Mé poděkování patří opět všem, kteří komentují. Je hrozně těžké vyjít vstříc každému, ale jsem za vaše postřehy moc ráda, protože kolikrát mě i dokážou ovlivnit v tom, jak bude další kapitola vypadat, i když se samozřejmě musím snažit i o to, abych dodržovala již vymyšlený scénář. Takže ještě jednou díky, moc mi vaše komentáře pomáhají ;)
Severus Snape, Severus Snape, Severus… místo obrázků se mu ve snech promítala slova. Různě se kroutila, natahovala, smršťovala a dokonce některá doutnala… ano, šel z nich kouř. Nejprve ze Severuse a pak ze Snapea. No, chtít si to představit v bdělém stavu, nepodařilo by se mu to.
U všech duchů bradavických, copak se mu nemůže zdát něco normálního? Třeba jak Snapeovi jednu ubalí, nebo jak ho kopne… do prdele … ne, ne, to není to pravé. Chtělo by to něco z Georgova obchodu, a pokud by Georgovi řekl, o co mu jde, smíšek by mu jistě mile rád poradil něco hodně účinného. Harry si dokázal představit, jak se Snape nafoukne jako ježík, nebo celý zoranžoví. No, k účinné satisfakci by mu možná stačilo i to, kdyby se ten sobecký zmetek konečně proměnil v netopýra a pak se zapletl jeho tetě do vlasů. Dvojitá satisfakce, vynikající nápad.
Škubl sebou a otevřel oči. Jediný obrázek, který jeho strhaný mozek právě dokázal vyprodukovat, byl velký vřískající černý netopýr, snažící se vymotat ze změti ženských vlasů a zároveň vtipně kroutící se, ve snaze uhnout před jejíma rukama. A Harry se usmál. Opravdu potřeboval něco takového, aby se mu zase vrátila lepší nálada, jež za posledních cca dvacet čtyři hodin ve stanu značně vychladla.
Nemluvil se svým spoluvězněm. Jistě, co jiného spolu sdíleli než vězení? Nemohli se nikam hnout, ne příliš nápadně; nepřipadalo v úvahu, aby se jeden z nich někde veřejně ukázal. Byli vězni sebe samých a především Harryho chorobné umíněnosti. A byli na sobě víceméně závislí.
Také se na Snapea jedinkrát nepodíval. Dokonce, když mu podával jeho příděl jídel, nezvedl oči, aby pohlédl do těch druhých, jistě stejně pohrdavých jako vždy. Jen mu vrazil tác s miskou či talířem do dlaní a šel si po svých.
A v neposlední řadě mu na nic neodpovídal. Nebylo toho sice mnoho, na co se Snape ptal, když už, šlo spíš o konstatování nějaké zajímavosti, na kterou narazil v Denním věštci, a to si věru Harryho účast nenárokovalo, takže se ani neobtěžoval jakkoliv reagovat. Uvědomil si, že je mu takhle dobře. Ne tak dobře, aby z toho skákal radostí do stropu, ale měl aspoň čas přemýšlet. A Snape mu toho času v podstatě dopřával víc než dost.
Bohužel Harry vydržel v nečinnosti sotva ten den a něco. Profesor měl stále jeho hůlku, takže se o dva dny později rozhodl, že je na čase navštívit McGonagallovou. Nejprve ho napadlo, že by si Snapeovu hůlku vzal z jeho hrobu sám, ale možná už ji ředitelka stopila a také ji potřeboval ujistit o tom, že je v pořádku, i když věděl, že spíš než strachy se jeho bývalá profesorka třese vzteky a proklíná ho. A samozřejmě si ani trochu nenalhával, že potřebuje vypadnout. To co se mezi ním a Snapem stalo, si vyžádalo příliš Harryho duševní rovnováhy a měl pocit, že jestli něco neudělá, přijde i ten zbytek, co ještě má.
Na cestu se připravoval nenápadně. Chtěl prostě odejít a říct to Snapeovi na poslední chvíli.
"Co to děláte, Pottere?" Snape si zrovna hověl na pohovce v obýváku, když si Harry připevnil svůj drahocenný váček k opasku kalhot a rozešel se k východu ze stanu.
"Odcházím," odvětil stroze. "Jdu vám k McGonagallové pro hůlku," dodal na vysvětlenou a opět se otočil k odchodu.
"Jak to chcete zvládnout? Bez vlastní hůlky?"
"Co kdybyste to nechal na mně? Už jednou jste mě pro ni poslal a nezajímalo vás, jak ji seženu," ohradil se Harry. Jedinečná příležitost, jak něco Snapeovi otřít o čumák, respektive ho donutit k tomu, aby si nasypal popel na hlavu. Musel ji využít. Protože mohla být poslední.
"Vezměte si svoji," ozvalo se za znovu otočeným Harrym. Mladík nevěřil vlastním uším, a ačkoliv už se nechtěl obrátit k netopýrovi čelem, udělal to. Jelikož tohle byla slova, která by otočila i Malfoye za domácím skřítkem.
