… chce tě jen pro sebe, vyhrožovala mi kvůli tomu!" Blondýn nerozuměl téhle divné mašinérii upírských vztahů. Na jedné straně chránit za každou cenu, na druhé zabít kvůli pomstě. A to vše se týkalo jednoho člověka.

"Nemohu ti zaručit, že se o to nepokusí, Thomasi. Když upíry znáš, když víš, jak fungují, jak existují, je pro tebe to nejmenší, zbavit se jich."

"A není to trochu postavené na hlavu? Aby upír zabil upíra? Místo toho, aby ho chránil?" Tommy byl rozhořčený. Díky svému vzteku a naivitě se doposud o další upíry nezajímal. V podstatě se nechtěl zajímat ani o Adama. A teď se dovídá tyhle šílenosti. Proč prostě Hana nezabije jeho, když chce Adama pro sebe?

"Protože ví, že bych pak já zabil ji!"

"Anebo já, pokud by zabila tebe!" zamračil se Tommy. Starší muž pozvedl obočí, viditelně překvapený. Ale tak nějak příjemně.

"Vážně?"

"Je tak těžké tomu uvěřit?" Thomas vypadal pobouřeně, ale ne tak, aby to druhého muže vyděsilo.

"Polib mě," nařídil mu Adam. Blondýn přivřel víčka a vložil na jeho rty cudný polibek. "Pořádně," vyzval ho starší upír netrpělivě. Přitom sklouzl oběma pažemi na jeho pas a přetáhl si ho do klína. Vášnivý polibek si ukradl sám, aniž by čekal, až se mladší muž rozhoupe. Vlastně byl zmatený z toho náhlého přesunu, takže ani moc neprotestoval.

"Chci tě pomilovat, lásko. Vezmu si tě přímo tady," sliboval Adam Tommymu mezi dalšími horlivými polibky. Tušil, že přijdou slova odmítnutí, proto dál plenil jeho ústa, aby nemohl promluvit. Zdálo se však, že tentokrát svého mladého milence odhadl špatně. Tommy se těsně přimkl k jeho tělu a uvěznil jej ve svých pažích. Sám prohluboval jejich nenasytné líbání, aktivně se zapojil do zápolení jazyků a souboje v hlasitějším sténání. I pro upíra, který toho za svůj dlouhý život už prožil víc než dost, to bylo něco nového. S Hanou nikdy nemohl dosáhnout takové vášně, přestože si vždy myslel, když se spolu milovali, že jsou jejich těla pro sebe jak stvořená. Mohl se milovat se ženami, s muži, ale to jediné tělo, to které chtěl ve svém objetí držet a laskat třeba dalších tisíc let, bylo pouze jedno. A patřilo právě Tommymu. A Tommy ty úvahy slyšel. Každé slovo, na které Adam pomyslel, každý záchvěv citů, každý polibek a pohlazení, které mu věnoval mimo to fyzické… to vše Tommy vnímal celou svou bytostí, jako kdyby to cítil on sám.

"Můj," vydechl blondýn do Adamových úst. Starší upír se pousmál a jemně přikývl.

"Tak moc, jak si budeš přát," přislíbil. Věděl, že se opakuje, ale byl rozhodnutý to Tommymu říkat neustále, dokud si to náležitě nevtiskne do paměti. Nic pro něj neznamenalo víc, než být Tommyho, patřit mu, stejně jako on se rozhodl pro to samé. A nyní to potřeboval stvrdit i tělesně. Tolik po tom krásném muži toužil.

Strhl ho na záda; vykasal mu kabátec k pasu, aby se dostal ke tkanici na kalhotách. Pohyb jeho prstů se zrychlil tak, že ho Tommy nebyl schopný sledovat. Nejen upíří nohy dokážou být hbité, pokud jejich majiteli o něco jde.

Po tkanici přišly na řadu knoflíky na kabátu, poté vyhrnutí košile a nakonec kalhoty. Ty byly Tommymu staženy jen ke kolenům. Pro Adamovy účely to bohatě stačilo.

S hladovými neviditelnými slinami v ústech shlížel na nahé tělo pod sebou a neskrýval ani ždibeček ze svého obdivu.

"No tak, zakousni se… kamkoliv," vybízel ho Tommy roztřeseným hlasem. Bylo těžké, popírat, jak málo stačí k tomu, aby Adamovi podlehl. Uvědomil si, že ho provokuje i ve svých myšlenkách. Tam, kde si dovolil myslet na odvážnější věci, kde se odvážil myslet na odvážnější slova.

Chci, aby sis mě vzal. Chci tvůj jazyk cítit všude, tvé zuby… hluboko zaseknuté v mé kůži. Krev ke krvi, maso k masu. Tvůj mohutný úd hluboko ve mně. Vezmi si mě, ošoustej mě tak, jako nikoho jiného.

Adam ta slova vstřebával jako životadárnou tekutinu. Naplňovala ho tak silnou energií a vírou, že se nedokázal soustředit ani na své ruce, které zatím mladšího muže pouze hladily. Tommy z něj po celou dobu nespouštěl svůj vyzývavý pohled. Zval ho, pobízel a nakonec i natáhl paži v jasném gestu.

Adam se konečně sklonil a začal se na jeho těle pást. Jako kdyby to byla bohatě prostřená tabule plná vybraných lahůdek.

Než se poprvé zakousl do Tommyho bradavky, poškádlil ji jazykem a rty. Jeho nehty se při hrdelním Tommyho výkřiku, ve kterém se mísila bolest s rozkoší, zaryly do jeho stehna, jenž předtím hladil. Blondýn zkroutil nepřirozeně záda, hruď se víc nabídla druhému muži, od prokousnuté kůže stékal k pupíku proužek tmavé krve.

Proč je to tak zatraceně dobré, pomyslel si Tommy. Kdybych byl smrtelníkem, řval bych jenom bolestí… Ano, tím si byl jistý. Ale jako upíra ho bolest vzrušovala. Vlastně to byl velmi rozporuplný pocit. Nic se nezdálo dostatečně intenzivní, ani Adamovo kousnutí do slabin, kam se posléze přemístil. Tommy potřeboval víc. Chtěl víc. Chtěl všechny ty doteky, kousnutí, polibky cítit sto násobně. Ne, tisíc násobně. Pořád to bylo málo…

"Vždycky to bude málo, lásko moje," zašeptal Adam do jeho zakrváceného stehna, jenž střídavě kousal a olizoval… jako nějaké hladové zvíře. "Nikdy nebudeš mít pocit, že jsi dosáhl konce, pokaždé budeš chtít ještě víc a víc…"

"Můžeme se tomu aspoň přiblížit?" vzdychal Tommy nešťastně a vzrušeně zároveň.

"Spolu?" Adam se pousmál do blondýnovy studené kůže. "Rozhodně," dodal potěšeně a přidal k rychle hojícím se kousancům další.

Tommy zasténal. Prsty, jimiž Adama hladil ve vlasech, prudce zatahaly. Starší upír se naposledy pomazlil se zakrvácenou kůži a přesunul svou pozornost zpět do mladíkova klína. Když se horlivě zakousl do jeho tvrdého penisu, Tommyho dlaně vystřelily k vlastním ústům, jinak by vykřikl na celý les.

"Můj bože," zamumlal. Bolest okamžitě vystřídala neuvěřitelná slast, jak se rána začala zatahovat a jak ji Adam opečovával svými polibky. Tommy už nemohl dál čekat. Zachytil se Adamových ramen a zvedl se do sedu. S upřeným pohledem do jeho očí, pomyslel celým svým bytím na jediné.

Ošoustej mě! Tvrdě! Teď!

Při následujícím polibku se Tommy zakousl Adamovi do jazyka. Starší upír hrubě sevřel v prstech jeho hýždě a roztáhl je, zatímco si druhého muže přitiskl na své tělo. Od rtů postupoval přes bradu, vystouplý hrtan až k tepně, do níž také zasekl své nenasytné špičáky. Tommy zaúpěl, zatímco se pokoušel rozvázat tkanici na Adamových kožených kalhotách. Když pak vklouzl svou nedočkavou rukou dovnitř a pevně stiskl jeho nateklý penis, starší upír mu zaryl nehty do půlek. Bez varování ho otočil zády k sobě a přitiskl k hliněné stěně jejich dočasné skrýše. Hrubými doteky polaskal rýhu mezi hýžděmi a pak do Tommyho surově vstoupil.

Jeho úd se v mžiku ocitl v krvavé lázni. Jeho vpád byl dostatečně rychlý na to, aby mladík leknutím vykřikl. Adam začal ihned přirážet, natlačil tím mladšího upíra na stěnu, takže se nemohl vůbec hýbat. Spíš se ještě víc bořil do změklé hlíny, protože hrubé vstupy druhého muže byly skutečně tvrdé a nemilosrdné.

"Ano, ah, prosím, ještě," žadonil. Adam se zakousl do jeho ramene a vydal zvuk podobný zavzlykání.

"Miluji tě, Tommy. Miluji tě tak moc!" vyhrkl netrpělivě.

Já tebe taky, Adame.

Aniž by Adam přestal milovat to nádherné tělo před sebou, pohrával si ve své mysli s Tommyho nevysloveným vyznáním. Věděl, že to tak dopadne. Tak moc v to doufal, že tomu prostě uvěřil. A konečně se to stalo. Tommy ho miluje. Možná to není pravá lidská láska, ale ani ta upírská by se neměla podceňovat. Měla svou váhu… byla na celý život.

Jestli je to pravda, pak mě teď musíš slyšet.

Tommy, miláčku, jsme spojeni poutem krve. A takové pouto se naplní ve chvíli, kdy si uvědomíš, že ho chceš sdílet se mnou bez podmínek. Slyšíš mě?

V tu chvíli se Adam zastavil, protože blondýnovo tělo ztuhlo. Zůstali spojeni, jejich těla pokryta krví, jež stékala z dalších rychle hojících se ran; dlouho neřekli jediné slovo, protože Adam čekal a Tommy se odhodlával.

Čeho se bojíš? Zeptal se Adam v duchu. Cítil, jak blondýn zápasí s vlastní vůlí. Jak se brání. Prudce z mladšího muže vystoupil a opět do něj pronikl. Blondýn zaskuhral.

Já nevím! Pomyslel si bezradně. A bylo to venku. Nebo spíš mezi nimi. Hezky schované, ale bezmezně důležité pro věci příští a roky budoucí. Pro jejich bezchybné pouto, které je jediné mohlo ochránit.

Adam ovinul kolem Tommyho své paže a zmáčkl ho ve vroucím objetí.

"Miluji tě, slyšíš? Tak se ničeho neboj a věř mi!" šeptal mu do ucha. Tommy zakýval hlavou, zatímco Adam pokračoval. "Jsem tak šťastný. Věděl jsem to. Že jsi pro mě ten pravý. Ten nejlepší." Několik dalších pohybů Adam provedl téměř něžně. Otíral se o Tommyho tělo, pronikal vláčně, nespěchal, dokud se ho opět nezmocnila krutá touha, vzít si svého milence surově.

O několik minut později bylo po všem. Přitisknutí k sobě, schoulení v rohu úkrytu, si znovu šeptali vyznání a vzpamatovávali se z toho, že jejich milování nikdy nebude úplně dokonalé, protože upíři jsou zkrátka nenasytní. Na druhou stranu se z toho mohla stát výzva. Pokoušet se, překonat tu pomyslnou hranici, dostat se za ni, pokořit ji. A naštěstí na to měli celý svůj zatracený život.

Adam věděl, že upíři necítí něco jako štěstí, stejně jako lásku, strach, nenávist… byl to jen pocit, malinkatý krůček od něčeho, co se velmi podobalo spokojenosti. A to mu bohatě stačilo. Pevně Tommyho držel, hladil po vlasech a v duchu posílal ta nejhezčí slůvka, co ho napadla, když na muže pomyslel. A blondýn mu oplácel, to na tom bylo to nejkrásnější. Tommyho myšlenky byly reakcí na jeho vlastní, čímž mu zas a znovu dokazoval, jak silné jejich pouto je.

Usnuli chvilku potom a prospali celý den. Adam se občas probudil, jen aby zkontroloval bezpečnost, přes den se po lese mohli potulovat pytláci, ale štěstí jim přálo a díky tomu přečkali v zákopu až do večera. Pak se konečně vydali domů. Nebo spíš do vesnice. Adam slíbil Tommymu, že zkontrolují jeho rodinu. Nevěřil tomu, že by Hana něco provedla, momentálně musela být strachy bez sebe, kde její druh je, ale sám se chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku. Věděl, že potíže nastanou ve chvíli, kdy se vrátí na hrad a začnou žít ve třech. Hana brzy pozná, že Adam už nesdílí pouto s ní a teprve v tu chvíli si uvědomí skutečnou hrozbu, jež Tommy představuje. Pokud to doteď bylo nebezpečné, od toho okamžiku to bude víc než to. Navíc tu bylo ještě Adamovo malé tajemství o Tommyho matce, které se mu stále dařilo skrývat i před Tommyho nově nabitou schopností, slyšet jeho myšlenky. Chtěl mu to říct, ale čekal na správnou příležitost. Potřeboval, aby mezi nimi bylo všechno v pořádku, aby si byli jistí svým poutem. Už brzy, sliboval si Adam.

Krvavý polibek 22.

Opět všem děkuji za úžasné komentáře a jsem ráda, že proti nové postavě neprotestujete; věřím, že bude v následujících dílech dost užitečná... v mnoha směrech ;)

---

Harry si strhl z těla plášť a plácl sebou na pohovku. Byl udýchaný, jak do pátého patra běžel, co mu síly stačily. O chvilku později se na skráních objevily první kapičky potu a nepříjemný vlhký chlad ucítil i na zádech.

Harry odnesl svůj plášť do ložnice a šel se znovu vysprchovat. Snape si musel myslet, že je ve druhém pokoji, zcela jistě ho ani nezkontroloval, než z jejich tajného apartmánu odešel.

Alespoň trochu uklidněný osvěžující sprchou, zamířil Harry do ložnice znovu a uvalil na dveře zamykací kouzlo. Nebyl naivní, že by se k němu Snape pokoušel dobývat, ale pokud přece, Harry chtěl být od něj aspoň chvíli izolovaný. Do večeře stále zbývaly téměř dvě hodiny.

Podařilo se mu na tu dobu napůl usnout. Neměl žádné sny, nebo si je nepamatoval, výčitky se však vracely pokaždé, kdy ho opět přemohlo bdění.

Co čekal za svou opovážlivost? Že mu všechno spadne do klína? Že na základě vzpomínek dostane lásku svého života? A přitom Snape skutečně miloval někoho jiného. Muže stejného postavení, stejných kvalit a nebývalé krásy. Harry si o sobě nikdy nemyslel nic moc dobrého. Jak by si to o sobě vůbec mohl myslet člověk, kterého v životě potkaly většinou jen špatné věci?

Převaloval se ze strany na stranu, jednou také vstal a několik dlouhých minut se díval z okna, ze kterého měl pěkný výhled na famfrpálovém hřiště. Když asi o hodinu a půl někdo zaklepal na dveře, Harry se natolik rozklepal nervozitou, vztekem a sebenenávistí, že nebyl schopný ani odpovědět.

"Brzy bude večeře, Pottere," oznámil mu Snapeův stoický hlas. Mladík hypnotizoval vchod do své ložnice vyděšeným pohledem, ale neodpověděl. Poté se klika pohnula.

"Pottere? Proč jsi zamčený?" Bože, pořád to odměřené oslovení. Po všem, co už spolu prožili. Neměl by na to existovat nějaký zákon na ochranu zdravého sebevědomí? Protože to Harryho se vždy, pokud ho Snape oslovil příjmením, zase o něco snížilo. A Harry věděl, že to není fér. Jenže stěžovat si, mu momentálně přišlo příliš ubohé a dětinské. Nikdy to nedělal, tak s tím nezačne ani dnes.

Na roztřesených nohách došel pomalu ke dveřím, za nimiž se podobná otázka ozvala ještě dvakrát. Bez hůlky zašeptal ´Alohomora´ (dost dobře to mohl udělat i Snape, ale z nějakého Harrymu nejasného důvodu - možná ctil jeho soukromí - se z druhé strany zaklínadlo nekonalo) a dveře se s mírným zavrzáním otevřely.

Muži na sebe zůstali koukat. Harry si přitáhl víc k tělu župan, pod kterým měl provizorní oblečení na spaní a promnul si suché rty. Bylo zvláštní se teď podívat Snapeovi do očí, když věděl, co věděl. Bylo zvláštní se ho snažit zkoumat, když si uvědomil, že na to nemá právo. Ne, tak jako někdo jiný.

"Asi zvyk, promiň," špitl a vyšel do chodby. Pak zamířil rovnou do obývacího pokoje a spořádaně zasedl ke stolu. Jídlo bylo to poslední, na co dokázal myslet, ale pro zachování zdání, že je všechno v pořádku, se rozhodl udělat cokoliv. Třeba se i nacpat k prasknutí.

Z druhé strany stolu se posadil i Severus. Harry zavolal ředitelčinu skřítku Mimi, jejíž roztomilý obličejík a vstřícné obrovské oči Harryho zahřály u srdce. Jelikož měl záchvat anti-fantazie, řekl skřítce, aby jim přinesla k večeři od všeho něco, co se ten večer podávalo i ve velké síni. Oblíbený Minervin tvoreček ihned zmizel a za pár vteřin už na stole leželo několik mís, talířů a táců s velmi pestrým občerstvením.

"Děkujeme, Mimi," vzal si poděkování na starost Severus. Harry na něj krátce pohlédl, protože ta slova zněla velmi zdvořile a samozřejmě si vzpomněl na kázání od ředitelky, kdy si výslovně přála, aby se k Mimi chovali s respektem. Jakmile skřítka zmizela, muži se pustili do jídla.

"Jsi zvyklý se zamykat?" přimhouřil Snape oči při první více než osobní otázce, jež zazněla asi po pěti minutách úporného ticha podbarveného akorát jejich tichým dýcháním a sem tam mlasknutím. Harry zvedl akorát pohled. Netušil, jak nebezpečně při tom vypadá, takže mu nedošlo, proč Snape nakrčil čelo.

"Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel," pokrčil Harry rameny. S tím se nedalo moc polemizovat, pokud se jednalo o zvyk. "Ani si nevybavuju, jestli jsem to dělal doma poslední rok a půl. Ale předtím… mě zamykali jiní, možná to je jen nějaký dozvuk toho všeho," dodal zasmušile. Nechtěl se o tom bavit a vymýšlet si výmluvy. Kdyby věděl, že to bude Snapea tolik zajímat, tak se nezamknul.

"Vyspal ses dobře? Jsou tu pohodlnější postele, než ve stanu," zajímal se Harry. Potřeboval zkrátka změnit téma.

"Těžko mohu posoudit po dvou hodinách," odvětil druhý muž studeně.

"Ah, no jistě," přikývl Harry. "Tak uvidíš zítra ráno."

A zase nastalo ticho. Myšlenky, co Harrymu vířily v hlavě, nebyly z těch, které by rád vyjádřil nahlas. Ale samozřejmě nebylo ani moc příjemné, si je v hlavě ponechávat a zabývat se jimi. Ne, pokud hlavní objekt v nich byl muž sedící naproti. Co mohlo být jednoduššího, než se prostě zeptat? Přiznat, že byl v té učebně také a všechno viděl? Zeptat se, jestli celé jeho snažení nebylo zbytečné? Jenže dostal by na něco takového vůbec odpověď? A pokud ono, jak moc bolestivá byla?

Harrymu se nakonec podařilo spořádat dvě porce dušeného hovězího, bramborovou kaši, pudink, jablko a vafli s javorovým sirupem. Oproti jejich obědu byla tohle zkrátka božská mana. A navíc nevzbudil u druhého muže podezření, že se něco děje. Po večeři Mimi uklidila stůl a přinesla konvici s čajem a dva šálky. Harry si nalil do svého a zvedl se od stolu.

"Vezmu si čaj k sobě, chtěl bych si ještě chvilku číst," oznámil Snapeovi.

"Dobře…" Profesor zněl poněkud překvapeně, což Harryho zarazilo, ale nedal to na sobě znát. Právě teď potřeboval být sám.

*

Nevěděl, kdy usnul, překlopený hrnek a kniha s pomačkanými stránkami na matraci ovšem vypovídaly o tom, že to bylo nečekaně. Navíc si nevybavoval, o čem že to vlastně četl. Těžko říct, jestli se se svými zmatenými myšlenkami vůbec na knihu soustředil.

Harry si protřel ospalé oči, které hned nasměroval k oknu, za nímž právě začínal další podzimní den. Venku už bylo dost chladno a zvlášť skotské podnebí se nenechalo zahanbit všeobecným povědomím o zdejším klimatu. I tak si Harry naplánoval po snídani procházku. Samozřejmě pod neviditelným pláštěm. Položil knihu způsobně na noční stolek a hrnek vzal sebou do hlavní komnaty. Snape už byl vzhůru. Podle stavu jeho vlasů, jež byly stále ještě vlhké, Harry usoudil, že už si svou ranní hygienu odbyl.

"Dobré ráno," pozdravil. Muž na něj otočil tvář přes rameno.

"Dobré," zabručel. Harry vyloudil nervózní úsměv, odložil hrnek na stůl a zamířil rovnou do koupelny.

"Co je?" ozvalo se za ním, zrovna když bral za kliku. Nechápavě se obrátil zpátky.

"Prosím?" Že by mu něco uniklo? Nesnášel otázky takového rázu. Co je? Co se stalo? Pokud lidé, o kterých jste si mysleli, že vás znají, položí takovou otázku, není to alarmující? Ale znal ho Snape doopravdy? Byl pro něj chvástající hrdina. Kluk, co toužil po pozornosti. Syn nenáviděného Jamese Pottera.

"Zkoušíš mou inteligenci, Pottere? To není rozumný nápad, pokud to nedokážeš udělat pořádně. Jistě se shodneme na tom, že od našeho příchodu sem se chováš jinak. Pokud by se to týkalo našeho velkého problému alá Bellatrix Lestrangeová, viteál, krevní pouto a blížící se přítomnost Malfoye seniora, jsem si víc než jistý, že bys mi o tom řekl…"

"Netýká," vyhrkl Harry. A Severusův tón ho opět dostal do ráže. "Spíš vidím problém v tom, že když víš, že se to právě tohohle netýká, tak že mi vůbec položíš otázku - co se děje. Pokud se nemýlím, tak řešíme pouze tyto problémy. Další problémy ty řešit nechceš, takže upřímně… jsem překvapený," přiznal pobouřeně.

"Přestaň s tím," zavrčel Snape. Harry udělal krok zpět.

"A s čím?" vydechl nechápavě.

"Nemluv se mnou mým stylem,"

"Tak se mnou ty mluv normálně!"

"Co je nenormální na otázce - co je?"

A dost. Tohle přece nemělo smysl. Krok dopředu, dva zpátky. Jeden chabý úsměv za dvě hádky, k čemu to bylo?

"Prostě nemám náladu. To je všechno. Nic se neděje." Harry to vzdal. Nemohl říct pravdu a ani nechtěl a v podstatě i díky tomu jejich hádka začala. Instinktivně couvl dozadu, když se Snape postavil. Tmavý pohled sice nabízel toliko oblíbené Harryho jiskřičky, ale tentokrát nebyly ani trochu hřejivé jako… při tom…

"Pottere!" zahřměl profesor. Harry vykulil oči. Kuráž byla tatam. A důrazné zaklepání na dveře oba vnímali jen vzdáleně, jak na sebe upírali zmatené a zlostné pohledy. Ovšem bylo dostatečně naléhavé, aby ho nakonec vnímat začali.

Snape se se vzteklým zafuněním otočil k Harrymu zády a ve dvou vteřinách zrušil všechna ochranná kouzla. Oběma došlo, že v tuto dobu měla přijít ředitelka na snídani.

Když Minerva vstoupila, po dvou krocích se zarazila. Nemohla vědět, co se předtím v pokoji odehrálo, ale podle udiveného výrazu ve tváři minimálně vytušila dusnou atmosféru. Harry střelil po obou krátkým pohledem a omluvil se, že musí do koupelny a připojí se ke společné snídani co nejdřív.

Do té chvíle bylo u stolu hrobové ticho.

O první jídlo dne, neméně pestré svým výběrem jako večeře předchozí den se opět postarala Mimi. Zatímco ředitelka ukusovala svůj toust s marmeládou, Harry popíjel kávu s mlékem a Severus při míchání čaje ve svém šálku hleděl kamsi k oknu.

"Harry, napadlo mě, jestli bys nechtěl ve škole s něčím vypomoct," ozvala se Minerva tak trochu rozverně. Možná to byl impulsivní nápad, jenž vznikl na základě nepříjemného ovzduší, ale rozhodně si ho musela promyslet.

"Je to rozumné?" nakrčil Harry nos. Minerva se pousmála.