Harry netušil, kam se má dívat dřív, jestli do tmavých očí, jež poslední necelé dva dny úspěšně ignoroval, nebo na nataženou ruku, potažmo hůlku, ladně položenou na Snapeově dlani. Kmital očima sem a tam, jako mudlové v hledišti na tenisovém zápase a ruce se mu opět začaly nepřirozeně rychle potit.
"Proč to děláte?" vykvíkl. Opravdu to znělo spíš jako zakňučení, než pevný lidský hlas, pokládající celkem jednoduchou otázku.
"Nechcete ji? Dobře." Snape stáhl ruku i s hůlkou do klína a nadále se věnoval listování v novinách. Musel už každý ten plátek znát nazpaměť, pomyslel si Harry.
"Je tak těžké odpovědět na jednoduchou otázku?" přistoupil k lenošce blíž. Snape sice nevzhlédl, ale promluvil.
"Až začnete pokládat smysluplné otázky, možná se dočkáte i odpovědí."
"Říkáte, co se hodí vám. Neodpovídáte na ně, protože … dávají větší smysl, než si jste ochotný přiznat." Harry neměl v úmyslu zvyšovat hlas a také se mu to podařilo, i když to bylo velmi namáhavé pro ten nepatrný zbytek jeho duševní rovnováhy. Na co se chtěl vůbec s tím chlapem hádat, když z každé hádky stejně vyjde jako ten největší hlupák? Tohle byla přesně Snapeova povaha. Dělat z lidí hlupáky. Podkopávat jejich autoritu. Vnucovat jim svoji pravdu. Svoji představu o pravdě.
"Chcete ji, nebo ne?" pohlédl na něj starší muž přísně. V očích mu tančily plamínky zlosti a kruté lhostejnosti. A právě to za Harryho rozhodlo.
"Nechte si ji." Mladý muž mávl rukou, otočil se na podpatku a vyrazil k východu. Bolestivý stisk prstů na jeho nadloktí, který ho vrátil o několik stop zpátky, až díky tomu zavrávoral, okomentoval nevěřícným pohledem na ony prsty, jež ho držely. Až pak se podíval do Snapeovy tváře.
"Vážně si myslíte, že vás nechám jít bez hůlky do Bradavic?"
"O co vám sakra jde?" sykl Harry. Snapeův stisk bolel, hřál a znervózňoval. Na jeden dotek, až moc smíšených pocitů.
"Ať vás ani nenapadne, nevrátit se. Nebudu tu trnout hrůzou, že jste se neměl jak bránit v případě nebezpečí." Profesor s ním docela neurvale zatřásl. Ale Harrymu to bylo v tuto chvíli jedno.
"Je po všem! Už mě nemusíte chránit. Svou úlohu jste splnil a zaplatil za ni životem. Nenamáhejte se!" sykl Harry.
"Takhle si to vysvětlujete? Vážně? A co třeba tohle, Pottere? Oživil jste mě, teď je řada na vás, postarat se o to, co jste spískal. Takže si vezměte tu zatracenou hůlku a v případě nebezpečí ji použijte, protože jakmile budete mít, co chci, vrátíte se a postaráte o to, abychom my dva nemuseli do konce našich životů takto živořit."
Poslední slovo Harryho skutečně dopálilo. Dal si ruce v bok a vrhl na Snapea několik ohnivých koulí přímo ze svých navztekaných očí.
"Živořit? To mluvíte o mně, ne? Máte všechno. Starám se o vaše stravování, spíte na posteli, zatímco já na gauči. V podstatě jsem váš domácí skřítek, až na ten bonus, ale možná by vám bylo jedno, kdybych namísto sebe poslal Kráturu. Mohu to zařídit. Byla by to novinka v seznamu činností, které mají domácí skřítci na starosti." Nehledě na to, že Krátura by se ke Snapeovi možná choval o něco lépe. Ovšem představit si tamto… oh, Merline, to ne, jak jsem to jenom mohl říct? To je nechutné.
"Zmlkněte!" zafuněl Snape zlostně, prsty stále držíc Harryho paži. "Jestli to někomu dovolím, pak vám… když jste se tak vehementně nabízel," dodal Snape odměřeně. Poté strčil do Harryho dlaně jeho hůlku, jeho ruku jakoby odhodil a vrátil se k pohovce. Mladík však nedokázal ani mrknout, natož se pohnout z místa.
Jestli to někomu dovolí, tak jemu? Takže on mu to dovolil? On mu udělal takovýhle ústupek, jo? Prokázal mu službu, ne!? Dal mu to, po čem Harry celý život toužil, protože Harry víc než porazit Pána zla, musel stůj co stůj vykouřit Snapea, jinak nemohl být se svým životem spokojený. Ach, jaké to milosrdenství.
"To je od vás vážně velmi šlechetné, pane. Jsem rád, že jsem vám pomohl splnit vaši povinnost. Uspokojím Pottera, tím, že uspokojí mne. Snad to všechno proběhlo, jak jste si představoval." Harry sklonil hlavu, bylo to něco mezi gestem respektu, uznání a pozdravem na rozloučenou. Pak konečně vyrazil ze stanu. A tentokrát už ho nikdo nezastavil.
*
Severus se natáhl na pohovku, zaujal stejnou polohu jako předtím a zvedl před sebe noviny. Jakýkoliv článek, o který zavadil očima, už ale minimálně jednou četl. O deset vteřin a pět stránek později mu jedna zvlášť prudce otočená zůstala částečně v ruce. Na útržku stálo, že byl vynalezen nový elixír mládí, ale jeho testování je ještě v základech. Severus papír zmačkal a hodil na konferenční stolek. Hned za ním letěl i zbytek novin.
Krucinál, bude už navždy odkázán k téhle nudě?
Číst Denního věštce, kterého už z principu nesnášel, protože víc než věrohodný informační žurnál to byl obyčejný plátek s lacinými nepodloženými drby, se mu zajídalo stejně, jako ležet na téhle pohovce a vůbec zdržovat se v tomhle žalostném přístřeší, které ještě navíc patřilo Potterovi. A hádat se s ním. Být součástí rozepří, jež nikdy nemohly skončit dobře. A ještě se v myšlenkách vracet k tomu, co Potter všechno řekl, jako kdyby na tom záleželo.
Ne, nezáleží na tom, co ten kluk řekne, jako nezáleží na tom, co si momentálně myslí a jaké byly jeho důvody, aby vrátil Severuse mezi živé. Oba měli být už mrtví, tak co sakra dělají tady? A ještě spolu? Zatracené vzpomínky, proč mu je dával? Proč jednoduše nepředvídal, to bylo přece pro Severuse Snapea typické. Předvídat. A počítat se vším. Tím spíš s nějakou šíleností, jež měl Potter v oblibě neustále vytvářet. A jak se mohl před čtyřmi dny přesvědčit, nic se nezměnilo.
Bylo to stejné jako dřív, jen Potter… on… zkrátka vyrostl. Před koncem války se viděli hrozně málo. Ten poslední jeho školní rok prakticky jen dvakrát. To když Severus utekl už coby bradavický ředitel z hradu a pak těsně přes svou smrtí. Neměl čas a ani náladu studovat tvář toho malého hajzlíka, jen si matně vzpomínal, jak se změnila už tenkrát. Zmizela z ní samolibost, kterou převzal po svém otci a díky čemuž stále vypadal, jako kdyby mu z oka vypadl. Ale když se vrátil Pán zla na svůj post největšího zloducha v novodobých kouzelnických dějinách, ta tvář se skutečně začala měnit. A to co zůstávalo, byl jen odlesk smaragdových očí, tak důvěrně známý, až to bolelo.
Ale ona se na něj nikdy nedívala takhle, jako Potter poslední čtyři dny. Nikdy neměla v očích vztek. Nikdy mu jimi nic nevyčítala. A nikdy mu jimi neřekla, že uvnitř sebe skrývá hluboké tajemství svého srdce, přímo související s ním. Pokud tam ten pohled, v jejích očích někdy zahlédl, pak se netýkal jeho.
Severus se posadil a natočil tvář ke kuchyňské lince, na které stála malá pet lahev s vodou, kterou Potter přinesl z obchodu. "Accio voda," řekl. Láhev se zachvěla, rozhoupala, ale pak její pohyb náhle ustal. Severusova magie k ní došla, jen… stále byla příliš slabá. Muž tiše zaklel a postavil se. Aspoň, že už se mohl volně hýbat. Nesnášel tuhle bezmoc. Bylo to skoro, jako kdyby ho mučili cruciatem. Byl odkázaný na milost svého trýznitele. Už nikdy nic takového nedopustí.
*
Harry schoval hůlku do kapsy. Pokud nebude muset, tak ji nepoužije. Stále měl svůj plášť a koště. Mohl se díky nim dopravit kamkoliv, aniž by ho někdo viděl. Mimoto ani na přemisťování hůlku nepotřeboval. Tu hádku kvůli ní si de facto mohli ušetřit. Ale vysvětlujte to zahořklému téměř zombíkovi. Měl Harryho plné zuby, neměl problém mu to dát dost krutým způsobem najevo a pak si mu klidně řekne, že se musí vrátit, že nehodlá trnout hrůzou, že ho nechá samotného, pokud se mu něco stane. Bylo jasné, že je Snapeovi lhostejný. On jen potřeboval nějakého troubu, který by se o něj staral. A… potěšil ho.