"Nevidím důvod, proč by nemělo. O Severusovi nikdo neví a nejsem příliš nakloněna tomu, abyste se tu nudili. Pro Severuse bych měla nějaké nové materiály ohledně lektvarů, které by si mohl prostudovat, a tebe bych zaměstnala v knihovně. Madam Pinceová už nějakou dobu mluví o dovolené…"

"Já nevím, paní profesorko… Poslední týden jsem se skrýval…"

"Harry, neměl by ses skrývat, pokud nechceme vzbudit podezření. Bellatrix se do hradu nedostane, jestli máš strach z toho. A jakmile sem dostaneme pana Malfoye, zase získáme další výhodu." Ano, znělo to rozumně, jen ten divný pocit, co Harry měl. Jestliže se ukáže na veřejnosti, ještě mezi ostatními učiteli, bude se muset seznámit se Shahem… se Severusovým bývalým milencem! A aby toho nebylo málo…

"Profesor Shah se také nabídl, že na přechodnou dobu vypomůže s knihovnou. Ale přislíbil mi pouze odpoledne, kdy neučí. Tobě bych svěřila dopolední směny."

Harry přestal upíjet kávu a odložil hrnek na stůl. Tohle musel být špatný vtip. Jen klid, kamaráde, jestli dáš najevo jen zlomeček nějaké slabosti, Snape si toho všimne. Je mnohem všímavější, než sis myslel, přiznej si to. Harry sice netušil, z jakého důvodu se o něj Snape předtím tak zajímal, ale teď mu to do karet příliš nehrálo.

"Jo, to zní dobře," řekl Harry přiškrceně. "Rád pomůžu," přikývl a přidal vynucený úsměv. Minerva vypadala spokojeně.

"Dobře. A co jinak? Jak jste se vyspali ve "svém"?" Ta narážka byla očividná. Nebylo těžké poznat, že se Harrymu vždy po Bradavicích stýskalo a Snape na tom nebyl jinak, jen to nedával tak najevo.

"Skvěle," vydávil ze sebe Harry s dalším nedobrovolným úsměvem.

"Lepší než v hrobě, řekl bych," podotkl Severus unyle. Tomu se ředitelka zasmála, čímž se nepříjemný vzduch zase o něco víc rozptýlil. Když ale načala další téma, zase o poznání citelněji ztěžkl.

"Mluvili jste o tom všem? Upřímně, přemýšlím na každém kroku, tolik už jsme toho probrali s Albusem. Je jasné, že teď se musíme zaměřit na pana Malfoye a také na hledání viteálu. Nevíte, Severusi, co by to mohlo být?" podívala se na bývalého kolegu, který ještě víc utvrdil svou ledovou masku.

"Ten incident se odehrál v obývacím pokoji těch kouzelníků. Docela jasně si pamatuji, že měli na krbu mnoho rámečků s rodinnými fotografiemi, kapličku plnou hrnečků a broušených sklenic. Paní domu ráda háčkovala, co jsem pochopil podle množství deček a doplňků takto vyrobených. Mohlo to být cokoliv, Minervo," zabručel Snape. Harry si vybavil jejich rozhovor na toto téma a na okamžik ho ovládl vztek. S ním Snape nemluvil tímto stylem. V podstatě z něj díky pár slovům udělal totálního idiota. Vážně bylo tak složité s ním mluvit aspoň o stupínek lépe? Minerva byla sice starší, ale Harry pochyboval, že by ti dva měli za sebou cokoliv společného z té samé oblasti jako Harry a Severus.

Už ho unavovalo pokládat si ty samé otázky pořád dokola. Odpovědi nikde, zlepšení nikde…

"Byla jsem v domě té ženy. Jen čistě hypoteticky, Severusi… ten viteál může být tam. Dům, který jste tu noc napadli, už nestojí, alespoň ne v takovém stavu, aby se dal nazývat domem. Prohledala jsem ho. Cítila bych magii, nebyla tam vůbec žádná…"

"A cítila jste ji v tom druhém domě? Říkala jste, že žije jako mudla…" ozval se Harry se zaujetím. Konečně nějaké téma, které ho může odpoutat od těch hrozných a hlavně zbytečných myšlenek na to, jestli on a Severus mají vůbec šanci. Ne, vážně, to nebylo podstatné… určitě ne!

McGonagallová jemně přikývla.

"Nenavrhla bych to jen tak pro nic za nic. Nemohu si být samozřejmě jistá. To o čem Severus mluvil, byly samé mudlovské předměty, stejně jako ty, které jsem viděla v současném domě té ženy. Nepoznám, odkud to vychází. Ale něco jsem cítila. Bylo to slabé, možná to nechce, aby to bylo vypátráno, a takhle se to chrání. Ale pokud by se do toho domu podíval Severus, mohl by mezi všemi těmi věcmi poznat některou, která se nacházela i na tom předchozím místě. Za pokus to určitě stojí…"

"Ovšem nedává nám to záruku, že ten předmět je viteál," doplnil ji Snape odměřeně.

"Nepřekvapuje mě váš pesimismus, pane kolego. Trvám na tom. Někde začít musíme," dupla si Minerva. Samozřejmě pouze obrazně. Dupající seriózní ředitelka by oba muže značně znervóznila. Naproti tomu, nikdo proti jejímu rozhodnutí neprotestoval. A Harrymu se to dokonce hodilo, mohl se konečně zaměřit na něco důležitého.

"Pochopitelně půjdu s vámi a půjčím profesorovi plášť. Kdy to chcete provést?" zajímal se Harry.

"Rodina odjíždí za pár dní na krátkou dovolenou do Francie. V tu dobu uskutečníme tichou návštěvu," oznámila mu se svou typickou profesorkou autoritou. Minerva pak do sebe ještě nasoukala zbytek toustu a zapila jej čajem. Elegantně zvednutý malíček nikoho nenechal na pochybách, že je ukázkovou anglickou dámou.

"Už půjdu. Odpoledne se pro tebe zastavím, Harry a půjdeme se domluvit s madam Pinceovou na tom záskoku. Severusi, vám pošlu po Mimi nějaké ty nové lektvarové knihy. Za rok a půl toho bylo hodně vydáno, tak se aspoň zabavíte."

"Děkuji, ředitelko," pokývl lektvarista hlavou, načež Minerva odešla a hned potom Snape opět nastavil ochranná kouzla.

Ticho… Zdálo se, že brzy se stane nejpřirozenějším zvukem mezi Harrym a Severusem. Zas ty uhýbající pohledy, hlavně ze strany mladšího muže. On cítil, jak se na něj občas Snape podívá déle, než bylo nutné a nebyl z toho nadšený. Jeho impulsivnost se povážlivě přiblížila ke svým hranicím. Napínající, vypouklé… představovaly i Harryho trpělivost. Raději vstal a vydal se napříč obývacím pokojem k chodbě s ložnicemi.

"Zastav se!" poručil mu Snape. Harry strnul. Ano, poslechl, okamžitě, ale neotočil se. Nedokázal to. Okamžitě by na toho starého bručouna začal křičet, ať ho nechá být. Mohl se snažit sebevíc, Shah mu zkrátka vstoupil do cesty a všechno jednoduše posral! Všechno!

"Chci si číst," odvětil Harry tak klidně, jak jen to bylo možné.

"Nevěřím ti. Něco se děje. Myslíš, že jsem slepý?" zaprskal Snape. Harry to nevydržel. Obrátil se.

"Nemyslím. Ale co ty? Myslíš si, že mě srazí na kolena tvůj náhlý zájem?" Harry si dal ruce v bok, nohy bojově rozkročené. Nech to být, Snape! Prostě mě teď nech být!

"Cokoliv ovlivní to, o co se snažíme, i tvoje bůhví proč zmrvená nálada…"

"Jdi do prdele!" štěkl Harry. Pohár přetekl. Jen aby se podařil jejich plán. To bylo všechno, o co tomu zmetkovi šlo.

Mladík se rozběhl k chodbě a po vpádu do svého pokoje za sebou bouchl dveřmi. Samozřejmě je nezapomněl zamknout.

Tak tohle asi přehnal. Ale co, všichni občas potřebujeme upustit páru.

Bušení na dveře a lomcování klikou na sebe nenechalo dlouho čekat. Alohomora nezabralo, Harry ve své zlosti uvalil na dveře nějaké silnější zamykací kouzlo. Vyřešila to až inkantace Bombarda, která kromě dveří vyrvala ze zdi i rám.

Harry akorát lapal po dechu. Kouřem ošlehnuté kameny ležely všude kolem. Kdyby byl u těch dveří blíž, tak…

"Jsi normální? Málem jsi mě zabil!" zařval.

"Věděl jsi, že to udělám!" Severus napochodoval do ložnice jako tank a při posledním kroku nad sebou mávl hůlkou v pravidelném kruhu. Zeď se zacelila, stejně jako dveře. Zmizel i kouř. Ale Harry na to nekoukal, přestože ten obrázek byl jistě impozantní. Ne, nemohl být, ne tak jako rozzuřený Snape před jeho postelí, na které se teď Harry krčil u čela.

"Nebudeš se mnou takhle mluvit, spratku!"

Merline, bylo to tu zase. Dostali se na samý začátek. Spratek, idiot… ne Harry, ani Potter… co by za to druhé oslovení teď Harry dal.

Snape na něj mířil svou hůlkou, bohužel ta Harryho se nacházela na parapetu. Dovolil si tam sklouznout jen koutkem oka. Na jakékoliv bezhůlkové i stínové kouzlo byl příliš rozrušený. I obyčejné Accio nedokázal v hlavě ani zformulovat do souvislého slova.

"Slyšíš mě? Takhle se mnou mluvit nebudeš…"

"Já tě slyším," sykl Harry, prsty zabořené do polštáře, který si mezitím přitiskl k hrudi. "Už to nemusíš říkat dvakrát, už jsem to pochopil. Vždycky tě rozruším. Nevím, co jsem si myslel, co jsem očekával." Harryho tváře hořely. Jenže ne ani tak vztekem, ten se najednou někam ztratil. Byl to stud, znovu křičící výčitky, které mu jistý čaroděj jménem Shah pomáhal potlačovat. "Vždycky vypěním, vždycky jednám impulsivně. Mrzí mě to. Omlouvám se. Podělal jsem to! Podělal!" Pálení v očích. Ne, to ne, jen né slzy, to k ničemu nevede. A Snape se mu akorát vysměje. "Opravdu je mi to líto, mohl bych teď být sám, prosím." Harry se přetočil k okraji postele, polštář nechal polštářem a nahradil jej vlastními koleny. Čekal, až muž odejde, zadržujíc slzy vlastní prohry. Zklamání nad sebou samým. Nebude brečet, ne doopravdy, vydrží to, ale potřeboval být sám.

"Co se krucinál děje?" ozval se za ním Snape a podle tónu hlasu Harrymu došlo, že ztrácí trpělivost. To předtím byl jen malý výbuch, nic podstatného.

Co bylo horší? Dozvědět se o bývalém milenci, vidět náhodné, avšak vřelé setkání, nebo mít pocit viny, že se mu podařilo zvrátit přirozený chod světa? A že to všechno udělal úplně zbytečně? Oživil Snapea… pro někoho jiného. Pro jiného muže. Dokonalejšího! A dostal kvůli tomu všechny do maléru.

"Nic… neděje se vůbec nic. Nejsem ve své kůži. Jsem… idiot, má-te pravdu, profesore…" Harry koktal, polykajíc nutkání na pláč. V tu chvíli mu něco došlo. Proč na něj vlastně Snape naléhal, aby mu řekl, co se stalo? Neudělal v podstatě nic, co by muselo druhému muži dát pocit, že je něco jinak, než obvykle. Až na jednu věc… Harry odmítl jeho pozvání do postele. Pravda, bylo hnusné, snapeovské, ale pořád to bylo pozvání. A Harry se otočil na patě a odešel do druhého pokoje. Na noc se do něj zamknul také. Ne, ani trochu se nechoval normálně. Byl odměřený, apatický...

Musel být na chvíli úplně mimo, protože když na něj Snape promluvil znovu, nebylo to za jeho zády, ale přímo před ním. Harry k němu zvedl zrak… Bože, byl tak velký, tak… hrůzostrašný.

"Konečně ti to dochází? Už připouštíš svou nerozvážnost?" zeptal se starší muž. Divné, kdekdo by čekal v těch slovech známky kárání, možná opovržení, včetně Harryho, ale spíš to bylo jakési přísné shrnutí Harryho prohřešků, se kterými už se stejně nedalo nic dělat.

"Jo," přikývl mladík a nervózně si prohrábl rozcuchané vlasy. Snape přivřel oči a natáhl se po oné ruce; Harry opět ztuhl, protože ho to zmátlo, dokud si Snape nezačal prohlížet jeho dlaň. Stále tam byly. Oblé začervenalé otisky po nehtech, když viděl svého vyvoleného v náruči jiného. A na druhé dlani také. Než se Harry stihl zeptat na vysvětlení, Snape mu ukázal své dlaně, na kterých byly ty samé malinkaté ranky. Zatímco si Severus klekal na jedno koleno, zamyšleně hladil palcem Harryho dlaň.

"Něco tě naštvalo?" zeptal se, aniž by mu pohlédl do očí. Zatracené krevní pouto, pomyslel si Harry ztrápeně. Usvědčilo ho.

"A-ano…"

"A co?" naléhal Snape dál.

No tak, rychle si něco vymysli, pobízel Harry sám sebe v duchu. Že ty značky vznikly díky vzteku, nemohl popírat, ale pravý důvod Snapeovi neřekne ani za tisíc jeho vyznání lásky.

"Že jsem hlupák," odvětil Harry rychle. "Včera to na mě všechno dolehlo. Způsobil jsem tobě… i ostatním hrozně problémů a prostě jsem na sebe dostal vztek." Harry těkal nejistě po Severusově tváři. Klečel před ním, jako kdyby ho chtěl požádat o ruku. Harry ani nevěděl, jestli to v kouzelnickém světě jde, aby se vzali dva muži a proklel se za takové úvahy, ale tahle situace byla tak… Snad lektvarista nepozná, že je klamán.

Zazněla mezi nimi dvě kouzla, vyslovená hlubokým Snapeovým hlasem a ranky zmizely.

"Myslel jsem, že už ses naučil, neohlížet se zpátky. Všichni zainteresovaní vědí, že nic z toho nejde vrátit zpátky, proto je velmi… velmi zbytečné naříkat nad rozlitým mlékem. Postav se tomu čelem, Pottere."

Harry vyfoukl vzduch nosem a ne zrovna tiše. Před chvílí se sice modlil aspoň za Pottera, ale v takové chvíli… Kruci, copak ten chlap nemohl aspoň jednou říct něco pěkného?

Ha, mohl, ale ne jemu. Pěkná slůvka měl schovaná pro někoho jiného.

Harry spolkl plamen žárlivosti, který se v útočných slovech dral na jazyk a zakýval hlavou. Takhle se své potřebné samoty nedočká, pokud bude pořád rýpat, jak měl normálně ve zvyku. Navíc už nějakou dobu věděl o své předvídatelnosti a také o tom, že snad každá emoce, kterou cítí, se dá velice snadno přečíst z jeho tváře. Snape prostě musel pryč, aby Harry přišel na způsob, jak ovládat žárlivost.

"Jo, já vím, vynasnažím se," slíbil a otočil se od druhého muže tak, aby zase na posteli seděl celý.

Situace se uklidnila příliš rychle, moc tomu nevěřil, mezi ním a Snapem nikdy nebude nic úplně klidné, ale prozatím by to mohlo zůstat takhle. Jen když bude ponechán sám. "Rád bych si ještě chvíli četl, tak…" lupl nejistým pohledem po druhém muži, který si ho přeměřoval podezíravě. Tedy zcela typicky.

"To můžeš i v hlavní komnatě." Snape se postavil a naklonil se k posteli, o kterou se zapřel rukama. Harry by se nejraději provrtal skrz matraci a rošt na podlahu.

"Myslím, že… že se nedokážu ve tvojí… společnosti dost dobře soustředit…" přiznal mírně udýchaně. Kdy mu zase začalo tak zběsile tlouct srdce? Anebo se ještě neuklidnilo?

"Vskutku?" zapředl Snape. Zapředení lva bylo proti tomu nic a bohužel na Harryho nemělo takový účinek, jaký by na člověka v přítomnosti divoké šelmy mít mělo. Nebál se, to ani náhodou. Byl vzrušením bez sebe. Jedno slovo, správně vyslovené a všechny chloupky na těle se mu postavily do pozoru. Ne že by na Severuse od posledně nemyslel sexuálně, jen se do jejich hektických životů nahrnulo několik nových událostí, které byly… no jaksi důležitější. A nová postava příběhu, ten okouzlující mladý Shah, to byla taková tečka na závěr. Tečka, která zabrzdila i Harryho. Až do téhle chvíle.

Nelíbilo se mu to. Bylo to jednoduše řečeno, divné. Jestli právě Snape potkal svou bývalou lásku, proč měl Harry pocit, že to zkouší na něj? Jak do toho zapadal on?

"Překvapuje vás to? Profesore…" odvětil tím nejnormálnějším tónem, co jeho hlas dokázal vyloudit. Jen žádné další známky emocí a hlavně slabosti. Stačilo, co řekl.

"Překvapuje mne, že byste toho nechtěl nějakým způsobem využít, Pottere. Na vaši otevřenost už jsem si také zvykl a musím uznat, že je… osvěžující. Po všech těch letech vašich lstí a úskoků…"

"Po všech těch letech mylných úsudků o mé osobě…" přerušil ho Harry vlastní pravdou. Nebyl naštvaný, to ne, tohle všechno už od Severuse přece slyšel a ne jednou. Ale kruci… ten chlap, i když nemluvil v superlativech, na něj měl tak neuvěřitelně silný vliv. Ty tmavé oči… a jiskřičky! Byly tam, opravdu je viděl a zůstávaly, i když párkrát zamrkal, jestli se mu to nezdá.

O co Snapeovi šlo? Jednou ano, jednou ne? Jak se prostě bude chtít jemu? Třeba se se Shahem pohádali a Snape potřeboval přijít na jiné myšlenky.

"Moc přemýšlíš," vytrhl ho z myšlenek druhý muž. Ta slova zazněla asi dva centimetry od jeho rtů, které se palčivou touhou po horkém dechu staršího kouzelníka samovolně otevřely. Jako kdyby ho vybízely ke vstupu. Čeho… to už nebylo tak moc důležité, jen když to bude patřit k tomu muži.

"Z vašich úst ta slova zní… nepatřičně, pane." Už ani oči nedokázal nechat otevřené se všemi těmi vjemy, které na něj začaly nemilosrdně útočit. Dech s příchutí černé kávy, vůně mýdla, částečky tepla, jež uvolňovala Snapeova pokožka, skryta pod mudlovským oblečením, které ještě před pár dny patřilo Harrymu. Dokonce i to už nasáklo Snapeovou přirozenou vůní. Harry tomu muži zatoužil koupit nějaké typičtější oblečení. Které by k němu sedělo, jak si ho pamatoval. A možná to i půjde, když se bude smět ukázat před lidmi. Jednoduše dojde něco koupit do Prasinek.

"Co když je to jen odezva krevního pouta?" zašeptal. Snažil se nepohnout ničím jiným, aby tu čarovnou vzdálenost mezi nimi neporušil, ale přesto se jeden z dychtivých polštářků otřel o ten naproti. Jestli spodní, nebo horní bylo veskrze bezpředmětné, blesk chtíče jím projel tak jako tak a zanechal za sebou rozumovou spoušť, ne-li přímo chaos.

"Pak bude u Luciuse a Narcissy veselo," zkonstatoval Snape. Harry naposledy vyvalil oči. Severus udělal vtip! Bohužel, nebo bohudík vypálená brázda po blesku ho nenechala, aby z toho vyvodil nějaké důsledky. No a… vlastně ho nenechal ani Snape.

Připadal si jako hadrová panenka, když ho Snape sevřel v podpaží a vyzvedl k sobě. Ruce měl jako z želé, ale přesto se je pokusil umístit na mužova ramena. Obalily se kolem nich tak hezky pohodlně a rovnoměrně… byla snad stvořena přímo pro něj?

"Takhle tedy vypadá ztráta tvé soustředěnosti? Velmi podnětné," zavrněl Severus. A bylo to těsně předtím, než se jeho rty konečně přitiskly k Harryho, takže otázka zanikla ve zvuku dvou zatajených dechů a tichého zakňourání v Harryho hrdle. Pokud mistr udělal to samé, mladšímu muži to zkrátka uniklo.

"Soustředěnost…" Div, že to slovo dokázal mladík vůbec říct. A ještě souvisle. Nic však neznamenalo, zaniklo v polibku, který Harryho obral o poslední zbytky rozumu.

Natlačil se na druhé tělo, na to větší a působící bezpečím, každým kouskem svého. Snapeovy paže sklouzly kolem jeho pasu a vzniklý prostor, dostatečně volný, aby mohl dýchat, ale mnohem víc pevný, aby ho nikdy nechtěl opustit, ho uzamkl v sobě.

Rty odpovídaly rtům, brzy se přidalo i horké vlhké svalstvo, starající se běžně o řeč či chuť. Kdyby ho ale Harry mohl používat jen na to, aby jím ochutnával Severuse, stačilo by mu to. Když se Snape pustil do oždibování obou polštářků, když se nebál ho i jemně kousnout, protože zkušený jazyk se ihned postaral o zhojení, Harryho svalstvo definitivně rezignovalo. Povolný jak loutka, nechal se položit na polštáře, i tak natahujíc k druhému muži zoufale ruce, aby nepřišel o kontakt.

"Vestis eximo." Snapeův hlas zavibroval přímo na Harryho rtech, následován chladem, jež ovanul celé mladíkovo tělo od nehtových lůžek na prstech u nohou po klíční kosti. I když už si dal jeho rozum svátek, napadlo ho, jak je užitečné být v posteli s velmi zkušeným kouzelníkem. Harry byl rád, že Snape neztratil své schopnosti, že se mu navrátily a toto kouzlo na něj udělalo dojem, o dost více než naposledy, kdy o bleskové magické svléknutí nestál. Muž navíc zaklínadlo vyslovil s takovou smyslností, že se Harry roztřásl blahem, ovšem pořád byl nahý jen on a Snape oblečený a vůbec se necítil dobře, když byl podrobován zkoumavému pohledu, ze kterého nedokázal ani pořádně vyčíst, jestli se pozorovateli, to co vidí, líbí. Navíc se na to nemohl zeptat, protože prostě už věděl, že nedostane kloudnou odpověď.

"Vestis eximo," zašeptal taktéž. Nic se nestalo, Snape byl pořád oblečený od hlavy k patě a po tomhle marném pokusu se dokonce nepatrně usmíval. Samozřejmě s náznakem sobě typické samolibosti.

"Hezký pokus," pochválil Harryho jasným výsměchem a ukradl si další polibek.

"Vestis eximo!" zabručel Harry znovu, když se mu náhodou podařilo z líbání vymanit. "Vestis exi…"

"Dost, chceš ze mě svléct i kůži?"

"Tak proč to nefunguje?"

"Protože tomu bráním," ušklíbl se Snape vítězně.

Harry toužil po tíze jeho těla, Severus se nad ním pouze skláněl a mladík prostě potřeboval dotek holých kůží, tak proč…

Zmatené myšlenkové pochody zarazilo lusknutí u jeho hlavy. Mudlovský oděv zmizel a objevil se spořádaně poskládaný na křesle u okna, stejně jako předtím Harryho. Zřejmě to začínal chápat. Mít navrch, mít kontrolu, zůstat za každé situace aspoň trochu Snapem, to byl Severusův záměr. Nic nečekaného, no ne? Mělo vůbec smysl to komentovat, i když to bylo tak… dětinské?

"Ha ha," neodpustil si Harry, vzrušení se díky tomu vyrušení začalo povážlivě vytrácet. Skončí spolu někdy v posteli, aniž by musel přemýšlet nad tím, jestli další Snapeův krok nebude nějaká habaďúra?

"Tohle je to, co jsi chtěl. Ne?" promluvil na něj Snape, když na sebe koukl dolů, respektive na své nahé tělo. Možná pochopil, že Harry váhá.

"Ty ne? Mělo to být jako předtím? Co je to potom za milování, když já budu nahý a ty oblečený?"

Harry na muže nad sebou chvíli koukal a pak se začal soukat zpod jeho těla pryč. Měla to být možná sranda, odlehčení ovzduší, zkrátka snapeovský vtípek, jenže provedený ve chvíli, kdy Harrymu stačilo fakt málo. Málo k tomu, aby se vrátil do svého předchozího zoufalého stavu sebenenávisti a žárlivosti.

"Promiň," zavrčel. Nahý jak právě vylíhlé kuře vstal z postele, zanechávajíc Severusovi pohled pro bohy, přesněji na jeho vypracované pozadí. Ne že by nějak výrazně cvičil. Stačilo si občas zaletět na koštěti, aby si udržel postavu, která dostala ty správné tvary při hraní famfrpálu.

"Vrať se zpátky," zněl příkaz. Harry otočil hlavu přes rameno. Nechtěl se otočit a postavit se před Snapea s dokonale vzrušeným penisem. Bylo by to jako jasné pozvání k hodování na jeho těle. I když ukázat zadek… rovnalo se témuž. Pokud by ovšem Harry opravdu vážně uvažoval nad tím, že ho druhému muži poskytne. Představy tu byly, samozřejmě, ale… Kruci, nechtěl se mu celý odevzdat, když… když si musel každé aspoň trochu milé slůvko vydupat. Neměl by si ten druhý něco takového zasloužit? Alespoň trochu vstřícnějším přístupem? Co na tom, že ho Snape v podstatě celou dobu sváděl?