Harry zatřásl hlavou, až se mu vlasy kolem ní rozletěly na všechny strany. Potřeboval by kadeřníka… nebo Hermionu, i ta byla na tohle šikovná. A díky bohu za takové myšlenky, protože vrátit se k těm předchozím, tak se Harry na celého Snapea vykašle a půjde domů, zpátky za Ginny, což se v zápětí stalo nápadem číslo jedna, jelikož si Harry uvědomil, že mají doma letaxový krb, který od Snapeova vzkříšení McGonagallová zpřístupnila. Mladík nemohl tušit, jestli to tak stále je, ale dopravit se přemístěním do svého bytu a pak zkusit krb, bylo prozatím to nejjednodušší řešení, jak se co nejrychleji dostat do Bradavic. Ano, v tuto dobu by měla být Ginny ještě v práci, takže se dokonce vyhne i střetu s ní. Samozřejmě, pokud se tento plán v některém ze svých snadných bodů nepokazí.
Nakonec si přece jen hůlku do ruky vzal. Měl by být pro jistotu na všechno připravený. Pak zavřel oči a vyslovil místo určení, tedy garáž v jejich činžovním domě, stejně jako naposledy.
Než se spustil přesun, měl pocit, že se hůlka v jeho prstech rozvibrovala, ale nemohl to říct s jistotou, celkově celý vibroval, jak s ním cosi silného trhlo a roztočilo jako kouzelnou káču.
Když konečně dopadl na nohy, hůlka se stále chvěla, zatímco jeho tělo až nepřirozeně ztuhlo. Otevřel oči a hned je vytřeštil. Nebyl ve své garáži se svým milovaným Mini Cooperem, stál uprostřed nějaké zpustlé ulice, jíž lemovaly neméně zpustlé domy s vymlácenými okenicemi a zbědovanými omítkami, někde méně, jinde více. Zahrady zde byly zarostlé, neudržované. Dvoupatrový dům, porostlý pozdními popínavými růžemi po jeho pravé ruce působil jako hrad z pohádky o Šípkové růžence, květy však byly už zvadlé, nebo uschlé a listí zešedlé.
Hůlka o sobě dala znovu vědět zatřepotáním. Cukl rukou a zvedl ji; prudce se otočil, protože ucítil ten divný pocit na zátylku. Jako když se na vás někdo dívá. A čarodějové prý to cítí dvakrát tolik, je to něco jako šestý smysl. Uplynuly sotva dvě vteřiny od toho obratu, když se zem pod jeho nohama opět zbortila a ji i prostor kolem Harryho nahradil temný výr, který ho roztočil takovou rychlostí, že tentokrát se mu ten žaludek opravdu zvedl a při dopadu na pevnou podlahu své garáže z něj vyhodil snídani, jíž do sebe před necelou hodinou pracně nasoukal.
Co to mělo sakra být? To byl přízrak, co právě před sebou viděl? Snapeova vize, nebo co přece nemohla být skutečná. Jen se mu o ní zdálo, byl to sen, hnusný sen o jedné proradné čarodějnici, které zahynula stejně jako mnoho dalších Smrtijedů ve válce. A Harry pochyboval, že by ji chtěl někdo vzkřísit, jako on Snapea. Tak proč ji právě teď viděl v té neznámé ulici před sebou, jako kdyby byla dokonale živá? Proč se přemístil nejprve tam a pak až do garáže?
Schody do bytu bral po dvou. Hůlka už byla zase klidná, ale Harry začínal mít podezření, že její nenadálá aktivita má s tím vším něco společného. Když vrazil do předsíně, na okamžik se zarazil. Naštěstí byl byt klidný, Ginny by měla jistě puštěné své oblíbené kouzelnické rádio, kdyby byla doma. Rozběhl se ke kuchyni a pak do obývacího pokoje. Letaxový prášek se rozsypal všude po podlaze, když si ho bral do ruky. Hbitě skočil do krbu a hodil popel pod sebe s jasným vyřčením dvou slov: "Bradavická ředitelna." O dvě vteřiny později už se potácel ze zelených neškodných plamenů z mnohem většího krbu, cítíc na sobě několik párů zvědavých očí, včetně pomněnkově modrých, schovávajících se za půlměsícovými brýlemi. Tomu jedinému pohledu věnoval v té rychlosti svou pozornost, než ho za rameno chytily štíhlé prsty s dlouhými nehty.
"Pottere?" Ředitelka si ho otočila k sobě, ve tváři takový zmatek, že Harry na chvíli zapochyboval, jestli se dívá skutečně na ni. McGonagallová uměla být vyděšená, ale takhle ne.
"Paní profesorko," hekl, protože ho Minerva chytila za zápěstí a trhla s ním. Harry neprotestoval a nechal se odtáhnout do jejích soukromých komnat. Nepočítal s pohledy bývalých ředitelů. Dočista na ně zapomněl. Co když už po něm bylo vyhlášené pátrání? Nevěřil, že by ředitelka, nebo Ginny spěchaly na ministerstvo, aby ještě za tepla všechno vyzvonily bystrozorům, ale někdo se to přece jen dozvědět mohl. A svědectví obrazů by mu jenom uškodilo. Nemluvě o ředitelce, která s tím neměla nic společného.