Harry zalitoval, že nechal župan v koupelně. Musel zkrátka přejít celý pokoj, aby se dostal ke svému oblečení. A tak tedy šel, zabralo mu pár nekonečných vteřin, než se odhodlal a přitom na sobě cítil upřený pohled druhého muže.

"Řekl jsem, ať se vrátíš zpátky," zopakoval Snape zachmuřeně. Harry úspěšně zdolal cestu ztráty vlastní hrdosti a začal se oblékat.

"Nechci. Nemám… náladu… na sex," vyplival ze sebe odmítnutí. Samozřejmě proti své vůli.

"Jenom kvůli tomu vtípku? Jestli mi ještě jednou budeš tvrdit, že se nic neděje, tak…"

"Co se o to najednou tak zajímáš? Co je ti do mě?" Harry se postavil do pozoru, v rukách křečovitě svírajíc svoje kalhoty, jež si tiskl k nejintimnější partii těla, která, jak jinak, bolela touhou. Tolik chtěla, aby se jí dotkla milovaná ruka, nebo ústa, aby byla konečně povšimnuta a uctívána, jak si to Harry vysnil a jak by to asi mělo být mezi normálními milenci. On ale nebyl Snapeův milenec, jen jeho děvka. "Celou dobu ses choval… choval jste se jako hulvát, Snape, tak buď v tom pokračujte, nebo… nebo… Bože, na tohle já vážně nemám," vydechl Harry prudce, popadl i zbytek svého oblečení, hůlku a rozběhl se ke dveřím. Oblečení na sebe naházel v hlavní komnatě. Poté zrušil kouzla, která jejich tajný úkryt chránila a při zavírání dveří je zase obnovil.

Pauzička...

Jen se chci omluvit za nečinnost. Stále jsem v procesu hledání práce a minulý týden jsem se musela připravovat na několik pohovorů, takže jsem na psaní neměla vůbec čas. Co se týče Krvavého polibku, tam mám jeden díl předepsaný, takže snad zítra bude; ohledně Světel a stínů se to pokusím dohnat v týdnu.

Ještě bych vás chtěla poprosit, pokud někdo chodíte do skupiny Slash CZ/SK na FB, je tam anketa o nejlepší povídku vyjma HP. Někdo tam hodil i Pána cti, takže mi bude potěšením, jestli za to zahlasujete. Nebo můžete přidat jinou mou povídku ;)

Užijte si neděli, moji milí a děkuji za trpělivost.

Krvavý polibek 21.

---

Harry tomu pořád nemohl uvěřit. Samozřejmě už ve svém životě zažil hodně situací, při kterých si musel říct to samé, ale tahle se vymykala. Převyšovala všechno. I skutečnost, že se mu podařilo zabít jednoho z nejtemnějších černokněžníků, co kdy terorizovali kouzelnický svět.

Byl zpátky v Bradavicích.

A Snape s ním.

Všechno kolem něj bylo tak nové a přitom až bolestivě známé. Atmosféra starého hradu, jeho kamenné zdi, pohybující se obrazy, přítomnost duchů… Ne že by ho ředitelka McGonagallová nechala příliš se rozhlížet a ne že by na to měl čas.

Po odchodu z té mudlovské hospody se musel vrátit se Snapem do stanu, aby sbalil jejich věci, tedy spíš své věci, mistr lektvarů v podstatě nevlastnil vůbec nic (o domě ve Tkalcovské, okupovaném bystrozory zatím nevěděl) a pokud šlo o drobný majetek, jediné, co mohlo nést nálepku ´Snape - vlastník´, byla jeho hůlka… A možná hábit, který mu sehnal Harry. Trochu připomínal oděv, který nosil dřív, na škole. Harry si na něj nároky nedělal, ani na mudlovské oblečení, které věnoval ze svého. Samozřejmě po patřičných úpravách.

Takže, jakmile bylo sbaleno, muži se přemístili na bradavické pozemky, respektive na jejich okraj, protože ochranné štíty chránily hrad i nyní, po válce a ve škole bylo stále nemožné se přemisťovat, a tam už se jejich osudu ujala Minerva McGonagallová.

Harry musel Snapeovi půjčit svůj neviditelný plášť. Minerva je sice vedla chodbami, které nebyly tak často okupovány studenty a i ti se právě nacházeli na svých hodinách, Snape však chápal nutnost takových opatření. Nesměl ho vidět ani jeden člověk, ani jeden obraz. U Harryho to bylo jedno, protože občas Bradavice navštívil, takže na jeho přítomnost byli všichni zvyklí.

Ukrývat se pod něčím, co kdysi patřilo tomu arogantnímu Jamesovi Potterovi, bylo pro Severuse peklo. Celou cestu šel mezi Harrym a ředitelkou a cítil se neuvěřitelně stísněně. Být zpátky na místě, které naposledy opustil jako zrádce ve všeobecném povědomí, přivodilo pocit, jaký doposud nezažil a jaký tudíž nemohl ani očekávat. Navíc schovaný pod vzácnou relikvií, jež Potterovi pomohla k mnoha způsobům, jak ho nachytat… Ne, víc důvodů k tomu, aby začal řvát, už opravdu nepotřeboval. A dokázal si představit, kolikrát tenhle plášť posloužil i Potterovi mladšímu. Kolikrát ho díky němu mohl vodit za nos. Už aby ta věc byla z jeho těla pryč.

Minerva je odvedla do pátého patra. Po pravdě, Severus čekal něco více skrytého, například sklepení, konec konců byl na to zvyklý, tohle pro něj bylo překvapení a ředitelka to vytušila. Když je nechala projít do určené komnaty, otočila se k místu, kde vycítila Snapeovu přítomnost pod pláštěm a přivřela oči.

"Už si to můžete sundat, Severusi. Vím, že by vám více vyhovovalo oblíbené sklepení, ale vaše bývalé komnaty nyní obývá profesor Shah, je mi líto," vysvětlila mu. Snape ze sebe stáhl plášť a hodil ho po Harrym, kterému se ten opovržlivý manévr samozřejmě nelíbil, ale neřekl na něj nic.

"Shah?" zopakoval Snape nevěřícně. Harry už se pustil do prohlížení jejich nového domova, ale i jeho zaujal ten otazník na konci zvláštního jména.

"Prý se s vámi několikrát setkal na sympoziu. Také projevil velkou lítost nad vaší ztrátou, že prý to musí být pro kouzelnický svět strašné, přijít o tak skvělého lektvaristu, ale jinak… Severusi… Ten muž je jako vy, zvlášť když má své dny. Právě v těchto dnech mívám pocit, že jste nás vůbec neopustil." Ředitelka pozvedla obočí a spojila ruce před pasem.

"Cením si vaší upřímnosti, drahá kolegyně," ušklíbl se Snape. Harry byl samozřejmě mnohem zvědavější.

"Shah? Co je to za divné jméno?"

"Perské," dostal od druhého muže bleskovou odpověď.

"A to je příjmení, nebo křestní jméno? No vážně, nemuseli byste tak soukromničit. Ginny mi samozřejmě řekla, že tu učí nový mistr lektvarů, ale víc jsem se od ní nedozvěděl. Těžko říct, jestli mě to vůbec zajímalo." Poslední poznámku si Harry řekl spíš pro sebe.

"Mistr lektvarů," pronesl Severus tak neutrálně, že Harry netušil, co si o tom má myslet. Tedy, určitě nepočítal s ničím pěkným.

"Sareh Shah zní celé jeho jméno. A status mistra má, Severusi. Za rok a půl se může změnit mnoho věcí. Co se týče jeho znalostí, je skutečně výborný. Poppy si ho nemůže vynachválit…"

"Co se týče znalostí?" Harryho vážně začínalo zajímat, co je ten tajemný nový lektvarista zač. A bylo smutné, když si uvědomil, že se s ním teď nemůže setkat. I když v podstatě neexistoval oficiální důvod, proč by se měl skrývat, nechtěl pokoušet štěstěnu.

"Jak jsem už naznačila, Harry, profesor Shah má také své vrtochy a více špatných dní, než těch dobrých. Rozhodně to nesnižuje jeho učitelské kvality, nicméně jeho pověst zde na škole je velmi podobná Severusově. Nikdo neví, co si o něm má myslet, ale žáci se ho bojí dostatečně na to, aby mu šli z cesty. Tušíš správně, Harry, je ředitelem zmijozelské koleje."

Ano, Harry měl tuto otázku na jazyku a při nadechování to Minerva poznala.

No páni, takže nový Snape. Harryho zvědavost stoupala s každým ředitelčiným slovem. A zdálo se mu, že Severusova ramena naproti tomu se stejnou intenzitou klesala. Ale to mu k němu vůbec nesedělo, takže to hned pasoval na fikci.

Víc už se o novém mistrovi lektvarů nebavili. Přišel čas na zhodnocení jejich nového domova.

Komnata, kterou od Minervy dostali, se nacházela na konci hlavní chodby v pátém patře a vstup tentokrát nestrážil obraz, který by mohl prozradit totožnost obyvatel, ale malý andělíček na vysokém kamenném podstavci hned vedle dveří. Ne že by Minerva schválila opouštění přiděleného prostoru, zvlášť v případě Snapea, přesto byl vstup zabezpečen jistým gestem, které bylo nutné provést právě na sošce anděla.

Harry se otočil dokola a ukládal si jednotlivé obrazy jeho nového dočasného domova do paměti. Komnata byla vkusně zařízená, nic tak směrodatného jako nebelvírská nebo zmijozelská společenská místnost, spíš zde převládaly neutrální barvy. Hnědá, béžová a trochu od modré a fialové. Byl zde samozřejmě i krb, také nijak velký, ale pro letaxové cestování dostačující. McGonagallová vysvětlila Harrymu, že je možné se krbem dostat k němu domů, primárně ale tuto cestu zablokovala, aby ji nemohl nikdo zneužít z druhé strany. Dále hlavní místnost nabízela nábytek k posezení a odpočinku v podobě pohovky a dvou křesel; několik nízkých komod a jídelní stůl se čtyřmi židlemi. Na stěnách místo pohyblivých obrazů visely bohatě vyšívané tapisérie. Okno bylo orámováno těžkými sametovými závěsy v tmavě fialové barvě.

Když se Snape a Harry dostatečně vynadívali na své nové útočiště, pustila se ředitelka do dalšího proslovu.

"Tohle je hlavní místnost. Tamty dveře vedou do dvou oddělených ložnic a ty druhé patří k toaletě a koupelně. O tu se bohužel budete muset podělit. Páté patro je nejméně frekventované, proto jsem ho vybrala. Možná to byla nějaká intuice, když jsem o prázdninách připravovala rozpis učeben, těžko říct." Pokrčila Minerva rameny. Snape se posadil na jedno z křesel a zaujal distingovanou polohu s rukama volně položenýma v klíně. Ředitelka přešla ke krbu a při tom pokračovala.

"Jsou tu jistá pravidla, ale to vám muselo být jasné už při přesunu sem. Krb je spojený pouze s tvým bytem v Londýně, Harry. Nepoužívej ho, pokud to nebude nutné. Nech ho uzavřený, anebo po použití ho opět uzavři, nezapomínej na to. Pokud jde o Ginny, trvala na tom, aby měla tímto způsobem přístup k vám, ale je samozřejmě jen na tobě, jestli s tím budeš souhlasit. Nemůže vstoupit bez tvého povolení. Také vás oba důrazně žádám, abyste si dobře promysleli volný pohyb po škole. Nechci vás tu držet, ale situace je vážná a zvlášť ve vašem případě, pane kolego, bych si dobře promyslela každý krok." Minerva se na muže krátce, přesto přísně podívala. Snape jen protočil oči a povzdechl si. Pokud někdo dokázal dodržovat pravidla, byl to on. Přišlo mu trochu urážlivé, že na to musí být upozorněn. Ale od Minervy to naštěstí nebral tak tragicky.

"Dále jídlo. S tím si nemusíte dělat starosti, moje skřítka Mimi se o to postará. Stačí jí říct, co si přejete a ona to zařídí. Je velice spolehlivá a je zvyklá na hezké zacházení…" opět upřený pohled na Severuse.

"Nikdy jsem se skřítky špatně nezacházel," ohradil se.

"Já vím, Severusi, nemyslela jsem to nijak zle, jen… co zemřel Dobby a celkově se změnil pohled na skřítčí služby, snažíme se všichni k těmto oddaným a pozoruhodným tvorečkům chovat uctivě, jak si každá živá bytost zaslouží. Mimi je oddaná skřítka a snese vám modré z nebe, když na to přijde. Tak jí občas věnujte pěkný pohled, to vás nezabije… Harry…" Minerva se otočila na mladšího muže, který sebou při tom oslovení trhnul. Snažil se totiž představit pěkný Snapeův pohled a jaksi se v těch představách ztratil… no, protože nemohl vytvořit žádnou, která by se tomu aspoň vzdáleně podobala. Minerva mu do toho vstoupila, takže se pochopitelně lekl.

"Ano, paní profesorko?" poslušně jí věnoval veškerou svou pozornost.

"Ráda bych tě znovu poprosila o zvážení Ginnyina plánu a půjčení pláště. Já tvé přítelkyni věřím a samozřejmě mám také strach, ale nějaké kroky podniknout musíme. Jakmile se Bellatrix pustí do hledání viteálu a nakonec uspěje, pan Malfoy a tedy i ty a Severus nebudete v bezpečí. Další věc, nad kterou jsem přemýšlela, a možná vás potěší, je vaše magie. Zdálo se, že by mohla být vodítkem, ale po konzultaci s Albusem jsme došli k názoru, že v tak velké škole, plné studentů, kteří magii používají neustále, by se ta vaše měla ztratit."

"Také jsem o tom přemýšlel," přikývl Snape. I Harry kývl hlavou, ano tato zpráva patřila k těm lepším. Ohledně Ginny už tak optimistický nebyl.

"Paní profesorko, to s Ginny… já nevím, je to hrozně nebezpečné. Už tak mám vůči Ginny obrovské výčitky, ale pokud by se něco stalo, tak…" Harry koutkem oka pohlédl na mistra lektvarů. Muž ho pozoroval, když mluvil. Nebylo lehké před ním snad jen naťuknout svůj bývalý vztah, který byl ukončen v podstatě kvůli němu. Harry by takhle možná dokázal žít, jen ve velkém přátelství s Ginny, kde by člověk vášeň musel hledat pod lupou. Těžko říct, jestli by se toho vzdal, kdyby ho neposedla myšlenka na vzkříšení muže, jehož skutečně miloval. Ale mít vedle sebe někoho, s nímž se konečně cítil celý, úplný, byl zvláštní, doposud nepoznaný pocit. A pokud to tak cítil on, muselo to něco znamenat i pro Snapea.

Harry si opět dovolil krátké naivní přesvědčení sebe sama. Bylo to rozhodně povzbuzující mezi vším tím negativním, co se na ně ze všech stran sypalo.

"Chápu tě, Harry, přesto… popřemýšlej nad tím a příliš to nenatahuj, ano?"

"Ano, paní profesorko," přislíbil Harry. Ředitelka se vydala ke dveřím, kde se naposledy obrátila s několika dalšími instrukcemi.

"O vycházení už jsme mluvili, ale pokud i tak budete mít potřebu, je nutné pohladit toho kouzelného anděla venku po lýtku levé nohy. Také jsem povolila pár jednoduchých ochranných kouzel, kterými můžete pokoj zabezpečit. V hradu se toho mnoho nezměnilo, takže můžete zapátrat v paměti, pane kolego," mrkla na Severuse, kterému ihned naskočilo několik kouzel, jež se používala na udržení bezpečí a klidu v pokojích už za něj. "Ještě bych se ráda domluvila na zítra. Stavila bych se na snídani. Probrali bychom, jak ses rozhodl, Harry, ano?" vyzvala ho.

"Jistě."

Hned na to ředitelka odešla a komnatu pohltilo zvláštně laděné ticho.

Harry se nervózně zavrtěl. Zvykl si, dělit se o prostor se Snapem, ale na poněkud jiné úrovni. Z provizorního prostředí se během jediné hodiny dostali do luxusu a Harry z toho měl zvláštní pocit. Byl zpátky v Bradavicích a Snape s ním. Jako kdyby se čas vrátil o dva roky zpátky. Byl tu jen jeden nepatrný rozdíl. Sdílel s tím zvláštním tajemným mužem několik osobních hádek na milenecké úrovni a vzájemně věděli, jak ten druhý vypadá pod šaty. Zdejší atmosféra přímo lákala k podniknutí dalších kroků a Harry na sobě cítil její vliv. Nemohl si být ale jistý, jestli je na tom Severus stejně a proto se všechny nepatřičné představy pokusil vypudit z mysli tím, že zatřásl hlavou. A dal se na ústup.

"Myslím, že potřebuju sprchu, byl to náročný den," oznámil druhému muži a urychleně se vydal do koupelny. Pokud Snape něco podotkl, nemělo šanci se to k Harrymu dostat, protože jakmile zapadl do cílové místnosti, uvalil na ni tišící kouzlo. Ani netušil proč.

Koupelna byla vybavená vším, co k běžné hygieně potřeboval, včetně břitvy na holení. Dopřál si dlouhou sprchu, čištění zubů věnoval dvakrát tolik času, než normálně za pomoci kouzel a po zásahu břitvy byla jeho tvář hlaďounká jako dětská prdelka. Harrymu pomáhalo vykonávání běžných činností k tomu, aby přišel na jiné myšlenky. Bylo toho tolik, co se mu honilo od té hospody hlavou a on potřeboval, aby to aspoň na chvíli přestalo. Výčitky vůči Ginny, vůči Snapeovi, že ho zatáhl do této mizérie, vůči ředitelce, která riskovala svou zářnou reputaci pro jeho zamilovaný rozmar. Dokud Harry nevěděl o Bellatrix, neměl v sobě jedinou molekulu výčitky. Všechno vypadalo v pořádku, zdálo se, že by ve svém životě mohl konečně najít něco, co ho bude uspokojovat, přesto, že Snape byl od začátku nepřístupný jako pevnost Boyard. S vědomím, že vrátil do života i Bellatrix, se jeho klid a radost nadobro ztratily. Podělal to. Tak moc, že by se nejraději propadl do země a sám se do ní ještě zadupal.

Co si o něm Severus mohl myslet? I kdyby nakrásně byla reálná Harryho myšlenka, že se Snapeovi zachtělo znovu žít, tohle mu přece nemohl odpustit. Jak moc na něj byl naštvaný? Jak moc jím pohrdal? Nedal najevo více zloby než obvykle, dokonce už mu přestal vykat, alespoň pokud byli sami, ale Harry cítil, že to v pořádku není. Smutně si uvědomil, že Minerva říkala něco o dvou ložnicích.

Odcizí se. Ty pomalé krůčky protkané rozkoší byly tolik křehké a vratké, a teď o ně definitivně přijde, protože jeden ze způsobů, jak mohl být tomu muži blíž, ředitelka zazdila. No, ale možná z dobrých důvodů.

Harry se vrátil do hlavního pokoje v županu, který našel v koupelně. Byl pohodlnější a kvalitnější, než ten, který nabízela koupelna ve stanu. Užíval si jeho měkkost a vůni čerstvého vyprání. Alespoň do té doby, než si uvědomil, že je obývací pokoj prázdný.

"Snape?" ozval se trochu nejistě. Ručník, kterým si vytíral vodu z vlasů, přehodil přes opěradlo židle a zamířil ke dveřím s ložnicemi. Nacházela se za nimi úzká chodba, vstupy do spacích pokojů byly přímo proti sobě. Odhadoval, kterou z ložnic si asi vybral Snape, ale pro jistotu na něj znovu zavolal.

"Snape?"

O vteřinu později se po Harryho pravici otevřely dveře, ze kterých vyšel nevrlý muž.

"Rád bych se trochu prospal, Pottere. Jestli máš v úmyslu okupovat tento pokoj, drž jazyk za zuby a snaž se být neviditelný," zavrčel. V Harrym svitla maličkatá naděje, tedy až na to, že Snapeova slova nepatřila k nejlaskavějším.

"To si můžu rovnou zabrat druhý pokoj," zamračil se. Nechtěl znít ublíženě, ale nějak se mu nepovedlo se tomu tónu vyhnout.

"Jak je libo," podotkl Snape mrazivě a zavřel Harrymu dveře před nosem. Mladík při tom nadskočil, dřevo skončilo asi dva milimetry od špičky jeho nosu. Kdyby se pohnul dopředu, měl by ho zlomený. Bohužel, nebo bohudík mu to bylo jedno. Nebýt všech těch děsivých okolností, nenechal by se tak snadno odradit, ale teď tušil, že to nejlepší, co může udělat, je jít Snapeovi z cesty.

Se skloněnou hlavou se otočil o sto osmdesát stupňů a vklouzl do druhé ložnice. Neměl v úmyslu jít spát, bylo teprve odpoledne a za nějaké tři hodiny by měla Mimi přinést večeři, akorát netušil, jak ten čas vyplnit. Ve stanu se staral o jídlo sám. Vaření a uklízení zabíjelo nudu, když si ho Snape nevšímal a měl obličej ponořený v novinách.

Harry si zevrubně prohlédl ložnici, kde bude trávit osamělé noci a vrátil se do obýváku. Pokoj na spaní byl obyčejnější, než hlavní místnost, ale ve srovnání se stanovou verzí, se opět jednalo o luxus. Rychle se převlékl do džínsů a trička, co našel ve svém váčku a posadil se na pohovku s upřeným pohledem na uzavřený krb. Chvíli se ještě užíral svým zpackaným životem, když mu na mysl přišlo to jméno. To, které zmínila McGonagallová při úvodu do tohoto pokoje.

"Sareh Shah," zašeptal. Ten chlap měl dokonce i stejné iniciály jako Severus. Opravdu byl tak nesnesitelný, jak Minerva tvrdila? Přirovnávala ho ke Snapeovi, zmínila, že má také své vrtochy a studenti mu jdou z cesty. Harry si nedokázal představit, že by mohl mít Severus dvojníka, tedy že by existoval člověk se stejně komplikovanou povahou. Pokud ano, musel za sebou mít stejně neklidně prožitý život jako Snape. Lidé přece nebývají nevrlí a protivní jen kvůli tomu, že by takoví skutečně byli. Mnohdy za jejich nerudností stojí nespokojenost s něčím, co zažili, nebo viděli. Ale dá se to brát jako omluva?

Zvědavost v něm klíčila s každou další myšlenkou, až dosáhla neúnosné meze. Měl spoustu času a Snape bude spát, lepší příležitost na průzkum už se mu možná nenaskytne. Harry se ohnal po svém plášti, který předtím zůstal ležet na opěradle jednoho z křesel a přetáhl si ho přes hlavu. Než vyšel z pokoje, zjistil, že na něj Snape už uvalil několik ochranných kouzel. Musel to udělat během jeho pobytu v koupelně. Harry použil diagnostické kouzlo a pak všechna kouzla odstranil. Severus si s nimi dal opravdu záležet a Harry soukromé cvičení právě ochranných kouzel se mu zde vyplatilo stejně jako při ochraně jejich skromného cestovního příbytku. Jakmile byl na chodbě, zase všechna vrátil a pak konečně zavřel. Při pohledu na anděla si zopakoval, že ho musí pohladit po levém lýtku, aby se dostal dovnitř.

Pod pláštěm si připadal dobře. Brumbál měl dar, vycítit jeho přítomnost, ale nikdy nic neřekl. Harry to poznal sám. Dnes zjistil, že něco podobného bude mít i McGonagallová. Když přišli do jejich komnaty, otočila se přesně tam, kde se pak Severus z pláště vymotal. Jinak se ale nesetkal s nikým, kdo by na jeho malou lest přišel. Harry si vzpomněl na Snapeův výraz, když mu ten vzácný artefakt vrazil do ruky. Pochopil to téměř okamžitě. Pořád nenáviděl jeho tátu a použít něco, co kdysi patřilo jemu, se mu příčilo.

Harry zamířil k pohyblivému schodišti a nechal se za malého vlastního přispění unášet dolů. Za ta léta už ho měl nastudované a znal jeho vrtochy, takže se do přízemí dostal bez problémů. Dnes mu spíš připadalo jako pouťová atrakce, nebo obří hlavolam.

Pak už ho čekala cesta do sklepení. Potkal několik studentů. Ty starší si ještě pamatoval z mladších ročníků. Na kamenných lavičkách také posedávali mladí lidé. Buď si povídali, nebo četli… Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Další věc, která na Harryho působila tak moc blízce. Tak důvěrně. Díky Merlinovi, že McGonagallová dokázala postavit školu na nohy tak brzy.

Zastavil se pod hlavním schodištěm, kde si jen chvíli vychutnával ten pocit, zase tu stát, zase dýchat chladný hradní vzduch. Pozoroval studenty, jak se trousí z a do velké síně. Někteří se smáli, jiní dohadovali. Nějaký kluk běžel do schodů za holkou, aby se jí zeptal, jestli s ním půjde o víkendu do Prasinek. Ona na něj udělala oči a laškovně se usmála. Škádlila ho a za chvíli byl kluk natolik v rozpacích, že to málem vzdal. Rande bylo naštěstí nakonec přislíbeno a chlapec se rozběhl zpátky dolů, div že neskákal tři metry do výšky štěstím. A pak, jakoby se na chvíli zastavil čas a s ním i veškerý život. Včetně rozjařeného chlapce.