McGonagallová ho vstrčila do své ložnice a zabouchla za sebou dveře.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit…"
"Viděl jsem Bellatrix!" přerušil ji Harry hbitě. Ženiny oči nabraly dvojnásobnou velikost. Už tak je měla velké a v Harrym vždy budily respekt, ale tohle bylo přímo hrůzostrašné.
"Cože?" vydechla.
"Když jsem se přemisťoval do naší garáže, udělal jsem si něco jako mezi zastávku. Samozřejmě neúmyslně. Ocitl jsem se v nějakém osiřelém městě, nikde ani živáčka, domy i okna byly pomlácené, zahrady v šíleném stavu a pak jsem se otočil a… ona stála přímo proti mně. Stejně jako teď vy, možná i podobně blízko. A pak jsem se přemístil do garáže." Mluvil tak rychle, že pomalu sám sobě nerozuměl, zato ředitelka mu asi rozuměla velice dobře, protože svá obří kukadla zvětšila ještě jednou tolik. Měl sto chutí na ni zařvat, ať se na něj tak nedívá, sám z toho všeho byl dost v šoku. Nakonec to vyřešil tím, že se podíval jinam. A ne nadarmo se jeho zrak zastavil na komínku několika knih na ředitelčině nočním stolku. Byly příliš nenápadné, aby jejich přítomnost jen tak přešel. Přistoupil ke stolku blíž a vzal do ruky hned tu první. Stačilo otevřít tvrdé desky, a nemusel být Hermiona, aby poznal, o co se jedná. "Černá magie?" pozvedl obočí. McGonagallová mu knihu vytrhla a vrátila ji na své místo.
"A co jsi čekal? Že tu jen tak sedím a užívám si tvé zločiny?"
"Zločiny?" zopakoval bez rozmyslu. Reakcí byl tentokrát velmi vyčítavý ženin pohled, který Harry nevydržel. Že radši nedržel jazyk za zuby.
"Přečetla jsem všechny, co tu vidíš, ale nechal jsi mi příliš málo informací," vytkla mu.
"Málo informací k čemu?" nechápal.
"Abych zjistila, co přesně se stalo. Co přesně jsi profesorovým vzkříšením způsobil, Harry," vysvětlila mu příkře. Poté si založila ruce na prsou a otočila se k němu bokem. "Nemohl ses splést? Nebyla to jen nějaká… halucinace?" Oba věděli, na co naráží, aniž by Minerva musela vyslovit jméno oné osoby.
Harry poklesl v ramenou.
"Určitě už jsem vám vyprávěl, jak přemisťování nesnáším. A tohle bylo dvojité. Jsem si tím jistý. Přemístil jsem se dvakrát. Nejdřív do té divné ulice a pak k sobě domů." Že se pak pozvracel, si nechal pro sebe. Považoval to za slabost. "Navíc… měl jsem pocit, že moje hůlka vibruje, aniž bych ji použil," dodal zachmuřeně. Ředitelka se natočila víc k němu, ve tváři stále ten přemýšlivý výraz a přivřela oči.
"Pokud je přemisťování narušeno, může za to cizí síla, či magie. Nemůže ale fungovat bez zpětné vazby."
"To nechápu," zavrtěl Harry hlavou. Minerva na něj krátce pohlédla a prošla se po pokoji, snad aby získala čas k pečlivému výběru slov, která pak řekne.
"Dejme tomu, že jsi ji opravdu viděl. Je možné, že byste měli něco společného? Už jen to se mi nezdá, můj milý, protože jakékoliv pouto, i to negativní, by se smrtí jednoho z vás zaniklo. Pomineme-li fakt, že existují jisté záležitosti spadající do černé magie, kterých ale využil pouze jeden člověk, co je mi známo a toho se ti podařilo zničit. Jinak řečeno, pochybuji, že bys byl Bellatrixin viteál," řekla ředitelka na rovinu.
"A jiná možnost?" Harry zvedl ruce v zoufalém gestu, aby mu řekla víc. Byla přece zkušenější. Byla ředitelkou Bradavic. Brumbál by věděl, co na to říct, znal by všechny možnosti.
"To mi pověz ty," ukázala na něj špičatým prstem. Harry lapl po dechu a tentokrát s rukama zamával na znamení nesouhlasu. Minerva ho ale protestovat nenechala. "Někde k tomu všemu existuje klíč a ty k němu znáš cestu. Musíš mi všechno říct, Harry. Přišel jsi za mnou kvůli té knize, přiznal jsi mi, jak moc jsi Severusovi vděčný za to, co pro nás udělal a ano, dozvěděla jsem se toho víc, od Ginny. Nemám v úmyslu tě poslat na ministerstvo, nebo sem někoho zavolat, už jsem do toho příliš zapletená, tak mi prosím pomoz, abych já mohla pomoci tobě."
"Mohl jsem tušit, že vám Ginny všechno řekne," povzdychl si Harry.
"Neočekával jsi to? Má o tebe strach. I přesto, jak jsi jí ublížil, se mnou o tobě denně komunikuje. Má tě ráda, jsi její přítel." Ředitelka mu věnovala káravý pohled. Přesně takový, co mu měl připomenout následky jeho zbrklých činů, na které předtím nepomýšlel.
"Co Hermiona a Ron?" zeptal se opatrně. Minerva zavrtěla hlavou.
"Zatím nic nevědí. Ginny jim prý řekla, že ses vydal za Dursleyovými, zkusit se udobřit. A světe div se, oni tomu uvěřili."
"Uvěřili by asi všemu, kromě toho, co jsem opravdu udělal," posteskl si Harry. Už jen tušení, jak by Ron reagoval na jeho úmysly a činy, směrovalo cestu jeho budoucnosti někam mimo něj. Mimo celou rodinu Weasleyů a další lidi, kteří ještě věřili v Harryho soudnost.
"Zřejmě ano," dala mu ředitelka za pravdu. Harry sledoval, jak se posadila do křesla u okna a přijal místo na druhém, když na něj ukázala bledou rukou.
"Zanechme výčitek, mladý muži. Nelíbí se mi, jak teď vypadáš a jsem si celkem jistá, že už sis přiznal, jak nejistá je tvá budoucnost." Ředitelka si ho přeměřila zkoumavým, téměř mateřským pohledem, díky kterému Harry sklonil hlavu, protože ucítil ve tvářích horkost, za kterou se styděl. A nejen za ni.
"Myslím, že se brzy zabiju…" přiznal téměř šeptem, než dodal. "Protože jeho zabít nemůžu."
Kdyby nebyli v tak svízelní situaci, dokázal by si představit na ředitelčině tváři lehce chápavý úsměv. Vždyť jeho slova mluvila za vše.
"To znamená, že Severus musí mít někde viteál," promluvila k němu Minerva. Jestli měla k předešlému oznámení nějakou trefnou připomínku, taktně si ji nechala pro sebe. Harry zvedl hlavu a mírně s ní zakýval.
"Ano. A dokonce vím, jak k jeho stvoření došlo. Snape… chci říct, profesor Snape mi vyprávěl o jednom smrtijedském zásahu. Měli na příkaz Voldemorta vyvraždit jistou rodinu. Přiznal se mi, že on zabil otce, matku Bellatrix, která tam byla také a pak zůstala už jen dcera. Prý zkřížili kletbu." Harry se nakrátko odmlčel, aby se mohl nadechnout. "Zdálo se mu o Bellatrix, proto přikládal význam zrovna téhle události, ale nevěřím, že by to bral vážně a já už vůbec ne. Prostě se stalo něco ojedinělého, jako u Voldemorta, když přišel zabít mou matku. Také netušil, co způsobí. Domysleli jsme si, že ten viteál vznikl na základě té zkřížené kletby."
McGonagallová přikývla a decentně se poškrabala na bradě. Přemýšlela několik dlouhých vteřin.
"Rozpolcený viteál," řekla si spíš pro sebe. Harry ten výraz chtě nechtě zopakoval. Pak se zarazil. "Vy mi nevěříte, co? Že jsem ji viděl," zamračil se. Profesorka před jeho upřeným pohledem uhnula.
"Dokážeš si představit, co by to znamenalo, Harry? Severus byl očištěný, dnes je víc za hrdinu, než za Smrtijeda, ale v případě Bellatrix Lestrangeové to neplatí. Jestli jsi vzkřísil i ji, tak…" znovu na něj pohlédla, i když tak trochu bojácně. "Chci tím říct, že vzkříšení profesora Snapea bychom snad mohli nějak uhrát. Nebylo by to snadné, ale pokud by ses přiznal ke svým důvodům… a pokud by za tebou stálo dost lidí, kteří by tě podpořili…"
"Rozumím, co mi chcete říct," přerušil ji Harry. Sám by nedokázal najít vhodná slova.
"Viteál to ale tak jako tak komplikuje, protože…"
"Protože je důsledkem černé magie," doplnil ji Harry pohotově. Ředitelka s povzdechem svěsila ramena. "Takže já bych se z toho možná nějak vykroutil, ale profesor ne, jinak řečeno," dodal ještě se zjevnou bolestí v hlase.
Aby Minerva zabránila vzrůstající nepříjemné atmosféře, vstala a došla ke starožitnému sekretáři vedle dveří, odkud vytáhla láhev nějakého hnědého alkoholu. Přivolala si také skleničky a obě naplnila, než jednu z nich podala Harrymu. Ten podle opatrného očichání poznal, že se jedná o koňak.
"Pověz mi, co se dělo poslední čtyři dny," vyzvala ho trpělivě. Harry se napil a málem mu vyhrkly slzy, jak ho štiplavá tekutina zapálila v hrdle. Na poslední chvíli se ovládl.
"Asi vás nepřekvapí, když se přiznám, že to není žádná plavba po klidném moři," začal.