Z hlavní síně vyšel muž!

Vysoký, štíhlý, v černém vlajícím hábitu, dlouhé, hřebíkovitě rovné vlasy barvy noci mu padaly přes ramena až do poloviny zad. Zamračené husté obočí poutalo pozornost k uhrančivým tmavým očím, pod nimiž se nacházel zcela souměrný nos standardní velikosti a dále velmi přitažlivé plné rty.

Harry zalapal po dechu. Ne, nikdy v životě neviděl na vlastní oči tak pěkného chlapa!

*

Harry nedokázal přestat zírat na toho muže, kolem něhož se vznášela tak silná aura, že muselo být v rozmezí několika metrů vylidněno. Neměl zrovna nadání na vidění takových věcí, ale v tomto případě by to snad nemohl přehlédnout ani obyčejný mudla.

"Ještě jednou uvidím od vašeho stolu něco letět, pane Adkinsi a věřte mi, že si stav beztíže, jež na vás aplikuji, ani trochu neužijete." Hrozivý hlas, který se rozlehl tichou halou, přimrazil k zemi i Harryho. Poznal, že se nejedná o dokonalou angličtinu, to těm slovům i hlasu ovšem neubralo na děsivosti. Tohle musel být Sareh Shah osobně!

Několik stop za vysokým lektvaristou se ploužil skrčený kluk, přibližně páťák a odevzdaně přikyvoval. Harry si chlapce pamatoval, ale ne podle jména. Patřil do Mrzimoru. A nejspíš jeho klukovina v podobně házení "něčeho" nevyšla, jak si představoval, jinak by se netvářil tak nešťastně.

"Odpusťte, pane," pípl kluk.

"Uvidíme, mladíku."

Konečně muž prošel i kolem Harryho, když mířil kolem schodiště ke sklepení. Silná aura autority praštila Harryho do nosu, ale ve skutečnosti to byla neznámá exotická vůně, po níž se kouzelníkovi podlomila kolena. Musel se rychle vzpamatovat, jinak by si přestal hlídat plášť. Vystrašený kluk šel poslušně za mistrem, hlavu stále vraženou mezi rameny a mumlal slova omluvy. Harry se vydal okamžitě za nimi. A po cestě se pokoušel urovnat svoje myšlenky, které se v jeho hlavě díky novým událostem roztočily jako vír.

McGonagallová měla pravdu, ten muž byl děsivý a byl Snapeovi neuvěřitelně podobný. Ta mluva, ten jízlivý tón. Stačila jedna výhrůžka a Harry to z něj vycítil. Odtažitost, ledový nadhled, sarkasmus. Co ale ředitelka nezmínila a Harrymu to právě teď přišlo jako pořádný podraz, byla skutečnost, že ten muž je jednoduše krásný. Copak ona to neviděla? Nebo jí to nepřipadalo důležité? Ať už se Shah stal postrachem zdejšího studentstva nebo ne, nevěřil tomu, že nad ním některé dívky a možná i chlapci nevzdychají. Snape nedosahoval ani z poloviny takové přitažlivosti, tedy dříve ne, ale všechno to tajemno kolem něj, jeho přístup, právě onen sarkasmus a vzbuzení pocitu, že má všechny na háku, ho dělalo neodolatelným. Pro Harryho určitě. Jenže tohle bylo pokušení ve své nejryzejší podobě.

Harry šel za nimi jako ve snách. Chlapce mu bylo trochu líto, vypadalo to, že se strachy každou chvíli zhroutí, ale nedokázal ho sledovat víc, než vzpřímenou postavu muže, jenž šel před ním.

Vstup do učebny lektvarů Harryho částečně vrátil do reality. Nebyl zde skoro dva roky. Tolik vzpomínek se k této místnosti vázalo, a spousta jich byla špatných… Ne, všechny byly špatné, do jedné. Zde mu dal Snape zakusit svou zlobu nejvyšší možnou měrou a o dveře dál… Snapeův kabinet… lekce nitrobrany… Harry doufal, že se Shah a ten mladý student zastaví zde, nedokázal by to druhé místo navštívit bez předchozí zdlouhavé meditace pro dosažení duševní rovnováhy.

Naštěstí se tak stalo. Dokonce se mu podařilo před Adkinsem proklouznout do učebny tak, aniž by si chlapec něčeho všiml.

Vystrašený kluk byl pobídnut, ať si sedne do první lavice. O chvilku později před ním stůl zaduněl, když byl zatížen štosem nějakých pergamenů.

"Tohle přepíšete, pane Adkinsi. Do večeře se odsud nehnete, je to jasné?!"

"A-ano pane," vykoktal mladík. Přičemž na něj Shah hodil poslední chladný pohled.

"Krasopisně!" přikázal ještě a poté zasedl za katedru. Sám začal něco čmárat brkem na čistý pergamen, Harryho nenapadlo, že by se podíval, spíš se začal zabývat tím, že si právě zadělal na pořádný problém.

Upřímně, čekal nějaké drama. Snape dokázal být pořádně krutý, pokud šlo o školní tresty, ale tady v podstatě o nic nešlo. Jen dvě hodiny nějakého přepisování s následkem inkoustu na prstech. Jak minuty ubíhaly, Shah se stále nijak neprojevoval, takže se Harry upnul na pozorování jeho zadumané tváře při psaní a zároveň usilovně přemýšlel, jak se odsud dostat, aniž by to někdo zpozoroval. Asi po půl hodině se ozvalo zaklepání na dveře. Harry k nim rychle doběhl, tohle byla jeho šance, jenže těsně před nimi se zastavil, protože jeho nohy zkrátka vrostly do země.

Člověk, který vstoupil do učebny, byl Snape. Harrym málem uniklo vyjeknutí a taky neměl daleko k tomu, aby se posadil na zadek. Oči vytřeštěné hrůzou. Co to mělo znamenat? O co tu šlo? Snape byl pro všechny mrtvý, proč tedy opustil jejich komnaty? Na Harryho šly mrákoty. Nutkání, strhnout si plášť a chytit Snapea pod krkem, bylo nesnesitelné.

"Můj bože," ozvalo se zděšeně od stolu, hned na to namířená hůlka na mladého Adkinse vyslala jakousi kletbu, která chlapce uspala, aniž by se stačil podívat dozadu, kdože to přišel na návštěvu. Harry zůstal stát jako opařený. Nemohl pryč a nechtěl tu být, i když zvědavost byla jedinou vlastností, která se nyní zdála přesně ohraničená a převyšující všechno ostatní. Byla to Snapeova hůlka, jež chlapce uspala, a nyní muž kráčel ke katedře a bez okolků přijal velice zmateného Shaha do náruče. "Sarehu…"

"Severusi." Konečně se druhý muž vzpamatoval a stiskl staršího kouzelníka v pevném objetí. "Myslel jsem, že jsi… Merline, to není možné…"

Harry couvl dozadu, udělalo se mu špatně. Jenže zároveň cítil takové zvláštní příjemné teplo u srdce. Cítil potřebu někoho obejmout! Co to ksakru je?

Muži se od sebe pomalu odpojili a dlouhou chvíli se jen prohlíželi, vzájemně se však stále drželi na pažích.

"To je na dlouhé povídání, Sarehu. Nemohu ani vyjádřit… Bože, tolik mne to mrzí, že ses tu zprávu musel dozvědět. Neviděli jsme se takovou dobu. Když jsem… umíral, modlil jsem se, aby k tobě ta informace nikdy nedošla. Nechtěl jsem, aby ses trápil, když to možná nebylo nutné…"

"Co to povídáš, Severusi? Byla tvá smrt snad nahraná?" Tvrdost, na níž byl Harry u Severuse zvyklý a kterou již po prvním pohledu přiřkl i Shahovi, jakoby se rozplynula jako pára nad kotlíkem. Mohl vidět vroucnost v očích obou mužů, cítit ji v jejich slovech, vyzařovala z jejich pohybů. A on ji vnímal více než jako pozorující. Jakoby to všechno zakusil na vlastní kůži. Mělo to snad něco společného s tím krevním poutem?

Zatočila se mu hlava. Příliš informací, příliš mnoho pocitů, příliš všeho. Chtěl pryč, okamžitě. Nemohl se na to koukat. Co když… co když Snape se svou matkou nemluvil o něm? Ne, tomu nevěřil. Použil přece slova jako smaragdové oči, dokonce jednou vyslovil jeho jméno, neexistoval nikdo, na koho by byl Severus Snape více naštvaný, kromě Pottera staršího, ale jeho se ty vzpomínky netýkaly. Shah mohl být někdo z jeho dávnější minulosti, i když na to byl dost mladý. McGonagallová se zmínila o tom, že se setkali na nějakém symposiu. Ke komu by mohl mít Snape blíž, než k člověku, který miloval stejné kouzelnické umění, byl podobně sarkastický a jako bonus byl krásný?

"Těžko se to vysvětluje, Sarehu. Teď ti nemohu říct víc, ale… jsem živý a potřebuji, aby to zůstalo jen mezi námi. Prosím tě o to."

"Samozřejmě, Severusi. Cokoliv si přeješ," pousmál se mladší muž šťastně. Znovu se objali a to už Harry prostě nevydržel. Otočil se zády a pokusil se všem svým smyslům, které to mohly jakýmkoliv způsobem vnímat, zakázat činnost. Záchrana přišla na poslední chvíli. Opravdu netušil, co by se stalo, kdyby v té učebně zůstal ještě o minutu déle.

Opětovné zaklepání na dveře způsobilo, že od sebe muži odskočili a ten mladší postrčil Snapea ke dveřím do svého kabinetu.

"Schovej se tam!" nařídil mu. Starší kouzelník bez řečí poslechl, jak nějaký beránek. Harrymu se znovu udělalo nevolno. Byl jen kus hadru. Snape se na něj nikdy nepodíval takhle mile, nikdy neudělal nic, co po něm Harry chtěl. Ne, bez všech těch keců okolo.

Zatínal pěsti, nehty se mu z toho tlaku zaryly do kůže. Zanechávaly krvavé půlměsíce, ale Harry si toho nevšímal. Musel okamžitě pryč.

Shah probudil mladého Adkinse a se sebejistotou zkušeného kouzelníka mu z hlavy vymazal poslední minutu před tím, než usnul. Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Pak šel profesor otevřít dveře. Nově příchozím byla nějaká dívka s dodatečně napsanou esejí, kterou po ní mistr chtěl. Harry se protáhl kolem futer a rozběhl se chodbou pryč.

Pryč od pravdy, jež si musel konečně přiznat. Všechno to byla lež. Pokud k němu Snape něco cítil, tak to bylo před jeho smrtí, ale ne teď. Vzkřísil ho zbytečně. A zcela zbytečně také zamořil svět novým zlem, které jim šlo po krku. Neskutečně se mu chtělo umřít. Zbaběle utéct od toho všeho a nechat jeho přátele a milovaného muže v těch hrozných sračkách, do kterých jejich kouzelnický svět uvrhl.

Světla a stíny 20.

---

Přestože vzduch nebyl cítit lidskou krví, její výrazný podpis se vepsal do celého obydlí. Tommy hleděl na Adama a Adam mu pohled oplácel. Nebylo třeba něco říkat, důvod ticha a význam nevyřčených slov ležel mezi nimi na podlaze, stlučené z hrubě opracovaných prken. Tommy si dal záležet, aby nepřišla nazmar ani jedna kapička krve, ale to, co z něj Adam cítil, nebyl dobrý pocit z nasycení. Pokud se upír dobře najedl, měl by být aspoň trochu spokojený. Minimálně nově nabitou sílou. Adam samozřejmě nic takového nečekal, Tommy se stal upírem nedobrovolně… jen prostě netušil, jak mladého muže uklidnit. Co měl říct, aby aspoň trochu potlačil vinu, kterou se nyní užíral? Stále mu viděl do hlavy a to, co se v ní odehrávalo, zatímco Tommyho oči ronily neviditelné slzy, bylo příšerné.

V první řadě musí tohle místo co nejdříve opustit.

"Ty si vezmi na starosti tu ženu…" poručil Adam mladšímu upírovi. Na rozhovor a vřelé shledání bude dost času později. Adam došel k mrtvému muži a názorně Tommymu předvedl, co má na mysli. Vytáhl tělo do stoje a přehodil si ho přes rameno. Byl oslabený, jak celou noc Tommyho hledal, ale blondýn musel mít síly za dva, takže to pro něj jistě nebude problém. Tommy ho poslechl. Přehodil si ženu přes rameno jak pytel brambor. Pak vyšli to tiché chladné noci.