"Nepřekvapí," připustila Minerva. Harry čekal víc ujištění, že se to očekávat dalo, protože ředitelka měla nejedenkrát se Severusem Snapem coby ředitelem zmijozelské koleje spory, nehledě na jejich poslední bouřlivé setkání před veškerým osazenstvem bradavického hradu v hlavní síni, ale asi jí přišlo zbytečné na to upozorňovat, vzhledem k tomu, že Harry prožil poslední čtyři dny právě se Snapem.
"První dva dny proležel v posteli, nemohl se hýbat," pokračoval Harry. Minerva jen přikyvovala. "Přinesl jsem mu všechna vydání Denního věštce od války. Shromažďoval jsem je. Díky tomu mě Ginny načapala v garáži a já se jí pak ke všemu přiznal. Pak jsme se přemístili, aby Ginny nemohla mluvit o naší pozici. Těmi novinami jsem chtěl profesorovi nastínit, co se od jeho smrti dělo. Snažil jsem se mu to říct sám, ale kdykoliv jsem s ním chtěl o čemkoliv mluvit, tak jsme se pohádali." Harry umlkl. Napil se koňaku a tentokrát už si jeho chuť i příjemné teplo vychutnal. Pomáhalo mu to na nervy. Dokázal si vůbec představit, že o svém vztahu se Snapem bude někdy mluvit s McGonagallovou? "Třetí den se mu vrátily fyzické síly, mohl chodit. Požádal mě, abych mu půjčil hůlku." Ne přinutil, ale požádal. Harry věděl, že bude volit taková slova, přestože Minerva by spíš uvěřila těm méně příznivým. Akorát netušil, proč. Možná, aby to nevypadalo, jako že si stěžuje? Na to on přece neměl právo, když už to všechno takhle podělal.
"Ano?" Ředitelka se zastavila přímo před ním, obočí vyklenuté zaujetím.
"Půjčil jsem mu ji, protože vlastní nemá. Pochopil jsem, že si chce ověřit své magické schopnosti. Profesor Snape je dobrý na bezhůlkovou i stínovou magii, ale doposud se mu ji nepodařilo naplno rozvinout. S hůlkou to šlo," vysvětlil jí Harry.
"Říkáš tedy, že Severus držel v ruce tvou hůlku a dokonce ji i použil?" ujišťovala se profesorka.
"Ano," přikývl Harry. V Minervině tváři se rozhostilo znepokojení, které přirozeně znepokojilo i Harryho.
"Je to důležité?" zeptal se. Ředitelka odložila svou sklenku s koňakem na sekretář a posadila se zpět do svého křesla. Také se k Harrymu naklonila blíž.
"Kdybych eventuelně přistoupila na to, že Bellatrix Lestrangeová žije, pak tohle je důvod, proč se tvé přemístění tak zkomplikovalo. Ale také by to znamenalo, že rozpolcený viteál opravdu existuje. Tvá hůlka zjednodušeně řečeno nasála Severusovu magii a díky ní si tě Bellatrix přitáhla. Musíš ji ihned použít, Harry, neutralizovat tu cizí magii, jinak si tě přitáhne k sobě znovu." Ačkoliv ředitelka mluvila klidně, rozhodně tak nevypadala. Nejspíš už také přistoupila na možnost, že Bellatrix Lestrangeová ožila společně se Snapem. A tato skutečnost ovlivnila oba natolik, že se na několik minut ponořili do smiřovacího ticha.
"Je mi to hrozně líto, paní profesorko," připustil Harry sklesle. "Kdybych věděl, co způsobím, tak…"
"A jsi si tím jistý, Harry?" zeptala se Minerva významně. "Přemýšlela tvá matka o tom, co bude, když tě chránila? Kdyby věděla, že se z tebe stane jeho viteál?"
"To není totéž," ohradil se Harry.
"Je a není. A rozhodně to neznamená, že bych tím tvé činy nějak omlouvala," vysvětlila mu. Harry zarazil stydlivě hlavu mezi ramena a sklonil ji. "Vážně mě to moc mrzí," špitl. Následující mlčení znamenalo tichý souhlas, alespoň tak to Harry bral, i když to nijak neřešilo jeho situaci.
"Proč jsi přišel, Harry?" zeptala se ho Minerva po chvíli, kterou mu poskytla na zpytování svědomí. "Nechtěl jsi mi o tom všem vyprávět a na Bellatrix jsi narazil až po cestě sem, jestli jsem to pochopila správně," upřesnila své podezření.
"Potřebuji profesorovu hůlku," přiznal pokorně. "A už jsem vás nechtěl znovu obcházet a taky jsem si říkal, že jste ji v hrobu nenechala, protože bylo jasné, že bych se pro ni dřív nebo později vrátil." Opatrně na profesorku pohlédl a doufal, že jeho žádost není příliš troufalá. Na druhou stranu mu přišlo celkem normální, něco takového chtít, když byl Snape s ním.