Už po několika yardech Adam cítil, jak jeho tělo ochabuje. Snažil se najít nějaké místo, kde by ty dva mohli pohřbít. Lepší pro jejich budoucnost bylo, aby ostatní obyvatelé vesnice těla vůbec nenašli. Pokud by viděli dvě prázdné lidské schránky, bez jediné kapky krve, mohli by si začít leccos domýšlet. Lidé samozřejmě na upíry nevěřili, tedy ve velké většině ne, ale pár dobrodruhů se mezi nimi přece jen našlo a díky takovým právě vznikali příběhy, jež se všeobecně vyprávěly. A kde byly příběhy, mohlo být i zrníčko pravdy.

Nakonec našli vhodné místo pod kopcem, na kraji lesa. Dokud nebyla těla odnesena z vesnice a pochována, ani jeden z mužů nepromluvil. Adam se tentokrát nesnažil nahlédnout do Tommyho mysli, věděl, že by tam stále narazil pouze na zmatek a temnotu smutku a viny. Když byli s odstraněním těl hotoví, ukryli se hlouběji v lese. Adam potřeboval doplnit síly, takže si musel ulovit srnu. Tommy na něj zatím čekal.

"Našel jsem tvůj úkryt," oznámil lord mladšímu muži hned po svém návratu. Tommy zprvu nechápal, co Adam myslí, takže pozvedl obočí v němé otázce.

"Tu pytláckou díru," připomněl mu Adam.

"Ah, jak jsi poznal, že jsem tam byl?"

"Nevím, asi nějaký upíří šestý smysl," pousmál se Adam a pokrčil rameny. "Brzy bude svítat, měli bychom se tam skrýt. Domů už to nestihneme," otočil se k odchodu. Thomasova slova ho ale zastavila.

"Já se s tebou nevrátím," odmítl mladší upír jednoznačně. Adam se otočil zpátky a založil si ruce na prsou.

"Kvůli Haně? Všechno vím. Nebo jsem si to spíš domyslel. Vydírala tě, že?" udeřil na to správné místo. Tommy před ním skrýval svůj zoufalý pohled, nechtěl být přemlouván. Nechtěl se znovu rozhodovat, když už jednou ten krok kupředu, k životu bez Adama udělal. Ano, bylo to bolestivé, jeho mrtvá duše krvácela, ale pokud nebude znovu pokoušen, časem si zvykne na svůj osamělý život. Jen když bude jeho rodina v pořádku. A Adam také. Teď už věděl, že je Hana schopná čehokoliv.

"Nechci ti číst myšlenky, mluv se mnou. Je to pravda?" naléhal Adam. Tommy k němu zvedl ublížený pohled.

"A kdyby byla? Co dosáhnu tím, že se vrátím? Ona má pravdu, Adame. Já do vašeho života nepatřím. Spojili jste ty své už před sto padesáti lety. Nemám právo to narušit. A nemám právo riskovat bezpečí své rodiny!" trval si Tommy na svém. Starší upír se zamračil, ale neřekl nic. Nic, čím by to vyvrátil.

"I tak se musíme schovat, takže budu rád, když půjdeš se mnou, ano?"

Klidný tón a absence přesvědčování Tommyho obměkčily. Zvedl se ze země, kde v sedu předtím na Adama čekal a uhladil si své oblečení, které bylo po těch dvou dnech značně zmačkané a ušmudlané. Upíři se nepotřebovali mýt, ale šatstvo, jež nosili, nesmrtelné nebylo a podléhalo zkáze stejně jako všechno ostatní. Adam si ho rychle prohlédl, sám upravil Tommyho plášť a pak se vydali zpět k jejich úkrytu na další den.

Tommy před Adamem nechtěl působit vystrašeně, stačilo, v jakém stavu ho lord našel v tom domku, ale pořád musel myslet na Hanu a na to, co asi Adam způsobil tím, že ho šel hledat. Uklidňoval ho akorát fakt, že stejně jako oni, musí i ona přes den zůstávat v temných místech, takže dalších minimálně dvanáct hodin budou jeho příbuzní v bezpečí. Pokud ovšem krvavá lady nezasáhla už v noci.

Schovali se do vyhloubeniny a Adam ještě zajistil vstup několika rychle utrženými větvemi. Nechtělo se mu spát, zvířecí krev ho nabudila a potřeboval s Tommym víc mluvit. Přesvědčit ho, že sám nemá šanci na přežití. A že… že prostě nechce, aby od něj odešel.

"Měl jsem strach," přiznal po chvíli, když seděli vedle sebe v nejzazším koutě nory. Několik paprsků ranního slunce prosvítalo skrz větve. Víc ale úkryt dovnitř nepustil. Naštěstí.

"Nemohu zůstat." Tommy sklonil hlavu, rukou si projel vlasy. Několik dní už byl upírem, ale nemusel vůbec dbát o svou hygienu. Jeho vlasy byly stále jemné a čisté. Dokázal by se jednou radovat aspoň z takových maličkostí?

"A já nemohu dovolit, abys odešel. Prosím!" Adam se k němu otočil celým tělem a pokusil se ho pohladit po tváři. Mladík sice neucukl, ale ani se do toho doteku neopřel, jak už to párkrát udělal. Adama pohled do jeho očí neskutečně bolel. Byly tak zraněné.

"Zabil jsem tři nevinné lidi. Vím, že už se nemůžu vrátit. Nejen do tvého života, ale ani do toho svého. Jsem monstrum!"

"Tři?" vydechl Adam nevěřícně. V tom domě byli přece jen muž a žena. Tommy nakrátko vytřeštil oči, čímž se v podstatě usvědčil. A také si pozdě uvědomil, že by měl víc myslet na to, aby Adamovi neprozradil v myšlenkách pravdu, pokud na tom ovšem ještě záleželo. Adam věděl všechno. Museli se s Hanou pohádat, jinak si to Tommy nedokázal představit. A žena určitě prskala jak kočka a zatloukala do poslední chvíle. Ale Adam ho šel hledat až dnes v noci. Co mu asi lady napovídala včera?

Tommy nebyl naivní a nebyl ani domýšlivý, už ne, tyhle lidské vlastnosti odešly samovolně s jeho lidstvím. I tak ale cítil z Adama, že nechce svůj další život prožít bez něj.

"Co se stalo včera v noci v lese?" zeptal se lord přísně. Tommy sklonil hlavu a povzdechl si.

"Nastražila na mě past. Podstrčila mi nějakého muže. Přivázala ho ke stromu a nechala mě, abych se najedl. Nemohl jsem odolat, bylo to tak silné, tak…"

"Samozřejmě, že jsi nemohl, Tommy." Adam ho znovu pohladil, tentokrát po vlasech. "Zneužila tě. Zneužila toho, že jsi mladý, nezkušený a že nemáš ještě vyvinutou odolnost vůči pokušení," chlácholil ho. Tommy mírně zakýval s hlavou. Pochopitelně to věděl. A byl v celku rád, že o jeho slovech Adam nepochyboval.

"Pak začala mluvit o mé rodině. Že bych v jejich přítomnosti také ztratil sebeovládání, i když jsou mi blízcí, a pokud brzy neodejdu z hradu, tak mi podobným způsobem předhodí mého otce. Nebo ho vysaje sama."

Ano, tak nějak si i Adam představoval, že to mohlo probíhat. Bohužel nevěděl o tom nebožákovi, který Haně posloužil jako objekt vydírání. Potřebovala mu ukázat, co to obnáší, když upír se svědomím zabije člověka. A Tommy svědomí měl. Byli si s Adamem tolik podobní. Věděli, že jednou za čas budou muset zabít lidskou bytost, aby jen nepřežívali, ale každá taková se zapíše do jejich mrtvých duší jako hluboká, stále krvácející rána.

"Věděl jsem to…" zavrčel si Adam spíš pro sebe. Tommy se zakousl provinile do spodního rtu, Adam mu položil pod bradu ukazováček a zvedl jeho tvář, aby na ni dobře viděl.

"Já tě ochráním, Tommy. A také tvou rodinu. Co sis myslel? Že jsou mi lhostejní?"

"Ale…" chtěl mladší upír protestovat. Lord zavrtěl hlavou.

"Dobře, nezáleží mi na nich, ale záleží mi na tobě a vím, jak těžko bys nesl, kdyby byli v nebezpečí, nebo se s nimi něco stalo. Já to nedovolím. Copak sis myslel, že tě nechám tak snadno odejít?!" Tommy měl sto chutí se Adamově upřímnosti zasmát, ale na druhou stranu, bylo třeba ji ocenit. Jistě, jeho rodina neměla s Adamem nic společného, tak proč by mu na nich mělo záležet? A proč o tom i lhát?

"Zatímco jsi pryč, mohla Hana už zaútočit. Pokud jste se pohádali, tak… neměla důvod už čekat, jestli viděla, že ti na mně záleží…" Tommyho se opět zmocnila panika a Adam na to neměl co říct, protože mohl mít mladší upír samozřejmě pravdu.

"Thomasi, já… v tomto případě ti nemůžu nic slíbit. Hádkou s Hanou jsem hodně riskoval, uvědomuji si to. V té chvíli jsem ale nepřemýšlel, potřeboval jsem vědět, co provedla. Přesto doufám, že se zatím drží zpátky. Nemůže nijak vytušit, že jsem tě našel. Pokud by jednala unáhleně, tak… zatratil bych ji, zničil tím nejhorším způsobem, to mi věř. A myslím, že už si to začíná konečně uvědomovat…"

"Ale proč? Proč bys to dělal? Jste pár…"

"Jsme pár, kde jeden zasvětil život tomu druhému. I zde existují pravidla. A já je porušil… Nedivím se její zlobě, i tak…"

"Porušil jsi pravidla?" zopakoval Tommy nechápavě. Adam se pousmál.

"Co myslíš, že jsem udělal špatně ve vztahu k poutu s Hanou?" pobízel blondýna k odpovědi. Když na něj Tommy dál nejistě hleděl, beze slov na rtech, Adam zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Opravdu, Thomasi, jsi tak mladý, tak nezkušený, copak ti to nedochází? Zamiloval jsem se do tebe. Ve skutečnosti jsme se s Hanou dohodli, že na našich samostatných avantýrách nezáleží, ale ty… ty nejsi avantýra. Nejsi jí od samého začátku a Hana to ví, a proto kope kolem sebe," vysvětlil Tommymu s láskyplným úsměvem.

Druhý upír na něj stále hleděl, jako kdyby nevěřil té spokojené tváři.

"Upíři se přece nemohou zamilovat!" protestoval. Adam se nahnul blíž a políbil mladíka zlehka na rty.

"Jestli je láska posedlost, chtíč, touha, pocit dokonalého splynutí, osud… pak mohou. Tys to dokázal změnit. Necítím možná prudce tlukoucí srdce, ale cítím tvou podstatu. Vše, co si pamatuji z doby, kdy jsi byl ještě člověkem, je stále ve mně, v mých vzpomínkách a tam to bude navždy. Stejně jako nemohu umřít já, neumře ani pouto, které mě k tobě přitahuje."

Když Adam domluvil, znovu si přivlastnil Tommyho ústa. Cítil z něj novou sílu, mnohem mohutnější a podnětnější, než naposledy. Byla probuzena lidskou krví. Naplňovala Tommyho skutečným upířím životem, něčím, čemu Adam zkrátka nemohl odolat. A doufal, že blondýn to jednou pozná také, i když to znamenalo pro něj zabít.

"Co cítíš k Haně?" zeptal se mladík, zatímco se jeho rty líně otíraly o Adamovy.

"Je to moje družka. Zná mě tak, jako nikdo jiný…"

"Jak bych s ní tedy mohl soupeřit o tvou přízeň?" zašeptal Tommy. Adam zvedl jeden koutek, stále však oždiboval rty druhého muže.

"Tommy… lásko… dávno už jsi vyhrál. Dávno už mou přízeň máš. Máš všechno, co si jen budeš přát. Jsem jen tvůj…"

"Můj…" vydechl mladší upír. Znělo to tak skvěle. Tak opojně. Být něčí a zároveň vlastníkem té osoby.

Snažil se zapátrat v paměti, kdy k tomuto muži cítil nenávist a také odtažitost, protože v té době ho obě chránily. Jenže, ať se po těch zbytcích, co mu zůstaly, natahoval sebevíc, už si je nedokázal přitáhnout zpátky. Už bylo pozdě.

"Tvůj…" Tommy si s tím slůvkem pohrál na jazyku. Chutnalo opravdu lahodně, stejně jako druhý jazyk, který se dožadoval jeho pozornosti. Bouřlivý polibek ho zastihl stejně nepřipraveného, jako hlas, který se mu ozval v hlavě a nepatřil jemu. Zprvu netušil, co to znamená, málem ho to vyděsilo, dokud si neuvědomil, co se to vlastně děje. Slyšel Adamovy myšlenky. A vůbec… vůbec nezněly špatně.