Minerva neřekla jediné slovo. Postavila se a došla ke svému nočnímu stolku. Z dolní skříňky vytáhla podlouhlé štíhlé pouzdro a to pak předala Harrymu. Mladík jej velmi obezřetně otevřel, hůlky se raději ani nedotkl. Připadalo mu, že má v rukách poklad větší než všechny relikvie dohromady.
"Měl bys ji také použít, než se vrátíš. Nevěřím sice, že by v ní zůstala ještě nějaká Severusova magie, ale stále je to jeho hůlka a už jen tato skutečnost může být k Bellatrix přitahována stejně jako tvá hůlka, kterou Severus pouze použil," doporučila mu. Harry také vstal a kývnutím dal najevo, že to udělá. Bohužel mu došlo ještě něco.
"Může nás najít?" zachmuřil se. "Jestli si mě dokázala přitáhnout jen díky tomu, že s mou hůlkou Snape párkrát nechal levitovat skleničku, pak…"
"Harry, já nevím, co tohle všechno znamená a na co se připravit, v čem být opatrný, ale snaž se, jak nejvíc můžeš."
"Snažím se nečarovat," hájil se Harry.
"To je jenom dobře a měl bys to vysvětlit i Severusovi. Jak to tak vypadá, Bellatrix je bez hůlky bezmocná a jestli je na tom stejně jako Severus, ohledně ztráty magické síly, pak se možná nemůže ani nikam přemístit. Ale předpokládám a tebe to jistě také napadlo, že její první cesta povede na Malfoy Manor. A až spojí své síly se svou rodinou… Harry, prosím, musíš být opatrný, vy oba musíte," vydechla ředitelka zoufale a položila přitom mladíkovi dlaně na ramena. "Slib mi, že na sebe dáte pozor," naléhala.
"Slibuju," odpřísáhl Harry.
"A budeš mi posílat zprávy, že jste v pořádku," dodala nesmlouvavě, načež vložila Harrymu do ruky maličkou stříbrnou trubičku, která vypadala jako… píšťalka. "Přivoláš tím kouzelnickou sovu, která u tebe bude nejblíže, tím se vyhneme tomu, abys posílal stále jednu a tu samou. Sama se budu snažit zjistit víc, přečtu další knihy, a kdybych se něco důležitého dozvěděla, ozvu se. Jinak ne, nesmíme riskovat."
"Dobře," odkývl Harry. Společně se vydali ke dveřím. Těsně před nimi ho však Minerva ještě naposledy zastavila.
"Vím, že to se Severusem není jednoduché, ale snaž se ho přesvědčit, že teď jste na to dva. Pokus se mu domluvit, vysvětlit, jak je důležité, abyste táhli za jeden provaz. Aby z vás byli spojenci. Nesmíte spolu bojovat, jestli proti vám stojí takové zlo. Využije té slabosti a zničí vás a jen mu to otevře cestu rozšířit své síly, jako to dokázal Temný pán. Nechci pomýšlet, že by to došlo tak daleko, ale oba víme, s kým máme tu čest, Harry. Nevěřím, že jsi zapomněl," podívala se mu pátravě do očí.
"Nezapomněl," zamračil se mladík. Minerva se smutně pousmála a nakonec dodala: "Severus si musí vzpomenout, kde se to tehdy stalo, ten viteál tam možná ještě někde je."
"Řekl mi jméno té rodiny. Nějací Gustavovi," odvětil Harry poslušně. Snad to pomůže.
"Skvělé, pokusím se o nich něco zjistit."
Minerva postrčila Harryho do pracovny. Tam už si nic podstatného raději neřekli, jen tiché díky, které vyslovil Harry a měl bys jít, oznámené důrazným ředitelčiným hlasem. Poslední pohled a Harry se co nejrychleji odporoučel ke krbu. Pořádně se nadechl až ve svém obývacím pokoji.
Svou hůlku využil na uklizení nepořádku, který po sobě zanechal v garáži. Při tom spěchu ho to ani nenapadlo. Když byla na řadě Snapeova hůlka, trvalo mu asi pět minut, než se ji vůbec odvážil vzít do ruky. Čekal, co se stane, jestli ucítí její magii, ale dřevo se jen nepatrně zachvělo. Nepatřila mu, proto to chápal. Zmateně se rozhlédl po garáži a přemýšlel nad jednoduchým kouzlem, jež by nezapříčinilo příliš velké změny, které by mohla poznat Ginny. Nejprve si přivolal nějakou plechovku s barvou, poté použil čistící kouzlo i na auto… Měl strach, že kouzel nebude dost, aby hůlku zmátl svou magií, ale uklidňoval se tím, že Snape jich též neudělal mnoho. Ještě s její pomocí poklidil kumbál, o němž věděl, že ho Ginny normálně nenavštěvuje a poté už se připravil na přemístění s jedinou myšlenkou. Jestli se na konci cesty, tedy úspěšné cesty znovu nepozvrací, bude to zázrak. Ale rozhodně ne takový, jako přesvědčit Snapea, že by se měli přestat hádat a začít spolupracovat.
